Posts tagged Kristýna Synková

2. ročník RTDS: Pohorory

0

Výstřižek10h s Pe3kem, Pohorory 2 je povídkový film 2. ročníku ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Cukr a bič, pot a slzy. Oskara, prosíme…

napsali, zahráli, nahráli, režírovali … Štěpán Alexander, Silvie Čechová, Silvia Divékyová, Ondřej Hanslian, Martina Jelínková, Vladimír Mareček, Michael Sodomka, Kristýna Synková, Štěpán Vranešic

Kristýna Synková: Trampoty se spropitným

0

3665236--kristyna-synkova--1-950x0p0Studentka Divadelní fakulty JAMU Kristýna Synková ve svém fejetonu vypráví o tom, do jakých situací se člověk může dostat kvůli spropitnému.

Autorka fejetonu miluje chvíle strávené v oblíbené kavárně – pohodlné křeslo, kolem spousta knih a výhled do ulice. „Ze spánku vás doopravdy probudí až vůně dobré kávy,“ píše.

Příjemné posezení však může skončit trapasem: „S každým usrknutím se pomalu propíjím k odchodu. Ještě zbaštím sušenku a budu platit. Pečlivě prozkoumám všechny kapsy a zákoutí své peněženky, pro jistotu s ní ještě řádně zatřesu. Je to tak. Nemám na dýško a před číšníkem se můžu hanbou propadnout. Jistě mě za to nenávidí. Zapamatuje si můj obličej a příště jakoby náhodou zapomene na sušenku.“

Kristýna Synková studuje 1. ročník oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Psaní se věnuje nepřetržitě takřka od dětství, proto uvítala, že ho může naplno rozvíjet i v rámci vysokoškolského studia. Ve scenáristice by ráda pokračovala i do budoucna, pokud ji ovšem bude schopna skloubit se svou druhou velkou vášní, kterou představuje každodenní a nikdy nekončící lelkování.

Sama tvrdí, že se nejraději probouzí až k obědu, nikdy nedobíhá šalinu ani autobus, přestože pak chodí všude pozdě, a samotný akt vstávání jí může zabrat celý den. Navzdory svému rozespalému přístupu a venkovskému původu si na život ve městě rychle zvykla. I tak se ale vždy ráda vrací na vrcholky kopců Rozseče nad Kunštátem, malé moravské vesničky odkud pochází.

Právě tam si nejdříve vyzkoušela dát spropitné: „První pokus, aplikovaný na postarší paní prodavačku v naší vesnici, skončil fiaskem. Dodnes nevím, zda byla pouze nedoslýchavá, nebo mou snahu o docenění jejích služeb zkrátka ignorovala. Faktem je, že poděkování ani úsměvu jsem se tenkrát nedočkala.“

S přibývajícími roky se však autorka stala v tomto oboru zběhlou: „Skoro se opovažuji říct, že jsem se stala profesionální lovkyní díků a úsměvů, které jsem si spropitným od číšníků kupovala. A nemohla jsem přestat. Navíc je to přece téměř společenské pravidlo a porušit ho se zkrátka nesluší. V období, kdy jsem patřila k těm, ‚co zrovna mají‛, což obvykle znamená na začátku týdne, jsem neznala míru. Rozdávala jsem spropitné v květinářství, Tescu, knihkupectví či prodejně s obuví. Často jsem se sice setkávala s rozpačitou reakcí, ale nakonec se usmáli všichni. Pocit je to do jisté míry krásný, ale brzy jsem si spočítala, že máslo ani rohlíky si za něj nepořídím.“

Je to jistě neobvyklé – přivést se na mizinu rozdáváním spropitného. Autorka ve svém fejetonu vypráví o tom, že to jednou přehnala při nákupu v pražírně kávy. „V momentě placení jsem přihodila spropitné v takové výši, že mě to samotnou překvapilo. Pan majitel diskrétně ztišil hlas, přece jenom se už za mnou tvořila fronta, a se zdviženým obočím se tázal: ‚To myslíte vážně, slečno?‛ Nezmohla jsem se na odpověď. Uvědomila jsem si totiž, že mi vlastně nebudou stačit peníze na autobus a že bych se nejspíš měla konečně naučit přemýšlet dřív, než něco vypustím z pusy. Pan majitel mi ovšem, se slovy „tohle si od vás nevezmu“, celé spropitné do koruny vrátil. V tu chvíli jsem se necítila trapně jen sama za sebe, ale i za svou mámu, babičku, tetu a vůbec celou rodinu. Víckrát jsem se zde neobjevila.“

Všeho s mírou – uzavírá Kristýna Synková a připomíná, že není nutné si spropitným kazit život a propadat se do země, pokud na ně nemáme anebo usoudíme, že si je obsluha zkrátka nezaslouží. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Go to Top