Posts tagged literatura

Kateřina Hejnarová: Rituální lednička

0

3875426--katerina-hejnarova--1-300x200p0Autorkou dalšího studentského fejetonu je posluchačka 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Kateřina Hejnarová. Jak by se vám bydlelo na kolejích, kdyby vás tam strašila lednička?

Kateřina Hejnarová po příchodu na studia v Brně musela bydlet na kolejích a přivodilo jí to strašidelné zážitky. O sobě píše:

„Narodila jsem se v Olomouci, a mám k tomu městu velmi blízký vztah, přestože reálně bydlím na vesnici vzdálené asi dvacet kilometrů. Původně jsem se nejmenovala Kateřina, ale Kamila. Pocházím totiž z dvojčat, a rodičům trvalo týden, než se rozhodli nám jména prohodit. Proto když vzpomínám na dětství v množném čísle my, většinou to opravdu není plurál majestatikus.

Mám ráda bizarnosti: Ve dvanácti letech jsem začala vytvářet takzvanou Sbírku růží s romantickým cílem zakonzervovat okvětní lístky z narozeninových pugétů do zavařovaček. Jenže kdo mohl tušit, že postupem času začne u dna vznikat prapodivná žlutá voda, lístky vyblednou a splasknou? Vlastním tedy osm sklenic s květinami v různém stupni rozkladu.

Považuji se za optimistku. Během přípravy k maturitě z francouzštiny jsem musela půl roku z všemožných úhlů rozebírat absurdní drama Nosorožec od Eugèna Ionesca. Po tom všem utrpení jej tedy uvádím jako svou nejmilejší knížku.

Kdybych nestudovala JAMU, zajímaly by mě dějiny výtvarného umění, eventuálně bych se vyučila květinářkou. Nakonec, třeba by se mé inovativní sklenicové aranžmá ujalo.“

Kateřina Hejnarová ale studuje JAMU. Když do Brna přijela, aby nastoupila do 1. ročníku, přivítala ji „rituální lednička“. Obludný předmět se stal symbolem zjištění, že zahájit někde novou životní etapu není snadné:

„Je to jen lednička. Malý bílý spotřebič s plastovými dvířky. Tak nějak zvláštně ulepená, v rámu má vtisknutý proužek bílé gumy, který protivně mlaská, kdykoli ji otevírám. A její cena? Nedozírná. Jedná se totiž o majetek kolejí, důkladně popsaný v soupisu a řádně zařazený v řádu. Je to jen zašlá lednička, a přece svým vzhledem dokonale vystihuje atmosféru kolejního pokoje. Nemůžu spát, ta krabice pod stolem pořád cosi chroustá, a já pohledem zkoumám svůj brněnský nový svět…“

Více ve fejetonu, který načetla sama autorka. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Petr Kobzev: O dospělých a dětech

0

3882883--autor-fejetonu-petr-kobzev--1-300x461p0Student 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Petr Kobzev se cítí jako věčné dítě. Neplatí to ale o všech? Kde je hranice mezi dětstvím a dospělostí? Poslechněte si fejeton.

Petr Kobzev sám o sobě uvažuje takto: „Přestože si už platím zdravotní pojištění, necítím se být dospělým. Jsem věčné dítě. Jsem více věčného: věčný student, věčný syn, věčný hospodský povaleč, věčný vypravěč špatných vtipů, věčný badatel po novém a neznámém a také navěky zůstanu naivní. Však jako do jisté míry každý z nás. A kdo tvrdí, že je to tak špatně?“

Autor ve svém fejetonu vypráví příběh, který prožil týden po svých osmnáctinách v Českých Budějovicích. Proč to nepřiznat: šlo o soutěž o to, kdo nejrychleji vyšplhá na sloup veřejného osvětlení. Zdá se vám to dětinské? To je právě klíčová otázka. Dva policisté, kteří na místo dorazili, uznali, že nic nebylo poničeno, ba ani nebyl rušen noční klid, a rozloučili se s mladíky slovy: „Měli byste jít domů. Už jste dospělí, tak se podle toho chovejte.“

Je to ale vskutku tak? Jsou osmnácté narozeniny rozhodujícím mezníkem? Petr Kobzev přemítá: “Jako kdyby máchnutím kouzelného proutku se z ošklivého, nezodpovědného káčátka stane statná a samostatná labuť. Co je to, s odpuštěním, za blábol? Jak můžeme tvrdit, že člověk dospěl jen proto, že dosáhl určitého věku?“

A nedosti na tom: „V Americe z toho musí mít ještě větší guláš, protože tam mají atributy dospělosti rozděleny ještě divočeji než u nás. Řídit mohou od patnácti. Za dospělé se považují od osmnácti. Pít mohou od jednadvaceti. Když řídíte auto, můžete ohrozit nejen sebe, ale i spoustu ostatních lidí. Když se řítíte po dálnici ve stotřicítce, jste nebezpeční. Ale poškozovat sám sebe alkoholem a cigaretami se dovoluje o celých šest let později než ohrožování zdraví ostatních? Jak to mám chápat? Tak, že sebepoškozování je skutečným atributem dospělosti, protože již přebírám zodpovědnost za svůj život a je na mně, jak s ním naložím? Nebo se jedná o jakýsi zbytek vlivu náboženské doktríny, protože sebevražda (a co jiného je alkoholismus a kouření než pomalá forma sebevraždy) se považuje za nejhorší z hříchů? Proto by se mi asi těžko žilo v Americe, neboť bych nechápal, co to znamená být dospělý.“

Nebo člověk definitivně dospěje ve chvíli, kdy se stane rodičem? I to autor zpochybňuje: „Rodiče nejsou dospělí. Jsou to jen děti, co mají děti. Jak prosté, že? Uvědomění toho, že rodiče ví o životě stejně málo jako jejich děti, je zásadní proto, aby se děti nebály zkoumat svět na vlastní pěst.“

Pokud si teď říkáte: jak to tedy vlastně je, vždyť si tím už sám nejsem jistý – poslechněte si fejeton. Petr Kobzev vás labyrintem svých úvah dovede až ke vtipné pointě. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Markéta Fiurášková: Kdysi dávno ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně…

0

3882856--autorka-fejetonu-marketa-fiuraskova--1-300x468p0Studentka JAMU Markéta Fiurášková přemýšlí ve svém fejetonu o sdílení fotografií na Facebooku a o tom, jak to bylo za časů jejích rodičů. Poslechněte si audionahrávku.

Markéta Fiurášková patří mezi studenty 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Studenti tohoto oboru, založeného v roce 1991 Antonínem Přidalem, se na začátku studia seznamují mimo jiné s žánry rozhlasové publicistiky a kromě toho, že natáčejí ankety a rozhovory, prověřují své schopnosti při psaní glos, recenzí a fejetonů.

Už sám námět fejetonu nemusí přijít snadno – a studenti, ale i zkušenější tvůrci, zpětně žasnou, jak mohl například Eduard Bass psávat veršované fejetony či glosy, takzvané rozhlásky, do Lidových novin každý týden. A to opravdu se železnou pravidelností. Však také jeden z rozhlásků věnoval právě tomu, jak je obtížné dodržet tento rytmus a přijít každý týden s novým námětem.

A takto Markéta Fiurášková charakterizuje sama sebe: „Považuji se za sběratele. Vlastním sbírku knih, které mi líbily pouze podle obalu a nikdy jsem je nedočetla, historických map z antikvaritátu do kterých balím o Vánocích dárky nebo flakónů od voňavek. Mám ráda věci nepotřebné – nejlépe takové, které tají svůj účel. Co se zvířecí říše týče, největší strach mám z Hrabalky obecné (Priocnemis vulgaris), jinak ale trpím obrovskou láskou ke zvířatům a proto žádné nemám. Snažím se ostatním zatajit, že nejsem dobrodruh, jak si myslí, ale že mám ráda svůj stereotyp a své každodenní rituály. Ráda bych o sobě tvrdila, že nejsem pověrčivá, ale dobrou třetinu svého života jsem strávila hledáním dřeva, na které bych mohla zaklepat, a přesně vím, ke kterému znamení zvěrokruhu se to mé hodí nejvíc. Jako malá jsem si myslela, že jsem čarodějnice a umím ovládat počasí a když mě táta oslovil jako princeznu, den jsem s ním nemluvila.”

O svém vztahu k historkám a příběhům Markéta Fiurášková píše: „Patřím k lidem, co mají jen pár historek, které opakují neustále dokola. Mé nově získané přátele vždy nadchnou (to proto, že jsou osvědčené a herecky vypilované), ale mé staré přátele vybudí k pohrdavému smíchu, protože už moje historky nesčetněkrát slyšeli. Nemám jich mnoho, a tak se recyklace opakuje poměrně často. Ještě smutnější je ale fakt, že se většinou jedná o jakési rodinné dědictví… Příběhy, které jsem si přivlastnila a těžím z nich i přesto, že jsem se o jejich vznik nijak nezasloužila.“

A tak si i pro svůj fejeton vybrala jeden kouzelný příběh z rodinné historie. Snad se na nás autorčini rodiče nebudou zlobit, že jsme fejeton s Markétou natočili pro vysílání v rozhlasovém magazínu Zelný rynk a ještě jsme jej umístili na internet a na Facebook. Proč ta obava?

Studentka vysvětluje: „Oni si totiž svého soukromí hrozně váží. Moje máma stále nedokáže pochopit, že jsme já a další milióny lidí schopni sdílet fotografie z dovolené na svém profilu na Facebooku a nestačí nám, že je jednoduše pošleme pár nejbližším přátelům e-mailem.“ Ale i e-mail je pro autorčinu maminku čímsi cizím, neosobním a příliš veřejným, lituje, že si už lidé neposílají dopisy.

Není to ale příliš přísný odsudek? Vždyť i dříve existovaly „facebooky“, i když ne virtuální. Markéta Fiurášková vypráví: „Mamčina kamarádka byla fotografka a jednou ji poprosila, jestli jí nemůže udělat několik portrétů, kterými by vyzdobila výkladní skříň svého nově vzniklého studia. Máma souhlasila – neměla důvod odmítnout, vždyť byla zamlada vážně kočka a každá dívka sní o tom, že bude mít pár fotografií od skutečného profesionála. A tak o několik dní později visely její portrétní fotografie velikosti A1 ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně.“

Kolem té výlohy chodilo denně mnoho lidí, včetně Markétina otce… Ale to už jsme napověděli až příliš. Co tyto fotografie ve výkladní skříni způsobily, to už si poslechněte v naší audionahrávce. Fejeton vám přečte sama autorka. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Tomáš Soldán vdechuje život řadě rozhlasových děl zejména originálním přístupem

0

tomas_soldan_rozhlasČeském rozhlase Olomouc působí už několik let na pozici režiséra. Jeho tvorba je však určena i širšímu okruhu posluchačů, slyšet ji mohou pravidelně také na vlnách Dvojky a Vltavy. Na přehlídkách rozhlasové tvorby na sebe upozornil několika projekty.

Několik desítek pravidelných pořadů ročně připravuje režisér Tomáš Soldán, pro Český rozhlas natočil řadu dramatizované četby na pokračování, velkých rozhlasových her. Ve svých dílech dbá nejen o perfektivní technickou stránku, při práci hledá spojení hereckých hlasů s moderní a neotřelou hudbou a zvukem, čímž dílu dodává širší dosah.

Pravidelně na sebe upozorňuje také na přehlídkách rozhlasové tvorby, blíže se podíváme na aktuální díla v Bilanci 2017, ohlédneme se za jarní festival Prix Bohemia Radio. Současně vás krátce pozveme na vznikající četbu na pokračování – legendární Den triodů připravovaný pro Český rozhlas Vltava.

Hodina mezi vlčicí a psem

Na Bilanci 2017 se Tomáš Soldán uvedl „kuchyňským dramatem z dob, kdy se ještě psaly dopisy“. Původní rozhlasová hra Radka Malého se inspirovala v setkání hned několika literárních dvojic. Ústředními postavami, v nichž se odráží zmíněné charaktery, jsou stárnoucí básnířka Rebeka a její muž Rainer.

Nahrávka vznikla u příležitosti Rakouského roku, vysílaného aktuálně na Českém rozhlasu Vltava. Původně se dramaturgové obávali, že se může celek zvrtnout do „adorace monarchie“, což bylo právě v tomto díle porušeno.

Půlnoční povídky: Hledači pokladů

Dalším příspěvkem v Bilanci 2017 jsme se dostali do první poloviny 20. století. Z pera jihlavského rodáka Karla Hanse Strobla. Moravský Němec se později stal výrazně angažovaným nacistou. Jedná se však o rané dílo, které podle tvůrců „nese teprve stopy jakéhosi morálního apelu, národně-socialistické smýšlení bychom v něm hledali jen v náznacích“.

Oceněn byl především překlad Lukáše Motyčky a Aleny Mácové, ukázkou povedeného překladu je například spojení „ďábel vyndá křídla z kožených vaků“. Silnou atmosféru dodává dílu našeptávání ďábla v německém jazyce, jež odkazuje na minulost autora. S jistou mírou nadsázky lze dodat, že pravicové názory vyvažuje levicová hudba.

Poločas vertikály: Pokoušení svatého Nikoho

Tomáš Soldán se často vydává ve své tvorbě vstříc experimentům a snaží se dílům dodat mimořádnou atmosféru. Jedním z nich je projekt „Poločas vertikály“, nominován byl do letošního ročníku Prix Bohemia Radio, jehož byl nejen režisér, ale zároveň i dramaturg. Unikátní je dílo už jen tím, že se jednalo o živě provedenou kompozici hudby, slov a zvuků. Tři herci se vydali během celého přenosu po schodech jižní věže olomoucké katedrály svatého Václava, pro zajímavost dodejme, že věž má 102 metry.

Děj proplétá současné s minulým, relativní s objektivním, pravdu s mýtem. Co můžeme v takovém zmatku nazvat ‚křesťanskými hodnotami‘? Jaký smysl a hloubku má dne duchovní život?“ Takto shrnuli tvůrci základní kostru rozhlasové kompozice. Premiéru mělo dílo 3. června 2016 po 21. hodině, generální zkouška proběhla den předtím, tedy ve čtvrtek.

Originální téma a intimní zpověď autora dokumentu vypráví o nočních můrách, tedy o snech, z nichž se probudíme. Sám Tomáš Soldán se účastní výzkumu zaměřeného na prožívání nočních můr. Ty mohou signalizovat i vážnější onemocnění – například Parkinsonovu chorobu. Díky dokumentu navíc vznikla originální a svěží hudba, jejímž autorem je brněnský multiinstrumentalista Tomáš Vtípil. Pod odkazem výše si můžete poslechnout celý dokument, který byl prezentován v loňském ročníku přehlídky Report.

John Wyndham: Den trifidů

Za necelé dva měsíce bude mít na vlnách Českého rozhlasu Vltava premiéru nová četba na pokračování, v režii Tomáše Soldána se dokončuje patnáctidílná dramatizovaná četba „Den trifidů“, pro úplnost připomeňme, že autorem knižní předlohy je John Wyndham. První díl bude mít premiéru 4. srpna v obvyklém čase 18.30, Dílo bude interpretovat Norbert Lichý. ČRo Vltava tedy bude posluchačům servírovat novou tvorbu rovněž v průběhu letních měsíců. Bližší podrobnosti o tomto projektu přineseme.

Autor: Martin Petera (radiotv.cz)

Jan Singer: Zasaď strom

0

3871179--jan-singer--1-300x200p0V letní sérii studentských fejetonů se jako další posluchač 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU představuje Jan Singer. Jeho text je variací na známou maximu: „Postav dům, zasaď strom, zploď syna!“

Sám o sobě Jan Singer říká: „Byl bych dobrý házenkář, kdybych měl talent. Byl bych dobrý žurnalista, kdybych uměl gramatiku. A byl bych dobrý scénárista, kdybych měl představivost. Takhle jsem pouze studentem žurnalistiky, mediálních studií a sociologie na Masarykově univerzitě, a zároveň studentem scenáristiky a dramaturgie na Janáčkově akademii. Ve volném čase chovám myši na Obilním trhu a občas degustuji bylinkovou šťávu z anýzu, pelyňku a fenyklu.“

Ve svém fejetonu se vrací do dětství: „Tehdy mě táta, jako malého fanouška mamutů, vzal do Anthroposu. S námi vešla do muzea školní exkurze a vlekla se po všech exponátech. A já si všiml dvou dívek, jak pózují a navzájem se fotí u jeskynní malby. Jejich úsměvy zářily vedle pobíhajících bizonů a létajících oštěpů. Originál měl být starý desítky tisíc let, přesto mě nepřestávala udivovat dynamika pohybu zvířat a hra se stíny. Do toho se dívky culily, krčily se v nohách a dvěma prsty ukazovaly vítězné véčko.“

Za časů Singerova dětství se ještě dívky fotily na film, nešlo o selfie pořizované mobilem. Tak či onak, dívky nakonec usoudily, že ani na fotku, ani na jeskynní malby si už za měsíc ani nevzpomenou.

Co tedy vlastně přetrvá? Zajímá vás, jak na takový zdrcující zážitek reagoval autorův otec? Rozhodl se prý, že musí udělat cokoliv, co vydrží déle než alespoň jeden měsíc.

„Nakonec se rozhodl, že poněvadž syna už zplodil, a jelikož je stavař, našel domov pár cihlám, bude nejlepší, když tento hattrick životních povinností dokoná a zasadí strom. Vykopal díry hluboké a široké a zapíchl do nich tři mladé stromky,“ píše Jan Singer.

Stromkům se dobře dařilo, až jednoho dne… A o tom už vypráví fejetonista svůj příběh. Nedávno se totiž zastavil u rodičů na návštěvu a zjistil, že jeho rozvážného otce přece jen něco dovede vyvést z míry. „Dozvěděl jsem se, že starosta chce pokácet tátovy stromky a vysadit namísto nich listnáče, které by lépe odpovídaly ovocným názvům medláneckých ulic,“ vysvětluje Singer.

Chcete-li vědět, jak tento srdcervoucí příběh dopadl, poslechněte si celý fejeton. (text ČRo)

Petr Vašků: Rozděl a panuj

0

3867021--autor-fejetonu-petr-vasku--1-620x414p0V sérii autorských čtení se v pořadu Zelný rynk představí svými fejetony pět studentů 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. První je Petr Vašků.

Student 1. ročníku oboru RTDS na Divadelní fakultě JAMU Petr Vašků o sobě říká: „Byl jsem odkojen v malebných panelácích maloměsta s výhledem na Radhošť. Štíty brněnských střech, které se mi nyní odráží v oknech, mi proto zčásti kompenzují neviděné Beskydy. Nestal jsem se politologem, ekonomem ani novinářem. Nakonec nejsem ani kytarovým virtuosem, i když úspěšně hraji v několika kapelách, z nichž valná většina zatím zůstává fiktivní nebo imaginární. Rád se ztrácím v zemích, ve kterých nemluví mým jazykem, a taky objevuji zapomenutá místa, která nekompromisně ohlodává čas. Nemám své nejoblíbenější filmy, knihy, skladatele, básníky, pokrmy, rodinné příslušníky či ponožky, protože doceňuji krásu různosti. Kdyby existoval obraceč času, pořídil bych si klidně čtyři a v jednom z paralelních životů jenom dospával nedospánky.“

Ve svém fejetonu se vrací k letošnímu prvnímu máji: „Seděl jsem doma a četl si Masarykovu Českou otázku. Na parapetu se slunili holubi, chřtánem okna se do pokoje vléval pach propocené Starobrněnské ulice a o tabulky skla se rozbíjel skočný rytmus bubnů a výkřiků. Jako člověka spíše zvědavého než moudrého mě gravitační síly nekompromisně přitahovaly k neprobádanému jádru hluku a shluku. Promptně jsem proto nahodil batožinu, do rukou vzal láhev vína a už jsem štrádoval brněnskou Champs-Elysées. Úspěšně jsem doklopýtal až k Moraváku. Defilovaly tam jarem rozjařené davy lidí a nastalou vřavu s apatickou bohorovností přezíral bronzový Jošt, jak ho vysochal Jaroslav Róna.“

Petr Vašků se však ve svém textu nevěnuje pouze uměleckým kvalitám a symbolickému významu jezdecké sochy, ale všímá si spíše prvomájového dění na prostranství kolem ní. Demonstraci různých politických názorů a sil nepopisuje jako zpravodajec – inspiruje ho k úvahám a fantaziím, které zpracovává téměř povídkovou formou:

„Najednou se mi zatočila hlava. V mysli jsem ohmatával prázdno. Tápal jsem v tichu a věděl, že za chvíli přijde bouře. Na chvíli jsem ještě zaváhal, ale pak se už nezastavitelně rozběhl soše v ústrety. Hbitě jsem se vyšvihl na koně, do ruky uchopil korouhev se směšně malým praporkem, vtlačil se do kovového pancíře a majestátně se dmul nad ostatními. Konečně jsem získal nadhled, který člověk potřebuje, aby mohl správně zhodnotit situaci. Detaily a rozpory jen zatěžují. Člověk se někdy na věci musí podívat pěkně spatra.

A já jsem uzřel všechno. Na jedné straně se do převážně černých stejnokrojů halili frustráti, nedoukové a nacionalisti. Ba co víc, internacionální nacionalisti. Své vlajky drželi podvratně naruby, o to však s větší sveřepostí. Reinkarnovali mýty čistoty, potutelně osnovali pogromy vůči čemukoliv a pili pivo z plastu.

Na druhé straně halekal kmen feťáků a na univerzitách indoktrinovaných neomarxistů. Ba co hůř, pravdoláskařů. Svými koly ohrožovali chodce a zpomalovali dopravu. Zpívali, nejedli maso a vůbec vypadali divně a nemytě. Celou dobu by nejraději jen argumentovali a nemakali. Oba tábory jsou nebezpečné.“

Petr Vašků pracuje s ironií a nadsázkou a svůj fejeton přivádí k zamyšlení, komu patří veřejný prostor a k čemu slouží. Poslechněte si jeho autorské čtení. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Silvia Divékyová: Mirka Ábelová

0

3838294--mirka-abelova--1-950x0p0Literárně-reportážní příspěvek studentky Divadelní fakulty JAMU Silvie Divékyové vás pozve na setkání se slovenskou básnířkou Mirkou Ábelovou a jejími verši. A ano – je to ta „textařka Davida Kollera“.

Mirka Ábelová je slovenská poetka, rozhlasová redaktorka a mluvčí environmentální organizace Greenpeace Slovensko. Narodila se v Bojnicích a vyrůstala v Prievidzi, později se přestěhovala do Bratislavy, kde vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Komenského.

Se svými básněmi debutovala v kolektivní sbírce Sólo pre 9 hlasov (Ikar, 2011). Do dnešního dne jí vyšly tři vlastní sbírky básní – Striptíz (2011), Na! (2014) a loňská novinka Básničky pre domáce paničky (2016).

Mirka je útlá modrooká blondýna s pohotovým úsměvem na rtech. Její poezie může proto občas překvapit až zaskočit – je drsná, přímočará, nehledá výmluvy a nesnaží se ukrýt do květnatých slov. Mirka se nebojí ve správném momentu použít ani tvrdší slovo, což narušuje běžnou představu o tiché básnířce s velkými brýlemi.

Autorka má ráda všechno, co je svobodné – i proto nepíše vázaným veršem, který by jinak mohl svazovat její myšlenky. Do kategorie nezaškatulkovatelných věcí se určitě řadí i literárně-hudební seskupení básníků, hudebníků a performerů Vítrholc, ve kterém občas vystupuje.

Kromě jiného se mladá poetka autorsky podepsala pod texty písní zpěváka Davida Kollera, s nímž minulý rok získala cenu Anděl za album roku. V Rádiu_FM moderuje pořad Nedeľná chvíľka poézie, ve volném čase ráda umývá nádobí a chodí na procházky se svým psem Montym.

Nejnovější sbírka Básničky pre domáce paničky, s níž Mirka aktuálně „vymetá“ knihkupectví, je věnovaná všemožným problémům, myšlenkám a paranoiám, se kterými se dnešní „žienky domáce“ setkávají. Autorka vyslovuje mnohé otázky, na který je v dnešní době těžké najít odpověď.

Možná proto, že jasná odpověď neexistuje, anebo proto, že samotná otázka vzbuzuje nepokoj a strach. Každá báseň nese i konkrétní ženské jméno, což probouzí zvědavost nejedné čtenářky, která se zatajeným dechem čeká, u kterého životního příběhu se objeví to její.

Rozhovor Silvie Divékyové s Mirkou Ábelovou poodhaluje autorčiny osobní myšlenky a názory. Kde bere inspiraci a jak filtruje nápady, ze kterých by mohlo vzniknout klišé?

Jak vnímá rostoucí zájem o její osobnost a proč nehodnotí cizí básně? Jak začala psát ona sama a co je jejím hnacím motorem? (text ČRo)

Poslouchejte v sobotu pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno nebo ZDE.

Iveta Novotná: Paradox má jméno Wilde

0

stažený souborDovolujeme si Vás pozvat k poslechu rozhlasového pásma Ivety Novotné s názvem Paradox má jméno Wilde, které v neděli 9.4. ve 20:00 uvede stanice Vltava.

Spisovatel, dramatik, filozof a estét, ale i vězeň a nenáviděný občan – to všechno byl Oscar Wilde. Nejdříve obdivovaný a posléze zatracovaný autor, pro kterého je synonymem slovo paradox. Na jednu stranu se Wilde vysmíval vyšší společnosti a trefně ji kritizoval a na druhou stranu do ní vždy chtěl zoufale patřit. Mluvil o ženách jako o stvořeních, která nejsou schopna myšlení, a zároveň byl editorem feministického časopisu Svět ženy. Říkal o sobě, že je skvělý a geniální, přesto však ve skrytu duše chtěl být někým jiným.

„Basil Hallward je tím, kým si myslím, že jsem já; lord Henry je tím, kým si svět myslí, že jsem; Dorian Gray je tím, kým bych rád byl – třeba v příštích letech,“ charakterizoval se Oscar Wilde za pomoci svých postav z románu Obraz Doriana Graye. On sám si chtěl užívat života plnými doušky. Nikdy nezestárnout. V tom toužil být jako jeho Dorian Gray. Několik posledních let Wildova života skutečně připomínalo život jeho románové postavy. Podobně jako Dorian Gray podlehl Wilde sladkým slovům našeptávače lorda Alfreda Douglase. Wildův životní pád začal 3. dubna 1895 soudním procesem, ve kterém irský spisovatel čelil obvinění z homosexuality.

„Společnost je neuvěřitelně tolerantní, odpustí Vám všechno kromě geniality,“ řekl sám Oscar Wilde. Soud Wilda v procesu uznal vinným a odsoudil ho ke dvěma rokům vězení a nuceným pracím. Společnost, včetně jeho přátel, se k němu obrátili zády. Dnes je ale Oscar Wilde považován za velmi výraznou osobnost, pokračuje dramaturg Václav Cejpek: „A to jak v oblasti divadla, dramatického umění, tak i v oblasti prózy a vlastně v oblasti svého celospolečenského působení. V českých divadlech se od roku 2000, čili od jakéhosi formálního mezníku, objevilo Wildovo dílo 70x, což je velmi nezvyklé. To je u zahraničního autora z té doby výjimečné.“

„Dokud je člověk neznámý – mít řadu křestních jmen je užitečné, ba dokonce potřebné. Až se proslaví, některá jména odhodí. Jako ten letec v balónu, který aby mohl vystoupit výš, odhazuje přebytečnou zátěž. Dvě jména už jsem hodil přes palubu. Brzy odhodím další a budu znám prostě jako The Wills nebo The Oscar.“

Tehdy by Oscara Wilda vůbec nenapadlo, že se nakonec bude muset zbavit všech svých jmen a stát se Sebastianem Melmonthem. Pod tímto jménem žil Wilde po svém propuštění z vězení. S přítelem Robertem Rossem se odstěhoval do Francie, kde 30. listopadu roku 1900 zemřel.

Rozhlasové pásmo o Oscaru Wildovi napsala Iveta Novotná. Dramaturgie: Alena Blažejovská. Režie: Lukáš Kopecký. Účinkují: Martin Sláma (Vypravěč), Vladimír Hauser (Starý Oscar Wilde), Jiří Svoboda (Mladý Oscar Wilde), Jakub Šafránek, Štěpán Kaminský, Miroslav Černý, Jaroslava Vykoupilová a Václav Cejpek. (text ČRo)

Michael Sodomka, Silvia Divékyová, Štěpán Vranešic: Salon původní tvorby

0

Na letošním Salonu původní tvorby DIFA JAMU konaném 10.-11.3. budou uvedeny tyto texty studentů RTDS:

Michael Sodomka: Requiem korpulentním slečnám

Silvia Divékyová: Za šalina už odišla

Štěpán Vranešic: Sen o násobilce

Silvia Divékyová: Bazén

Přijďte se podívat!

17201185_719053441582501_323411952594011993_n

 

Tereza Semotamová: Please Enter Destination

0

PFV_1400x1400V roce 2012 pro cyklus Hry nové generace napsala Tereza Semotamová komedii Zadejte cíl, kterou v Brně realizovala s režisérem Jakubem Macečkem a dramaturgyní Hanou Hložkovou.

Tuto hru si vybrala Barbora Lyčková k překladu do angličtiny a poslala ho vloni do soutěže: Play for Voices and Words without Borders.

A tento překlad české rozhlasové hry iniciované v Českém rozhlase se umístil na druhém místě. V USA vznikne anglická rozhlasová inscenace a ještě hra vyjde tiskem. Více informací je zde: http://www.playforvoices.com/

Gratulujeme Tereze i všem, kteří se na tomto mimořádném úspěchu podíleli.

 

Go to Top