Posts tagged Marek Hlavica

Workshop Ivety Stehlíkové

0

V pátek 28. 3. proběhl workshop Zvuková a obrazová postprodukce filmů.

Cílem workshopu bylo seznámení základními postupy při postprodukci audiovizuálního díla. Ve zvukové části se zaměřil na nejčastější technické komplikace spojené s nahráváním zvuku a ukázal, jakým způsobem lze postupovat pro zkvalitnění nahrávky. V obrazové části představil principy compositingu a retušování.

Iveta Stehlíková – vystudovala Filmovou školu ve Zlíně, obor klasická animovaná tvorba. Poté se zaměřila na studium kamenosochařství na SUPŠ v Uherském Hradišti. Nyní se věnuje tvorbě animovaných videí a compositingu. Má zkušenosti z oblasti hudby a zvukové postprodukce. Portfolio: http://ivetastehlikova.tumblr.com/

mh7742

mh7750

mh7740

mh7746

 Fotografie © Marek Hlavica

Vánoční večírek RTDS

0

Ve čtvrtek 19.12. proběhl vánoční večírek RTDS. Dopadl dobře. V novém roce na shledanou.

DSC3667

DSC3675

DSC3702

DSC3878

DSC3889

DSC3912

DSC3953

DSC3964

DSC3982

DSC4057

DSC4070

DSC4051Photo © Marek Hlavica

Marek Hlavica: Obraz normalizační společnosti v dramatické tvorbě tehdejšího brněnského studia Československé televize

0

Příspěvek přednesený na konferenci Autor – Vize – Meze Televize dne 9. října 2013.

Ctěné dámy a vážení pánové,

v předchozích třech letech jsem se v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky věnoval průzkumu dramatických pořadů vzniklých v brněnském studiu Československé televize od jeho založení v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské – celkem jich bylo více než pět set. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, personální obsazení, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Žádná podobně komplexní a systematická práce (pokud vím) u nás dosud nevznikla a nebudu teď spekulovat, zda je to více vina výzkumných a akademických institucí či samotné České televize, jejíž povinnosti v oblasti péče o archivní fondy jsou příslušným zákonem definovány jen velmi obecně („vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství“, §3 odst. 1 písm. f zák. 483/1991 Sb.).

Ve svém dnešním příspěvku se vám pokusím přiblížit některé z poznatků, které jsem při svém výzkumu zjistil. Předem musím zdůraznit, že jsem oprávněn hovořit pouze za brněnskou dramatickou tvorbu a nelze vyloučit, že průzkum pořadů pražských, ostravských, bratislavských či košických by přinesl úplně jiné závěry. Dokonce je to i velmi pravděpodobné, protože televizní studia v té době byla – ve srovnání s dnešním stavem – dramaturgicky mnohem více samostatná.

Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že obecně sdíleným názorem v současnosti je, že Československá televize byla v totalitním období prodlouženou rukou komunistické moci zaměřenou na propagandu a manipulaci s veřejným míněním, a tedy že většina vzniklých pořadů byla více či méně skrytými agitkami typu Třiceti případů majora Zemana, Inženýrských odyseí či Okresů na severu. V brněnském studiu (a v dramatické tvorbě, protože například publicistické a dokumentární pořady jsem také nezkoumal) to však neodpovídá skutečnosti. Z průměrně deseti dramatických pořadů připravených ročně redakcí dramatických pořadů byly tohoto druhu jen jeden či dva. Více jich vznikalo v sedmdesátých letech a naopak v letech osmdesátých podobná díla vznikala jen ojediněle, jako jakási dramaturgická „úlitba ideologickým bohům“ či na přímý popud nadřízených orgánů. Například ukázková dezinterpretace událostí v roce 1968 nazvaná Parcela 60, katastr Lukovice (1983, režie Evžen Sokolovský) byla dramaturgicky připravena pražským studiem (dramaturgie Helena Slavíková) a v Brně se natáčela zřejmě jen proto, že se její děj odehrával na moravské vesnici – a tedy to bylo produkčně snazší. Nebo třetí díl volného cyklu kriminálních filmů Stopy zločinu nazvaný Otmar čeká spojku (1986, režie Stanislav Strnad), jenž vypráví příběh emigranta, který se ve Vídni nechá najmout americkou tajnou službou a vrací se se špionážním úkolem do vlasti, aniž by tušil, že bdělá a bystrá socialistická kontrarozvědka nikdy nespí a rejdy imperialistických agentů hravě odhalí, má v titulcích uvedeno, že vznikl ve spolupráci s Krajskou správou SNB. Zřejmě se však tato spolupráce příliš neosvědčila a další díly cyklu už jsou opět zaměřené jen na „běžnou“ kriminalitu – a kvalitativně jdou o řád výše.

Zejména ve zmiňovaných pořadech ze sedmdesátých let se vliv vládnoucí ideologie či moci projevoval několika způsoby. Jedním z úkolů všech redakcí dramatické tvorby bylo uvádět autory ruské, sovětské, ze zemí socialistického bloku a případně i z tzv. zemí třetího světa s důrazem na zobrazení „lidově-osvobozeneckého boje“. Nejvíce schematické jsou pořady z poslední skupiny. Příkladem může být Kára (1975, režie Jiří Bělka) natočená podle divadelní hry portorického autora René Marquése a vyprávějící truchlivý osud ovdovělé ženy a jejích tří dětí na chudinském předměstí portorického hlavního města a jejich postupný úpadek až na úplné dno společnosti. V době a místě vzniku možná hra pojmenovávala obecně sdílené pocity mnoha obyvatel a možná i měla význam pro zlepšení jejich podmínek, to posoudit nemohu, ale ve zpracování středoevropskou televizí však až příliš vynikala její schematičnost a doslovnost, která navíc byla doplněna i veristicky začerněnými obličeji brněnských herců, jejichž nechtěná komičnost by možná fungovala v silvestrovské estrádě, nikoli však ve vážně míněném příběhu. (more…)

Marek Hlavica: Co se do akreditace nevešlo

0

Habilitační přednáška přednesená na zasedání Umělecké rady DIFA JAMU 31. května 2013.

Vážená Umělecká rado,

habilitační prací, kterou zde předkládám, je monografie o dramatické tvorbě brněnského studia Československé televize (ČST). Popisuji v ní její vývoj a proměny od vzniku studia v roce 1961, přibližuji snahu pracovníků ČST o nalezení jedinečnosti a smyslu její brněnské pobočky, upozorňuji na vrcholná období zejména na konci šedesátých a osmdesátých let a končím v roce 1992, kdy vznikla nástupnická Česká televize (ČT). Dalšímu období se ve své práci nevěnuji a nebudu se mu věnovat ani nyní. Snad však budete souhlasit s mou obecnou charakteristikou, v níž následujících dvacet let označím za postupný úpadek. Třicet let úsilí desítek jedinců od roku 1961 je momentálně zmarněno, přinejmenším dramatická redakce brněnského studia ČT je v současnosti zbytečná, není ničím výjimečná, její existence nemá žádný účel, a kdyby byla zrušena, tak k žádné ztrátě nedojde, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne. V posledních měsících lze sice sledovat v celé České televizi určitý vnitřní pohyb, jenž by mohl být příslibem změny k lepšímu, na jeho hodnocení je však ještě příliš brzy.

Po vystudování magisterského oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsem v brněnském studiu také pracoval, takže vlastně část viny za jeho současný stav nesu i já. Mé působení v této instituci nebylo dlouhé, přesto jsem však měl dost příležitostí ji poznat zevnitř. A poznal jsem, že je to podnik, který nejvíce energie spotřebuje nikoli na tvorbu, ale na to, aby se udržel v chodu. Největší důraz se kladl na znalost a pečlivé dodržování všemožných vnitřních pravidel. Přesné dodržování pracovní doby bylo důležitější než to, co v ní člověk dělá. Bylo-li vše vykonáno podle předepsaného postupu, byl-li dodržen podpisový řád, plánovaný rozpočet a termínová listina, pak bylo vše v pořádku – přestože nakonec vznikl pořad ostudný. Měl-li navíc tento ostudný pořad nadprůměrnou sledovanost, byl označen za úspěšný. Podstatnou část pracovní doby bylo nutné věnovat vnitřnímu životu instituce. Ať již dodržování jejích pravidel a rituálů, tak i samotným zaměstnancům, přátelským, zábavným, rezignovaným, ambiciózním či mocným, s nimiž všemi bylo nezbytné stále dokola rozprávět, aby se necítili uražení, nebo aby byli utvrzení ve své důležitosti.

V žádném z těchto rozhovorů nebylo možno mluvit o smyslu existence České televize, o jejím poslání, o ideách, které byly v pozadí jejího vzniku. Česká televize jakoby žila jen zvířecím, biologickým životem, jehož smyslem je jen přežít, odstranit nepřátelské druhy ze svého teritoria a zplodit potomky, kteří budou geny přenášet dál.

Nevydržel jsem v ČT dlouho a možná to bylo i mou vinou. Možná, kdybych byl obratnější, průbojnější či sebevědomější, možná by se mi podařilo něco změnit. Možná, kdybych více a vytrvaleji hledal, nalezl bych v ČT jedince, kteří měli podobné pocity a kteří tam určitě byli a jsou i dnes, a možná bych společně s nimi něco dokázal. Nevím a teď o tom mluvit nechci. Ani se nyní nechci snažit pojmenovat rozmanité příčiny tohoto stavu, ani se nebudu věnovat jeho podrobnějšímu popisu. Chci mluvit o něčem jiném. (more…)

Marek Hlavica: Dramaturg v televizi – v době totalitní a v době pluralitní

0

Příspěvek přednesený 10. května 2013 na kolokviu Dramaturgie pro 21. století během festivalu Zlomvaz na DAMU.

Předchozí tři roky jsem strávil přípravou monografie o vývoji dramatické tvorby v brněnském studiu Československé televize (ČST) od jeho vzniku v roce 1961 až do založení nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské. Na dochované jsem se mohl podívat, k již neexistujícím jsem se snažil získat nějaké informace ze scénářů, z recenzí a někdy alespoň ze vzpomínek pamětníků. Celkem jsem se takto seznámil s více než pěti stovkami pořadů. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Výsledná studie vyšla letos v lednu s prostým, popisným názvem Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Dlouho jsem však zvažoval, že by se jmenovala odlišně, nakonec mi však kolegové mou představu vymluvili, že prý zní nevědecky, příliš lidově a snad až hanlivě. Knihu jsem chtěl nazvat Příběhy z regionu a na tomto názvu se mi líbila jeho dvojznačnost, neboť se jednak týkal samotných dramatických pořadů, „příběhů“ vzniklých v jihomoravském regionu, a jednak se týkal skutečnosti, že má analýza brněnských inscenací, filmů či seriálů se nevěnovala jenom jim samotným, ale také lidem, kteří s nimi byli spojeni, zejména scenáristům, režisérům a dramaturgům, jejich „příběhům“, tedy okolnostem, za jakých se do studia dostali, jak v něm pracovali, jak se proměňoval jejich vztah k zaměstnavateli, jak se vyrovnávali s požadavky a potřebami média propagandistického a masového a jaké byly jejich další osudy poté, co studio opustili.

V následujícím textu se pokusím představit tři z nich, tři dramaturgy, dvě ženy a jednoho muže, kteří větší či menší část svého profesního života spojili s brněnským studiem a ve všech případech po sobě zanechali pozoruhodné dílo. Toto kolokvium nese název Dramaturgie pro 21. století a mohlo by se zdát, že můj příspěvek na ně nepatří, neboť se bude zaobírat dramaturgií ve století dvacátém, navíc ve zcela odlišném politickém systému. Já si to nemyslím. Na příkladu oněch tří jedinců se pokusím ukázat, jakými různými způsoby se může kreativní a talentovaný člověk snažit tvořit v prostředí instituce, která má kvůli své velikosti velký sklon k byrokratičnosti a odosobnělé mechaničnosti, která je pod nejpřísnějším ideologickým dozorem a která by také měla vytvářet pořady určené širokému a rozmanitému publiku, „masám“ – tedy v prostředí výrazně nekreativním či nesvobodném. Dnes již žijeme ve zcela odlišném politickém uspořádání, avšak výše uvedená omezení a překážky do jisté míry přetrvávají dodnes (a nejen v televizích). Domnívám se, že poznání toho, jak se s nimi vypořádávali dramaturgové ve století minulém, může být inspirativní i ve století tomto, v jednadvacátém. Mimo jiné se také pokusím dokázat (či spíše připomenout) fakt, že osobnost dramaturga je v každé kulturní instituci nejen nezastupitelná, ale i zásadní, neboť především on je zodpovědný za její „duši“ či filozofii, především on je půdou, po níž sice každý šlape či si ji ani neuvědomuje, ale z níž vše vyrůstá, a on je i zahradníkem, jenž rozhoduje o tom, co v té půdě poroste a pokvete, jaké košaté stromy a pestré květy (tedy režiséry, dramatiky, herce, scénografy atd.) budou pak návštěvníci obdivovat – a přitom se nebudou ptát, kdo je vysázel. Ale to už je úděl zahradníků. (more…)

Iveta Novotná: Reportáž (ze křtu knihy)

0

V úterý 5. února proběhl v brněnské kavárně Trojka slavnostní křest knihy Marka Hlavici Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize v letech 1961 – 1991. Autorem publikace je Marek Hlavica, který vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

V současnosti působí ve stejném ateliéru jako pedagog, ale spolupracuje také s televizí, ať už veřejnoprávní, nebo komerční. Studentka 1. ročníku Ateliéru RTDS na DIFA JAMU Iveta Novotná natočila v Trojce reportáž, během níž se autora knihy zeptala na specifika jednotlivých desetiletých období brněnské televize.

Dále oslovila dlouholetou dramaturgyni literárně – dramatické redakce brněnského televizního studia Danuši Špirkovou a režiséry Zdeňka Kaloče a Jiřího Vanýska. Reportáž uslyšíte tuto sobotu v magazínu Zelný rynk.

Nalaďte si Zelný rynk Českého rozhlasu Brno v sobotu 9. března po 17. hodině.  (text ČRo)

Tomáš Koňařík: Cena Filmové nadace RWE & Barrandov Studio

0

Tomáš Koňařík získal za svůj absolventský scénář Břeclove cenu ve výši 90.000 Kč ve scenáristické soutěži Filmové nadace RWE & Barrandov Studio.

“V druhém kole výbor nadace rozdělil 220 tisíc korun mezi čtyři autory. Celkem vybíral z 82 prací, z čehož bylo 24 filmových scénářů, 24 povídek a námětů a 34 projektů pro televizi. Největší část tvořily sociální a psychologická dramata (25), komedie (15), pohádky (12) a sci-fi (devět prací).

Ve srovnání s předchozími koly se kvalita prací podle člena výboru nadace Iva Mathé nijak neklesl. „Rozhoduje ale fakt, že všechny české televize se rozhodly pro masovou výrobu seriálů, což spotřebovává hodně autorů. I u nás na FAMU už studenti od druhého ročníku, často pod cizími jmény, s televizemi spolupracují a na vlastní tvorbu pak nemají čas,“ podotkl Mathé.” (zdroj E15)

V téže soutěži získal absolvent RTDS a nyní student FAMU Josef Tuka 30.000 Kč za scénář televizního filmu Šampaňské s modrou stuhou.

Již v jarním kole soutěže získal Pavel Gotthard za svůj absolventský scénář Džungle cenu ve výši 60.000 Kč.

Pedagogicky oba oceněné absolventské scénáře vedl Marek Hlavica.

Marek Hlavica: Křest knihy o dramatické tvorbě Československé televize

0

Dovolujeme si Vás pozvat na slavnostní křest knihy

Marka Hlavici

Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961-1991)

Těšíme se na Vaši návštěvu v úterý 5. února 2013 od 18 hodin v salonku kavárny Trojka v Domě pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)

Reportáž České televize o křtu

Rozhovor s autorem v pořadu ČT24 Kultura v regionech (16. 2. 2013)

Recenze na webu BrnoŽurnál (22. 2. 2013)

Recenze na webu Kultura21.cz (19. 4. 2013)

Marek Hlavica: Dramatická tvorba brněnského studia ČST (1961-1991)

0

Tato studie se zaměřuje na dramatické pořady vzniklé v brněnském studiu Československé televize (ČST) od zahájení jeho činnosti v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Jejím cílem je komplexně prozkoumat veškerou fikční narativní produkci studia ve všech redakcích, které se těmto pořadům věnovaly, tedy v literárně-dramatické, zábavní, hudební a ve vysílání pro děti a mládež. Primárně se pokouší o vytvoření celkového přehledu dramatické tvorby jihomoravského regionálního studia ČST a o zachycení všech forem vzniklých pořadů bez jakékoli předběžné selekce. Zkoumaná díla analyzuje a srovnává na základě jejich tematické, obsahové, žánrové, geopolitické či autorské souvislosti a usiluje tak mimo jiné o pojmenování proměn produkce ČST v průběhu třiceti let, jež se vyznačovaly nemalým množstvím zásadních politických, společenských, estetických i technologických změn. Současně také přibližuje kontext fungování studia, jeho personální obsazení, způsob přípravy a schvalování pořadů, ideologické požadavky kladené na televizní tvorbu i produkční okolnosti vzniku jednotlivých děl. Vedle zkoumání samotných dramatických pořadů čerpá rovněž z archivních dokumentů a osobních rozhovorů se zaměstnanci i spolupracovníky studia a snaží se zachytit způsob i vývoj jejich tvorby v ČST.

Z recenzentských posudků:

„Marek Hlavica napsal úctyhodné dílo. Toto hodnocení se ovšem, jak by se mohlo zdát, netýká především jeho rozsahu, ale hlavně autorova vědomí souvislostí, jež se neztrácí ani v záplavě informací a faktografického materiálu. Ten hrozil zahlcením autora i čtenářů, protože pouhý suchý výčet každodennosti chodu takové instituce, jakou Československá televize bezesporu byla, musí spolehlivě zahubit i vstřícného posuzovatele. Jest si jenom přáti, aby podobný přístup i kvalitu zpracování obsahovaly všechny další a jiné texty zabývající se podobnou problematikou. Nejen České televizi se tak dostává do rukou pozoruhodný text, jehož historické zkoumání může přispět k tak potřebné reflexi současnosti.“

prof. Mgr. Jan Gogola

„Autor stál na začátku před množstvím chaoticky působících artefaktů rozprostřených v poměrně dlouhém (a proměnlivém) časovém údobí, ale zřejmě (jak i sám přiznává) i před mezerovitým archivním materiálem a dokumentací. Ale z tohoto chaosu se mu zdařilo vytvořit ladný celek. Způsob, jakým se rozhodl uspořádat materiál v jednotlivých kapitolách i podkapitolách, se mi jeví jako velmi šťastný. I když dodržuje chronologii, nečiní z ní dogma a podkapitoly o výraznějších osobnostech považuji za přínosné a z hlediska profesní charakteristiky za citlivé a výstižné.

[…]

Se všemi dostupnými prameny a materiály pracuje v průběhu celého textu, aniž by jej zatěžoval zbytečnostmi. Vždy je to na místě a osvětlí problém pojednávaného období či inscenace z jiné strany. Práci si nikterak neulehčil tím, že by pro jednotlivá období vybral některé (některou) inscenace (inscenaci). Velmi poctivě a svědomitě se věnuje všem – s dobrou stylistickou schopností vyhmátnout základní obsahové i realizační komponenty. (Někdy doplní vtipnou glosu.) Tato náročná metoda vyžadovala od autora spoustu času a soustředěné pozornosti. Velmi působivá je zejména a kupodivu u nejšedivějších a „nejstejnějších“ titulů kapitoly o (tehdejší) soudobé dramatické tvorbě v době normalizace. Jistě bych byla raději, kdyby tomu tak nebylo, ale tituly takto shromážděné obklopí čtenáře neobyčejně stísňující a šedivo-depresivní atmosférou a vypovídají o situaci a tvorbě v daném období lépe, než by se podařilo na vybraném modelu nebo explikativnímu textu.

[…]

Autor také v průběhu práce klade řadu inspirujících otázek, ať už doslovně, nebo bezděky, v kontextu, které by mohly a měly inspirovat k dalšímu bádání a promýšlení ze strany sociologie, psychologie nebo i kulturní politiky. V každém případě jde neoddiskutovatelně o pionýrskou práci, kterou nebude moci obejít nikdo, kdo se bude chtít zabývat nejen televizní historií, ale i dílčími problémy kultury v daném období.“

PhDr. Danuše Špirková

Publikaci lze zakoupit v e-shopu Edičního střediska JAMU.

Seminář Radima Procházky

0

Dne 30. listopadu proběhl seminář filmového producenta a režiséra Radima Procházky.




Photo © Marek Hlavica

Go to Top