Posts tagged Pavel Gotthard

Pavel Gotthard a Jakub Votýpka & Česká televize

0

logo_CTČeská televize dnes prezentovala připravované projekty a moc nás těší, že se na nich podílejí i náš student Jakub Votýpka (Lynč) a absolvent Pavel Gotthard (Jak nepřijít o život).

Více v prezentaci ZDE

Pavel Gotthard: Scenáristické postupy v českých sci-fi filmech mezi lety 1918-1989

0

Ikarie-XB1-34519_4Disertace popisuje scenáristické postupy použité k výstavbě vybraných českých sci-fi filmů natočených mezi lety 1918-1989 v kontextu zahraniční tvorby. Zaměřuje se na tři ustálené trendy českého sci fi (resp. filmů s prvky sci-fi): žánrovou (Ikarie XB-1, Akce Bororo, Kam zmizel kurýr, „Babičky dobíjejte přesně!“), komediální (Zabil jsem Einsteina, pánové…, Zítra vstanu a opařím se čajem, Něco je ve vzduchu) a dětskou (Odysseus a hvězdy, Vlčí bouda, Kam doskáče ranní ptáče). V analýzách těchto filmů disertace rozkrývá zejména práci s tzv. změnou, žánrem filmů a jejich strukturou.

Disertační práce Scenáristické postupy v českých sci-fi filmech mezi lety 1918-1989

Disertační práce byla obhájena v roce 2015.

Vedoucí práce: Jan Gogola

Oponenti: Jaromír Blažejovský a Pavel Švanda

Pavel Gotthard: První republika

0

galerie_05Každá rodina má svoje tajemství. Láska, peníze, vražda. Premiéra dobového seriálu. Praha – Podolí, říjen 1918 a Terron, Francie, jedno z posledních bojišť první světové války. Vladimír, hlavní hrdina seriálu, obě tak vzdálená místa spojí.

V centru dění jsou pestré osudy rozvětvené rodiny Valentových, která zbohatla na válečných zakázkách a stěhuje se z venkova do Prahy, do Podolí. V této části Prahy jsou zatím jen louky, pár starých továrních komínů a poválečná chudoba. Podnikaví Valentovi však Podolí změní. Ovšem ne sami a ne lehce. V jejich rodině panuje rivalita mezi bratry. Je zde tajemství, které s sebou nese pátrání po staré předválečné vraždě, a postavy prožívají také své osudové lásky.

Seriál by měl být příběhem první (a také druhé) republiky, který sice vypráví očima rodiny z vyšších vrstev, tedy třídy, která nejvíce formovala tvář naší republiky a nastavila politické a společenské standardy, ke kterým se dodnes okazuje, avšak spektrum hlavních i vedlejších postav je velmi pestré. Seriál tak pokryje různé vrstvy společnosti, od elit až po dělnickou a rolnickou třídu. Osudy hrdinů se také budou prolínat s událostmi tehdejší doby a připomenou divákům některé významné momenty naší historie.

O seriálu:

Pár dní před koncem první světové války stěhuje zámožný statkář Alois Valenta svou rodinu ze statku ve vesnici nedaleko Prahy blíž k městu. Na předměstí, které má, jak doufá, slibnou budoucnost. Vydělal na potravinových dodávkách rakouské armádě, a tak mohl koupit na břehu Vltavy v Podolí rozsáhlé louky a zrekonstruovat rodinnou vilu. Ta je dědictvím jeho snachy, patřila textilnímu továrníkovi Léblovi, o kterém panuje obecné mínění, že utekl se ženou v roce 1910 do Ameriky, protože zdefraudoval peníze z důchodového fondu svých zaměstnanců. Jen někteří z našich hrdinů vědí, že manželé Léblovi se stali obětí brutální vraždy, jejíž temné tajemství dřímá už pod prvními díly seriálu a pátrání po pachateli starého zločinu se později stane jedním z hnacích motorů příběhu.

Další linkou je velký milostný příběh dvou bratrů a jedné ženy. Klára Valentová, manželka Aloisova nejstaršího syna Jaroslava, je rozená Léblová a v roce údajné otcovy defraudace byla zamilovaná do Vladimíra, mladšího Jaroslavova bratra. I on ji vřele miloval, ale nepříznivý osud a zmizení rodičů způsobil, že Klára si vzala Jaroslava a Vladimír utekl na osm let do ciziny. Vrátí se v roce 1918 po vzniku Československé republiky jako francouzský legionář, odpoutá se od rodinné tradice a založí si módní salon.

o_serialu3_03

Třetím pilířem vyprávění je portrét rodiny Valentových. Rodinný život Valentových připomíná ve své podstatě, i přes pohnuté okolnosti, obraz rodiny, jak ji známe z vlastní zkušenosti a z dnešních dnů, protože některé životní zákony se nemění.

Alois Valenta je konzervativně založený člověk, jemuž je rodina nade vše. Členové rodiny jsou Aloisova žena, jeho nejmladší syn a příslušník zlaté mládeže Freddy, jeho dvě snachy Klára a Vladimírova žena Magdaléna, Klářin bratr Kryštof, který u rodiny Valentů žije po zmizení Léblových, dvě malé vnučky Eliška a Irena, jejichž role přinášejí do příběhu zářící dětský vtip, dvě věrné služky, starší Antonie a mladá Jarka; a k rodině patří také rodinný přítel a právník, doktor Benoni.

Čtvrtým významným prvkem, na němž je sága založena, je doba, v níž se příběh odehrává. Doba, kde se lámala epocha, kdy pokojnou secesi, předválečný fin de siécle, vystřídal nástup moderny, průmyslového rozmachu, v našich poměrech vznik a nejprve první roky mladé Československé republiky. Krátily se sukně, ženské vlasy, čas mužského patriarchátu a i čas starosvětského sociálního smíru. Nebylo lehké v tomto poválečném čase změn obstát, ale bylo to krásné a plné nadějí. (text ČT)

Tvůrci:

  • scénář: Jan Gardner, Magdalena Buštová, Pavel Gotthard
  • dramaturg: Helena Slavíková
  • architekt: Milan Býček
  • kostýmy: Michaela Hořejší-Horáčková
  • masky: Jana Radilová
  • hudba: David Solař
  • střih: Emil Pawinger
  • zvuk: Jiří Klenka, Daniel Němec
  • producent: Filip Bobiňski, Petr Šizling
  • produkce: Petra Fabíková
  • kreativní producent ČT: Jan Štern
  • výkonný producent ČT: Ilona Jirásková
  • kamera: Miloslav Holman, Martin Schinabek
  • režie: Biser Arichtev, Johana Steiger Antošová
  • výprava: Marcel Hána
  • autor projektu: Filip Bobiňski, Jan Gardner, Petr Šizling

Sledujte od pátku 17. ledna 2014 na ČT1.

Vánoční večírek RTDS

0

Ve čtvrtek 19.12. proběhl vánoční večírek RTDS. Dopadl dobře. V novém roce na shledanou.

DSC3667

DSC3675

DSC3702

DSC3878

DSC3889

DSC3912

DSC3953

DSC3964

DSC3982

DSC4057

DSC4070

DSC4051Photo © Marek Hlavica

Tomáš Koňařík: Třetí měsíc

0

Jak vznikalo nejnákladnější české sci-fi od dob Ikarie XB-1.

Vystupují:

Tomáš Koňařík (režisér)
Pavel Gotthard (odborník na českou sci-fi)
Tomáš Baldýnský (Česká televize)
Petr Fiala (Mňága a Žďorp)
a další

Tomáš Koňařík: Cena Filmové nadace RWE & Barrandov Studio

0

Tomáš Koňařík získal za svůj absolventský scénář Břeclove cenu ve výši 90.000 Kč ve scenáristické soutěži Filmové nadace RWE & Barrandov Studio.

“V druhém kole výbor nadace rozdělil 220 tisíc korun mezi čtyři autory. Celkem vybíral z 82 prací, z čehož bylo 24 filmových scénářů, 24 povídek a námětů a 34 projektů pro televizi. Největší část tvořily sociální a psychologická dramata (25), komedie (15), pohádky (12) a sci-fi (devět prací).

Ve srovnání s předchozími koly se kvalita prací podle člena výboru nadace Iva Mathé nijak neklesl. „Rozhoduje ale fakt, že všechny české televize se rozhodly pro masovou výrobu seriálů, což spotřebovává hodně autorů. I u nás na FAMU už studenti od druhého ročníku, často pod cizími jmény, s televizemi spolupracují a na vlastní tvorbu pak nemají čas,“ podotkl Mathé.” (zdroj E15)

V téže soutěži získal absolvent RTDS a nyní student FAMU Josef Tuka 30.000 Kč za scénář televizního filmu Šampaňské s modrou stuhou.

Již v jarním kole soutěže získal Pavel Gotthard za svůj absolventský scénář Džungle cenu ve výši 60.000 Kč.

Pedagogicky oba oceněné absolventské scénáře vedl Marek Hlavica.

Pavel Gotthard: My fantazáci a fantazačky

0

Rozhovor s Pavlem Gotthardem (nar. 1987) o chystané prozaické prvotině Léky smutných (Brno, Host 2013)

Hrdinou vaší knihy je student žurnalistiky David, jehož přítelkyně Pavla tráví čas s lidmi, kteří prostřednictvím prášků na spaní odcházejí do snového světa. Tam jako rytíři bojují ve středověkých bitvách. Knihu jste věnoval čtenářům fantasy, hráčům rolových her a larpové komunitě. Máte pocit, že číst fantasy, hrát rolové hry a larpy představuje podobný únik před realitou?

Není to jen o fanoušcích fantasy a hráčích rolových her. Myslím si, že všichni máme nějaké únikové světy, kam čas od času odcházíme, když se potřebujeme schovat před tím reálným.

V principu bývají dvojího typu: vlastní fantazie, nebo nějaká komunita. Ve většině aktivit, ke kterým se člověk běžně dostane, tyhle světy existují odděleně: je to buď o snění, nebo o lidech.

Když se někdo v životní krizi zavře doma a měsíc nebude dělat nic jiného než koukat na seriály a hrát počítačové hry, je to spíš únik do fantazie. Když někdo vezme ze skříně uniformu bundeswehru a odjede se plazit do bahna na víkendový vojenský reenactment, je to spíš cesta do komunity.

Svět fanoušků fantasy, hráčů rolových her a larpů mi tak učaroval proto, že jsou v něm tyhle světy přirozeně spojené. Je to zároveň cesta do vlastní fantazie a zároveň mezi lidi v semknuté a chápající komunitě. Možná proto jsou tyhle aktivity tak přitažlivé a návykové.

Tím nechci říct, že by fantasy a herní komunita byla špatná nebo z principu eskapistická. Jen je důležité vědět, jestli do ní odcházíme, abychom si odpočinuli a nabrali sílu na další kolo běžného života, nebo jestli se tam chceme schovat, abychom nemuseli běžný život řešit vůbec. A právě o rozdílech mezi těmihle přístupy jsou Léky smutných.

Jaké jsou vaše zkušenosti s rolovými hrami a larpy?

Rolové hry vnímám jako takový leitmotiv mého dospívání. A myslím, že nejsem sám. Už od základní školy se profilují party dětí, které jsou v uvozovkách „fantasy positivní“ a tíhnou k těmhle věcem.

Začínají na stolních rolových hrách, jako je Dračí doupě. Hned po škole se scházejí v panelákových bytech svých kamarádů, jeden z nich vypráví příběh a ostatní v něm jednají za své imaginární postavy elfů, trpaslíků, bojovníků a čarodějů.

Kolem patnácti šestnácti část z nich začne toužit po něčem jiném. Vyrobí si jekorem měkčený meč, z podložek pod šroubky upletou kroužkovou košili a začnou jezdit na dřevěné bitvy. To bývá poměrně bouřlivá sezóna hledání vlastní hodnoty a prvních alkoholických a milostných zkušeností.

Někteří toho časem nechají, jiní pokračují ještě dál. Kolem dvaceti se začnou zajímat o příběhově hlubší dramatické a historické larpy. Ty už jsou většinou finančně nákladné, hrají se v pronajatých vilách, na hradech a na jevištích zavřených divadel.

Já jsem měl to štěstí, že jsem si celou tuhle cestu mohl projít. Od prvního hraní Dračího doupěte v šesté třídě na základní škole přes šermování v městských parcích až po dobu, kdy jsem larpy taky psal a organizoval.

Vnímáte tu zkušenost pozitivně, nebo jste k ní spíš kritický?

Pozitivně, rozhodně pozitivně. Komunita je báječná ze dvou důvodů. Za prvé: pro mladé lidi je to místo přijetí. Na vysoké škole už je to relativně v pohodě, ale na základce a na střední jsou rolové hry většinou vnímané jako divnost. Takže jejich hráči mají status outsiderů, v lepším případě jen ignorovaných, v horším šikanovaných.

První příchod do komunity je tak pro mladého fantazáka jako vstup do ráje. Najednou se ocitá ve světě, kde mu každý rozumí, kde ho každý rád vidí a kde jsou věci, na které se okolní svět díval tak trochu skrz prsty, úplně normální. Navíc se u něj nabourá stereotyp toho, že hrát rolové hry znamená být divný, protože tady na vlastní oči vidí sympatické a sebevědomé kluky, co randí s krásnými fantazačkami, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Automaticky se tak pro toho nově příchozího stanou vzory a utvrzují ho v tom, že nedělá nic podivného, ale ve skutečnosti má vážně báječnou volnočasovou aktivitu.

Myslím si, že právě vědomí toho, že existuje nějaká komunita, dává lidem v tom krizovém pubertálním věku sílu říct svým kreténským spolužákům: „Jo, nosím na batohu dřevěný meč, mám odpoledne trénink šermu, no a co, tak se z toho podělejte.“

Druhá ohromná vlastnost komunity je, že v ní lidé přirozeně procházejí cyklem růstu od nováčků k vůdcům. Zatímco v běžném světě se spoustě lidí stane, že zůstanou na spodní úrovni firmy, kde pracují, v komunitě larpu je normální průběžně stoupat. Velká míra prestiže je dána tím, kolik času člověk tomu koníčku věnuje – čím častěji je vidět na různých hrách, čím víc jich pořádá, tím je známější a oblíbenější. A máloco má na upevnění sebevědomí takový dopad, jako když člověk vidí, že někdo oceňuje jeho práci a uznává ho. (úryvek)

Pokračování rozhovoru na Portálu české literatury

Ukázka z románu:

Prolog

„Viděl jsem v tramvaji holku v metalovým tričku. Měla dlouhej kabát a takový ty vaše těžký, pankáčský boty. Glády.“ Řidičovy ruce se na volantu chvěly, jak stará škodovka poskakovala po namrzlé dlažbě. „Vypadala jako ty.“

Když dívka vedle něj dlouho neodpovídala, na okamžik se k ní otočil. Opírala se o okénko a pozorovala sníh, jak létá našedlou září světlometů a lepí se na čelní sklo. Vypadalo to, že spí s otevřenýma očima.

„Četla nějakej paperback,“ pokračoval řidič. „Takovej ten tlustej, co ho musíš držet oběma rukama, jinak se ti sám zavře. Už nebylo kde sedět, tak u toho stála. Celým tělem se opírala o tyč, jen aby měla volný ruce a mohla držet tu pitomou knížku. A kolem chodili lidi, strkali do ní batohama, loktama, vším, ta tramvaj s ní házela a ona pořád četla. A najednou mi jí přišlo strašně líto.“

Spolujezdkyně se pořád nehýbala. Mohla být dost dobře mrtvá, řidič by to stejně nepoznal.

„Chtěl jsem za ní přijít, obejmout ji a říct: Jen klid, píšu do Dechu draka a taky vím, jaký to je, bejt fantazák. A vím, co udělat, abys byla šťastná. Jenže…“ řidič riskoval krátký pohled na stranu, „jenže mám kamarádku – úplně jako ty – a ta mi to zakázala.“

Dívka vedle něj se konečně pousmála. Měla výrazné rty a nezvykle dlouhé vlasy, které se jí přes ramena plazily až do klína.

„Pět a dost,“ řekla. „To je dobré pravidlo.“

„Ale o tom tvým gothikovi se mluvilo.“

„Už nemluví.“

Škodovka se proplétala nočními ulicemi. Na všech semaforech blikala oranžová a jen občas minuli jiné auto. Na východě začínalo svítat. Jako kdyby někdo odspodu trhal černý igelit oblohy a zpod něj se dralo okrové světlo.

Zastavili kousek za širokým betonovým mostem. Řidič zajel k chodníku a vypnul motor. „A co Andrej?“

Dlouhovlasá dívka zavrtěla hlavou a začala si zapínat koženou bundu. Místo zipu na ní měla přinýtované ocelové spony.

„Takže nemáme jiný místo?“ vzdychl řidič.

Vystoupila z auta a silně za sebou bouchla dveřmi. Řidič na ni vyčítavě zavrtěl hlavou přes umazané okénko, nasadil si čepici a také vystoupil. Lednový vítr byl plný vloček a bolestivě kousal do tváří.

Společně pak vykročili ke kraji mostu, odkud klesalo schodiště dolů k Vltavě. Kolem něj se táhl plot s logem stavební firmy a za ním se k nebi drápaly kostry dvou rozestavěných výškových budov.

Po namrzlých schodech sešli až k řece. Těsně u břehu stála tlející dřevěná loděnice se zasněženou střechou. Byla hned na okraji staveniště, takže to vypadalo, že ji každou chvíli pohltí výkopy. Na její vrata někdo sprejem nastříkal graffiti, které se teď nezřetelně bělalo ve vzdáleném světle lamp. Byla to stylizovaná kresba dračího těla, jako ze středověkého erbu. Dívka se opřela do vrat a vklouzla dovnitř.

Lodě tu nebyly žádné, jen plesnivějící stojany. Podlaha byla pokrytá šedou špínou, cigaretovými nedopalky a sněhem, který se sem dostal děravou střechou. A přesně uprostřed se vedle sebe tísnila tři těla zabalená ve spacích pytlích.

„Andreji,“ dívka se sklonila nad nejbližší spacák a zatřásla s ním. „Vstávej.“

Člověk ve spacáku se ani nepohl, a tak se otočila k jinému. „Ezechieli, svítá.“

Někdo se uvnitř zavrtěl. Otvor pro hlavu měl stažený nadoraz, takže trvalo, než zevnitř našel šňůrku a povolil si ho. Pak se ze spacáku vyloupla hlava ve vojenské plynové masce. Vypadalo to, jako když se z obří larvy vydere lysý brouk.

„Ty v tom i spíš?“ vydechl řidič.

„Jako… večer byla hrozná kosa. Nechtěl jsem se vzbudit zimou,“ řekl ten člověk a vytáhl si masku na čelo. Měl mladinký obličej, sotva šestnáctiletý.

„Tak jak?“ zeptala se dívka a přidřepla ke spacáku.

Chlapec se usmál. „Nějací mrtví, ale máme to.“

„A princ?“

„Žije. To bych ti neudělal.“

„Děkuju,“ vydechla a silně ho objala.

Jejich hlasy probudily dalšího spáče, holohlavého muže s bradkou. „Tak dobrý, no,“ řekl a začal si dýchat do zkřehlých dlaní. „Ale nechtěl bych to absolvovat znovu. Měli jsme ty Pendragonovy soldáty, a stejně to bylo o hubu. Andrej ti to poví.“

Dívka se otočila k poslednímu spacímu pytli. „No tak, Andreji, zlato.“

Uvnitř se nikdo nehýbal.

„Vstávej, máme v autě horký čaj,“ prudce zatřásla spacákem, až se jí spony na bundě rozcinkaly.

Nic.

Čtyři lidé v loděnici se dívali jeden na druhého a strachem se rozšiřující zornice jim pomalu požíraly duhovky. Pak se dívka konečně vzpamatovala, vrhla se ke spacáku a rozervala jeho zip.

„ANDREJI!“

(Léky smutných, Host 2013)

Pavel Gotthard: Interande

0

Interande je unikátní interaktivní film přímo ve tvém prohlížeči. Klikáním po obrazovce každou chvíli rozhoduješ, co bude dál. Čeká tě svižný příběh, spousta variant děje a několik různých konců.

Prožij rande očima hrdiny, který osloví dívku v klubu, a rozhoduj, kam se jejich schůzka bude ubírat.
Oslníš ji? Zvládneš její všetečné otázky? Bude to fiasko, nebo počátek hezkého vztahu?

Pusť si Interande a zjisti to!

Koncept: Matouš Ježek
Příběh: Pavel Gotthard, Matouš Ježek, Víťa Procházka
Režie: Víťa Procházka
Design: Matouš Ježek
Technologie: Radim Brnka
Výkonný producent: Pavel Gotthard
Hrají: Barbora Mudrová, Pavel Hýža, Martin Tlapák, Alžběta Vaculčiaková, Dalibor Buš, Dana Novák Pešková, ad.

 

 

Pavel Gotthard: Léky smutných

0

Také je občas vídáte. Nosí těžké boty na vysokých podrážkách, černé kabátky nebo šaty připomínající předminulé století. Žijí ve zváštních fantazijních světech, které chrání před svým okolím a jimž rozumí jen oni sami…

Román Pavla Gottharda vydává Nakladatelství Host na podzim 2012.

Tomáš Koňařík: Kalba

0

VAFIS ve spolupráci s JAMU Brno uvádí film „Kalba“:

Na Lubošově chatě se koná bezstarostná víkendová kalba spolužáků a kamarádů. Bezstarostná? Andrea napsala Romanovi, Renata Pepovi, Milan by zase rád něco někomu řekl, Majda do toho chce hrát na kytaru, Majka tančit a holky si myslí, že akce na Lubošově chatě je vlastně fajn. Jenže to by nesměla Andrea napsat Romanovi, Renata Pepovi, Milan by neměl nikomu nic říkat, Majda hrát a Majka tančit, protože těžko říct, co je vlastně na téhle kalbě tak fajn. Nový krátký film Tomáše Koňaříka nahlíží, jak nové formy komunikace (ne)mají vliv na to, zda si lidé nakonec rozumí nebo nerozumí a že v sedmnácti jsou vaše zásadní životní problémy stále ještě spíše k pousmání…

Hrají: Martin Kraus, Majda Tkačíková, Ondřej Brett, Bára Vacková, Štěpán Jelínek, Jana Dolejšová, Václav Trávníček, Lukáš Černoch, Bára Vaculíková, Jakub Šmiřák, Jakub Mikač, Petra Kotulánová, Denisa Sedláčková, Barbora Lavičková.

Scénář, režie, kamera, střih: Tomáš Koňařík, výkonná produkce: Klára Mišunová, producent: Aleš Koňařík, skript: Irina Škaruba, zvuk, světla: Petr Kačírek, kostýmy, masky: Zuzana Pitnerová, rekvizity: Vrtuš Beránková, catering: Majda Lišková.

Film z roku 2008.

Sledujte na Vimeo.com

Go to Top