Posts tagged Pavel Švanda

Pavel Švanda: ZÁZNAMY – STŘEPINY – POMLUVY

0

_vandaSbírka esejů brněnského spisovatele, básníka, esejisty a profesora vyučujícího na Divadelní fakultě JAMU: “NENÍ to deník, záměrně jsem přestavěl časovou následnost textů. Ze záznamů, jež vznikaly den po dni a rok po roce, jsem vybral na vyzvání Mirka Plešáka ty, které mně připadaly schopné sdílení. Případný užitek přesahující příležitostnou škodolibost, posoudí laskaví i nelaskaví čtenáři a čtenářky.”

Kulturní i nekulturní ZÁZNAMY – STŘEPINY – POMLUVY

Autor Švanda Pavel
ISBN 978-80-7460-060-9
Rok vydání 2014
Vazba V2
Počet stran 98
Edice Edice Úvahy a názory
Formát 105×195 mm

Dostupné v Edičním středisku JAMU

Antonín Přidal, Pavel Švanda: Kabinet Čapek

0

Divadlo Husa na provázku si dovoluje Vás srdečně pozvat na další vydání

KABINETU ČAPEK

O osobnosti a díle Karla Čapka, jeho odkazu směrem k současnosti i o svém vztahu k tvorbě bratří Čapků budou hovořit spisovatelé Antonín Přidal a Pavel Švanda, profesoři Divadelní fakulty JAMU

Připravují a moderovat budou Josef Kovalčuk, Břetislav Rychlík a Dášeňka.

Středa 6. března 2013 od 17,30 hodin v Kongresovém sále  Centra experimentálního divadla.

Zároveň Vás srdečně zveme na pokračování projektu Čapek na Provázku, v jehož rámci uvádíme 8. a  9. března od 19,00 hodin další reprízy inscenace

HORDUBAL

podle stejnojmenné prózy Karla Čapka v dramatizaci Josefa Kovalčuka. Inscenace režiséra Jana Antonína Pitínského se zařadila mezi nejúspěšnější inscenace roku 2010 a představitel titulní role Vladimír Hauser získal za svůj herecký výkon nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Divadlo Husa na provázku,
Zelný trh 9,
Brno

Činnost CED se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Statutární město Brno finančně podporuje Centrum experimentálního divadla, příspěvkovou organizaci.

Pavel Švanda: Postnovoroční fejeton

0

V prvním Zelném rynku nového roku uvedeme tématický fejeton Pavla Švandy.

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil v roce 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU.

V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.

Máme už pár dní nový rok. Ve skutečnosti on vlastně vůbec není nový, nýbrž tu byl už mnohokrát. Rozhodně to platí o postavení Země vůči Slunci, jež se opakuje doslova každoročně, a to po miliardy a možná eony let, alespoň pokud sahají představy laika o vesmírném dění. Ale přesto je pro nás nový letopočet vždycky zážitkem. Asi to souvisí s naším vnímáním času, že jsme zvyklí oddělovat budoucnost od minulosti. Kdybychom jen tak líně plavali v moři podrobností, v němž bychom sotva vnímali rozdíl mezi modrou a šedou oblohou, podobali bychom se možná Adamovi a Evě před vyhnáním z Ráje. To je ovšem nejistá hypotéza. Spíše bychom se rovnali zvířatům. Už jako kluk jsem se pozastavil nad dětským vydání Dobrodružství Robinsona Crusoa. Jedna z prvních věcí, jež si trosečník pořídil, sotva mu trochu otrnulo, byl kalendář. Zářezy na větvi odpočítával dny strávené v bezčasí tichomořského ostrova. Proč to dělal? K čemu to bylo? Copak mu nestačilo, že sluníčko vycházelo a zapadalo? Později jsem pochopil, že Robinson se řídil hlubokou intuicí. Vnímání faktu, že čas nejen plyne, že však má i své vzestupy a propady, schodiště, pohoří i ponorné řeky, patří mezi základní aktivity, podle nichž poznává člověk sám sebe. Proto dávné civilizace počínají existovat objevem kalendáře, předvídajícího kosmické i pozemské dění, slunovraty i periodické zátopy. Kdo umí vypočítat, kdy je kolikátého, dovede si také uspořádat čas podle povzbuzujících znamení změny a najde si vhodná data, jež mu osvěžují život. Kromě velkých náboženských výročí, jako jsou například Vánoce a Velikonoce, je tu Nový rok. Ten ovšem slavíme trochu rozporně: Můj ty Pane, už zas nový letopočet! To znamená, že opět neodvolatelně zestárnu. Mládí tíží představa, že se blíží k sociální zralosti, kdy na sebe bude muset vzít odpovědnost za sebe i za ty, jež bude milovat. Dospělý se naopak leká budoucího stáří, kdy už po něm nikdo nic nebude chtít. Tak honem, dokud ještě držíme svou existenci jakžtakž v rukou, musíme ji poněkud vylepšit. Vyčistit od zlozvyků. Naleštit, případně trochu napudrovat a navonět ten svůj život. Odtud zajímavý rituál novoročních předsevzetí. (úryvek) (text ČRo)

Celý fejeton si vyslechněte v Zelném rynku Českého rozhlasu Brno v sobotu 5. ledna po 17. hodině.

Pavel Švanda: O české soše Svobody

0

České revoluce odjakživa vypadají spíše jako státní převraty než jako davové bakchanálie. To neplatí o květnu 1945. Avšak mnohé z toho, co se právě tehdy dělo, neučinilo Čechům Revoluci davů sympatičtější. Nicméně, ať zprvu s národními prapory nad hlavami, nebo posléze u pracovních stolů: na přelomu let 1989-1990 zdaleka nešlo jen o to rozrazit sevření totalitního státu a nastolit otevřenou, a proto vlastně neznámou budoucnost. Cílem byla spíš rychlá demontáž beztak již téměř nefungujícího politického a ekonomického systému, který měl zhoubné následky pro národní kulturu i pro životní úroveň Čechoslováků. Nastala poptávka po účinných právních zásadách a fungujícím ekonomickém know-how. Záruky občanských svobod pro jednotlivce a mechanismy parlamentní demokracie měly vytvořit podmínky pro úspěšnou proměnu všeobecných životních podmínek.

Nové receptury byly importovány z demokratických států západní Evropy. Brzy se ovšem ukázalo, že dovoz zdaleka neřeší vše. Zejména pro privatizaci státní ekonomiky bylo nutno vymyslet originální domácí postupy. Majetkové restituce se zdály být snadnějším úkolem pro zákonodárce i pro restituenty, ovšem za tu cenu, že některé významné restituční nároky nejsou dořešeny dodnes. V podstatě tedy od ledna 1990 už nešlo o boj za Svobodu, vedoucí lid na barikády, nýbrž někdy kovářskou, jindy hodinářskou práci při vytváření nového státního mechanismu za podmínek, jež jako samozřejmost zahrnovaly základní občanská práva.

Ti, kdo budovali nový stát, měli dost starostí s věcnou, leč gruntovní proměnou veřejné i privátní scény, se zachováním jakžtakž předvídatelného ekonomického vývoje, s navázáním mezinárodních styků na zcela nové úrovni, k čemuž poměrně brzy přibylo vědomí, že bude třeba znovu řešit i politický vztah mezi oběma národnostně odlišnými částmi Československa. Prozíravější pražští politici si uvědomovali, že není důvodů k nepřetržitým veřejným oslavám s prapory a kutálkou a bohatě řečnícími vlastenci, jak se to dělo v roce 1945. Koneckonců, co se nám vlastně povedlo až tak grandiózního? Vyběhli jsme ven z chalupy, která se nám hroutila na hlavu a k úprku jsme se povzbuzovali zvoněním klíči. Dovolávat se pateticky Svobody, kostýmované v romantickém stylu 19. století, jistě bylo možné, ale ne moc přiléhavé. Věcně vzato jsme nedokázali víc než opustit říši Utopie a pokorně se vrátit k základním občanským svobodám a právům, o něž jsme přišli už na podzim roku 1938. Tak se aspoň jevila situace v letech 1990-1992, kdy za mírně nepřehledné situace, avšak v podstatě spořádaně dožíval starý stát.

Tradice českého utopismu, sahající podle některých autorit až do 15. století, ovšem zůstávala živá. Zpřítomňovala se debatami o dění v roce 1968, o tehdejších nadějích a zklamáních. Jejich zdrojem byli často emigranti, kteří si odvezli s sebou do ciziny své „osmašedesátnictví” a na počátku devadesátých let se vraceli domů, aniž mezitím vzali na vědomí uplynulých dvacet let deprimujících zážitků, jež léčily (i když zcela nevyléčily) českou veřejnost z hegeliánského optimismu. Spíš než o Svobodě se mluvilo o tom, zda je vhodné ponechat průchod lidským svobodám v krajině sotva očištěné od totalitářských privilegií, jestli by nebylo zdravější uchýlit se do nějaké té spěšně nakoncipované polosocialistické „řízené demokracie”.

Pokračování na stránkách Revue Politika

Text původně vyšel v časopise Kontexty 5/2012.

Pavel Švanda: Cesty paměti

0

Videokomentář Pavla Švandy k poválečnému vyhnání Němců z někdejšího Československa vzniknul v rámci projektu nakladatelství Větrné mlýny Cesty paměti

Go to Top