Posts tagged pedagogové

Tereza Semotamová: ZA ANTONÍNEM PŘIDALEM: NIKDY NEPODCEŇOVAT LITERATURU!

0

3245582-img-antonin-pridalSpisovatel, moderátor a pedagog Antonín Přidal zemřel v úterý ve věku 81 let

Antonín Přidal byl dramatik, básník, překladatel a také pedagog, publicista, rozhlasový redaktor a televizní moderátor. Pro své nápady tak nacházel rozličné formy realizace: překládal, sbíral cizí naivistické texty, připravoval rozhlasové pořady, moderoval talkshow, psal eseje o literatuře, divadelní hry, rozhlasové hry, básně. Kromě toho o činnostech, které vykonával, dovedl mluvit a nadchnout pro ně jiné. Většina lidí ho znala jako možná až příliš rozvážného moderátora pořadů Z očí do očí nebo Klub Netopýr.

V roce 1991 založil obor rozhlasová dramaturgie a scenáristika na divadelní fakultě brněnské JAMU a pak ho dlouhá léta vedl. Právě jako studentka jsem jej poznala. Spolu s dalšími pedagogy, především spisovatelem a filmovým kritikem Pavlem Švandou, tomuto oboru vdechli porevoluční nadšení z možností, které dlouze očekávaná svoboda skýtala, a velkoryse pojatý prostor pro tvůrčí psaní, filmové projekce, analýzy a reflexe děl.

Pro mě tak nebyl jen nápaditým spisovatelem a geniálním překladatelem Lorcy, Shakespeara, Leara, Singera, Weitta, Thomase, Rostena a dalších. Byl to vztyčený pedagogický ukazováček - a nebudu zastírat, že často i noční můra studentských let. Nebyla s ním věru snadná komunikace. Takřka metaforická nedoslýchavost mezi námi se promítala do většiny našich rozhovorů. A to i v předmětu Umění rozhovoru nebo při konzultacích k mojí dizertaci. Něco jako „ztraceno v překladu“ či rozmotávání klubka vlny, kdy nemůžete najít konec. Nebo je to začátek?

Ale vždycky to stálo za to. Žádný text nespadl jen tak pod stůl, protože k němu nebylo co říct. Pamatuju si, jak jsem v rámci každoměsíčních reflexí četby, filmové a divadelní tvorby do textu jen tak halabala sepsala něco o Gribojedově dramatu Hoře z rozumu (povinná četba ke státnicím z dějin světového divadla), abych zaplácla kolonku „četba“. Pořádně jsem to schytala: „Četla jste to vůbec? Napište to znovu. Hodně jste to podcenila.“ Nikdy nepodceňovat literaturu!

Pokud mi něco předal, tak to bylo tohle. Jak literaturu přijímat, hlavně jak číst mezi řádky ve všech těch slavných klasických děl, kterých se člověk tak trochu bojí: v literárním semináři mi přes Pirandellovu povídku Kůň na měsíci a Hemingwayovy Kopce jako bílí sloni ukázal mistrovství krátkého prozaického textu. A jak psát? Jak si hrát s nápadem a jak se naučit mazat, jak vážit každé slovo v té textové pavučině. Celou neděli se člověk hrbil u počítače, aby napsal úkol do americky pojatého semináře (Přidal miloval Ameriku!) tvůrčího psaní, který zněl „rozhovor dvou psů“. To nezní nijak spektakulárně, ale sepište – lépe řečeno promažte dostatečně dobře – něco, co další den budete nahlas předčítat před dalšími spolužáky a prof. Přidalem!

A proč to byl právě rozhlasový obor? Coby redaktor brněnské literárně-dramatické redakce měl Přidal na starosti několik pořadů, mimo jiné fiktivní rozhovory s panem Hlavou, naivním velikášem, který se ochotně hlásil k odpovědnosti za absurdity tehdejšího veřejného života. Rozhlas pro něj nebyl jen zašívárnou v nemilé době, toto médium si zamiloval. Texty psané pro rozhlas pro něj byly „hry hlasů“ – viz experimentálně pojatá hra Všechny moje hlasy, v níž hrdina František vymýšlí osudy hlasů z nahrávek jazykových kurzů, které poslouchá pořád dokola. Nechci tuhle vzpomínku zahltit synopsemi, zmíním tedy už jen moji oblíbenou Prodám ucho, prodám hrob s podtitulem „černá hra pro hlasy různých barev“ - v níž se efektně zužitkovaly jeho potíže s nedoslýchavostí ve stáří.

Vzdělaný spisovatel, překladatel a pedagog na své okolí mnohdy působil přísně, až upjatě. Pod touto krustou se ovšem skrýval člověk, který miloval naléhavost literatury, nekonečné hrátky s příběhy a jazykem, nespoutaný humor. „Mám dávný zvyk započatý už v chlapeckých letech, potulovat se kolem tehdy otcovy knihovny, vybírat si na přeskáčku různé knížky, číst si v nich zcela libovolně, od břehu k břehu, od stezky ke stezce.“

P. S. Nikdy nezapomenu na brněnský Měsíc autorského čtení v roce 2008. Přidalovo vystoupení se chýlilo ke konci, najednou se někdo z publika zeptal, jak bojovat proti tomu všemu zlému, na co denně narážíme. Ta otázka nezněla naivně, ale chytře a naléhavě. Ticho se dalo krájet, od rozvážného moderátora Klubu Netopýr (a mnohem víc) všichni čekali moudro na konec. Profesor Přidal se jen usmál: Žijte, jak nejlépe umíte. (zveřejněno v časopise Respekt)

VZKAZ
Od rána hledám v knihách po otci
popsaný starý žlutý lístek
Pode mnou na žloutnoucím koberci
leží dvě děti a kočkují se

Na zlomek chvíle zamrznou mi oči
ováté papírem a nevidím
Kdosi mě nadzvedne a zlehka pootočí
k těm hlasům téměř kočičím

a smějícím se jako by šlo o vše
(tak o vše jako nad skrýšemi knih)
Slepotou procitám a znovu vidím dobře
prsty i to co poponáším v nich

Nažloutlou hrstku průsvitného vzduchu
Odstín a nic     Ten stručný vzkaz
o tom co byl jsem a co budu
až nevrátí mě mráz

Pak znovu hledám otcův lístek
s dvaceti slovy     Možná přesnými
Mé děti umořeně zhroutily se
a hrají si na to že nežijí

(Sbohem, ale čemu, 1992)

16707600_775340755956769_7728394779557773610_o

 

Tereza Semotamová: Please Enter Destination

0

PFV_1400x1400V roce 2012 pro cyklus Hry nové generace napsala Tereza Semotamová komedii Zadejte cíl, kterou v Brně realizovala s režisérem Jakubem Macečkem a dramaturgyní Hanou Hložkovou.

Tuto hru si vybrala Barbora Lyčková k překladu do angličtiny a poslala ho vloni do soutěže: Play for Voices and Words without Borders.

A tento překlad české rozhlasové hry iniciované v Českém rozhlase se umístil na druhém místě. V USA vznikne anglická rozhlasová inscenace a ještě hra vyjde tiskem. Více informací je zde: http://www.playforvoices.com/

Gratulujeme Tereze i všem, kteří se na tomto mimořádném úspěchu podíleli.

 

Alena Blažejovská: Zelný rynk

0

OLYMPUS DIGITAL CAMERALiterárně-publicistický magazín Českého rozhlasu Brno Zelný rynk se poprvé objevil v éteru 4. května 1996 – před dvaceti lety. Od počátku jej připravuje a moderuje redaktorka Alena Blažejovská. Laudatio napsal Martin Stöhr.

Básník a redaktor brněnského časopisu a nakladatelství Host Martin Stöhr uvažuje:

Laudatio, zaužívaný formát, odvozený z latinského laudare – tedy chválit, má být pochvalou, projevem díků, zpravidla při oficiální oslavě nějaké osoby nebo instituce. Je to žánr jako každý jiný a žádá si stylovou čistotu.

Ovšem co se zde slaví? Rozhlasový pořad nazvaný Zelný rynk dorostl ke dvacítce, to máme přes tisíc vydání, a už jeho název evokuje neměnný šum a těkavost místa určeného k výměně statků. Rozumí se, že ty komodity, ty vitamíny v nich, jsou povahy duchovní.

Paní Alena Blažejovská v jednom rozhovoru prozradila, že „Rynk nechce být jen zpravodajstvím z kultury, ale spíš prostorem k setkávání. V Zelném rynku uslyšíš autora dýchat, smát se, váhat a hledat slova, nebo dokonce plakat. A možná právě tohle, vedle okruhu témat, vytváří těsný vztah s posluchači.”

Ano, právě toto na naše podvečerní sobotní svátky slova pasuje nejvíc. Čert si nechej nějakou stylovou čistotu! Zde mohu svobodně přemítat, vzpomínat a snad se i trochu dojmout.

Kdysi dávno, v půli devadesátých let, mne na divokých literárních sletech a festivalech uklidňovala přítomnost elegantní mladé dámy, rozhlasové redaktorky Aleny Blažejovské. Tu postávala stranou vratkých hloučků, tu k někomu taktně přistoupila a pod nos mu nasunula mikrofon obalený modrým molitanem s logem Českého rozhlasu.

V každém případě bylo skvělé vědět, že je mezi námi přítomna žena, o které se dá s jistotou říci, že nepáchne nikotinem, nemá kocovinu, protože ve čtyři ráno řešila nesmysly v non-stopu a výsledkem bude inteligentní report na rozhlasových vlnách.

Tehdy byl Zelný rynk v plenkách a takzvaně nekomerční kultura integrální součástí veřejného prostoru. Literatura se o slovo hlásila svým přirozeným, sebevědomým hlasem.

Jenže jak každý ví, časy se mění, a když v roce 2006 Rynk oslavil své první kulatiny, svět už byl trochu jiný a v jeho digitalizované, postmoderní a konzumní vřavě se některé jemněji slyšitelné hlasy ztrácely. „Ptejte se těch, kteří obvykle mlčí — to je úkol pro rozhlasového redaktora!”, řekla mi tehdy paní Alena v pěkném bilančním rozhovoru pro revue Host. Vtip je v tom, že v jistém smyslu jsme k mlčení a věčnému tichu předem odsouzeni všichni.

Technika, kterou jsme dnes tak spoutáváni, má ovšem také svoji dobrotivou tvář. Rádi bychom se vzdali všeho toho vizuálního smogu, věčně blikajících obrazovek a monitorů, randálu dálnic skutečných i informačních, ale kdo z nás by chtěl přijít například o fotografické památky na své cesty, dětství, naše nejbližší a tak dále?

Hlasy lidí v konzervách rozhlasového archivu jsou ušetřeny osudu fosilie ve vitríně. Jsou to záznamy čímsi zázračné a mohou nám po čase dokonale zpřítomnit ty, které jsme ctili a milovali. Možná ještě sugestivněji, než to dovede rozptylující obrazová stopa.

Nedávno jsem v obvyklém sobotním čase poslouchal besedu s pány Ludvíkem Kunderou a Zdeňkem Kožmínem, kteří se už dávno procházejí po nebeském rynku, zatímco tady na zemi se odvysílal Zelný rynk s pyšným pořadovým číslem jeden tisíc. (text ČRo)

Celý text Martina Stöhra si můžete poslechnout v nahrávce.

Alena Blažejovská: Zahrádkářův rok

0

GetAttachmentPřed 90 lety, v roce 1925, napsal Karel Čapek první z textů, které pak zahrnul do své slavné knihy Zahradníkův rok: Jak se zakládají zahrádky. Český národ je národem zahrádkářů.

Autorka dokumentu Alena Blažejovská se stala členkou Českého zahrádkářského svazu v roce 2014 a pronajala si pozemek v zahradní kolonii na Žlutém kopci v Brně, ve stráni přímo nad starobrněnským pivovarem. Sousedem ze zahrádky se jí stal Otakar Halbich. Důchodce, zahradník – amatér. Tato dobrá duše kolonie autorce od počátku poskytuje rady a pomoc, bez níž by jako začátečnice neobstála. Neboť, jak píše Karel Čapek: “Zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami.” Letošní sezóna byla v Brně charakteristická mimořádným letním horkem a téměř absolutním nedostatkem srážek.

Jak tento boj s nepříznivými podmínkami skončil? Poslechněte si v časosběrném rozhlasovém dokumentu, jehož režie se ujal Radim Nejedlý – rovněž zahrádkář.

V časosběrném dokumentu Aleny Blažejovské hovoří předseda Českého zahrádkářského svazu Stanislav Kozlík, náměstek primátora města Brna Martin Ander a zejména „soused ze zahrádek“ Otakar Halbich. Režie Radim Nejedlý. Všichni zúčastnění jsou členy ČZS. K poctě Karla Čapka a jeho knihy Zahradníkův rok, z níž v pořadu cituje Michal Isteník.

Po odvysílání bude pořad také v audioarchivu na webu ČRo Dvojka - společně s článkem a fotografiemi.

V neděli 29. 11. ve 22:00 na Dvojce. (premiéra) (40 min)

Alena Blažejovská: Nenechte je křičet do prázdna, hlásí-li nebezpečí

0

3483668--zdenek-rotrekl-3-12-2005--1-300x206p0Pořad k 95. výročí narození brněnského básníka Zdeňka Rotrekla. Zazní ukázky z nedokončených pamětí Hnízda ze stromu, který odchází a další textové i zvukové materiály.

Básník, prozaik a esejista Zdeněk Rotrekl by se 1. října dožil 95 let. Zemřel však v Brně 9. června 2013. K nedožitému výročí připravila Alena Blažejovská pořad, v jehož názvu je citát Františka Halase o básnících: „Nenechte je křičet do prázdna, hlásí-li nebezpečí.“

Spisy Zdeňka Rotrekla vydává brněnské nakladatelství Atlantis. Jejich příštím svazkem, na jehož přípravě začala redaktorka Jana Uhdeová s básníkem spolupracovat již v roce 2004, budou nedokončené paměti Hnízda ze stromu, který odchází. Vybrané kapitoly mohli posluchači stanice Vltava slyšet již v roce 2010, nyní jsou připraveny nové, dosud nepublikované pasáže, zachycující období uvěznění.

Vedle dalších materiálů (včetně zvukových nahrávek Rotreklova hlasu) byly využity citace z monografie Iva Haráka Básník a jeho čas – nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla (2012). Analýze Rotreklova díla se v současnosti věnuje také Jiří Zizler, a tak pořad cituje i vybrané pasáže z jeho dosud nevydaného díla, týkající se především Rotreklových próz. (text ČRo)

Připravila: Alena Blažejovská
Natočeno v Brně.

Vysílal ČRo Vltava 4. října 2015 ve 20:00.

Antonín Přidal: Zpovědi a odposlechy

0

55cd9fe04fc050155531619Básnická sbírka Antonína Přidala

Vydalo nakladatelství Druhé město

“Básnickou sbírku Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy považuji za zásadní dílo nejen svého autora, ale i současné české literatury. Ve chvíli, kdy všeho je moc a nic nemá váhu, ozývá se — vím, bude to znít paradoxně — jasný hlas hluboké vnitřní meditace. Bez těkavé klipovitosti, bez sentimentality, bez takzvaného poetického oparu nebo kouřové clony, která tak ráda v divadle i na jevišti dnešního světa nahrazuje poctivě vyložené karty. Autor je přísný k sobě i k jiným, nic si neodpouští. Chce se dobrat odpovědi na otázky dotírající s věkem. Je v tom odpovědnost za život, v němž jsme „každý sám za sebe“, bez výmluv na nepravé sudičky, téma odcházení a zkoumavého nahlížení za ob ­ zor tohoto světa. Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení. Vtipu ironického i dětsky hravého.”

Miroslav Plešák

Odpovědný redaktor / Miloš Voráč
Obálka a grafická úprava / ilustrace Naděžda Kubinská, sazba Bedřich Vémola
Rok vydání / 2015
Počet stran / 108
Vazba / brožovaná s přebalem
Formát / 150×245 mm
ISBN 978-80-7227-368-3

Alena Blažejovská: Návrší

0

3195517--vit-sliva-a-alena-blazejovska-v-basnikove-rodne-hospode-babinec-v-hradci-nad-moravici--1-950x0p0Předposlední den školního roku a pod širým nebem na dvoře Biskupského gymnázia v Brně se koná školní mše. „Smiluj se nad námi, Pane… Odpusť nám naše hříchy a doveď nás do života věčného…“ Schola Bigy Brno zpívá Kyrie eleison.

Přihlíží i češtinář, latinář a řečtinář Vít Slíva (nar. 11. ledna 1951 v Hradci nad Moravicí). Jeden z nejvýznamnějších současných českých básníků. Nositel ceny Magnesia litera i Ceny Nadace Českého literárního fondu a také inspirátor tzv. královopolské básnické školy.

Královopolské proto, že v Brně-Králově Poli od počátku 70. let se svou rodinou bydlí. A v letech 1975–1998 zde působil jako středoškolský pedagog na Gymnáziu Slovanské náměstí.

Neortodoxní metody

Bude to 40 let, co učí. Žák Richard Lank ho popsal jako kultovního brněnského češtináře, který se svou „podvratnou výukou“ zasloužil o kladný vztah k výročí založení Československa.

Svou „neortodoxní češtinou“ prý dokázal suplovat zároveň dějepis i občanskou nauku v pravém slova smyslu. Je řeč o roce 1988.

Kvůli múzám opustil rodinu

V životopise Víta Slívy se na přelomu století objevuje „šestileté intermezzo, kdy žil v Opavě a učil na základní škole v nedalekém Mladecku“. Proč opustil své milované gymnázium na Slovanském náměstí v Brně, žáky i rodinu?

Za tím je nutno hledat múzy. V tomto případě hlavně jednu múzu: Marušku. Jednu múzu a desítky básní. „To je ta útěcha,“ povzdechne si Vít Slíva.

U vodky a petrolejky

Každoročně s koncem školního roku se ale stěhuje zpátky do lůna přírody. Letní měsíce tráví v Boudě na Návrší, kde jsou jeho spoluobyvateli ponejvíce jen ptáci, myši a hmyz. Tam píše básně ve světle petrolejky a ve společnosti lahve vodky.

Bouda už zažila ledacos. Od ničivé návštěvy satanistů až po mši svatou, slouženou knězem – Slívovým žákem – Markem Orko Váchou. Pod Návrším se rozkládá hradecký hřbitov, kde odděleně odpočívají Slívova maminka a tatínek. To vše vešlo do básní. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE, nebo ještě lépe 16. července od 17:30 v Divadle Husa na provázku v rámci Audiokabinetu Českého rozhlasu

Alena Blažejovská: Audiokabinet

0

3420860--zleva-doprava-radim-nejedly-hana-hlozkova-olga-jerabkova-alena-blazejovska-a-jiri-frisauf--1-950x0p0Veřejný poslech nahrávek Českého rozhlasu, které vznikly v brněnském studiu, se pod již zavedeným názvem Audiokabinet bude konat 7. až 19. července vždy v 17.30 v Divadle Husa na provázku.

Už šestým rokem je Audiokabinet součástí literárního festivalu Měsíc autorského čtení, který je letos zaměřen na ukrajinskou literaturu. Je tematicky nezávislý na hlavní dramaturgické linii festivalu, jeho záměrem je propagace rozhlasové tvorby a konfrontace s posluchači.

V jednotlivých večerech uvedených „impresáriem“ Jiřím Frišaufem a poté moderovaných Alenou Blažejovskou, Hanou Hložkovou, Olgou Jeřábkovou, Radimem Nejedlým a Ludvíkem Němcem mohou posluchači vyslechnout nejen rozhlasové dokumenty, hry a literární pořady, ale také diskutovat s hosty, kteří účinkovali a spolupracovali na vybraných zvukových snímcích. Na co konkrétně se v letošním Audiokabinetu můžou posluchači těšit? (text ČRo)

Program:
7. 7. Hrdinský praotec aneb Hledání velikosti v mlhách dávnověku
8. 7. Zákoutí mé duše
9. 7. Vendula Borůvková: Dobrodružství ve starém domě
10. 7. Vladislav Kracík: Pohádková ordinace doktora Bálka
11. 7. Lenka Lagronová: Modrý les
12. 7. Alena Blažejovská: Píseň o zemi
13. 7. Když hudba ještě byla mojí maminkou
14. 7. Pocta Jacksonu Pollockovi
15. 7. Tak špatná pravda a tak krásná řeč
16. 7. Alena Blažejovská: Návrší
17. 7. Radim Nejedlý: Lolla a Daina
18. 7. Radim Nejedlý: Než přijde zásah
19. 7. Temno je ourodné

Podrobný program Audiokabinetu

Jan Gogola: Domácí péče

0

Domaci_pece-Polivka_AMihulovaFilmový debut režiséra Slávka Horáka se lehkou a zábavnou formou zaobírá nejdůležitějšími životními otázkami, vtipně a přitom upřímně vypráví o konečnosti lidské existence a o tom, jak si s ní poradit. „Chtěl jsem vytvořit silný příběh se spoustou dojemných a vtipných momentů, film, ze kterého budou diváci odcházet rozhodnuti žít lépe, plněji a vnímavěji,“ vysvětluje scenárista, režisér a producent snímku, který při psaní scénáře vycházel z vlastních zkušeností. „Moje maminka dělala práci pečovatelky spoustu let, a tak mi poskytla hodně inspirativních historek a postřehů.“

Obětavá zdravotní sestra Vlasta (Alena Mihulová) při své práci na jihomoravském venkově ošetřuje spoustu rázovitých místních pacientů. Když se však dozví, že sama potřebuje pomoc, musí ji začít hledat mimo prostředí, které zná. Díky dceři jednoho z pacientů (Tatiana Vilhelmová) a její esoterické mentorce (Zuzana Kronerová) začíná objevovat svět alternativního léčení a snad i sebe samu… To vše k velké nelibosti manžela Ladi (Boleslav Polívka), který na tyhle „hňupoviny“ nevěří. Vlasta tak musí bojovat nejen s nemocí, ale i s Laďovým zdravým moravským „rozumem“. Komedie a drama se proplétají, když si Vlasta poprvé v životě začíná uvědomovat, že taky ona potřebuje péči… (text internetové stránky filmu)

Scénář a režie:
Slávek Horák

Dramaturgie:
Jan Gogola

Výkonný producent:
Tomáš Rotnágl

Stránky filmu

Premiéra proběhne v Brně v kině Lucerna 16. července.

2015256154917

Jan Gogola: Dramaturg je člověk reflexe

0

493097-top_foto1-vkr0w„Na našich filmových školách přetrvává přesvědčení, že prvořadým úkolem je vychovávat umělce, a proto jsou často slova jako seriál nebo žánr považována za vulgární a nepatřičná. Setkal jsem se i s tvrzením, že to nemusíme přehánět s výukou řemesla, přece když má tvůrce co sdělit, už si nějakou formu najde,“ říká Jan Gogola (1944), pedagog na JAMU a dramaturg Vorlova Kouře nebo Michálkova Je třeba zabít Sekala.

Které ze současných českých filmařů vnímáte jako nadějné?

Je jich víc, ale zmíním své bývalé studenty ze zlínské filmové školy. Pavel Göbl natočil pozoruhodný snímek Odborný dohled nad východem slunce. Je to naprostá lahůdka, kterou smázl i nějaké pitomosti, co předtím udělal, aby měl na nájem. A Slávek Horák dokončil svůj debut Domácí péče, takový moravský film, emocionálně velmi silný, bude teď soutěžit na karlovarském festivalu. Na obou jsem měl možnost se dramaturgicky podílet a věřím, že o těch chlapcích ještě hodně dobrého uslyšíme. A stále je obdivuhodné, kolik výborných filmařů každý rok vypouští katedra dokumentu na FAMU.

Vaše profese dramaturga, zdá se, z české kinematografie mizí. Máte stejný dojem?

Ještě nezmizela, ale pracuje se na tom. Role a význam filmové dramaturgie byly ovšem podceňovány vždy. Myslíte, že si je někdo schopen vybavit jména barrandovských dramaturgů, kteří stáli za československým filmovým zázrakem v šedesátých letech minulého století? Přitom to byli oni, kteří rozpoznali potenciál nastupující generace a dali jí šanci. Chovali se jako skuteční producenti, aniž se tomu tenkrát tak říkalo. Samozřejmě vždy nešlo o spolupráci harmonickou, hádky a konflikty k tomu taky patřily, ale výsledky mluví za vše. Výhodou rovněž bylo, že tehdy existovala možnost, pokud se příprava nedařila, látku odepsat.

Co znamená „odepsat“?

Pokud se vývoj textu v nějaké fázi zadrhl, ukázalo se, že to jako celek nefunguje, práce se přerušila, scenárista dostal maximálně třetinový honorář, látka se odepsala a uložila do archívu. Dnes je pro producenty podstatné, aby se jim vložená počáteční investice vrátila, a stává se, že tlačí na dokončení i takových textů, které v případě realizace neslibují dobrý výsledek. Většinou jsou zároveň přesvědčeni, že nějakou dramaturgii zvládnou bez problémů sami, eventuálně s pomocí pár kamarádů. Scénáře dávají číst svým známým, často i mně, se slovy: „Co si o tom myslíš? A pohni, za dva měsíce točíme.“ To ale není dramaturgie.

Co je tedy dramaturgie?

Rozlišuji takzvanou koncepční a potom konkrétní dramaturgii. Jde o pracovní termíny. Koncepční dramaturgie se dnes dá realizovat jenom v televizi, výjimečně pak i u schopných a osvícených nezávislých producentů. Jde o vytváření dlouhodobé koncepce a profilu, který je pro daný producentský tým charakteristický. Může se opírat o zvolená témata i žánry, okruh spolupracovníků z řad scenáristů, režisérů a dalších tvůrčích profesí, určitý styl realizovaných děl. Tak jako se každé dobré divadlo snaží o osobitou tvář, mělo by být ctižádostí producentů především z televize veřejné služby, aby byli čitelní, aby se divák orientoval už podle jmen zúčastněných na tom kterém projektu a tak vlastně věděl, co ho čeká. Myslím, že posledním producentem tohoto typu byl v České televizi Čestmír Kopecký. Je ale nutno dodat, že o míře jeho kompetencí a možností si jeho dnešní nástupci mohou nechat jen zdát.

Jak tedy podle vás dnes vypadá situace v České televizi z hlediska dramaturgické práce?

Mám osobní zkušenost především s Filmovým centrem ČT. V současné době v něm pracuje slovy jeden dramaturg. Má sice okruh externích lektorů, ale kolik toho musí sám přečíst a připomínkovat, do toho jednat s autory, to je skoro šílené! Navíc jen jeden člověk s jedním vkusem přece nemůže kompetentně rozhodovat o desítkách projektů. Měla by tam nastat konkurence, a tím dojít i k diferenciaci a vyprofilování více podobných center. Aby to pořádně fungovalo, měla by být aspoň tři.

Nechceme ale po České televizi, aby tak trochu suplovala někdejší Barrandov? Je to její role?

Televize veřejné služby má své kulturní poslání, umění a kulturu podporovat má a vlastně i musí, i když to není její prioritní povinnost, tou je zpravodajství. Je samozřejmě obtížné najít vyváženost všech těch funkcí a uspokojení potřeb a zájmů různých diváckých vrstev. Dokonalosti myslím nelze dosáhnout, pokoušet se o ni je ale pro Českou televizi povinnost. Takže abych vám odpověděl, její primární role to není, ale my filmaři to po ní chceme.

Pokračování rozhovoru čtěte v příloze Salon deníku Právo.

Go to Top