Posts tagged pedagogové

Alena Blažejovská: Mendlovo náměstí

0

1487293_10201187415952045_928924754_nRozhlasový dokument Aleny Blažejovské.

Autorka dokumentu žije od prosince 1963 na Mendlově náměstí v Brně. A bydlela tu dokonce už v prenatálním stádiu svého života, kdy její rodiče – hudebníci – byli prvními obyvateli ještě nedokončeného družstevního paneláku, který pomáhali vlastníma rukama stavět. Žila tu už před půl stoletím v břiše své matky – a zpětně si ji, těhotnou, představuje, jak v desátém patře liduprázdného činžáku, ve kterém ještě nefungoval výtah, vyhlíží z okna na Staré Brno a čeká, až se manžel-kontrabasista vrátí z večerního představení v Janáčkově opeře.

I Leoš Janáček kdysi žil na Mendlově náměstí. 13. července 1881 se oženil se Zdeňkou Schulzovou a mladí manželé bydleli zprvu v Měšťanské (nyní Křížové) ulici na Starém Brně. Po narození dcery Olgy 15. srpna 1882 už ale bydleli na Klášterním (nyní Mendlově) náměstí. Tady vznikala Janáčkova první opera Šárka i Počátek románu, kantáta Amarus a sbory inspirované básněmi Petra Bezruče. Zde se narodil i zemřel Janáčkův syn Vladimír (1888-1890), tady skladatel dokončoval svou Pastorkyni, když v roce 1903 umírala jeho dcera Olga.

Tehdy ještě náměstí vypadalo docela jinak než dnes. Právě ty paneláky je změnily. A dopravní uzel, díky němuž se tu s auty křižují tramvaje, autobusy i trolejbusy, vyjíždějící ze Starého Brna do všech vnitřních i periferních částí města. Ale zmizel Svratecký náhon i Císařský mlýn, starobrněnská radnice a původní zástavba náměstí, která byla odstraněna právě na začátku 60. let 20. století. Za své vzaly Městské lázně, kdysi modernizované podle projektu Bohuslava Fuchse, i rozlehlý park. Ani socha Johanna Gregora Mendela od Theodora Charlemonta už nestojí uprostřed náměstí jako kdysi.

Gregor Mendel Platz se náměstí jmenovalo od roku 1910. Johann Gregor Mendel, od roku 1868 opat starobrněnského augustiniánského kláštera, fyzik a přírodovědec, objevitel zákonů dědičnosti, přišel na Staré Brno v roce 1843. O čtyři roky později byl vysvěcen na kněze. V roce 1863, sto let před narozením autorky dokumentu, publikoval svůj první článek o meteorologických pozorováních, jimž se pak věnoval až do roku 1882. V roce 1870 jako první na světě vědecky popsal výskyt tornáda. Na základě svých přednášek z roku 1866 Pokusy s rostlinnými hybridy je dnes považován za Otce genetiky. V roce 1871 si na zahradě opatství postavil včelín a stal se vynikajícím odborníkem a chovatelem. Zemřel na Tři krále 1884.

Ale pátrání po historii náměstí nás zavede i do hlubokého dávnověku. Nejstarší známou stavbou v této lokalitě je rotunda s podkovovitou apsidou postavená pravděpodobně v 11. či na počátku 12. století. Nejstarší písemně doloženou církevní stavbou Brna je kostelík Panny Marie, o němž je první zpráva z roku 1210. Stavba zdejší Baziliky Nanebevzetí Panny Marie byla zahájena bezprostředně po založení starobrněnského kláštera v roce 1323.
Na to všechno myslí autorka dokumentu, když se dnes dívá z okna. A co víc: dvacet roků bydlela jinde – ale před pár lety, po smrti obou rodičů, se sem vrátila a hledá k tomuto místu znovu vztah. Opět – jako v dětství – slyší znít chrámové zvony a cinkat tramvaje a cítí slad ze starobrněnského pivovaru. Jednoho dne se sebere a jde na místa svých dětských her, do zahrady starobrněnského kláštera, a poprvé ve svém životě vstoupí do Mendelova muzea. Hovoří s jeho ředitelem Ondřejem Dostálem a také s historičkou Milenou Flodrovou. Hledá zde nejen dobrou vůli v péči o Mendlův odkaz, ale i své kořeny.

Pořad Aleny Blažejovské v režii Radima Nejedlého vysíláme ke 130. výročí úmrtí Johanna Gregora Mendla, které připadá na 6. leden 2014.

Vysílá Český rozhlas 2 – Praha (alias Dvojka) v sobotu 4. ledna od 18:30 do 19:00 hodin.

Alena Blažejovská: V paneláku na Mendláku

0

Zveme Vás na zahájení výstavy fotografií Aleny Blažejovské

V PANELÁKU NA MENDLÁKU

Pondělí 16. 12. 2013 v 17 hod.

Literární kavárna Knihkupectví Academia, Nám. Svobody v Brně

Alena Blažejovská: Divišova čtvrt

0

Divišova čtvrť, zvaná též Šanghaj, je osada rozkládající se na jihozápadě brněnského katastrálního území Lesná.

Jde o shluk miniaturních dělnických domků, které jsou nalepené na sebe na stráni nad železnicí na Tišnov. Skutečně připomínají asijské město nebo vlaštovčí hnízdo. Divišova čtvrť, patřící až do druhé poloviny 60. let 20. století ke katastrálnímu území Královo Pole, vznikla po roce 1925 jako nouzová kolonie dělníků z nedaleké Královopolské strojírny a původně se do roku 1946 nazývala Divišova kolonie. Osu kolonie vytvořila Divišova ulice, k níž tehdy sahal východní okraj lesa, který i dnes pokrývá údolí U Antoníčka. Kdysi zde přebýval poustevník a dnes je tam studánka s kapličkou sv. Antonína Paduánského. Domy v Divišově čtvrti měly původně pouze dočasný charakter a jejich majitelé se museli městu zavázat, že je na vlastní náklady bez náhrady zbourají, jestliže to bude město Brno požadovat.

Čtvrť, zvaná Diviška, má svoje zvláštnosti. Nedávno zde byla na místě bývalé školky postavena moderní budova buddhistického centra. Mladá buddhistická komunita navazuje kontakty se „starými“ Divišáky, mezi nimiž je i řada rodin s dětmi. Je zde fotbalový klub Šanghaj-Diviška a v lomu, který si občané svépomocí upravili, bylo letos zahájeno promítání letního kina a pořádání koncertů. Ve čtvrti, jejíž kdysi bohatý společenský a kulturní život s léty upadal, se nyní přičiněním samotných obyvatel pořádají i akce jako Dětský den a Pálení čarodějnic, což místní opět stmeluje. Založili rovněž zájmové webové stránky diviska.cz.

Ztráta bývalé školky a také kulturního domu – Domu osvěty, které město postupně odprodalo, ačkoli si je kdysi občané postavili vlastníma rukama, pamětníky pochopitelně mrzí. Mají navíc dojem, že Divišova čtvrť byla vždy na okraji zájmů představitelů města. Dokument tedy mapuje nejenom malebné a rázovité prostředí někdejší dělnické kolonie i její historii, ale zkoumá také to, jak se vyvíjí vztah rodáků a dlouhodobě usazených obyvatel k nově příchozím. Sjednotila je krizová situace, která se objevila s novým návrhem územního plánu města Brna, v němž je projektována výstavba rychlostní silnice přímo přes historické náměstíčko a v bezprostřední blízkosti meditačního centra? (text ČRo)

V dokumentu Aleny Blažejovské hovoří mj. Petra Jarošová a Daniel Klásek z brněnského buddhistického centra, dále Pavel Bína, Eduard Smetana, Tomáš Telecký a další občané Divišovy čtvrti. Režie Radim Nejedlý.

Dokument Divišova čtvrť uslyšíte na Dvojce ČRo v neděli 8. prosince ve 22:00.

Marek Hlavica: Obraz normalizační společnosti v dramatické tvorbě tehdejšího brněnského studia Československé televize

0

Příspěvek přednesený na konferenci Autor – Vize – Meze Televize dne 9. října 2013.

Ctěné dámy a vážení pánové,

v předchozích třech letech jsem se v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky věnoval průzkumu dramatických pořadů vzniklých v brněnském studiu Československé televize od jeho založení v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské – celkem jich bylo více než pět set. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, personální obsazení, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Žádná podobně komplexní a systematická práce (pokud vím) u nás dosud nevznikla a nebudu teď spekulovat, zda je to více vina výzkumných a akademických institucí či samotné České televize, jejíž povinnosti v oblasti péče o archivní fondy jsou příslušným zákonem definovány jen velmi obecně („vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství“, §3 odst. 1 písm. f zák. 483/1991 Sb.).

Ve svém dnešním příspěvku se vám pokusím přiblížit některé z poznatků, které jsem při svém výzkumu zjistil. Předem musím zdůraznit, že jsem oprávněn hovořit pouze za brněnskou dramatickou tvorbu a nelze vyloučit, že průzkum pořadů pražských, ostravských, bratislavských či košických by přinesl úplně jiné závěry. Dokonce je to i velmi pravděpodobné, protože televizní studia v té době byla – ve srovnání s dnešním stavem – dramaturgicky mnohem více samostatná.

Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že obecně sdíleným názorem v současnosti je, že Československá televize byla v totalitním období prodlouženou rukou komunistické moci zaměřenou na propagandu a manipulaci s veřejným míněním, a tedy že většina vzniklých pořadů byla více či méně skrytými agitkami typu Třiceti případů majora Zemana, Inženýrských odyseí či Okresů na severu. V brněnském studiu (a v dramatické tvorbě, protože například publicistické a dokumentární pořady jsem také nezkoumal) to však neodpovídá skutečnosti. Z průměrně deseti dramatických pořadů připravených ročně redakcí dramatických pořadů byly tohoto druhu jen jeden či dva. Více jich vznikalo v sedmdesátých letech a naopak v letech osmdesátých podobná díla vznikala jen ojediněle, jako jakási dramaturgická „úlitba ideologickým bohům“ či na přímý popud nadřízených orgánů. Například ukázková dezinterpretace událostí v roce 1968 nazvaná Parcela 60, katastr Lukovice (1983, režie Evžen Sokolovský) byla dramaturgicky připravena pražským studiem (dramaturgie Helena Slavíková) a v Brně se natáčela zřejmě jen proto, že se její děj odehrával na moravské vesnici – a tedy to bylo produkčně snazší. Nebo třetí díl volného cyklu kriminálních filmů Stopy zločinu nazvaný Otmar čeká spojku (1986, režie Stanislav Strnad), jenž vypráví příběh emigranta, který se ve Vídni nechá najmout americkou tajnou službou a vrací se se špionážním úkolem do vlasti, aniž by tušil, že bdělá a bystrá socialistická kontrarozvědka nikdy nespí a rejdy imperialistických agentů hravě odhalí, má v titulcích uvedeno, že vznikl ve spolupráci s Krajskou správou SNB. Zřejmě se však tato spolupráce příliš neosvědčila a další díly cyklu už jsou opět zaměřené jen na „běžnou“ kriminalitu – a kvalitativně jdou o řád výše.

Zejména ve zmiňovaných pořadech ze sedmdesátých let se vliv vládnoucí ideologie či moci projevoval několika způsoby. Jedním z úkolů všech redakcí dramatické tvorby bylo uvádět autory ruské, sovětské, ze zemí socialistického bloku a případně i z tzv. zemí třetího světa s důrazem na zobrazení „lidově-osvobozeneckého boje“. Nejvíce schematické jsou pořady z poslední skupiny. Příkladem může být Kára (1975, režie Jiří Bělka) natočená podle divadelní hry portorického autora René Marquése a vyprávějící truchlivý osud ovdovělé ženy a jejích tří dětí na chudinském předměstí portorického hlavního města a jejich postupný úpadek až na úplné dno společnosti. V době a místě vzniku možná hra pojmenovávala obecně sdílené pocity mnoha obyvatel a možná i měla význam pro zlepšení jejich podmínek, to posoudit nemohu, ale ve zpracování středoevropskou televizí však až příliš vynikala její schematičnost a doslovnost, která navíc byla doplněna i veristicky začerněnými obličeji brněnských herců, jejichž nechtěná komičnost by možná fungovala v silvestrovské estrádě, nikoli však ve vážně míněném příběhu. (more…)

Michal Bureš: 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů

0

K letošnímu 90. výročí Českého rozhlasu připravilo Sdružení pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci s Radioservisem již třetí knihu z rozhlasové historie. Soustřeďuje portréty 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Zachycuje osobnosti rozhlasové historie i současnosti – tentokrát ty z nich, kteří se věnovali a věnují především rozhlasovému dokumentu, naučnému pásmu, tvaru s anglickým názvem „feature“, umělecké reportáži, či jak se kdy pořadům, jež zachycují realitu s použitím autentického zvuku, říkalo. Mezi představovanými dokumentaristy figurují např. Adam Drda, Milan Bauman, Otka Bednářová, Miloň Čepelka, Tomáš Černý, Jiří Hubička, Bronislava Janečková, Mikuláš Kroupa, Karel Kyncl, Michal Lázňovský, Radim Nejedlý, Jaromír Ostrý, Ludvík Vaculík, Eliška Závodná a mnozí další. (text Radioservisu)

Rozhovor o knize s Michalem Burešem, předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, uveřejněný na stránkách Česká média.

Podle jakého klíče jste vybírali 99 nejvýznačnějších rozhlasových dokumentaristů?

Předně je třeba říci, že kniha „99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů“ je dalším ze série jedinečných publikačních počinů, díky nimž se daří zaplňovat bílá místa naší rozhlasové historie. Tematicky navazuje na knihu věnovanou uměleckým osobnostem rozhlasu, která vyšla před pěti lety. I na jejím vzniku mají lví podíl členové Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a Archivní a programové fondy (APF) Českého rozhlasu. Hlavním vodítkem při výběru osobností byl jejich přínos pro rozvoj daného žánru (Zdeněk Bouček, Ondřej Vaculík, Josef Veselý, Marta Růžičková). Nutno však říci, že řadu tvůrců vynikajících dokumentů, kteří by do publikace po zásluze patřili, jsme představili již v knize minulé.

Jak je kniha koncipována a na jakého čtenáře cílí?

Po dohodě s vedoucí APF Evou Ješutovou, která práce na knize vedla a věnovala jejímu vzniku nemálo času a úsilí, byla zvolena forma fundovaně napsaných portrétů jednotlivých tvůrců. Našimi čtenáři jsou, jak z ohlasů víme, nejen zájemci o rozhlas a jeho historii, ale také univerzitní profesoři, studenti a badatelé v nejširším smyslu slova. Publikací o rozhlase je totiž nemnoho, a těch, které usilují o široký záběr a objektivitu, je ještě méně, neboť mohou vycházet až nyní.

Kam až v historii českého rozhlasového vysílání sahá dokumentaristická stopa? A jak tento žánr vymezit?

Můžeme říci, že stopa sahá až k samotným počátkům rozhlasového vysílání u nás. Metoda dokumentu (a to cituju předmluvu knihy) prostupuje všemi rozhlasovými zpravodajskými a publicistickými formami, včetně části tvorby umělecké. Dokumentární tvorba tak zahrnuje poměrně širokou škálu pořadů od nejrůznějších typů pásma, portrétu až po feature a její vymezení není snadné. Snad se dá říci, že publicistické pásmo upřednostňuje informativní stránku díla, zatímco umělecké pásmo do popředí klade estetický záměr.

Jakou cestu dokument v rozhlase urazil od třicátých letech po dnešek? (Kdy se psaly jeho zlaté časy a kdy zažíval největší údobí úpadku?)

Tu vývojovou cestu lze přirovnat k sinusoidě. Dokumentu se z jeho podstaty, která čerpá z názorové rozrůzněnosti a polemiky, daří v demokracii. V totalitě dokument strádá. Zlaté časy se psaly za První republiky a v 60. letech minulého století. Teď máme, věřím, k dalšímu vrcholu zdárně nakročeno. Současná česká dokumentární tvorba je beze studu opět srovnatelná s tou evropskou.

Někteří posluchači jsou alergičtí na anglické slovo feature. Je ale možné pro něj najít přesný český výraz? Jak byste feature charakterizoval?

Feature je terminus technicus. Sám jsem odpůrcem nějakého newspeaku, ale ten výraz přesně symbolizuje, jak jsme se v době komunistického režimu vzdálili demokratickému způsobu myšlení běžnému v Západní Evropě. My totiž pro feature české označení nemáme. V 90. letech to bylo módní slovo označující každý rozhlasový experiment pohrávající si se zvuky, reportážními záběry a literárními ukázkami… Dnes jsme dle mého názoru slovo feature naplnili jeho pravým obsahem – je to svědectví o nějakém jevu, události, lidském osudu: autorsky vystavěné, myšlenkově vybroušené a jasně artikulované.

Lze v současné době sledovat něco jako boom rozhlasového dokumentu – podobně jako tomu je u dokumentárních filmů?

Dovolím si tvrdit, že ano. Tím, jak se nahrávací technika stala snadno dostupnou a lehce ovladatelnou, se může do tvorby zapojit kdokoliv o ni má zájem. Vidím to na svých studentech na JAMU, kteří točí svoje první opusy už v prvním nebo ve druhém ročníku… také jsem se setkal se stejně zapálenými amatéry. Mnoho z nich se s rozhlasovým dokumentem setkalo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který s Českým rozhlasem pravidelně a rád spolupracuje.

Kniha 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů je za posledních deset let v pořadí už třetí publikací mapující historii rozhlasu u nás. Uvažuje autorský tým o dalším titulu? A jaké téma by mohl obsáhnout?

Položit nyní tuto otázku celému početnému tvůrčímu týmu, který více než rok na knize do úmoru pracoval, ubije mě bez váhání plnicími pery a příložníky. Odpovím proto diplomaticky: kvalitních knih o rozhlase, mezi něž tuto bez váhání řadím, není nikdy dost!

Publikace je dostupná v nabídce Radioservisu zde.

 

Marek Hlavica: Co se do akreditace nevešlo

0

Habilitační přednáška přednesená na zasedání Umělecké rady DIFA JAMU 31. května 2013.

Vážená Umělecká rado,

habilitační prací, kterou zde předkládám, je monografie o dramatické tvorbě brněnského studia Československé televize (ČST). Popisuji v ní její vývoj a proměny od vzniku studia v roce 1961, přibližuji snahu pracovníků ČST o nalezení jedinečnosti a smyslu její brněnské pobočky, upozorňuji na vrcholná období zejména na konci šedesátých a osmdesátých let a končím v roce 1992, kdy vznikla nástupnická Česká televize (ČT). Dalšímu období se ve své práci nevěnuji a nebudu se mu věnovat ani nyní. Snad však budete souhlasit s mou obecnou charakteristikou, v níž následujících dvacet let označím za postupný úpadek. Třicet let úsilí desítek jedinců od roku 1961 je momentálně zmarněno, přinejmenším dramatická redakce brněnského studia ČT je v současnosti zbytečná, není ničím výjimečná, její existence nemá žádný účel, a kdyby byla zrušena, tak k žádné ztrátě nedojde, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne. V posledních měsících lze sice sledovat v celé České televizi určitý vnitřní pohyb, jenž by mohl být příslibem změny k lepšímu, na jeho hodnocení je však ještě příliš brzy.

Po vystudování magisterského oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsem v brněnském studiu také pracoval, takže vlastně část viny za jeho současný stav nesu i já. Mé působení v této instituci nebylo dlouhé, přesto jsem však měl dost příležitostí ji poznat zevnitř. A poznal jsem, že je to podnik, který nejvíce energie spotřebuje nikoli na tvorbu, ale na to, aby se udržel v chodu. Největší důraz se kladl na znalost a pečlivé dodržování všemožných vnitřních pravidel. Přesné dodržování pracovní doby bylo důležitější než to, co v ní člověk dělá. Bylo-li vše vykonáno podle předepsaného postupu, byl-li dodržen podpisový řád, plánovaný rozpočet a termínová listina, pak bylo vše v pořádku – přestože nakonec vznikl pořad ostudný. Měl-li navíc tento ostudný pořad nadprůměrnou sledovanost, byl označen za úspěšný. Podstatnou část pracovní doby bylo nutné věnovat vnitřnímu životu instituce. Ať již dodržování jejích pravidel a rituálů, tak i samotným zaměstnancům, přátelským, zábavným, rezignovaným, ambiciózním či mocným, s nimiž všemi bylo nezbytné stále dokola rozprávět, aby se necítili uražení, nebo aby byli utvrzení ve své důležitosti.

V žádném z těchto rozhovorů nebylo možno mluvit o smyslu existence České televize, o jejím poslání, o ideách, které byly v pozadí jejího vzniku. Česká televize jakoby žila jen zvířecím, biologickým životem, jehož smyslem je jen přežít, odstranit nepřátelské druhy ze svého teritoria a zplodit potomky, kteří budou geny přenášet dál.

Nevydržel jsem v ČT dlouho a možná to bylo i mou vinou. Možná, kdybych byl obratnější, průbojnější či sebevědomější, možná by se mi podařilo něco změnit. Možná, kdybych více a vytrvaleji hledal, nalezl bych v ČT jedince, kteří měli podobné pocity a kteří tam určitě byli a jsou i dnes, a možná bych společně s nimi něco dokázal. Nevím a teď o tom mluvit nechci. Ani se nyní nechci snažit pojmenovat rozmanité příčiny tohoto stavu, ani se nebudu věnovat jeho podrobnějšímu popisu. Chci mluvit o něčem jiném. (more…)

Marek Hlavica: Dramaturg v televizi – v době totalitní a v době pluralitní

0

Příspěvek přednesený 10. května 2013 na kolokviu Dramaturgie pro 21. století během festivalu Zlomvaz na DAMU.

Předchozí tři roky jsem strávil přípravou monografie o vývoji dramatické tvorby v brněnském studiu Československé televize (ČST) od jeho vzniku v roce 1961 až do založení nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské. Na dochované jsem se mohl podívat, k již neexistujícím jsem se snažil získat nějaké informace ze scénářů, z recenzí a někdy alespoň ze vzpomínek pamětníků. Celkem jsem se takto seznámil s více než pěti stovkami pořadů. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Výsledná studie vyšla letos v lednu s prostým, popisným názvem Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Dlouho jsem však zvažoval, že by se jmenovala odlišně, nakonec mi však kolegové mou představu vymluvili, že prý zní nevědecky, příliš lidově a snad až hanlivě. Knihu jsem chtěl nazvat Příběhy z regionu a na tomto názvu se mi líbila jeho dvojznačnost, neboť se jednak týkal samotných dramatických pořadů, „příběhů“ vzniklých v jihomoravském regionu, a jednak se týkal skutečnosti, že má analýza brněnských inscenací, filmů či seriálů se nevěnovala jenom jim samotným, ale také lidem, kteří s nimi byli spojeni, zejména scenáristům, režisérům a dramaturgům, jejich „příběhům“, tedy okolnostem, za jakých se do studia dostali, jak v něm pracovali, jak se proměňoval jejich vztah k zaměstnavateli, jak se vyrovnávali s požadavky a potřebami média propagandistického a masového a jaké byly jejich další osudy poté, co studio opustili.

V následujícím textu se pokusím představit tři z nich, tři dramaturgy, dvě ženy a jednoho muže, kteří větší či menší část svého profesního života spojili s brněnským studiem a ve všech případech po sobě zanechali pozoruhodné dílo. Toto kolokvium nese název Dramaturgie pro 21. století a mohlo by se zdát, že můj příspěvek na ně nepatří, neboť se bude zaobírat dramaturgií ve století dvacátém, navíc ve zcela odlišném politickém systému. Já si to nemyslím. Na příkladu oněch tří jedinců se pokusím ukázat, jakými různými způsoby se může kreativní a talentovaný člověk snažit tvořit v prostředí instituce, která má kvůli své velikosti velký sklon k byrokratičnosti a odosobnělé mechaničnosti, která je pod nejpřísnějším ideologickým dozorem a která by také měla vytvářet pořady určené širokému a rozmanitému publiku, „masám“ – tedy v prostředí výrazně nekreativním či nesvobodném. Dnes již žijeme ve zcela odlišném politickém uspořádání, avšak výše uvedená omezení a překážky do jisté míry přetrvávají dodnes (a nejen v televizích). Domnívám se, že poznání toho, jak se s nimi vypořádávali dramaturgové ve století minulém, může být inspirativní i ve století tomto, v jednadvacátém. Mimo jiné se také pokusím dokázat (či spíše připomenout) fakt, že osobnost dramaturga je v každé kulturní instituci nejen nezastupitelná, ale i zásadní, neboť především on je zodpovědný za její „duši“ či filozofii, především on je půdou, po níž sice každý šlape či si ji ani neuvědomuje, ale z níž vše vyrůstá, a on je i zahradníkem, jenž rozhoduje o tom, co v té půdě poroste a pokvete, jaké košaté stromy a pestré květy (tedy režiséry, dramatiky, herce, scénografy atd.) budou pak návštěvníci obdivovat – a přitom se nebudou ptát, kdo je vysázel. Ale to už je úděl zahradníků. (more…)

Michal Bureš: Osamělé večery Dory N.

0

Český rozhlas právě natočil rozhlasovou verzi monodramatu Mileny Štráfeldové „Osamělé večery Dory N.“. Odehrává se roku 1912 v Jičíně.

V jedné ze zdejších výstavných vil žije stárnoucí, opuštěná žena, dcera slavné spisovatelky. Vzpomíná: „Máma pořád krvácela, potila se, páchla… Věčně jsme ji museli převlékat. A toho prádla, co tehdá bylo! Přitom to ani nešlo usušit. Mrzlo, až praštělo. Prostěradla jsme věšeli v síňce. Když ji naposled přišel navštívit Erben, úplně se do nich zamotal…“

Dora Němcová byla odmalička samotářská, plachá, stydlivá dívka, nadosmrti zohyzděná jizvami po tuberkulóze mízních uzlin. Byla svědkem matčiných světlých chvil i jejích selhání. Zažila s ní její vzdor proti šosácké vlastenecké společnosti, její milenecké vztahy i její bídu, kdy jim doma vlhkem a zimou plesnivěla postel. Dora zažila domácí hádky, bitky svých rodičů, a přitom nakonec dospěla k tomu, že „táta nakonec nebyl tak špatný, jak se o něm dnes říká.“ Přežila své tři bratry, z nejbližší spisovatelčiny rodiny zůstala poslední. U ní tak skončila i korespondence Boženy Němcové, která čítá přes 600 listů.

A jednoho dne večer, 50 let po matčině smrti, se slečna učitelka Theodora Wilhelma Rozálie Němcová těmito listy probírá. Není to veselé čtení. Jeden takový večer s Dorou N. prožívají i diváci na Malé scéně Divadla pod Palmovkou v Praze. Osamělé večery Dory N. tu měly premiéru v říjnu 2012. Dceru Naší Slavné Spisovatelky tu v režii Adama Skaly hraje Marta Sovová. Spoluhráčem samotářské slečny učitelky je přitom hlávka zelí.

Hra Mileny Štráfeldové nyní získala i svou rozhlasovou podobu. V režii Michala Bureše ji strhujícím způsobem ztvárnila Taťána Medvecká. Její Dora je v jednu chvíli nešťastná a vzápětí výsměšná, plná lítosti i ironie. Je nedůvěřivá vůči okolí: „Koho skutečně zajímá, jaká jsi byla ty? Jací jsme byli my? A jaké to doopravdy bylo, žít vedle tebe? Jen samé drby, klevety, pomluvy, to chtějí slyšet! Ale ne ode mne! Ode mne teda ne!” (text ČRo)

Premiéru rozhlasové hry poslouchejte v neděli 7. dubna 2013 od 20:10 na vlnách ČRo Dvojky.

Alena Blažejovská: Hledači, kteří rozdávají radost

0

Pouliční muzikanti a vůbec umělecká produkce na veřejnosti patří odedávna ke každé kultuře. Původně se jim neříkalo buskeři, ale třeba trubadúři – podle toho, ve které době a ve které části světa své umění provozovali. Termín busking se objevil poprvé ve Velké Británii v roce 1860. Kořenem slova je španělské sloveso buscar – hledat, buskeři jsou tedy hledači. A vyjdeme-li z indoevropského slova bhudh-skō, pak dokonce vítězové.

Pouliční muzikanti, které slýcháme mimo jiné v ulicích Brna a Prahy, často cestují. Nejen za výdělkem – pro pár mincí do klobouku, ale hledají nové zkušenosti, poznání a smysl života. A při tom, jak už to bývá, vítězí nad mnoha protivenstvími a zvláště sami nad sebou, svým ostychem, strachem i leností. Vždyť osobní rozvoj začíná za hranicemi pohodlí. Možná jste je viděli také utíkat před policií nebo podepisovat pokutové bločky. V Brně i v Praze bylo totiž hraní na ulici donedávna zakázáno a pokutováno – v souvislosti s vyhláškou proti žebrotě. Leckterý muzikant může vyprávět, kolik zaplatil na pokutách a jak se jako údajný žebrák cítil.

V obou velkých městech proto vznikly občanské iniciativy, které se pokusily situaci změnit – a dovedly své úsilí k úspěšnému konci. V Brně se muzikanti semkli kolem facebookové stránky Brno Buskers Banned? a v Praze kolem iniciativy BuskerVille. V Brně se 4. června 2010 konal protestní pochod, který vyvrcholil happeningem na České ulici. A pouliční hraní bylo z dosahu „protižebrácké“ vyhlášky vyjmuto. V Praze trval zápas déle, až loni mohli hudebníci těšit kolemjdoucí, jak se na buskery sluší – ze svého svobodného rozhodnutí a s radostí.

Rozhlasový dokument, který připravila autorka článku, vypráví životní příběhy dvou sympatických a talentovaných muzikantů, kteří se také zapojili do boje o svobodu. Jedním z brněnských organizátorů byl Tomáš Vtípil, houslista, zpěvák a hudební skladatel. Vystupuje i s kapelami jako Urband, DG 307, Che, s Monikou Načevou a je autorem hudby k filmu Pouta. V Praze vystoupila 24. listopadu 2011 na zasedání zastupitelstva se zhudebněným požadavkem sdružení BuskerVille písničkářka Andrea Knotková, která vystupuje pod jménem Iamme Candlewick. Osudy těchto dvou buskerů se v dokumentu proplétají s příběhy dalších brněnských a pražských muzikantů a zástupců obou občanských iniciativ (Stanley Voda či Horset).

Jak vypadají městské ulice z pohledu těch, kteří hrají a zpívají? Co se odehrává před jejich očima? Jaké radosti a strasti prožívají? A proč vlastně? Určitě ne jen pro pár mincí vhozených do klobouku nebo futrálu od kytary.

Režie pořadu se ujal Radim Nejedlý. Natočila Tvůrčí skupina Brno. V neděli 17. března ve 22 hodin vysílá Dvojka Českého rozhlasu. (text+foto Alena Blažejovská v Týdeníku Rozhlas)

Antonín Přidal, Pavel Švanda: Kabinet Čapek

0

Divadlo Husa na provázku si dovoluje Vás srdečně pozvat na další vydání

KABINETU ČAPEK

O osobnosti a díle Karla Čapka, jeho odkazu směrem k současnosti i o svém vztahu k tvorbě bratří Čapků budou hovořit spisovatelé Antonín Přidal a Pavel Švanda, profesoři Divadelní fakulty JAMU

Připravují a moderovat budou Josef Kovalčuk, Břetislav Rychlík a Dášeňka.

Středa 6. března 2013 od 17,30 hodin v Kongresovém sále  Centra experimentálního divadla.

Zároveň Vás srdečně zveme na pokračování projektu Čapek na Provázku, v jehož rámci uvádíme 8. a  9. března od 19,00 hodin další reprízy inscenace

HORDUBAL

podle stejnojmenné prózy Karla Čapka v dramatizaci Josefa Kovalčuka. Inscenace režiséra Jana Antonína Pitínského se zařadila mezi nejúspěšnější inscenace roku 2010 a představitel titulní role Vladimír Hauser získal za svůj herecký výkon nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Divadlo Husa na provázku,
Zelný trh 9,
Brno

Činnost CED se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Statutární město Brno finančně podporuje Centrum experimentálního divadla, příspěvkovou organizaci.

Go to Top