Posts tagged pedagogové

Marek Hlavica: Křest knihy o dramatické tvorbě Československé televize

0

Dovolujeme si Vás pozvat na slavnostní křest knihy

Marka Hlavici

Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961-1991)

Těšíme se na Vaši návštěvu v úterý 5. února 2013 od 18 hodin v salonku kavárny Trojka v Domě pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)

Reportáž České televize o křtu

Rozhovor s autorem v pořadu ČT24 Kultura v regionech (16. 2. 2013)

Recenze na webu BrnoŽurnál (22. 2. 2013)

Recenze na webu Kultura21.cz (19. 4. 2013)

Marek Hlavica: Dramatická tvorba brněnského studia ČST (1961-1991)

0

Tato studie se zaměřuje na dramatické pořady vzniklé v brněnském studiu Československé televize (ČST) od zahájení jeho činnosti v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Jejím cílem je komplexně prozkoumat veškerou fikční narativní produkci studia ve všech redakcích, které se těmto pořadům věnovaly, tedy v literárně-dramatické, zábavní, hudební a ve vysílání pro děti a mládež. Primárně se pokouší o vytvoření celkového přehledu dramatické tvorby jihomoravského regionálního studia ČST a o zachycení všech forem vzniklých pořadů bez jakékoli předběžné selekce. Zkoumaná díla analyzuje a srovnává na základě jejich tematické, obsahové, žánrové, geopolitické či autorské souvislosti a usiluje tak mimo jiné o pojmenování proměn produkce ČST v průběhu třiceti let, jež se vyznačovaly nemalým množstvím zásadních politických, společenských, estetických i technologických změn. Současně také přibližuje kontext fungování studia, jeho personální obsazení, způsob přípravy a schvalování pořadů, ideologické požadavky kladené na televizní tvorbu i produkční okolnosti vzniku jednotlivých děl. Vedle zkoumání samotných dramatických pořadů čerpá rovněž z archivních dokumentů a osobních rozhovorů se zaměstnanci i spolupracovníky studia a snaží se zachytit způsob i vývoj jejich tvorby v ČST.

Z recenzentských posudků:

„Marek Hlavica napsal úctyhodné dílo. Toto hodnocení se ovšem, jak by se mohlo zdát, netýká především jeho rozsahu, ale hlavně autorova vědomí souvislostí, jež se neztrácí ani v záplavě informací a faktografického materiálu. Ten hrozil zahlcením autora i čtenářů, protože pouhý suchý výčet každodennosti chodu takové instituce, jakou Československá televize bezesporu byla, musí spolehlivě zahubit i vstřícného posuzovatele. Jest si jenom přáti, aby podobný přístup i kvalitu zpracování obsahovaly všechny další a jiné texty zabývající se podobnou problematikou. Nejen České televizi se tak dostává do rukou pozoruhodný text, jehož historické zkoumání může přispět k tak potřebné reflexi současnosti.“

prof. Mgr. Jan Gogola

„Autor stál na začátku před množstvím chaoticky působících artefaktů rozprostřených v poměrně dlouhém (a proměnlivém) časovém údobí, ale zřejmě (jak i sám přiznává) i před mezerovitým archivním materiálem a dokumentací. Ale z tohoto chaosu se mu zdařilo vytvořit ladný celek. Způsob, jakým se rozhodl uspořádat materiál v jednotlivých kapitolách i podkapitolách, se mi jeví jako velmi šťastný. I když dodržuje chronologii, nečiní z ní dogma a podkapitoly o výraznějších osobnostech považuji za přínosné a z hlediska profesní charakteristiky za citlivé a výstižné.

[…]

Se všemi dostupnými prameny a materiály pracuje v průběhu celého textu, aniž by jej zatěžoval zbytečnostmi. Vždy je to na místě a osvětlí problém pojednávaného období či inscenace z jiné strany. Práci si nikterak neulehčil tím, že by pro jednotlivá období vybral některé (některou) inscenace (inscenaci). Velmi poctivě a svědomitě se věnuje všem – s dobrou stylistickou schopností vyhmátnout základní obsahové i realizační komponenty. (Někdy doplní vtipnou glosu.) Tato náročná metoda vyžadovala od autora spoustu času a soustředěné pozornosti. Velmi působivá je zejména a kupodivu u nejšedivějších a „nejstejnějších“ titulů kapitoly o (tehdejší) soudobé dramatické tvorbě v době normalizace. Jistě bych byla raději, kdyby tomu tak nebylo, ale tituly takto shromážděné obklopí čtenáře neobyčejně stísňující a šedivo-depresivní atmosférou a vypovídají o situaci a tvorbě v daném období lépe, než by se podařilo na vybraném modelu nebo explikativnímu textu.

[…]

Autor také v průběhu práce klade řadu inspirujících otázek, ať už doslovně, nebo bezděky, v kontextu, které by mohly a měly inspirovat k dalšímu bádání a promýšlení ze strany sociologie, psychologie nebo i kulturní politiky. V každém případě jde neoddiskutovatelně o pionýrskou práci, kterou nebude moci obejít nikdo, kdo se bude chtít zabývat nejen televizní historií, ale i dílčími problémy kultury v daném období.“

PhDr. Danuše Špirková

Publikaci lze zakoupit v e-shopu Edičního střediska JAMU.

Pavel Švanda: Postnovoroční fejeton

0

V prvním Zelném rynku nového roku uvedeme tématický fejeton Pavla Švandy.

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil v roce 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU.

V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.

Máme už pár dní nový rok. Ve skutečnosti on vlastně vůbec není nový, nýbrž tu byl už mnohokrát. Rozhodně to platí o postavení Země vůči Slunci, jež se opakuje doslova každoročně, a to po miliardy a možná eony let, alespoň pokud sahají představy laika o vesmírném dění. Ale přesto je pro nás nový letopočet vždycky zážitkem. Asi to souvisí s naším vnímáním času, že jsme zvyklí oddělovat budoucnost od minulosti. Kdybychom jen tak líně plavali v moři podrobností, v němž bychom sotva vnímali rozdíl mezi modrou a šedou oblohou, podobali bychom se možná Adamovi a Evě před vyhnáním z Ráje. To je ovšem nejistá hypotéza. Spíše bychom se rovnali zvířatům. Už jako kluk jsem se pozastavil nad dětským vydání Dobrodružství Robinsona Crusoa. Jedna z prvních věcí, jež si trosečník pořídil, sotva mu trochu otrnulo, byl kalendář. Zářezy na větvi odpočítával dny strávené v bezčasí tichomořského ostrova. Proč to dělal? K čemu to bylo? Copak mu nestačilo, že sluníčko vycházelo a zapadalo? Později jsem pochopil, že Robinson se řídil hlubokou intuicí. Vnímání faktu, že čas nejen plyne, že však má i své vzestupy a propady, schodiště, pohoří i ponorné řeky, patří mezi základní aktivity, podle nichž poznává člověk sám sebe. Proto dávné civilizace počínají existovat objevem kalendáře, předvídajícího kosmické i pozemské dění, slunovraty i periodické zátopy. Kdo umí vypočítat, kdy je kolikátého, dovede si také uspořádat čas podle povzbuzujících znamení změny a najde si vhodná data, jež mu osvěžují život. Kromě velkých náboženských výročí, jako jsou například Vánoce a Velikonoce, je tu Nový rok. Ten ovšem slavíme trochu rozporně: Můj ty Pane, už zas nový letopočet! To znamená, že opět neodvolatelně zestárnu. Mládí tíží představa, že se blíží k sociální zralosti, kdy na sebe bude muset vzít odpovědnost za sebe i za ty, jež bude milovat. Dospělý se naopak leká budoucího stáří, kdy už po něm nikdo nic nebude chtít. Tak honem, dokud ještě držíme svou existenci jakžtakž v rukou, musíme ji poněkud vylepšit. Vyčistit od zlozvyků. Naleštit, případně trochu napudrovat a navonět ten svůj život. Odtud zajímavý rituál novoročních předsevzetí. (úryvek) (text ČRo)

Celý fejeton si vyslechněte v Zelném rynku Českého rozhlasu Brno v sobotu 5. ledna po 17. hodině.

Alena Blažejovská: Rozhlásky s Provázky

0

Rozhlásky s Provázky jsou společný projekt Českého rozhlasu a Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Při příležitosti 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání se studenti se svou pedagožkou Alenou Blažejovskou rozhodli vzkřísit zapomenutý žánr, jehož vznik je spojen s počátky rozhlasu. V literárně-publicistickém magazínu Českého rozhlasu Brno Zelný rynk proto každou sobotu uslyšíte zbrusu nový studentský rozhlásek. Interpretovat je budou herci a herečky Divadla Husa na provázku.

Rozhlásek je krátký žánr z pomezí publicistiky a poezie, psaný na okraj dne. Musí být čerstvý, aktuální a sdělný. Měl by mít nápad, být napsaný vtipně a spádnou formou, s neotřelými rýmy. Rozhlásky psávali spisovatelé a žurnalisté spojení s meziválečnými Lidovými novinami jako Eduard Bass, Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek. Později se tomuto žánru věnovali např. Josef Kainar, Jaroslav Seifert a v brněnském rozhlase Vlastimil Pantůček. Mnozí z nich své rozhlásky vydali i knižně.

Rozhlásek byl navzdory svému jménu spjat nejprve s novinami. Novináři dali veršovanému komentáři či fejetonu, umisťovanému na začátek denních zpráv, pro jeho pohotovost název „rozhlásek“ – a to právě na počest nového média, rozhlasu. První byl uveřejněn v sobotu 6. února 1926 v odpoledním čísle Lidových novin v rubrice Co týden dal.

Znělka pořadu Rozhlásky s Provázky

Definitivní název dostal v závěru Týdne radiofonie, který probíhal od 7. do 13. února 1926. V té době bylo v celé naší republice necelých 30 000 přijímačů a našli se i tací, kteří několikadenní lijáky a povodeň přičítali anténě, kterou si na svém domku instaloval místní učitel. Byla to taková vzácnost, že Karel Čapek napsal: „Radiová stanička je trochu jako kniha: vidíte-li ji u někoho, vypukne ve vás potřeba vypůjčit si ji.“ A co bylo podstatou Týdne radiofonie?

„Seznámit nejširší vrstvy obyvatelstva s nejskvělejším vynálezem naší doby, vysvětlit podstatu radiofonie, poradit žádostivým, jaký druh přijímače si mají opatřit, kolik je tato poučná zábava bude stát, říci obyvatelstvu vše dobré i zlé o rozhlasu, vyvrátit z kořene předsudky a ze Šavla udělat Pavla – to je účel a snaha Týdne radiofonie.“

K uctění těchto průkopnických začátků tedy k letošnímu 90. výročí Českého rozhlasu zahajujeme vysílání rozhlasového cyklu Rozhlásky s Provázky, na jehož přípravě se podílejí studenti brněnské JAMU – budoucí rozhlasoví a televizní dramaturgové a scenáristé. Ve svých veršovaných komentářích a fejetonech se budou dotýkat aktuálních i nadčasových témat – a snad vás přitom i pobaví. Znělku pro svůj projekt vytvořili spolu se svým pedagogem, režisérem Radimem Nejedlým.  (text ČRo)

Antonín Přidal: Zamlčovaní

0

„Tato knížka je malý památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem na její začátek, když se v roce 1992 chystala do tisku. Do toho památníku se podařilo shromáždit nezvyklé množství jmen, celkem tři sta třiatřicet – jako těch křepelek. Víc než třetina patřila těm, kdo se ve zlých časech museli vydávat za někoho jiného, ačkoli nebyli špióni ani uprchlíci. Jen jim bylo zakázáno publikovat. Když se nechtěli vzdát profese, která jim dosud dávala obživu a jejich životům smysl, museli se schovat za jména vypůjčená od někoho, kdo se půjčit jméno nebál, ačkoli za takové spolčení mohl být postižen. V 70. a 80. letech se této lsti, provozované v nakladatelstvích, divadlech a některých médiích, říkalo „pokrývačství“. A na rozdíl od poctivého řemesla provozovaného na střechách se to přísně tajilo.

Pokrývat znamenalo krýt svým jménem někoho, kdo byl zapsán do seznamu lidí politicky zavržených, názorově nepoddajných a pro veřejný život nežádoucích. Takoví pokrývači jednali místo pokrývaného s redakcí, podepisovali smlouvy, na jejich adresu chodily korektury, autorské výtisky a honoráře, jejich jméno se uvádělo v recenzích a katalozích. Pokrývali původní prózy, divadelní hry a scénáře, ale nejčastěji podpisovali umělecké překlady. To proto, že v překladu se osobní styl neprojevuje tak nápadně, aby pravého autora prozradil.

A tak se k utajovanému překladatelství uchylovali i zakázání básníci, prozaici a dramatikové. Sobě pomohli k obživě i k tomu, aby v nesvobodě duševně neustrnuli, nakladatelstvím ke kvalitním překladům a podvyživené domácí kultuře k novým kontaktům s hodnotami jinak nedostupnými. Konec konců – mohlo by se říct – čtenářům je jedno, kdo knihu přeložil, hlavně, že se dá dobře číst a je prospěšná. Takže se zase tolik nestalo. Ale nebyl jsem sám, kdo si tenkrát na sklonku století řekl, že se toho naopak dost stalo, a nejen proto, že jsem dlouho byl jedním z těch pokrývaných. Byli jich desítky a desítky. A překladů, které nesměli podepsat, stovky. Po listopadu 89, když se nově ustavila Obec překladatelů, se začalo pozvolna odkrývat to, o čem se dřív nesmělo mluvit. Vycházelo najevo, že solidárních a riskujících pokrývačů bylo víc, než se tušilo, právě tak jako těch, co jim za přátelskou pomoc vděčili. Ale jak to rozluštit a spočíst, jak to všechno podložit důkazem? Začali jsme s pátráním, s výzvami: ozvěte se, přihlaste se, přiložte vyjádření toho, kdo vás u které práce kryl. Hrozilo prodlení, někteří už nežili, někdy překážel vysoký věk nebo špatné zdraví, jindy nové aktivity a zájmy probuzené ve svobodných poměrech – chvílemi se zdálo, že pokrývačskou historii zmapovat nestihneme – ale do roka a půl se přece jen sešlo tolik zpráv dokladů a dobrozdání, že mohla jít do tisku kniha s názvem Zamlčovaní překladatelé. Žádný tenký svazeček. Téměř 250 stran a na nich 690 záznamů.

Úryvek – celý fejeton uslyšíte v pořadu Zelný rynk, který vysílá Český rozhlas Brno v sobotu 8. prosince od 17 hodin.

Pavel Švanda: O české soše Svobody

0

České revoluce odjakživa vypadají spíše jako státní převraty než jako davové bakchanálie. To neplatí o květnu 1945. Avšak mnohé z toho, co se právě tehdy dělo, neučinilo Čechům Revoluci davů sympatičtější. Nicméně, ať zprvu s národními prapory nad hlavami, nebo posléze u pracovních stolů: na přelomu let 1989-1990 zdaleka nešlo jen o to rozrazit sevření totalitního státu a nastolit otevřenou, a proto vlastně neznámou budoucnost. Cílem byla spíš rychlá demontáž beztak již téměř nefungujícího politického a ekonomického systému, který měl zhoubné následky pro národní kulturu i pro životní úroveň Čechoslováků. Nastala poptávka po účinných právních zásadách a fungujícím ekonomickém know-how. Záruky občanských svobod pro jednotlivce a mechanismy parlamentní demokracie měly vytvořit podmínky pro úspěšnou proměnu všeobecných životních podmínek.

Nové receptury byly importovány z demokratických států západní Evropy. Brzy se ovšem ukázalo, že dovoz zdaleka neřeší vše. Zejména pro privatizaci státní ekonomiky bylo nutno vymyslet originální domácí postupy. Majetkové restituce se zdály být snadnějším úkolem pro zákonodárce i pro restituenty, ovšem za tu cenu, že některé významné restituční nároky nejsou dořešeny dodnes. V podstatě tedy od ledna 1990 už nešlo o boj za Svobodu, vedoucí lid na barikády, nýbrž někdy kovářskou, jindy hodinářskou práci při vytváření nového státního mechanismu za podmínek, jež jako samozřejmost zahrnovaly základní občanská práva.

Ti, kdo budovali nový stát, měli dost starostí s věcnou, leč gruntovní proměnou veřejné i privátní scény, se zachováním jakžtakž předvídatelného ekonomického vývoje, s navázáním mezinárodních styků na zcela nové úrovni, k čemuž poměrně brzy přibylo vědomí, že bude třeba znovu řešit i politický vztah mezi oběma národnostně odlišnými částmi Československa. Prozíravější pražští politici si uvědomovali, že není důvodů k nepřetržitým veřejným oslavám s prapory a kutálkou a bohatě řečnícími vlastenci, jak se to dělo v roce 1945. Koneckonců, co se nám vlastně povedlo až tak grandiózního? Vyběhli jsme ven z chalupy, která se nám hroutila na hlavu a k úprku jsme se povzbuzovali zvoněním klíči. Dovolávat se pateticky Svobody, kostýmované v romantickém stylu 19. století, jistě bylo možné, ale ne moc přiléhavé. Věcně vzato jsme nedokázali víc než opustit říši Utopie a pokorně se vrátit k základním občanským svobodám a právům, o něž jsme přišli už na podzim roku 1938. Tak se aspoň jevila situace v letech 1990-1992, kdy za mírně nepřehledné situace, avšak v podstatě spořádaně dožíval starý stát.

Tradice českého utopismu, sahající podle některých autorit až do 15. století, ovšem zůstávala živá. Zpřítomňovala se debatami o dění v roce 1968, o tehdejších nadějích a zklamáních. Jejich zdrojem byli často emigranti, kteří si odvezli s sebou do ciziny své „osmašedesátnictví” a na počátku devadesátých let se vraceli domů, aniž mezitím vzali na vědomí uplynulých dvacet let deprimujících zážitků, jež léčily (i když zcela nevyléčily) českou veřejnost z hegeliánského optimismu. Spíš než o Svobodě se mluvilo o tom, zda je vhodné ponechat průchod lidským svobodám v krajině sotva očištěné od totalitářských privilegií, jestli by nebylo zdravější uchýlit se do nějaké té spěšně nakoncipované polosocialistické „řízené demokracie”.

Pokračování na stránkách Revue Politika

Text původně vyšel v časopise Kontexty 5/2012.

Michal Bureš: Modré vzpomínky Františka Ptáčka

0

V nové večerní četbě, kterou Dvojka vysílá v týdnu od 13. srpna od 22:00 hodiny, nás autor knihy František Ptáček zavede do různých koutů světa. Kniha se jmenuje Modré vzpomínky.

Modré vzpomínky jsou vybrané kapitoly z knihy námořního důstojníka ve výslužbě Františka Ptáčka (* 1930). Tatínek z něj chtěl mít řezníka, ale on zběhl a stal se druhým palubním důstojníkem lodí Československé námořní plavby.

Svou knihu začíná slovy: „Jako z nadhledu orbitální družice nebo snad až z vesmírného, antihmotného vakua dívám se na tu naší planetu TERRA. Točí se v mých modrých vzpomínkách jako čamburína v počáteční fázi rotace s kontinentálními pevninskými bloky a s labilní hydrosférou oceánů. Obepluli jsme ji několikrát kolem dokola nenávratnými kursy a křížem krážem jsme ji oplétali neviditelnou sítí dálných transoceánských cest. Statisíce odplavaných námořních mil na jih či na sever a na západě refrakcí zkrvavené slunce deset tisíckrát zhasínalo. A tak Ti zde čtenáři nabízím obrázky z cest, které jsem během pětatřicetiletého putovaní po té naší planetce nasbíral.“

Četbu na pokračování s hercem Josefem Bartoněm a v úpravě a režii Michala Bureše natočil Český rozhlas Olomouc. (text ČRo)

Poslouchejte ve 22:00 na Dvojce ČRo.

Četbu po jejím odvysílání najdete ve zvukovém archivu Českého rozhlasu.
Pozor! Možnost poslechu (streamu) je ale omezena pouze na dobu jednoho týdne! 

Blok Aleny Blažejovské na Audiokabinetu: DIFA JAMU

0

V rámci Měsíce autorského čtení probíhá Audiokabinet Českého rozhlasu Brno a v jeho rámci proběhne prezentace tvorby studentů RTDS.

19. 7. Paul Celan: Pošta v láhvi
Rozhlasové pásmo Terezy Semotamové je věnováno životu básníka Paula Celana. V roce 2008 byla odtajněna a publikována rozsáhlá korespondence jednoho z nejvýraznějších básníků 20. století, který svými básněmi dokázal, že „psát básně po Osvětimi“ není barbarské. V pásmu zazní dopisy Paula Celana, Ingeborg Bachmannové a Gisele Lestrangeové, Celanovy česky dosud nezveřejněné básně v překladu Radka Malého a také úryvky z Celanových textů Poledník a Rozhovor v horách. V režii Radima Nejedlého účinkují Michal Bumbálek, Eva Novotná, Zuzana Ščerbová a Vladimír Hauser. Premiéra 13. 11. 2011.

Po poslechu následuje diskuse s Terezou Semotamovou.

20.7. Herman Hesse: Sled snů
Pro rozhlas připravila Tereza Adámková. Lyricko-epická koláž spisovatelových snů s autobiografickými prvky. Režie Radim Nejedlý, účinkují Jiří Vyorálek, Michal Bumbálek, Petra Bučková, Zuzana Ščerbová a Pavel Zatloukal. Premiéra 3. 2. 2011. Následuje ukázka z rozhlasové četby z Musilova románu Zmatky chovance Toerlesse v režii Tomáše Soldána.

Po poslechu následuje diskuse s Tomášem Soldánem.

21.7. Eva Vojtová: Spřízněni tvorbou

Rozhlasové pásmo o tvůrčím partnerství Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové s Ernstem Jandlem a Friedericke Mayröckerovou. Režie Radim Nejedlý. Účinkují Aranka Lapešová, Drahomíra Hofmanová, Pavel Zatloukal a Ondřej Mikulášek. Premiéra 12. 9. 2010.

Po poslechu následuje diskuse s Evou Vojtovou.

22.7. Alena Blažejovská: Barikáda z knih
Rozhlasový dokument je věnován Výzvě na obranu knih, kterou loni vyhlásil Svaz českých nakladatelů a knihkupců v zápase proti zvýšení DPH, a výzkumům Jiřího Trávníčka mapujícím vztah obyvatel ČR ke knize. V pořadu dále hovoří nakladatel Miroslav Balaštík a knihovník, divadelník, sběratel gramofonových desek, milovník dýmek a tvůrce internetových stránek Panáček v říši mluveného slova Přemysl Hnilička. Režie Radim Nejedlý, účinkuje Ondřej Mikulášek. Premiéra 4. 3. 2012.

Po poslechu následuje diskuse s Přemyslem Hniličkou.

Denně od 17:30 v Divadle Husa na provázku v Brně.

Alena Blažejovská: Audiovizuální kabinet

0

Audiovizuální kabinet je součástní literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Český rozhlas Brno v jeho rámci nabízí veřejný poslech rozhlasových nahrávek, které vznikly v literárně dramatické redakci převážně v posledním desetiletí, a úzce souvisí s prezentací osobností spisovatelů, dramatiků, překladatelů a literárních vědců. Mnohé z osobností živě spolumoderují jednotlivé večery nebo se po poslechu pořadů účastní veřejné diskuse.

Audiokabinet Českého rozhlasu Brno — veřejný poslech rozhlasových nahrávek, které vznikly v literárně dramatické redakci. Mnohé z osobností živě spolumoderují jednotlivé večery nebo se po poslechu pořadů účastní diskuze. Letošní 3. ročník proběhne ve dnech 9. až 22. července 2012 vždy od 17.30 hodin.

Součástí programu je dokumentární tvorba režiséra Radima Nejedlého (Fenomény dneška), rozhlasové hry dramaturgyně Hany Hložkové (Rakouské osobnosti a dramata) a vybrané autorské pořady redaktorek Olgy Jeřábkové (Slavná výročí letošního roku) a Aleny Blažejovské (Difa JAMU + zakončení Audiokabinetu).

Program letošního Audiovizuálního kabinetu

 

Pavel Švanda: Cesty paměti

0

Videokomentář Pavla Švandy k poválečnému vyhnání Němců z někdejšího Československa vzniknul v rámci projektu nakladatelství Větrné mlýny Cesty paměti

Go to Top