Posts tagged rozhlas

Tomáš Soldán, Irina Shkaruba: Kočkožrout

0

27797391_10213427107366634_3202227715119222645_oKdo v této noci zemře a kdo se nasytí?
Rozhlasový Kočkožrout jako dokumentární snímek pomluv a strachu

Mezi postavy, které obývají bavorskou vesnici a tvoří v ní svébytnou skupinu převážně nezaměstnaných a na něco neustále čekajících občanů, přichází Řek. Outsider mezi outsidery. Začíná tak hon, který je poháněn řadou pomluv, cynismem, duševním chátráním a násilím. Smečka obratlovců při něm větří nebezpečí z ničeho – z pouhé přítomnosti vetřelce. Rozehraje tak hru na kočku a na myš.

Rozhlasové zpracování hry Rainera Wernera Fassbindera Kočkožrout, kterou autor v roce 1968 napsal pro mnichovské Divadlo akce, představuje v ústřední roli skupinu vesničanů a jejích rituály, každodenní hygienu u piva a neúprosně se vršící chuť zakousnout se do živého masa. Jen tak. Z nudy.

Kdo je tady Kočkožroutem? A není lepší dopřávat si k jídlu kočky než lidi? Antihrdinové příběhu nejsou schopni k ničemu dojít a celé dny se oddávají pivu, sexu, násilí a korodování mysli. Právě neschopnost kritického myšlení a primitivní a schématické uvažování je později základem nenávisti, která vyústí ve fyzické napadení přistěhovalce. Nevědomky se stávají smečkou, silou, která by ráda ujídala z někoho, kdo je jiný jen proto, že nic jiného na práci není. Pokud je Jorgos Kočkožroutem, tak kdo jsou ti ostatní?

Rozhlasová inscenace Kočkožrouta je vystavěna jako přírodopisný dokumentární snímek, v němž paralelou k příběhu německých vesničanů, pijáků piva a posluchačů vlastenecké rockové hudby, je komentář sledující život a kruté zákony uvnitř zvířecí smečky, ovládané svými nejsilnějšími pudy.

Ve hře se představí Pavel Rímský, Robert Mikluš, Ivan Dejmal, Petra Lorencová, Tereza Páclová, Kateřina Veselá, Pavla Dostálová, Lucie Končoková, Lukáš Král, Miroslav Černý, František Strnad a další obratlovci.
V olomouckém studiu natočil mistr zvuku Zdeněk Prchlík. Dramaturgie Iryna Shkaruba. Režie Tomáš Soldán.

Premiéra v úterý 10.4.2018 ve 20:00 na ČRo3 Vltava.

Kateřina Hejnarová – Fascinace skutečností

0

Kateřina HejnarováEsejistická reportáž vysílaná v magazínu Zelný rynk na ČRo Brno.

Kateřina Hejnarová se domnívá, že jako laik má pojem realismus spojený s obrazy z 19. století a technickou dovedností upřednostněnou natolik, že malíře v podstatě degraduje z umělce na řemeslníka, jemuž není dovoleno k zobrazovanému motivu zaujímat jakýkoli postoj nebo si dokonce výjevy místo pokorného nalézání svéhlavě vymýšlet.

„Hyperrealismus je hodně spojovaný s americkým prostředím 70. let, s kapitalistickou kulturou a podobně, a většinou je v něm hledaná právě povrchnost – že věci využíváme a potom odhazujeme,” říká kurátorka Barbora Kundračíková, která vyučuje estetiku a teorii výtvarného umění na Masarykově univerzitě v Brně, a spolu s malířem Michalem Ožibkem je autorkou výstavy.

 

K poslechu na webu Českého rozhlasu zde.

Jan Singer: Děti dřiny

0

22339482_1594055920614713_8593034099019690826_o

“Dokument Děti dřiny je o mým malým výletu po Ghaně a dětské práci. …A taky o tom, jak si huhlající člověk s artikulací umírajícího polárníka hraje na vypravěče.”

Jan Singer

 

Africká Ghana se nadechuje do nové éry. Klade větší důraz na vzdělání a výchovu dětí. Jakou realitu však zakoušejí žáci školou povinní, kdy je prostituce, pouliční prodej a dřina na plantážích běžnou součástí jejich životů? I na to hledá odpověď studentský dokument.

Každé čtvrté ghanské dítě je obětí dětské práce. To je vysoko nad světovým i africkým průměrem. Nově zvolený prezident Nana Akufo-Addo vidí řešení problému vzděláním dospívající generace. Proto od září roku 2017 nemusejí žáci základních a středních škol platit za studium. Kvůli chudobě je přesto spousta dětí nucena pracovat.

„Děti nemají moc šancí, jak si vydělat peníze. A když příležitost dostanou, tak nevidí důvod chodit do školy. Důležitější je, aby večer neměly prázdný žaludek,“ říká Ghaňan Hans Dautey. Přes 90 % dětí chodí do škol, čtvrtina zároveň pracuje. Nejčatěji na plantážích, tržištích, v kamenných lomech, zlatých dolech nebo v přístavech.

Dřou nebo prostituují

„Často dřou až do půlnoci, takže když pak vstávají do školy, nedokážou se soustředit. Přitom je spousta z nich nadaná,“ uvádí učitelka státní základní školy, která si přála zůstat v anonymitě.

Další alternativou je prostituce. „Není to ale prostituce klasická, komerční, organizovaná. Zkrátka mají několik známých, od kterých si za poskytované služby nechávají platit,“ dodává učitelka.

Vzdělání není důležité

Téměř 80 % pracujících dětí jsou zemědělci. „Venkované chtějí především hodně dětí, aby ušetřili na nákladech za zaměstnávání námezdních rolníků,“ vysvětluje univerzitní student Lawrence Kumi-Agyare.

Na venkově stále panuje přesvědčení, že vzdělání není důležité. „Není nezbytné, aby chodily do školy a budovaly si kariéru. Dostačující je, aby uměly číst a psát,“ tvrdí Tete, který své děti zaměstnává ve sklárně. Nejmladšímu synovi je sedm.

Text ČRo.

 

Děti dřiny v Ghaně
Autor: Jan Singer
Dramaturgie: Lenka Svobodová
Režie: Radim Nejedlý

Dokument byl vysílán 17.3.2018 v pořadu Dobrá vůle na ČRo Dvojka.

K poslechu na webu Českého rozhlasu zde.

Kateřina Hejnarová: Rituální lednička

0

3875426--katerina-hejnarova--1-300x200p0Autorkou dalšího studentského fejetonu je posluchačka 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Kateřina Hejnarová. Jak by se vám bydlelo na kolejích, kdyby vás tam strašila lednička?

Kateřina Hejnarová po příchodu na studia v Brně musela bydlet na kolejích a přivodilo jí to strašidelné zážitky. O sobě píše:

„Narodila jsem se v Olomouci, a mám k tomu městu velmi blízký vztah, přestože reálně bydlím na vesnici vzdálené asi dvacet kilometrů. Původně jsem se nejmenovala Kateřina, ale Kamila. Pocházím totiž z dvojčat, a rodičům trvalo týden, než se rozhodli nám jména prohodit. Proto když vzpomínám na dětství v množném čísle my, většinou to opravdu není plurál majestatikus.

Mám ráda bizarnosti: Ve dvanácti letech jsem začala vytvářet takzvanou Sbírku růží s romantickým cílem zakonzervovat okvětní lístky z narozeninových pugétů do zavařovaček. Jenže kdo mohl tušit, že postupem času začne u dna vznikat prapodivná žlutá voda, lístky vyblednou a splasknou? Vlastním tedy osm sklenic s květinami v různém stupni rozkladu.

Považuji se za optimistku. Během přípravy k maturitě z francouzštiny jsem musela půl roku z všemožných úhlů rozebírat absurdní drama Nosorožec od Eugèna Ionesca. Po tom všem utrpení jej tedy uvádím jako svou nejmilejší knížku.

Kdybych nestudovala JAMU, zajímaly by mě dějiny výtvarného umění, eventuálně bych se vyučila květinářkou. Nakonec, třeba by se mé inovativní sklenicové aranžmá ujalo.“

Kateřina Hejnarová ale studuje JAMU. Když do Brna přijela, aby nastoupila do 1. ročníku, přivítala ji „rituální lednička“. Obludný předmět se stal symbolem zjištění, že zahájit někde novou životní etapu není snadné:

„Je to jen lednička. Malý bílý spotřebič s plastovými dvířky. Tak nějak zvláštně ulepená, v rámu má vtisknutý proužek bílé gumy, který protivně mlaská, kdykoli ji otevírám. A její cena? Nedozírná. Jedná se totiž o majetek kolejí, důkladně popsaný v soupisu a řádně zařazený v řádu. Je to jen zašlá lednička, a přece svým vzhledem dokonale vystihuje atmosféru kolejního pokoje. Nemůžu spát, ta krabice pod stolem pořád cosi chroustá, a já pohledem zkoumám svůj brněnský nový svět…“

Více ve fejetonu, který načetla sama autorka. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Petr Kobzev: O dospělých a dětech

0

3882883--autor-fejetonu-petr-kobzev--1-300x461p0Student 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Petr Kobzev se cítí jako věčné dítě. Neplatí to ale o všech? Kde je hranice mezi dětstvím a dospělostí? Poslechněte si fejeton.

Petr Kobzev sám o sobě uvažuje takto: „Přestože si už platím zdravotní pojištění, necítím se být dospělým. Jsem věčné dítě. Jsem více věčného: věčný student, věčný syn, věčný hospodský povaleč, věčný vypravěč špatných vtipů, věčný badatel po novém a neznámém a také navěky zůstanu naivní. Však jako do jisté míry každý z nás. A kdo tvrdí, že je to tak špatně?“

Autor ve svém fejetonu vypráví příběh, který prožil týden po svých osmnáctinách v Českých Budějovicích. Proč to nepřiznat: šlo o soutěž o to, kdo nejrychleji vyšplhá na sloup veřejného osvětlení. Zdá se vám to dětinské? To je právě klíčová otázka. Dva policisté, kteří na místo dorazili, uznali, že nic nebylo poničeno, ba ani nebyl rušen noční klid, a rozloučili se s mladíky slovy: „Měli byste jít domů. Už jste dospělí, tak se podle toho chovejte.“

Je to ale vskutku tak? Jsou osmnácté narozeniny rozhodujícím mezníkem? Petr Kobzev přemítá: “Jako kdyby máchnutím kouzelného proutku se z ošklivého, nezodpovědného káčátka stane statná a samostatná labuť. Co je to, s odpuštěním, za blábol? Jak můžeme tvrdit, že člověk dospěl jen proto, že dosáhl určitého věku?“

A nedosti na tom: „V Americe z toho musí mít ještě větší guláš, protože tam mají atributy dospělosti rozděleny ještě divočeji než u nás. Řídit mohou od patnácti. Za dospělé se považují od osmnácti. Pít mohou od jednadvaceti. Když řídíte auto, můžete ohrozit nejen sebe, ale i spoustu ostatních lidí. Když se řítíte po dálnici ve stotřicítce, jste nebezpeční. Ale poškozovat sám sebe alkoholem a cigaretami se dovoluje o celých šest let později než ohrožování zdraví ostatních? Jak to mám chápat? Tak, že sebepoškozování je skutečným atributem dospělosti, protože již přebírám zodpovědnost za svůj život a je na mně, jak s ním naložím? Nebo se jedná o jakýsi zbytek vlivu náboženské doktríny, protože sebevražda (a co jiného je alkoholismus a kouření než pomalá forma sebevraždy) se považuje za nejhorší z hříchů? Proto by se mi asi těžko žilo v Americe, neboť bych nechápal, co to znamená být dospělý.“

Nebo člověk definitivně dospěje ve chvíli, kdy se stane rodičem? I to autor zpochybňuje: „Rodiče nejsou dospělí. Jsou to jen děti, co mají děti. Jak prosté, že? Uvědomění toho, že rodiče ví o životě stejně málo jako jejich děti, je zásadní proto, aby se děti nebály zkoumat svět na vlastní pěst.“

Pokud si teď říkáte: jak to tedy vlastně je, vždyť si tím už sám nejsem jistý – poslechněte si fejeton. Petr Kobzev vás labyrintem svých úvah dovede až ke vtipné pointě. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Markéta Fiurášková: Kdysi dávno ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně…

0

3882856--autorka-fejetonu-marketa-fiuraskova--1-300x468p0Studentka JAMU Markéta Fiurášková přemýšlí ve svém fejetonu o sdílení fotografií na Facebooku a o tom, jak to bylo za časů jejích rodičů. Poslechněte si audionahrávku.

Markéta Fiurášková patří mezi studenty 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. Studenti tohoto oboru, založeného v roce 1991 Antonínem Přidalem, se na začátku studia seznamují mimo jiné s žánry rozhlasové publicistiky a kromě toho, že natáčejí ankety a rozhovory, prověřují své schopnosti při psaní glos, recenzí a fejetonů.

Už sám námět fejetonu nemusí přijít snadno – a studenti, ale i zkušenější tvůrci, zpětně žasnou, jak mohl například Eduard Bass psávat veršované fejetony či glosy, takzvané rozhlásky, do Lidových novin každý týden. A to opravdu se železnou pravidelností. Však také jeden z rozhlásků věnoval právě tomu, jak je obtížné dodržet tento rytmus a přijít každý týden s novým námětem.

A takto Markéta Fiurášková charakterizuje sama sebe: „Považuji se za sběratele. Vlastním sbírku knih, které mi líbily pouze podle obalu a nikdy jsem je nedočetla, historických map z antikvaritátu do kterých balím o Vánocích dárky nebo flakónů od voňavek. Mám ráda věci nepotřebné – nejlépe takové, které tají svůj účel. Co se zvířecí říše týče, největší strach mám z Hrabalky obecné (Priocnemis vulgaris), jinak ale trpím obrovskou láskou ke zvířatům a proto žádné nemám. Snažím se ostatním zatajit, že nejsem dobrodruh, jak si myslí, ale že mám ráda svůj stereotyp a své každodenní rituály. Ráda bych o sobě tvrdila, že nejsem pověrčivá, ale dobrou třetinu svého života jsem strávila hledáním dřeva, na které bych mohla zaklepat, a přesně vím, ke kterému znamení zvěrokruhu se to mé hodí nejvíc. Jako malá jsem si myslela, že jsem čarodějnice a umím ovládat počasí a když mě táta oslovil jako princeznu, den jsem s ním nemluvila.”

O svém vztahu k historkám a příběhům Markéta Fiurášková píše: „Patřím k lidem, co mají jen pár historek, které opakují neustále dokola. Mé nově získané přátele vždy nadchnou (to proto, že jsou osvědčené a herecky vypilované), ale mé staré přátele vybudí k pohrdavému smíchu, protože už moje historky nesčetněkrát slyšeli. Nemám jich mnoho, a tak se recyklace opakuje poměrně často. Ještě smutnější je ale fakt, že se většinou jedná o jakési rodinné dědictví… Příběhy, které jsem si přivlastnila a těžím z nich i přesto, že jsem se o jejich vznik nijak nezasloužila.“

A tak si i pro svůj fejeton vybrala jeden kouzelný příběh z rodinné historie. Snad se na nás autorčini rodiče nebudou zlobit, že jsme fejeton s Markétou natočili pro vysílání v rozhlasovém magazínu Zelný rynk a ještě jsme jej umístili na internet a na Facebook. Proč ta obava?

Studentka vysvětluje: „Oni si totiž svého soukromí hrozně váží. Moje máma stále nedokáže pochopit, že jsme já a další milióny lidí schopni sdílet fotografie z dovolené na svém profilu na Facebooku a nestačí nám, že je jednoduše pošleme pár nejbližším přátelům e-mailem.“ Ale i e-mail je pro autorčinu maminku čímsi cizím, neosobním a příliš veřejným, lituje, že si už lidé neposílají dopisy.

Není to ale příliš přísný odsudek? Vždyť i dříve existovaly „facebooky“, i když ne virtuální. Markéta Fiurášková vypráví: „Mamčina kamarádka byla fotografka a jednou ji poprosila, jestli jí nemůže udělat několik portrétů, kterými by vyzdobila výkladní skříň svého nově vzniklého studia. Máma souhlasila – neměla důvod odmítnout, vždyť byla zamlada vážně kočka a každá dívka sní o tom, že bude mít pár fotografií od skutečného profesionála. A tak o několik dní později visely její portrétní fotografie velikosti A1 ve výloze fotoateliéru na Orlí ulici v Brně.“

Kolem té výlohy chodilo denně mnoho lidí, včetně Markétina otce… Ale to už jsme napověděli až příliš. Co tyto fotografie ve výkladní skříni způsobily, to už si poslechněte v naší audionahrávce. Fejeton vám přečte sama autorka. (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Tomáš Soldán vdechuje život řadě rozhlasových děl zejména originálním přístupem

0

tomas_soldan_rozhlasČeském rozhlase Olomouc působí už několik let na pozici režiséra. Jeho tvorba je však určena i širšímu okruhu posluchačů, slyšet ji mohou pravidelně také na vlnách Dvojky a Vltavy. Na přehlídkách rozhlasové tvorby na sebe upozornil několika projekty.

Několik desítek pravidelných pořadů ročně připravuje režisér Tomáš Soldán, pro Český rozhlas natočil řadu dramatizované četby na pokračování, velkých rozhlasových her. Ve svých dílech dbá nejen o perfektivní technickou stránku, při práci hledá spojení hereckých hlasů s moderní a neotřelou hudbou a zvukem, čímž dílu dodává širší dosah.

Pravidelně na sebe upozorňuje také na přehlídkách rozhlasové tvorby, blíže se podíváme na aktuální díla v Bilanci 2017, ohlédneme se za jarní festival Prix Bohemia Radio. Současně vás krátce pozveme na vznikající četbu na pokračování – legendární Den triodů připravovaný pro Český rozhlas Vltava.

Hodina mezi vlčicí a psem

Na Bilanci 2017 se Tomáš Soldán uvedl „kuchyňským dramatem z dob, kdy se ještě psaly dopisy“. Původní rozhlasová hra Radka Malého se inspirovala v setkání hned několika literárních dvojic. Ústředními postavami, v nichž se odráží zmíněné charaktery, jsou stárnoucí básnířka Rebeka a její muž Rainer.

Nahrávka vznikla u příležitosti Rakouského roku, vysílaného aktuálně na Českém rozhlasu Vltava. Původně se dramaturgové obávali, že se může celek zvrtnout do „adorace monarchie“, což bylo právě v tomto díle porušeno.

Půlnoční povídky: Hledači pokladů

Dalším příspěvkem v Bilanci 2017 jsme se dostali do první poloviny 20. století. Z pera jihlavského rodáka Karla Hanse Strobla. Moravský Němec se později stal výrazně angažovaným nacistou. Jedná se však o rané dílo, které podle tvůrců „nese teprve stopy jakéhosi morálního apelu, národně-socialistické smýšlení bychom v něm hledali jen v náznacích“.

Oceněn byl především překlad Lukáše Motyčky a Aleny Mácové, ukázkou povedeného překladu je například spojení „ďábel vyndá křídla z kožených vaků“. Silnou atmosféru dodává dílu našeptávání ďábla v německém jazyce, jež odkazuje na minulost autora. S jistou mírou nadsázky lze dodat, že pravicové názory vyvažuje levicová hudba.

Poločas vertikály: Pokoušení svatého Nikoho

Tomáš Soldán se často vydává ve své tvorbě vstříc experimentům a snaží se dílům dodat mimořádnou atmosféru. Jedním z nich je projekt „Poločas vertikály“, nominován byl do letošního ročníku Prix Bohemia Radio, jehož byl nejen režisér, ale zároveň i dramaturg. Unikátní je dílo už jen tím, že se jednalo o živě provedenou kompozici hudby, slov a zvuků. Tři herci se vydali během celého přenosu po schodech jižní věže olomoucké katedrály svatého Václava, pro zajímavost dodejme, že věž má 102 metry.

Děj proplétá současné s minulým, relativní s objektivním, pravdu s mýtem. Co můžeme v takovém zmatku nazvat ‚křesťanskými hodnotami‘? Jaký smysl a hloubku má dne duchovní život?“ Takto shrnuli tvůrci základní kostru rozhlasové kompozice. Premiéru mělo dílo 3. června 2016 po 21. hodině, generální zkouška proběhla den předtím, tedy ve čtvrtek.

Originální téma a intimní zpověď autora dokumentu vypráví o nočních můrách, tedy o snech, z nichž se probudíme. Sám Tomáš Soldán se účastní výzkumu zaměřeného na prožívání nočních můr. Ty mohou signalizovat i vážnější onemocnění – například Parkinsonovu chorobu. Díky dokumentu navíc vznikla originální a svěží hudba, jejímž autorem je brněnský multiinstrumentalista Tomáš Vtípil. Pod odkazem výše si můžete poslechnout celý dokument, který byl prezentován v loňském ročníku přehlídky Report.

John Wyndham: Den trifidů

Za necelé dva měsíce bude mít na vlnách Českého rozhlasu Vltava premiéru nová četba na pokračování, v režii Tomáše Soldána se dokončuje patnáctidílná dramatizovaná četba „Den trifidů“, pro úplnost připomeňme, že autorem knižní předlohy je John Wyndham. První díl bude mít premiéru 4. srpna v obvyklém čase 18.30, Dílo bude interpretovat Norbert Lichý. ČRo Vltava tedy bude posluchačům servírovat novou tvorbu rovněž v průběhu letních měsíců. Bližší podrobnosti o tomto projektu přineseme.

Autor: Martin Petera (radiotv.cz)

Eva Pospíšilová: Hranice

0

sasukeJak nalézt hranice ve vztahu k ostatním lidem? Dokument o hraniční poruše osobnosti

A jak je najít ve vztahu k sobě samému? Obě respondentky, přičemž jednou z nich je sama autorka, se snaží najít během svých rozhovorů a putování městem odpovědi na zdánlivě obyčejné lidské otázky. Buď stabilní, drž střed.

Vysílal ČRo Vltava 21. června ve 21:45.

Dokument „Hranice“ je nahlédnutím do nestabilního světa dvou mladých žen, a zároveň snahou o nalezení příčin této nerovnováhy.  Svým tématem se dotýká hraniční poruchy osobnosti a hledá odpovědi na to, zda je vůbec možné najít v životě střed a vybudovat pevné hranice ve vztahu k ostatním k lidem, a především k sobě samým.  „Hranice“ se nesnaží přednést objektivní názory odborníků. Je výpovědí o problémech, s nimiž se potýká řada lidí, ať už v extrémní, anebo v mírnější podobě, vystavěný z útržků rozhovorů a vzpomínek na dětství.

Obě ženy – jednou z nich je sama autorka – putují městem a během rozhovorů a vzájemných interakcí se pokoušejí navzájem pochopit a nalézt ze své situace východisko.
Autorka Eva Pospíšilová, studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, k tomu říká: „Emoční nestálost je komplikovaná věc. Nelze ji nějak uchopit, můžete ji ale předat jako slova, myšlenky a příběh.

Důležitým podnětem ke vzniku dokumentu pro mě bylo setkání s člověkem, co se rychle měnil ve svých náladách a postojích. Když se s někým takovým dostanete do kontaktu, cítíte se nejistě, protože nevíte, jak se k vám v příští chvíli zachová, jaký postoj vůči vám zaujme a jak dlouho mu to vydrží.

Řada lidí by mohla namítnout, že je takové chování vlastní téměř celé populaci, ale to, o čem se chci bavit, je kolikrát totální emocionální dezorientace. Ten člověk neví, co cítí, proč to cítí, proč se to mění, ty pocity ho přebíjí a udolávají.

Vlastně jde o nějakou šílenou smršť, kdy se střídá pozitivní s negativním takovou rychlostí, že chcete v jednu chvíli skandovat a provolávat slávu životu, a potom najednou nemáte vůli cokoli udělat, ležíte tam někde v pokoji na koberci a řvete hrůzou, z ničeho nic máte pocit, že zešílíte, že se musí stát něco strašného.“

V dokumentu se střídají promluvy, útržky, obrazy a vyprávění se zvukovými stopami z  japonského anime (animovaného seriálu) Naruto, inspirovaného mangou (japonským komiksem). Naruto je postavou blízkou oběma hrdinkám dokumentu,  obě nalézají v jeho příběhu paralely s vlastním životem. V dalším plánu působí zvuky z Naruta jako cizí, nesrozumitelný, ale přesto působící emocionální prvek.

„Hranice“ není konzistentní drama o neštěstí, obě aktérky se dokáží podívat na svoje problémy s odstupem, k čemuž hojně využívají sebeironii.

Na otázku, zda se domnívá, že trpí hraniční poruchou osobnosti, autorka řekla: „Když je mi zle, tak se snažím objevit nejrůznější stigmata, nemoci a poruchy, co bych asi tak mohla mít. Když je mi zle, je mi totiž úplně všechno. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho, na to se moje momentální rozpoložení příliš rychle mění.“

Autorka dokumentu Hranice: Eva Pospíšilová
Dramaturgie: Gabriela Albrechtová
Mistr zvuku: Tomáš Pernický

Autor:Gabriela Albrechtová – ČRo

Jan Singer: Zasaď strom

0

3871179--jan-singer--1-300x200p0V letní sérii studentských fejetonů se jako další posluchač 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU představuje Jan Singer. Jeho text je variací na známou maximu: „Postav dům, zasaď strom, zploď syna!“

Sám o sobě Jan Singer říká: „Byl bych dobrý házenkář, kdybych měl talent. Byl bych dobrý žurnalista, kdybych uměl gramatiku. A byl bych dobrý scénárista, kdybych měl představivost. Takhle jsem pouze studentem žurnalistiky, mediálních studií a sociologie na Masarykově univerzitě, a zároveň studentem scenáristiky a dramaturgie na Janáčkově akademii. Ve volném čase chovám myši na Obilním trhu a občas degustuji bylinkovou šťávu z anýzu, pelyňku a fenyklu.“

Ve svém fejetonu se vrací do dětství: „Tehdy mě táta, jako malého fanouška mamutů, vzal do Anthroposu. S námi vešla do muzea školní exkurze a vlekla se po všech exponátech. A já si všiml dvou dívek, jak pózují a navzájem se fotí u jeskynní malby. Jejich úsměvy zářily vedle pobíhajících bizonů a létajících oštěpů. Originál měl být starý desítky tisíc let, přesto mě nepřestávala udivovat dynamika pohybu zvířat a hra se stíny. Do toho se dívky culily, krčily se v nohách a dvěma prsty ukazovaly vítězné véčko.“

Za časů Singerova dětství se ještě dívky fotily na film, nešlo o selfie pořizované mobilem. Tak či onak, dívky nakonec usoudily, že ani na fotku, ani na jeskynní malby si už za měsíc ani nevzpomenou.

Co tedy vlastně přetrvá? Zajímá vás, jak na takový zdrcující zážitek reagoval autorův otec? Rozhodl se prý, že musí udělat cokoliv, co vydrží déle než alespoň jeden měsíc.

„Nakonec se rozhodl, že poněvadž syna už zplodil, a jelikož je stavař, našel domov pár cihlám, bude nejlepší, když tento hattrick životních povinností dokoná a zasadí strom. Vykopal díry hluboké a široké a zapíchl do nich tři mladé stromky,“ píše Jan Singer.

Stromkům se dobře dařilo, až jednoho dne… A o tom už vypráví fejetonista svůj příběh. Nedávno se totiž zastavil u rodičů na návštěvu a zjistil, že jeho rozvážného otce přece jen něco dovede vyvést z míry. „Dozvěděl jsem se, že starosta chce pokácet tátovy stromky a vysadit namísto nich listnáče, které by lépe odpovídaly ovocným názvům medláneckých ulic,“ vysvětluje Singer.

Chcete-li vědět, jak tento srdcervoucí příběh dopadl, poslechněte si celý fejeton. (text ČRo)

Petr Vašků: Rozděl a panuj

0

3867021--autor-fejetonu-petr-vasku--1-620x414p0V sérii autorských čtení se v pořadu Zelný rynk představí svými fejetony pět studentů 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. První je Petr Vašků.

Student 1. ročníku oboru RTDS na Divadelní fakultě JAMU Petr Vašků o sobě říká: „Byl jsem odkojen v malebných panelácích maloměsta s výhledem na Radhošť. Štíty brněnských střech, které se mi nyní odráží v oknech, mi proto zčásti kompenzují neviděné Beskydy. Nestal jsem se politologem, ekonomem ani novinářem. Nakonec nejsem ani kytarovým virtuosem, i když úspěšně hraji v několika kapelách, z nichž valná většina zatím zůstává fiktivní nebo imaginární. Rád se ztrácím v zemích, ve kterých nemluví mým jazykem, a taky objevuji zapomenutá místa, která nekompromisně ohlodává čas. Nemám své nejoblíbenější filmy, knihy, skladatele, básníky, pokrmy, rodinné příslušníky či ponožky, protože doceňuji krásu různosti. Kdyby existoval obraceč času, pořídil bych si klidně čtyři a v jednom z paralelních životů jenom dospával nedospánky.“

Ve svém fejetonu se vrací k letošnímu prvnímu máji: „Seděl jsem doma a četl si Masarykovu Českou otázku. Na parapetu se slunili holubi, chřtánem okna se do pokoje vléval pach propocené Starobrněnské ulice a o tabulky skla se rozbíjel skočný rytmus bubnů a výkřiků. Jako člověka spíše zvědavého než moudrého mě gravitační síly nekompromisně přitahovaly k neprobádanému jádru hluku a shluku. Promptně jsem proto nahodil batožinu, do rukou vzal láhev vína a už jsem štrádoval brněnskou Champs-Elysées. Úspěšně jsem doklopýtal až k Moraváku. Defilovaly tam jarem rozjařené davy lidí a nastalou vřavu s apatickou bohorovností přezíral bronzový Jošt, jak ho vysochal Jaroslav Róna.“

Petr Vašků se však ve svém textu nevěnuje pouze uměleckým kvalitám a symbolickému významu jezdecké sochy, ale všímá si spíše prvomájového dění na prostranství kolem ní. Demonstraci různých politických názorů a sil nepopisuje jako zpravodajec – inspiruje ho k úvahám a fantaziím, které zpracovává téměř povídkovou formou:

„Najednou se mi zatočila hlava. V mysli jsem ohmatával prázdno. Tápal jsem v tichu a věděl, že za chvíli přijde bouře. Na chvíli jsem ještě zaváhal, ale pak se už nezastavitelně rozběhl soše v ústrety. Hbitě jsem se vyšvihl na koně, do ruky uchopil korouhev se směšně malým praporkem, vtlačil se do kovového pancíře a majestátně se dmul nad ostatními. Konečně jsem získal nadhled, který člověk potřebuje, aby mohl správně zhodnotit situaci. Detaily a rozpory jen zatěžují. Člověk se někdy na věci musí podívat pěkně spatra.

A já jsem uzřel všechno. Na jedné straně se do převážně černých stejnokrojů halili frustráti, nedoukové a nacionalisti. Ba co víc, internacionální nacionalisti. Své vlajky drželi podvratně naruby, o to však s větší sveřepostí. Reinkarnovali mýty čistoty, potutelně osnovali pogromy vůči čemukoliv a pili pivo z plastu.

Na druhé straně halekal kmen feťáků a na univerzitách indoktrinovaných neomarxistů. Ba co hůř, pravdoláskařů. Svými koly ohrožovali chodce a zpomalovali dopravu. Zpívali, nejedli maso a vůbec vypadali divně a nemytě. Celou dobu by nejraději jen argumentovali a nemakali. Oba tábory jsou nebezpečné.“

Petr Vašků pracuje s ironií a nadsázkou a svůj fejeton přivádí k zamyšlení, komu patří veřejný prostor a k čemu slouží. Poslechněte si jeho autorské čtení. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Go to Top