Posts tagged rozhlas

Jan Singer: Zasaď strom

0

3871179--jan-singer--1-300x200p0V letní sérii studentských fejetonů se jako další posluchač 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU představuje Jan Singer. Jeho text je variací na známou maximu: „Postav dům, zasaď strom, zploď syna!“

Sám o sobě Jan Singer říká: „Byl bych dobrý házenkář, kdybych měl talent. Byl bych dobrý žurnalista, kdybych uměl gramatiku. A byl bych dobrý scénárista, kdybych měl představivost. Takhle jsem pouze studentem žurnalistiky, mediálních studií a sociologie na Masarykově univerzitě, a zároveň studentem scenáristiky a dramaturgie na Janáčkově akademii. Ve volném čase chovám myši na Obilním trhu a občas degustuji bylinkovou šťávu z anýzu, pelyňku a fenyklu.“

Ve svém fejetonu se vrací do dětství: „Tehdy mě táta, jako malého fanouška mamutů, vzal do Anthroposu. S námi vešla do muzea školní exkurze a vlekla se po všech exponátech. A já si všiml dvou dívek, jak pózují a navzájem se fotí u jeskynní malby. Jejich úsměvy zářily vedle pobíhajících bizonů a létajících oštěpů. Originál měl být starý desítky tisíc let, přesto mě nepřestávala udivovat dynamika pohybu zvířat a hra se stíny. Do toho se dívky culily, krčily se v nohách a dvěma prsty ukazovaly vítězné véčko.“

Za časů Singerova dětství se ještě dívky fotily na film, nešlo o selfie pořizované mobilem. Tak či onak, dívky nakonec usoudily, že ani na fotku, ani na jeskynní malby si už za měsíc ani nevzpomenou.

Co tedy vlastně přetrvá? Zajímá vás, jak na takový zdrcující zážitek reagoval autorův otec? Rozhodl se prý, že musí udělat cokoliv, co vydrží déle než alespoň jeden měsíc.

„Nakonec se rozhodl, že poněvadž syna už zplodil, a jelikož je stavař, našel domov pár cihlám, bude nejlepší, když tento hattrick životních povinností dokoná a zasadí strom. Vykopal díry hluboké a široké a zapíchl do nich tři mladé stromky,“ píše Jan Singer.

Stromkům se dobře dařilo, až jednoho dne… A o tom už vypráví fejetonista svůj příběh. Nedávno se totiž zastavil u rodičů na návštěvu a zjistil, že jeho rozvážného otce přece jen něco dovede vyvést z míry. „Dozvěděl jsem se, že starosta chce pokácet tátovy stromky a vysadit namísto nich listnáče, které by lépe odpovídaly ovocným názvům medláneckých ulic,“ vysvětluje Singer.

Chcete-li vědět, jak tento srdcervoucí příběh dopadl, poslechněte si celý fejeton. (text ČRo)

Petr Vašků: Rozděl a panuj

0

3867021--autor-fejetonu-petr-vasku--1-620x414p0V sérii autorských čtení se v pořadu Zelný rynk představí svými fejetony pět studentů 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. První je Petr Vašků.

Student 1. ročníku oboru RTDS na Divadelní fakultě JAMU Petr Vašků o sobě říká: „Byl jsem odkojen v malebných panelácích maloměsta s výhledem na Radhošť. Štíty brněnských střech, které se mi nyní odráží v oknech, mi proto zčásti kompenzují neviděné Beskydy. Nestal jsem se politologem, ekonomem ani novinářem. Nakonec nejsem ani kytarovým virtuosem, i když úspěšně hraji v několika kapelách, z nichž valná většina zatím zůstává fiktivní nebo imaginární. Rád se ztrácím v zemích, ve kterých nemluví mým jazykem, a taky objevuji zapomenutá místa, která nekompromisně ohlodává čas. Nemám své nejoblíbenější filmy, knihy, skladatele, básníky, pokrmy, rodinné příslušníky či ponožky, protože doceňuji krásu různosti. Kdyby existoval obraceč času, pořídil bych si klidně čtyři a v jednom z paralelních životů jenom dospával nedospánky.“

Ve svém fejetonu se vrací k letošnímu prvnímu máji: „Seděl jsem doma a četl si Masarykovu Českou otázku. Na parapetu se slunili holubi, chřtánem okna se do pokoje vléval pach propocené Starobrněnské ulice a o tabulky skla se rozbíjel skočný rytmus bubnů a výkřiků. Jako člověka spíše zvědavého než moudrého mě gravitační síly nekompromisně přitahovaly k neprobádanému jádru hluku a shluku. Promptně jsem proto nahodil batožinu, do rukou vzal láhev vína a už jsem štrádoval brněnskou Champs-Elysées. Úspěšně jsem doklopýtal až k Moraváku. Defilovaly tam jarem rozjařené davy lidí a nastalou vřavu s apatickou bohorovností přezíral bronzový Jošt, jak ho vysochal Jaroslav Róna.“

Petr Vašků se však ve svém textu nevěnuje pouze uměleckým kvalitám a symbolickému významu jezdecké sochy, ale všímá si spíše prvomájového dění na prostranství kolem ní. Demonstraci různých politických názorů a sil nepopisuje jako zpravodajec – inspiruje ho k úvahám a fantaziím, které zpracovává téměř povídkovou formou:

„Najednou se mi zatočila hlava. V mysli jsem ohmatával prázdno. Tápal jsem v tichu a věděl, že za chvíli přijde bouře. Na chvíli jsem ještě zaváhal, ale pak se už nezastavitelně rozběhl soše v ústrety. Hbitě jsem se vyšvihl na koně, do ruky uchopil korouhev se směšně malým praporkem, vtlačil se do kovového pancíře a majestátně se dmul nad ostatními. Konečně jsem získal nadhled, který člověk potřebuje, aby mohl správně zhodnotit situaci. Detaily a rozpory jen zatěžují. Člověk se někdy na věci musí podívat pěkně spatra.

A já jsem uzřel všechno. Na jedné straně se do převážně černých stejnokrojů halili frustráti, nedoukové a nacionalisti. Ba co víc, internacionální nacionalisti. Své vlajky drželi podvratně naruby, o to však s větší sveřepostí. Reinkarnovali mýty čistoty, potutelně osnovali pogromy vůči čemukoliv a pili pivo z plastu.

Na druhé straně halekal kmen feťáků a na univerzitách indoktrinovaných neomarxistů. Ba co hůř, pravdoláskařů. Svými koly ohrožovali chodce a zpomalovali dopravu. Zpívali, nejedli maso a vůbec vypadali divně a nemytě. Celou dobu by nejraději jen argumentovali a nemakali. Oba tábory jsou nebezpečné.“

Petr Vašků pracuje s ironií a nadsázkou a svůj fejeton přivádí k zamyšlení, komu patří veřejný prostor a k čemu slouží. Poslechněte si jeho autorské čtení. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Silvia Divékyová: Mirka Ábelová

0

3838294--mirka-abelova--1-950x0p0Literárně-reportážní příspěvek studentky Divadelní fakulty JAMU Silvie Divékyové vás pozve na setkání se slovenskou básnířkou Mirkou Ábelovou a jejími verši. A ano – je to ta „textařka Davida Kollera“.

Mirka Ábelová je slovenská poetka, rozhlasová redaktorka a mluvčí environmentální organizace Greenpeace Slovensko. Narodila se v Bojnicích a vyrůstala v Prievidzi, později se přestěhovala do Bratislavy, kde vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Komenského.

Se svými básněmi debutovala v kolektivní sbírce Sólo pre 9 hlasov (Ikar, 2011). Do dnešního dne jí vyšly tři vlastní sbírky básní – Striptíz (2011), Na! (2014) a loňská novinka Básničky pre domáce paničky (2016).

Mirka je útlá modrooká blondýna s pohotovým úsměvem na rtech. Její poezie může proto občas překvapit až zaskočit – je drsná, přímočará, nehledá výmluvy a nesnaží se ukrýt do květnatých slov. Mirka se nebojí ve správném momentu použít ani tvrdší slovo, což narušuje běžnou představu o tiché básnířce s velkými brýlemi.

Autorka má ráda všechno, co je svobodné – i proto nepíše vázaným veršem, který by jinak mohl svazovat její myšlenky. Do kategorie nezaškatulkovatelných věcí se určitě řadí i literárně-hudební seskupení básníků, hudebníků a performerů Vítrholc, ve kterém občas vystupuje.

Kromě jiného se mladá poetka autorsky podepsala pod texty písní zpěváka Davida Kollera, s nímž minulý rok získala cenu Anděl za album roku. V Rádiu_FM moderuje pořad Nedeľná chvíľka poézie, ve volném čase ráda umývá nádobí a chodí na procházky se svým psem Montym.

Nejnovější sbírka Básničky pre domáce paničky, s níž Mirka aktuálně „vymetá“ knihkupectví, je věnovaná všemožným problémům, myšlenkám a paranoiám, se kterými se dnešní „žienky domáce“ setkávají. Autorka vyslovuje mnohé otázky, na který je v dnešní době těžké najít odpověď.

Možná proto, že jasná odpověď neexistuje, anebo proto, že samotná otázka vzbuzuje nepokoj a strach. Každá báseň nese i konkrétní ženské jméno, což probouzí zvědavost nejedné čtenářky, která se zatajeným dechem čeká, u kterého životního příběhu se objeví to její.

Rozhovor Silvie Divékyové s Mirkou Ábelovou poodhaluje autorčiny osobní myšlenky a názory. Kde bere inspiraci a jak filtruje nápady, ze kterých by mohlo vzniknout klišé?

Jak vnímá rostoucí zájem o její osobnost a proč nehodnotí cizí básně? Jak začala psát ona sama a co je jejím hnacím motorem? (text ČRo)

Poslouchejte v sobotu pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno nebo ZDE.

Iveta Novotná: Paradox má jméno Wilde

0

stažený souborDovolujeme si Vás pozvat k poslechu rozhlasového pásma Ivety Novotné s názvem Paradox má jméno Wilde, které v neděli 9.4. ve 20:00 uvede stanice Vltava.

Spisovatel, dramatik, filozof a estét, ale i vězeň a nenáviděný občan – to všechno byl Oscar Wilde. Nejdříve obdivovaný a posléze zatracovaný autor, pro kterého je synonymem slovo paradox. Na jednu stranu se Wilde vysmíval vyšší společnosti a trefně ji kritizoval a na druhou stranu do ní vždy chtěl zoufale patřit. Mluvil o ženách jako o stvořeních, která nejsou schopna myšlení, a zároveň byl editorem feministického časopisu Svět ženy. Říkal o sobě, že je skvělý a geniální, přesto však ve skrytu duše chtěl být někým jiným.

„Basil Hallward je tím, kým si myslím, že jsem já; lord Henry je tím, kým si svět myslí, že jsem; Dorian Gray je tím, kým bych rád byl – třeba v příštích letech,“ charakterizoval se Oscar Wilde za pomoci svých postav z románu Obraz Doriana Graye. On sám si chtěl užívat života plnými doušky. Nikdy nezestárnout. V tom toužil být jako jeho Dorian Gray. Několik posledních let Wildova života skutečně připomínalo život jeho románové postavy. Podobně jako Dorian Gray podlehl Wilde sladkým slovům našeptávače lorda Alfreda Douglase. Wildův životní pád začal 3. dubna 1895 soudním procesem, ve kterém irský spisovatel čelil obvinění z homosexuality.

„Společnost je neuvěřitelně tolerantní, odpustí Vám všechno kromě geniality,“ řekl sám Oscar Wilde. Soud Wilda v procesu uznal vinným a odsoudil ho ke dvěma rokům vězení a nuceným pracím. Společnost, včetně jeho přátel, se k němu obrátili zády. Dnes je ale Oscar Wilde považován za velmi výraznou osobnost, pokračuje dramaturg Václav Cejpek: „A to jak v oblasti divadla, dramatického umění, tak i v oblasti prózy a vlastně v oblasti svého celospolečenského působení. V českých divadlech se od roku 2000, čili od jakéhosi formálního mezníku, objevilo Wildovo dílo 70x, což je velmi nezvyklé. To je u zahraničního autora z té doby výjimečné.“

„Dokud je člověk neznámý – mít řadu křestních jmen je užitečné, ba dokonce potřebné. Až se proslaví, některá jména odhodí. Jako ten letec v balónu, který aby mohl vystoupit výš, odhazuje přebytečnou zátěž. Dvě jména už jsem hodil přes palubu. Brzy odhodím další a budu znám prostě jako The Wills nebo The Oscar.“

Tehdy by Oscara Wilda vůbec nenapadlo, že se nakonec bude muset zbavit všech svých jmen a stát se Sebastianem Melmonthem. Pod tímto jménem žil Wilde po svém propuštění z vězení. S přítelem Robertem Rossem se odstěhoval do Francie, kde 30. listopadu roku 1900 zemřel.

Rozhlasové pásmo o Oscaru Wildovi napsala Iveta Novotná. Dramaturgie: Alena Blažejovská. Režie: Lukáš Kopecký. Účinkují: Martin Sláma (Vypravěč), Vladimír Hauser (Starý Oscar Wilde), Jiří Svoboda (Mladý Oscar Wilde), Jakub Šafránek, Štěpán Kaminský, Miroslav Černý, Jaroslava Vykoupilová a Václav Cejpek. (text ČRo)

Tereza Reková: Matěj

0

3828216--tereza-rekova-a-agnieszka-czyzewska-jacquemet--1-300x201p0O výsledcích mezinárodního rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio je rozhodnuto

Na závěrečném večeru Prix Bohemia Radio v Arcibiskupském paláci v Olomouci převzali ocenění výherci ve třech soutěžních kategoriích, rozhodla odborná porota i studenti.

Prvenství získali Tereza Reková za svůj rozhlasový dokument Dobrá vůle – Matěj, za drama PepiK Knedlik (Sladké snění o mučení) si odnáší hlavní cenu režisér Petr Mančal. V mezinárodní kategorii se umístili Agnieszka Czyżewska – Jacquemet, Katarzyna Michalak za reportáž Marble and children. Cenu Thálie převzal herec Petr Lněnička.

U příležitosti 33. ročníku Prix Bohemia Radio byli vyhlášeni výherci rozhlasových děl v hlavních soutěžních kategoriích festivalu – Dokument, Drama a Reportáž.

„Letošní festival Prix Bohemia Radio představil velmi kvalitní příspěvky ve všech soutěžních kategoriích. Nabídl návštěvníkům festivalu pestrost rozhlasové tvorby, a to v mezinárodním srovnání. Těší mě, že festival znovu zaujal olomouckou veřejnost a navštívily ho stovky posluchačů rozhlasu, studentů i profesionálů. Nově byl v tomto roce rozšířen i doprovodný program o mnohé kulturní události. Už teď se těším na příjemnou atmosféru v Olomouci při dalším ročníku Prix Bohemia Radio,“ řekl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

V sekci Dokument první místo obsadila Tereza Reková: Dobrá vůle – Matěj. Druhé místo odborná porota udělila Brit Jensen za dokument Velký plán. Třetí cena patří Ivanu Studenému: Ilhem hledá love for ever.

Letošní nová mezinárodní kategorie Reportáž zná své výherce také. První místo od poroty získaly Agnieszka Czyżewska – Jacquemet, Katarzyna Michalak: Marble and children. Nositelem druhé ceny je Jan Šmíd: Calais, dále cesta nevede a třetí místo získala Alicja Grembowitz: Sounds and smells. Vítězové na prvních třech místech v kategorii Reportáž byli oceněni díky podpoře Mezinárodního visegrádského fondu finanční odměnou ve výši 1.500 (1. místo), 1.000 (2. místo) a 500 eur (3. místo).

Ve finále kategorie Drama se umístil na prvním místě režisér Petr Mančal: PepiK Knedlik (Sladké snění o mučení). Druhé místo získal režisér Lukáš Hlavica: 451 stupňů Fahrenheita a třetí režisér Aleš Vrzák: Otčina.

Cena Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře byla při slavnostním galavečeru udělena herci Petru Lněničkovi za roli Guye Montaga ve hře „451 stupních Fahrnheita“.

Novinkou tohoto ročníku byla také studentská porota pro každou ze tří soutěžních kategorií. Téměř shodně jako odborné poroty ocenili Terezu Rekovou s dokumentem Dobrá vůle – Matěj, Agnieszku Czyżewskou – Jacquemet, Katarzynu Michalak s reportáží Marble and children a režiséra Aleše Vrzáka s jeho zpracováním dramatu Otčina. (text ČRo)

Dokument Terezy Rekové Matěj si můžete poslechnout ZDE.

Tereza Semotamová: Please Enter Destination

0

PFV_1400x1400V roce 2012 pro cyklus Hry nové generace napsala Tereza Semotamová komedii Zadejte cíl, kterou v Brně realizovala s režisérem Jakubem Macečkem a dramaturgyní Hanou Hložkovou.

Tuto hru si vybrala Barbora Lyčková k překladu do angličtiny a poslala ho vloni do soutěže: Play for Voices and Words without Borders.

A tento překlad české rozhlasové hry iniciované v Českém rozhlase se umístil na druhém místě. V USA vznikne anglická rozhlasová inscenace a ještě hra vyjde tiskem. Více informací je zde: http://www.playforvoices.com/

Gratulujeme Tereze i všem, kteří se na tomto mimořádném úspěchu podíleli.

 

Iva Strnadová: Tekutá láska mateřská

0

3784020--autorka-zaznamenavala-reakce-lidi-na-brnenskem-trzisti-pise-ze-predevsim-muzi-byli-bajecni-i-starsi-generace-ktera-na-kojeni-vzpominala--1-950x0p0 (1)Mléko z ženských prsů. Ochutnáte?

DOKUMENT. Tekutá láska mateřská je dokument Ivy Strnadové o všech aspektech, které se týkají mléka. Zatímco pití toho kravského považujeme za normální i přes to, že i to je mléko mateřské, ochutnat mléko lidské nebo kočičí nám připadá divné. Následuje text autorky dokumentu Ivy Strnadové.

Tekutá láska je omamný koktejl přírody. Produkují ho především matky pro svá mláďata. Je starý stejně jako savci na této planetě, přesto o něm víme méně, než by se na životodárnou a nenahraditelnou tekutinu slušelo. Tekutá láska mateřská je také název nového dokumentu Českého rozhlasu Plus.

Dokumentaristická esej matky, která kojila do přirozeného odstavu své dítě, nabízí k diskuzi témata dlouhodobého kojení, kojení na veřejnosti nebo sexualizaci ženských prsů. Krátce a jasně předkládám své zkušenosti i fakta, která sice nabízí odborné studie i světové zdravotnické organizace, ale zdravotníci s nimi, bohužel, často nepracují. Ve společnosti tak koluje spousta nepravdivých mýtů.

Když jsem kojila své první dítě, zaráželo mě, že doporučení třeba Světové zdravotnické organizace nebo UNICEF jsou jednotná – matka by měla kojit své dítě minimálně do dvou let. Můj pediatr a příbuzní ale kojení ročního dítěte považovali za absolutně nepotřebné. Dala jsem všanc sama sebe, když jsem vstoupila do veřejného prostoru s ochutnávkou mateřských mlék.

Mladí rodiče kojení nikdy neviděli

Chtěla jsem, aby se lidé zastavili a zamysleli se, to byla má motivace k pořádání veřejné ochutnávky, kde jsem zaznamenávala reakce lidí na brněnském tržišti. Především muži byli báječní, i starší generace, která na kojení vzpomínala. Problém měly jen některé ženy, které zřejmě rodily v době boomu umělých náhrad. Také na internetu se lidé dokázali bouřit, ale většinou anonymně.

Všimla jsem si i problému ztracené zkušenosti, kdy se informace už nedědí z matky na dceru, nebo v rámci celé rodiny. To bylo přerušeno a těžko se navazuje. Některé prvorodičky a otcové do porodu svého potomka třeba neviděli žádnou ženu kojit, a když, tak ne dítě, které už chodí nebo mluví. To by ale mělo být normální.

Kojení šetří peníze ve zdravotnictví

Dokument také naráží na ekologii a problém reklamy. Mateřské mléko za sebou, na rozdíl od továren na výrobu mléčných náhražek, nenechává žádnou ekologickou stopu. Bohužel agresivní a masivní reklama na uměle vyrobené formule podporuje nejen neekologické chování, ale i ekonomickou ztrátu ve zdravotnictví.

Celosvětové výzkumy ukazují, že zdravotnický systém musí kvůli krátké době kojení nebo nekojení vynaložit stovky miliard dolarů ročně na léčbu běžných dětských nemocí.

Společnost masíruje reklama

Nadto koncerny svým chováním na trhu porušují Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka. Ten bohužel plošně porušují i české nemocnice a jiná zdravotnická zařízení. Když jsem odcházela domů z porodnice, zastavila jsem se v lékárně v nemocničním areálu. Už na dveřích byla reklama na náhradu mateřského mléka a ve vitrínce přehlídka dudlíků. Co kdybych měla málo mléka, řekla jsem si, a koupila jednu krabici i dudlík a lahvičku.

Až při natáčení dokumentu jsem se dostala k informaci, že málo mléka nebo žádné má jen 3 až 5 procent žen a dudlík může zavinit špatný sací návyk, kvůli kterému se kojení může stát velmi bolestivým. Chci také upozornit na to, že kojení není jen fenomén distribuce potravy. Prsy jsou sice erotogenní zónou, ale to je i kolenní jamka, nebo nárt. Prs je především stvořen pro mládě, které z něho může sát vitamíny, enzymy, látky na posílení celoživotní imunity a lásku.

Poslouchejte ZDE

Text ČRo

 

Matěj Randár: Pusť mi tam dalšího

0

3090029--matej-randar--1-300x200p0Komediální mikrodrama Matěje Randára se odehrává v komerčním rádiu, jež naživo vysílá relaci „Věštecké pondělí“. Hlavní hrdinkou je moderátorka, která má s předpovídáním budoucnosti nečekané trampoty. On-line k poslechu do čtvrtka 27. října 2016.

Hra byla realizována v roce 2014 v rámci debutantského podvečeru nazvaného Tři dramatické miniatury, který dal možnost vstoupit talentovaným tvůrcům do éteru.

Matěj Randár (1991) dokončuje studium oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na JAMU. Do rozhlasového pořadu ČRo Brno Zelný rynk přispívá fejetony a tzv. rozhlásky. Mimo rozhlas natočil krátký dokumentární film David a Kačka o mládežnickém tanečním páru, trailery pro potřeby Studia Marta aj. Jako režisér spolupracuje s divadlem Malá scéna Zlín a Divadlem Hvozdná. Je autorem her Maturanti, Neopustíš mě. Momentálně píše scénáře pro Českou televizi (Jak jsem zničil 56. Zlín Film Festival, 55. Zlín Film Festival, předávání cen Zlatý oříšek). (text ČRo)

Poslouchejte ZDE (do čtvrtka 27. října 2016).

Osoby a obsazení: Věštkyně (Simona Peková), Zvukař (Zdeněk Junák), Dcera (Iveta Austová), Volající 1 (Pavel Zatloukal), Volající 2 (Aranka Lapešová), Volající 3 (Roman Blumaier), Volající 4 (Barbora Goldmannová), Volající 5 (Zbyšek Humpolec), Volající 6 (Jiří Bartoň)

Autor a režie: Matěj Randár
Dramaturgie: Hana Hložková
Zvukový mistr: Lukáš Dolejší

Natočila Tvůrčí skupina Brno v roce 2014.

Michael Sodomka: Jak pobavit a nebýt trapný?

0

3668171--michael-sodomka-a-jeho-bavicske-zacatky--1-950x0p0Student Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky píše rád a píše hodně. A má radost, když může ostatní pobavit. Když se ale po něm na JAMU začalo chtít, aby psal pravidelně, jeho tajný notýsek plný vtipných hlášek nestačil poptávce. Co teď?

Michael Sodomka se narodil v Praze, většinu života strávil v Kolíně a nyní žije v podkrkonošských Hořicích. Aby toho nebylo málo, studuje v Brně, a možná i proto má rád svůj klid a volné chvíle se snaží trávit se svými blízkými. Má rád fotbal i Hvězdné války. Každý, koho zná, ale má rád buď jedno, nebo druhé, popřípadě ani jedno. Ale málokdo oboje. Rád si čte, poslouchá a provozuje hudbu, stará se o psy a hraje basketbal.

Přesto tvrdí, že píše proto, že nic jiného neumí. A hned dodává: „Tedy já s největší pravděpodobností neumím pořádně ani to, ale když už si postěžuju, najde se většinou někdo, kdo mi můj sebekritický záchvat začne rozmlouvat. A já si to nakonec rozmluvit nechám.“

Autor vysvětluje, že diagnóza baviče ho provází už od gymnázia, kde prý pochopil, že nebude ani nejchytřejší, ani nejdrsnější ve třídě. A tak začal dělat zábavu všude možně. „Moc jsem neuznával teorii, že je daleko jednodušší lidi rozplakat než rozesmát,“ dodává.

Na vysoké škole se však při psaní scénářů ocitl v situaci, kdy mu legrace najednou nešla. „Co vám budu povídat, bolely mě zuby, a to se špatně ksichtí. Proto jsem se ponořil do sebe, a když jsem se vylovil, byl přede mnou napsaný příběh mladého archeologa, který miluje svoji ženu z Opavy, ale musí pracovat v Aši, protože archeologů je moc a míst pro vykopávky naopak málo. A co se nestalo? Ohlas pana profesora i spolužáků byl kladnější, než když se snažím o vtip.“

Začal si i v kině všímat toho, jak se dělá zábava. „Distributor mne lákal na komedii, na zábavu. Dočkal jsem se několika vtipů. Celkem povedených, postupně gradovaly. Ale právě toho jako by se autoři polekali. Jako by pokaždé, když hrozilo, že bych se začal smát nahlas, museli nutně zchladit moji duši něčím neveselým. Vkusným, ale nekomediálním. Pak jsem viděl další dva, o něco málo starší, české filmy. Tvůrce rovněž sliboval legraci. Dokonce jsem si to ověřil v jednom rozhovoru. Místy se vyskytla, to musím uznat, ale zředila ji úmrtí postav.“

Michael Sodomka pochopil, že dělat zábavu je opravdu strašně těžké. Rozsévat melancholii a lehkou depresi nikoliv. „Nikdo vám neřekne, že vaše vtipy jsou vyčpělé, a navíc vás občas někdo pochválí, jak jste pěkně umělečtí.“

Inteligentní zábava podle něj u nás velice chybí. Uspokojila ho až americká komedie se Sandrou Bullockovou. A tak vzdává hold všem divadelníkům, filmařům a spisovatelům, kteří dovedou být výjimkou. A nejen jim, ale i všem dobře naladěným lidem, schopným bavit ostatní i mimo umělecké kruhy.

„Chvílemi mne snad i trochu štvala škatulka srandisty,“ přiznává autor, „ ale postupně si začínám uvědomovat tíži svého břímě. Pobavit a nebýt trapný nebo vyčpělý skutečně není vůbec lehké. Je to asi doopravdy těžší než být pěstitelem cibulí, jehož radostí jsou uslzené oči, sledující jeho produkt. Jsem připraven na výzvu, kterou legrace je. I za cenu že budu spíš trapný, ale vtipný jen chvíli. Pokud totiž budu alespoň chvíli vtipný, bude to stát za to. A po zbytek svého času pro vás budu s radostí trapný.“ (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Fejeton poslouchejte ZDE

Martina Jelínková: O personifikovaných psech

0

SONY DSCStudentka JAMU pochází z Ivančic. Nejspíš tam, ale i v Brně, kde studuje, potkává takzvané personifikované psy. A vůbec se jí to nelíbí.

Psaní povídek se Martina Jelínková věnuje už od jedenácti let, kdy jí k literární tvorbě přivedla učitelka českého jazyka na gymnáziu. Touha po písemném vyjadřování ji přivedla až ke studiu rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU.

Ve volném čase ráda vaří, je fanynkou tvrdší rockové muziky, a světe div se, také sportu, například inlinového bruslení.
Ráda se nechává od života překvapit. Pokud by jí nevyšla kariéra v médiích či ve sféře umění, její náhradní volbou by prý bylo učitelství ve školce, neboť pedagogické geny má v rodině.

Nakonec ani její fejeton nezapře chuť pedagogicky působit. Vypráví v něm o tom, jak se v obchodě hrnula ke své známé s kočárkem, aby jí blahopřála k potomkovi – a zůstala zaraženě stát. „V kočárku totiž neleželo malé, roztomilé a očka koulící děťátko. Na naducaném polštáři si spokojeně hověl chlupatý maltézský bišonek.“

Jelínková vysvětluje: „Po celá staletí, už od dob, kdy se psi jakožto divoké šelmy poprvé domestikovali a stali se součástí lidských obydlí, byla jejich funkce vždy jednoznačná. Byli to hlídači domu, horliví ochránci, kteří svými zubisky a hlasitým vrčením venku u boudy dbali o bezpečí svých páníčků a jejich rodin. Plnili funkci nejen pomocníka, ale i věrného druha. Pouto mezi člověkem a psem existovalo od nepaměti, jenže postupem času, zdá se, u některých lidí překročilo jistou hranici.“

Autorce se zdá, že se vytvořil zcela nový typ psa – pes personifikovaný. „Pes personifikovaný už nehlídá venku u boudy, ale žije s námi v bytě, jí s námi u stolu, dívá se na televizi a spí vedle nás v posteli, má svůj vlastní svátek, zatržený v psím kalendáři visícím na čestném místě na stěně v obývacím pokoji, skříň plnou oblečků, dostává dárečky k Vánocům. Máme psí psychology, kde jsme ochotni zaplatit nemalé částky za duševní zdraví svého miláčka, psí kadeřnictví, lázně, salony krásy…“

Pes je náš přítel, umí potěšit, to ano, uznává Jelínková. Ale člověk to není. Autorka si vzpomíná na jednu situaci ze střední školy, ze které je jí dodnes úzko: „Mnozí mí spolužáci znuděně zívali u dokumentu týkajícího se holokaustu během druhé světové války, a titíž lidé hystericky vzlykali u závěrečné scény filmu Marley a já. I těm, kteří snímek neviděli, zřejmě došlo, že Marley byl pes. Dětské oběti válečných konfliktů, které se odehrávají daleko od nás, už diváky zpráv na komerčních televizích nedojmou, avšak patřičně emotivně podaná zpráva o zraněném pejskovi rozpláče půlku národa.“

Jelínková poukazuje na to, že v krematoriích se hromadí urny s nevyzvednutými příbuznými, ale vznikají hřbitovy pro psy, kde se pohřeb čtyřnohého kamaráda pohybuje v řádech tisíců. Přiznává se ke svým obavám o to, jakým směrem se bude ubírat naše společnost, kde se najímají psí chůvy, a to navíc za větší částku než chůvy dětské. Končí však s úsměvem: „Jedno vím jistě. Jestli se někdy v příštím životě mám narodit jako zvíře, chci být rozmazlovaným psím miláčkem.“ (text ČRo)

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Poslouchejte ZDE

Go to Top