Posts tagged rozhlas

Vladimír Mareček: Velké divadelní odhalení

0

3660758--vladimir-marecek--1-300x450p0Student Divadelní fakulty JAMU se vrací ke své návštěvě Mahenova divadla, kde shlédl představení Je třeba zabít Sekala. A co odhalil? Ne, to je jinak, to herečky se na scéně odhalují a divák uvažuje, zda je to nutné.

Vladimír Mareček o sobě říká, že je nadprůměrně nespolečenský člověk. Narodil se v Jihlavě roku 1994 a během středoškolského studia na osmiletém gymnáziu začal hrát na baskytaru, založil kapelu, složil pár písní a textů.

Také ale hrál v několika studentských divadelních souborech, pro které později napsal i pár scénářů a dokonce se, k překvapení všech svých známých, stal členem pěveckého sboru coby poněkud nevyzpívaný, přesto však mužný bas.

S koncem střední školy změnil své působiště na pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, odkud po roce přešel na JAMU, jelikož studium Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky ho prý naplňuje více než obor Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání.

V Brně začal navštěvovat divadlo hlavně proto, že je tam tma, ticho, nikdo se na něj neodváží mluvit a na rozdíl od filmů se nemůže na divadelní hry podívat v klidu doma. Dodává však, že jej k návštěvě divadel motivovali i spolužáci, kteří sdělovali: „Byli jsme na tomto a tomto představení a v té a té minutě se hlavní herečka svlékla a po zbytek hry tam pobíhala nahatá.“

Autor fejetonu je upřímný: „Takové vyprávění ve mně, jako v mladém a nevybouřeném muži, přirozeně vždy vzbudí příjemnou zvědavost.“ Ten divadelní zázrak si prý chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, a tak se vypravil se spolužáky na představení Je třeba zabít Sekala.

„Pokud znáte původní filmovou verzi tohoto příběhu, asi vám ode mě přijde až hloupé, myslet si, že v Sekalovi nenajdu nahotu. Ale já zkrátka žil ve své poklidné maloměstské iluzi, že jsou věci, které se na divadle buď neukazují, nebo jen naznačují. Ale jak se zdá, patrně jsem zaspal velkou revoluci v umění. Kolem je zkrátka úplně jiný svět, než na který jsem zvyklý ze středoškolských a amatérských divadel, která jsem doposud navštěvoval nejčastěji.“

Na otázku, kde se v divadelnících vzala ta odvaha, ale i potřeba odhalit světu nejen své nitro, autor odpovídá: „Umělci mají jednoduše potřebu šokovat, což je vede až k tomu, že musí pokořit veškeré hranice, které dosud v divadle chatrně přežívají. Ve snaze ukojit svůj vrozený exhibicionismus se pak herci a herečky svlékají a obecenstvo aplauduje jejich odvaze, uměleckosti a modernitě přístupu k dramatu.“

Vladimír Mareček je však k tomu kritický: „Z tohoto důvodu pak vznikají představení, která, ač nerad, považuji za méně kvalitní. Alespoň ve srovnání se skupinou druhou. Skupinou, která nepotřebuje představení Švandy Dudáka modernizovat sborem prsatých duchů. Skupinou, která nenechá nastoupit Marii Stuartovnu k popravě třesoucí se spíše zimou, než strachem. Tato skupina využívá nahotu mnohem méně – jen tehdy a tam, kde je opravdu vhodná, ne samoúčelná.“

Rozhodně neplatí jednoduchá tabulka: od pasu nahoru umění, od pasu dolů porno. „Nejde totiž o to, co všechno vám herec na scéně ukáže, ale spíše o to, proč vám to vůbec ukazuje,“ shrnuje fejetonista. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

Silvie Čechová: Mužská touha po lovu

0

3656021--silvie-cechova--1-950x0p0Fejeton ke Světovému dni rybářství.

Studentka Divadelní fakulty JAMU Silvie Čechová si povšimla, že na 27. červen připadá Světový den rybářství. Zamyslela se nad tím a představila si, jak to v rodině rybáře asi chodí.

Kdo je Silvie Čechová? Sama o sobě říká, že je děvče z Moravy, co vyrůstalo s maminkou na sídlisku ve Veverské Bitýšce a společně s ní si představovalo, že koupí dům a zahradu, což se za pár let splnilo, a od té doby už mu nechybí nic, ale vůbec nic. Má ráda chválu a pochvalu, vískání ve vlasech, hodné děti a sladké bez výčitek, nemá ráda zlé autority (o to víc uznává ty spravedlivé), nespravedlnost, lečo a zmar.

A rybáře má ráda, nebo ne? Bere je s pochopením. Protože jak píše: „Mají to zakódované v hlavách, něco je k tomu stále přitahuje. Lov. Dříve s oštěpy, luky a šípy naháněli muži stáda buvolů a mamuty, vymýšleli pasti a vyráběli stále účinnější zbraně, byla to nutnost zajištění potravy, ale i vášeň. Dnes už nutnost odpadla a zůstala jen vášeň.“ 

Zatímco ženy podle ní „loví“ v obchodních domech, muži rádi stráví pohodový den u vody s pivem. U rybaření, které je o něco méně akční než někdejší lov.

Muži si podle ní rybaření užívají i proto, že tam s nimi ženy nejsou. Ale to platí i naopak: ani ženy nestojí při radovánkách v supermarketech o mužskou praktičnost a šetřivého ducha.

Autorka uvažuje: „Co ale může být tak zajímavého a dobrodružného na hodinách strávených civěním na návnadu pohupující se po vlnkách vody?“ Sama nikdy rybařit nebyla, a tak si vše pokusila představit ve své fantazii:

„Ráno, ještě za úsvitu, vydává se muž pro zbraně. Pečlivě zkontroluje prut i vlasec, následně hází do krosny. Přidává svačinu, kterou mu připravila manželka a z lednice vytahuje orosené pivo. Na kuchyňské lince sebere prázdnou a vymytou krabičku od Ramy a na čerstvě zrytém záhonku zahajuje svůj první dnešní lov. Po půl hodině je dno krabičky pokryté kroutícími se žížalami a muž mění strategii. Vrací se do kuchyně a hledá ingredience. Za chvíli už má skoro všechno, chleba, med, mléko, mouka, jen jedna chybí. Skořice, kde to zatracené koření může být? No nic, jde se budit manželka. “Ty vaříš?” ptá se rozespale. “Nechtěls jít na ryby?” Potěšená manželovou aktivitou prozradí, kde skořici skrývá, a znovu usne.

On zalije chleba mlékem, promačká, přidá ostatní součásti a těstíčko na ryby je na světe. Balí do papíru a vítězoslavně opouští dům. Když se pak žena probudí, celá natěšená na připravenou snídani, vidí v kuchyni spoušť. Ťápoty od bláta, drobky z chleba, rozsypaná skořice a kapky medu. Ideální začátek dne. Mezitím muž spokojeně nahazuje udici, usedá do rozkládací stoličky, otevírá pivo a snídá svačinu, kterou mu už předchozího dne připravila manželka. Ideální začátek dne.

Většina z nás si dá rybu jenom na Vánoce, kdy kapr v trojobalu zdobí většinu štědrovečerních tabulí. Bez ohledu na to, jak zapálenými rybáři čeští muži jsou. Podle Silvie Čechové totiž pro ně není důležitý úlovek, ale samotný lov. (text ČRo)

Celý fejeton poslouchejte ZDE

Vysílal Zelný rynk Českého rozhlasu Brno.

Štěpán Vranešic: Rodiče a moderní technologie. Legrace, nebo prokletí?

0

3653290--stepan-vranesic--1-950x0p0Student Divadelní fakulty JAMU Štěpán Vranešic se zamýšlí nad obratností svých rodičů při používání moderních technologií. Jsou zdatní dost, nebo málo? A nejsou důležitější jiné věci?

Štěpán Vranešic je studentem prvního ročníku Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Právě potřeba realizovat své vysokoškolské vzdělání tvůrčím směrem vyhnala mladého autora z rodného regionu Hlučínska, tzv. Prajzské, do rušných ulic města Brna.

Tento kulturní šok se mu stal vděčnou tvůrčí inspirací. „I přes opětovnou pomoc Brňanů se mi dosud plně nepodařilo odstranit lašský akcent,“ podotýká Vranešic.

Avšak melodie mluvy není jediné věno, které si ze severní Moravy přinesl. Vranešicovu tvorbu do velké míry dotváří 18 let zkušeností s rurálním životem, religiozita rodného kraje i německo-chorvatsko-český původ.

Ve volných chvílích se rád věnuje psaní povídek, vandrům po Evropě nebo koukání do mraků. V případě potřeby svede pokosit krmení pro dobytek nebo podojit kozu.

A právě podobné dovednosti – včetně schopnosti obsloužit brusku, zrenovovat skříň, zadělat na knedlíky či uvařit svíčkovou – oceňuje u svých rodičů. Jak jsou na tom ale s moderními technologiemi?

Vranešicův tatínek si prý pořídil chytrý telefon pod záminkou potřeby GPS navigace. Autor píše: „Já, krev jeho krve, jsem z celé objednávky měl samo sebou ohromnou bžundu, důvěrně totiž taťkův vztah k digitálním zařízením znám. Radiobudík, co dostal před deseti lety na Vánoce, zvládl bez problému. Jednoduchý mobil pouze s možností zaslat sms, zavolat nebo si zahrát hada, krotí také takřka bez komplikací. Ovšem posadí-li jej člověk před monitor, začíná pravá bitevní vřava.“

Ačkoliv jeho návštěvy virtuální reality nebývají nijak dlouhé, stačí si prý tatínek Vranešic z procházek po neviditelném prostoru vždy přinést nějaký suvenýr v podobě viru.

Nový smartphone byl však v rodině vystaven jinému ohrožení: „Novou taťkovu hračku zparalyzoval živel úplně jiný, na jehož udolání byl i nezdatnější počítačový technik krátký – mamka.“ Paní Vranešicová si údajně skvěle osvojila i používání Facebooku, messengeru, který začala hbitě používat mj. k obeznamování se se studijními pokroky nejmladšího syna.

Máš dost jídla? – pípalo na mě v menze, – Není v Brně zima? – hulákal můj mobil ve škole, – Jak ti dopadl zápočet? – tázal se displej několik hodin před testem.“

Při další návštěvě rodného domu zjistil autor fejetonu, že tatínek si mezitím pořídil i netbook. „My mladí jsme stále pranýřováni za neutuchající čučení do monitorů a displejů, avšak (ta představami mi nahání husí kůži) kdo bude umravňovat naše nástupce, prosakuje-li zhouba techniky i do dřív digitalizací neposkvrněných kruhů?“ přemítá.

Přece však končí holdem svým rodičům – generaci, která si ke svým dosavadním dovednostem neváhala osvojit i krocení nových technologií. (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno

 

Ondřej Hanslian: Stahuji, tedy nejsem

0

3644083--ondrej-hanslian--1-950x0p0V Zelném rynku vysíláme fejetony studentů Divadelní fakulty JAMU, a to 1. ročníku oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. První z nich, Ondřej Hanslian, se zamýšlí nad příčinou popularity vinylů, tedy gramofonových desek.

Tradiční sérií studentských fejetonů se v Zelném rynku každoročně představují noví autoři. Ondřej Hanslian se narodil v Brně, ze kterého se prý zatím nehnul, ale jednou by rád.

Sám o sobě říká, že od malička měl rád literaturu, kterou se více či méně zdařile snažil napodobovat. Ta ho pak vedla k filmu, potažmo k televizi a rozhlasu. Nejraději ze všeho spí, ale když se zrovna probudí, tak si rád zajde do divadla, do kina či na koncert. Když může, vyrazí někam pryč do přírody.

Ve svém fejetonu vypráví o tom, jak narazil na zprávu, že poslouchání hudby přes internet zvýšilo prodej vinylů. Vedlo ho to k úvaze: „Vzpomněl jsem si, jak jsem před pár lety úplnou náhodou v sekáči koupil za stovku sešlý gramofon z dob socialismu. Byl dost těžký, ale i přesto jsem ho vláčel celou cestu Brnem domů, kde jsem ho řádně rozebral a vyčistil, opravil poškozený motorek a koupil novou jehlu. Točil se, ale nebylo co si na něm pustit. Měl jsem stejně radost. Najednou jsem v rukou měl něco, co je skutečné, skutečně se točí.“

Je nějaký rozdíl v tom, zda si hudbu pustíme přes počítač, z internetu, nebo si pustíme klasickou desku? „Tenhle pocit, že se otáčí a jehla skáče po rýhách v černém vinylu, který pak nějakým nepochopitelným způsobem tvoří zvuk, byl mnohem kouzelnější než stisknutí tlačítka na přehrávači. Měl jsem v rukou fyzický objekt, který jsem mohl třeba i sníst, kdybych chtěl,“ přemítá Hanslian.

Podobně je to podle autora se čtečkou – papírovou knihu nenahradí, i když například při přenášení má své výhody. Knihy jsou proti ní neskladné a těžké. „Svádíme neustálý boj mezi praktickým a estetickým,“ dodává Hanslian.

Dnešním lidem podle něj chybí skutečný kontakt. Máloco je totiž přinutí vyjít z pohodlí domova, odkud si mohou přes internet ledacos vyhledat, domluvit – a to i rande. „Naše generace se čím dál víc přesouvá do prostředí jedniček a nul. Počítačové algoritmy nám už generují i možné vztahy. Je zvláštní, jak moc se na techniku spoléháme a důvěřujeme jí, ale potom zase hledáme útěk zpátky do něčeho opravdového,“ shrnuje.

Hranice podle něj spočívá ve způsobu používání. Jde o to, abychom věděli, že věci jsou tu od toho, aby se používaly, a ne naopak. Autor sám po jedenácté hodině vypíná všechny obrazovky a je obezřetný i při používání Facebooku. Závěrečné doporučení tedy zní: „uvědoměle a s mírou“. (text ČRo)

Poslouchejte v Zelném rynku Českého rozhlasu Brno nebo rozhlasovém archivu.

Alena Blažejovská: Zelný rynk

0

OLYMPUS DIGITAL CAMERALiterárně-publicistický magazín Českého rozhlasu Brno Zelný rynk se poprvé objevil v éteru 4. května 1996 – před dvaceti lety. Od počátku jej připravuje a moderuje redaktorka Alena Blažejovská. Laudatio napsal Martin Stöhr.

Básník a redaktor brněnského časopisu a nakladatelství Host Martin Stöhr uvažuje:

Laudatio, zaužívaný formát, odvozený z latinského laudare – tedy chválit, má být pochvalou, projevem díků, zpravidla při oficiální oslavě nějaké osoby nebo instituce. Je to žánr jako každý jiný a žádá si stylovou čistotu.

Ovšem co se zde slaví? Rozhlasový pořad nazvaný Zelný rynk dorostl ke dvacítce, to máme přes tisíc vydání, a už jeho název evokuje neměnný šum a těkavost místa určeného k výměně statků. Rozumí se, že ty komodity, ty vitamíny v nich, jsou povahy duchovní.

Paní Alena Blažejovská v jednom rozhovoru prozradila, že „Rynk nechce být jen zpravodajstvím z kultury, ale spíš prostorem k setkávání. V Zelném rynku uslyšíš autora dýchat, smát se, váhat a hledat slova, nebo dokonce plakat. A možná právě tohle, vedle okruhu témat, vytváří těsný vztah s posluchači.”

Ano, právě toto na naše podvečerní sobotní svátky slova pasuje nejvíc. Čert si nechej nějakou stylovou čistotu! Zde mohu svobodně přemítat, vzpomínat a snad se i trochu dojmout.

Kdysi dávno, v půli devadesátých let, mne na divokých literárních sletech a festivalech uklidňovala přítomnost elegantní mladé dámy, rozhlasové redaktorky Aleny Blažejovské. Tu postávala stranou vratkých hloučků, tu k někomu taktně přistoupila a pod nos mu nasunula mikrofon obalený modrým molitanem s logem Českého rozhlasu.

V každém případě bylo skvělé vědět, že je mezi námi přítomna žena, o které se dá s jistotou říci, že nepáchne nikotinem, nemá kocovinu, protože ve čtyři ráno řešila nesmysly v non-stopu a výsledkem bude inteligentní report na rozhlasových vlnách.

Tehdy byl Zelný rynk v plenkách a takzvaně nekomerční kultura integrální součástí veřejného prostoru. Literatura se o slovo hlásila svým přirozeným, sebevědomým hlasem.

Jenže jak každý ví, časy se mění, a když v roce 2006 Rynk oslavil své první kulatiny, svět už byl trochu jiný a v jeho digitalizované, postmoderní a konzumní vřavě se některé jemněji slyšitelné hlasy ztrácely. „Ptejte se těch, kteří obvykle mlčí — to je úkol pro rozhlasového redaktora!”, řekla mi tehdy paní Alena v pěkném bilančním rozhovoru pro revue Host. Vtip je v tom, že v jistém smyslu jsme k mlčení a věčnému tichu předem odsouzeni všichni.

Technika, kterou jsme dnes tak spoutáváni, má ovšem také svoji dobrotivou tvář. Rádi bychom se vzdali všeho toho vizuálního smogu, věčně blikajících obrazovek a monitorů, randálu dálnic skutečných i informačních, ale kdo z nás by chtěl přijít například o fotografické památky na své cesty, dětství, naše nejbližší a tak dále?

Hlasy lidí v konzervách rozhlasového archivu jsou ušetřeny osudu fosilie ve vitríně. Jsou to záznamy čímsi zázračné a mohou nám po čase dokonale zpřítomnit ty, které jsme ctili a milovali. Možná ještě sugestivněji, než to dovede rozptylující obrazová stopa.

Nedávno jsem v obvyklém sobotním čase poslouchal besedu s pány Ludvíkem Kunderou a Zdeňkem Kožmínem, kteří se už dávno procházejí po nebeském rynku, zatímco tady na zemi se odvysílal Zelný rynk s pyšným pořadovým číslem jeden tisíc. (text ČRo)

Celý text Martina Stöhra si můžete poslechnout v nahrávce.

Tereza Reková: Překročit hranice

0

3611855--protoze-byla-zima-uprchlici-si-rozdelavali-ohen-na-zemi-ci-ve-velkych-barelech--1-950x0p0Autentický uprchlický dokument přímo z chorvatsko-srbské hranice

Toto je zápis z října 2015. Dnes už je hraniční přechod Bapska/Berkasovo zavřený. Stejně jako celá balkánská trasa. I přesto ale do Evropy proudí stále noví a noví lidé. Stejně jako tehdy. A já (stejně jako tehdy) pořád nevím, co si o uprchlické krizi myslet. Jistě vím jenom to, co se v říjnu stalo v Bapske.

Je pátek na začátku října 2015, zhruba devět večer. S kamarádkou Šárkou dobalujeme poslední nezbytnosti do kufru auta. Spacák, pití, svačina na několikahodinovou cestu. Jedeme za dobrodružstvím. Ale trochu jiným než obvykle.

Naším cílem je hraniční přechod mezi Chorvatskem a Srbskem Bapska/Berkasovo. Denně tudy projdou tisíce uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu, Íránu a dalších zemí. Nezůstávají zde. Nestaví si stany. V ideálním případě po dvou hodinách pokračují dál. Bohužel právě jen v ideálním případě.

Nevíme. Ale pomáháme

Vlastně ani nevím, co si o uprchlické krizi myslet. Kde je pravda? Jdou nás obsadit, zbourat všechny kostely a nastolit krutovládu Islámského státu? Nebo opravdu utíkají před válkou, chtějí se vzdělávat a žít plnohodnotný život, což (jak slyšeli v rádiu a televizi) jde nejlépe v Evropě a ideálně v Německu?

Cestou párkrát zabloudíme. Najedeme si zhruba stovku kilometrů navíc. Nakonec na přechod v Bapske dorazíme zhruba v sedm ráno. Hned si nasazujeme reflexní vesty, přidáváme dva svetry a pláštěnku a zapojujeme se do akce dobrovolníků.

Pořád noví a noví

A pak si najednou uvědomíme, že už je deset večer, a nám pod rukama prošly tisícovky uprchlíků. Někteří na boso. Někteří v žabkách. Matky nesoucí novorozeňata zabalená do igelitu. Dvouleté děti dělající hysterické scény, protože to na tom dešti a v té příšerné zimě už prostě nezvládají.

Nejen oni, ale i my jsme mokří jako psi. Tábor Opatovatz, kam uprchlíky z Bapske vozí chorvatské autobusy, se odpoledne přeplní, takže autobusy přestanou odjíždět. I přesto však Srbové přivážejí nové a nové autobusy.

Trpělivost dochází. Hodiny utíkají

Na malém prostoru, kde uprchlíci čekají na odvoz, se hromadí obrovská masa promrzlých a zoufalých lidí. Dochází trpělivost. Hodiny utíkají. Ženy omdlévají. Masa lidí se nepohnula už několik hodin. Jen se pořád zvětšuje. Koordinátor Zdeněk zoufale křičí. Situace je nejhorší za posledních 14 dní.

Večer to já se Šárkou už nezvládáme. Jsme strašně mokré a promrzlé. Jdeme si lehnout do auta. Můžu ale říct, že jsem na Čechy nikdy nebyla tak pyšná. Opravdu. Jen díky Čechům uprchlíci neběhají v houfech přes hranice. Jen díky nim to má nějaký řád. Jen díky nim se ještě nestala nějaká katastrofa. (text ČRo)

Rozhlasový dokument Terezy Rekové

Délka pořadu: 54 minut

Poslouchejte ZDE

Tereza Reková: Svět v dotyku

0

3582188--hluchoslepy-jiri-schneider-zna-sve-okoli-z-dotyku-autor-petra-zimermanova-archiv-lorm-zsjpg--1-300x226p0Jiří Schneider se narodil neslyšící. V průběhu života pak oslepl. Nyní žije v naprostém tichu a tmě. Jeho svět tvoří pouze dotyky a čichové a chuťové vjemy. I přesto však pravidelně hraje šachy, zajímá se o dění ve světě, a květiny či stromy dokáže rozeznat pouze podle hmatu.

Jiří Schneider celé mládí viděl perfektně. V dospělosti se vyskytly jisté problémy s očima a v pětačtyřiceti podstoupil nepovedenou operaci očí. Ve dvaašedesáti oslepl úplně. Nyní žije v naprostém tichu a tmě. Jeho svět tvoří pouze dotyky a čichové a chuťové vjemy.

Komunikace skrze dotek

Jiří se nikdy neoženil a neměl děti. Doktor mu totiž řekl, že zdravotní problémy by byly dědičné. Jiří proto raději zvolil život o samotě. Jednou měsíčně za Jiřím dojíždí terénní sociální pracovnice organizace LORM z.s. Jana Kašparová. Pro Jiřího je komunikace s Janou jedním z mála zdrojů informací – co Jiřímu Jana nebo jeho rodina a známí nepřetlumočí taktilním znakovým jazykem nebo latinkou do dlaně, to Jiří neví. A přitom se Jiří zajímá o dění ve společnosti jak v politické, tak i kulturní sféře – Jana mu pravidelně předčítá noviny.

Záliba v šachách a přírodě

Jiří miluje přírodu a rád se prochází. Kdysi pracoval jako lakýrník, pak však musel odejít do invalidního důchodu. Zimy trávil v klidu domova v Plzni, ale na jaře a v létě vypomáhal jednomu faráři na zahradě – staral se o úrodu, jedl spoustu ovoce, a užíval si propojení s přírodou. To mu vydrželo dodnes. I když Jiří nevidí, stačí, aby se dotkl kůry stromu, a bezpečně pozná, o jaký strom se jedná. Podle hmatu a čichu také rozezná i jednotlivé druhy květin.

I přes svůj handicap je Jiří prvotřídní šachista. Ještě v roce 1970 jezdil na celosvětové turnaje, pak mu to však komunistický režim znemožnil. Nyní se účastní alespoň pravidelných turnajů na Lormolympiádě, což je sportovní a dovednostní soutěž pořádaná organizací LORM z.s.. Jiří šachové turnaje s přehledem vyhrává.

Orientaci v prostoru zvládá perfektně

I přes totální hluchoslepotu, kterou Jiří trpí (nevidí ani neslyší vůbec nic), nevlastní červenobílou hůl – bojí se, že kdyby s ní chodil po domově důchodců, nechtěně by mohl ostatním babičkám a dědečkům podrážet nohy.

Svět v dotyku je příběh člověka, který se i navzdory svému handicapu rozhodl svůj boj nevzdat. (text ČRo)

Dokument Terezy Rekové poslouchejte ZDE nebo v sobotu 18:30 na ČRo Dvojka

Eva Dvořáková: Lidská práva až na prvním místě

0

3483124--prvni-uvahy-o-snizeni-pracovni-doby-na-sest-hodin-se-ve-svedsku-objevily-uz-v-90-letech--1-300x201p0Minutová hra Českého rozhlasu.

Lidská práva až na prvním místě aneb Dvojí metr férovosti

Zástupce ředitelky: Paní Hladíková, pojďte dál a posaďte se.

Paní H.: Děkuju.

Ředitelka: Podle vašeho životopisu – jste už dva roky nezaměstnaná, je to tak?

Paní H.: Bohužel.

Zástupce ředitelky: Proč byste chtěla pracovat právě pro naši organizaci?

Paní H.: Líbí se mi, že pomáháte lidem.

Ředitelka: Vy sama vyvíjíte v tomto směru nějakou aktivitu?

Paní H.: Chodím vypomáhat do domova důchodců, pomáhala jsem při povodních… Vždycky se hlásím jako dobrovolnice.

Ředitelka: Jak asi víte, my působíme především tam, kde dochází k porušování lidských práv nebo chybí respekt k základním svobodám…

Zástupce ředitelky: Ano, lidská práva jsou u nás na prvním místě.

Ředitelka: Dovedla byste vyjmenovat země, kde pomáháme?

Paní H.: Ukrajina, Bělorusko…

Ředitelka: A dál?

Paní H.: Kuba?

Zástupce ředitelky: Já myslím, že už nám to stačí. Prozatím děkujeme.

Ředitelka: Ozveme se vám do tří dnů.

Paní H.: Děkuju. Nashledanou.

/pauza/

Zástupce ředitelky: Jak to vidíš?

Ředitelka: V žádném případě. Ženskou přes padesát nechci.

Zástupce ředitelky: Souhlas. Škrtám ji.

***

Poslouchejte ZDE

***

Osoby a obsazení:  

Zástupce ředitelky: Jan Ťoupalík
Ředitelka: Vladimíra Včelná
Paní H.: Vlasta Hartlová

Autor: Eva Dvořáková
Režie: Tomáš Soldán
Technická spolupráce: Jiří Vavrda

Dorota Kvapilová: Gurmán, nebo blázen do jídla?

0

3398740--dorota-kvapilova--1-300x201p0„Výraz gurmán natolik zprofanoval, že tak nazvete každého, kdo si prostě jen rád dá do nosu,“ píše Dorota Kvapilová. „Je jedno, jestli si pochutnal na pečeném halibutovi s ricottovo-špenátovými nočky a poctivou demi-glace, nebo na omastkem opoceném řízku s rozvařeným bramborem. Z tohoto důvodu pořád ještě upřednostňuju titul blázen před označením gurmán.“

Studentka Divadelní fakulty JAMU Dorota Kvapilová si z toho, že ji někteří přátelé pokládají za blázna, nic nedělá. Kvůli jedné večeři je schopná trávit v kuchyni klidně celý den, protože dobrá večeře prý poctivou přípravu zkrátka vyžaduje. „Ono než si vypěstujete kvásek na domácí bagetky, než si připravíte pořádně silný, pomalu tažený vývar, než si nafiletujete rybu a vyladíte dezert, často trvá i déle než jeden pouhý den.“

Stojí to vůbec za to? Výsledkem je jen prchavé hodinové štěstí na tvářích blízkých osob, mastné koutky a na pár hodin plné žaludky. Autorce našeho fejetonu to za to stojí. „Mám veliké štěstí, protože doba, ve které žiju, mému koníčku přeje. Narodit se o třicet, čtyřicet let dřív, asi bych splakala nad výdělkem, protože rozvíjet takovouto zálibu mezi prázdnými regály socialistických konzumů by pravděpodobně nepřineslo ani ovoce, ani pětichodové slavnostní menu.“

A jak je to třeba s kávou? „Zatímco ještě před lety jste si mohli kávu, presso, nebo třeba piccolo, objednat v kdejakém podniku, dnes už to tak jednoduché není. V mnoha kavárnách tyto výrazy prostě neexistují a obsluze se po jejich vyslovení protočí panenky. Káva je totiž pouze surovina, ze které se připravuje nápoj, po kterém jste pravděpodobně zatoužili. Objednáte-li si tedy kávu, zlomyslný číšník vám přinese kávová zrna. V očích servírky se navíc stáváte lingvistickým diletantem a lenochem k tomu, protože slovíčko presso je italská předložka znamenající ‚u‘ nebo ‚blízko‘, a ta dvě písmena navíc (espresso) by vás přece nezabila.“

Dorota Kvapilová ale klade otázku: „Neznačí naše schopnost nadělat tolik povyku jen okolo kávy jakýsi zvrácený vývojový stupeň společnosti, která je natolik prosperující a znuděná, že má prostor věnovat se hádkám o názvu obyčejného nápoje? Předvojem rozpadu Římské říše byly zhýralé večírky tehdejší smetánky. Podobný scénář předtím zažil i starověký Egypt a Řecko. Neocitáme se i my na prahu tohoto zlomu, a zatímco si s pohrdavým úsměvem znalce vychutnáváme ranní ristretto z čerstvě pražené mexické arabiky, naše civilizace se pomalu sune k vlastnímu zániku?“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Alena Blažejovská: Zahrádkářův rok

0

GetAttachmentPřed 90 lety, v roce 1925, napsal Karel Čapek první z textů, které pak zahrnul do své slavné knihy Zahradníkův rok: Jak se zakládají zahrádky. Český národ je národem zahrádkářů.

Autorka dokumentu Alena Blažejovská se stala členkou Českého zahrádkářského svazu v roce 2014 a pronajala si pozemek v zahradní kolonii na Žlutém kopci v Brně, ve stráni přímo nad starobrněnským pivovarem. Sousedem ze zahrádky se jí stal Otakar Halbich. Důchodce, zahradník – amatér. Tato dobrá duše kolonie autorce od počátku poskytuje rady a pomoc, bez níž by jako začátečnice neobstála. Neboť, jak píše Karel Čapek: “Zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami.” Letošní sezóna byla v Brně charakteristická mimořádným letním horkem a téměř absolutním nedostatkem srážek.

Jak tento boj s nepříznivými podmínkami skončil? Poslechněte si v časosběrném rozhlasovém dokumentu, jehož režie se ujal Radim Nejedlý – rovněž zahrádkář.

V časosběrném dokumentu Aleny Blažejovské hovoří předseda Českého zahrádkářského svazu Stanislav Kozlík, náměstek primátora města Brna Martin Ander a zejména „soused ze zahrádek“ Otakar Halbich. Režie Radim Nejedlý. Všichni zúčastnění jsou členy ČZS. K poctě Karla Čapka a jeho knihy Zahradníkův rok, z níž v pořadu cituje Michal Isteník.

Po odvysílání bude pořad také v audioarchivu na webu ČRo Dvojka - společně s článkem a fotografiemi.

V neděli 29. 11. ve 22:00 na Dvojce. (premiéra) (40 min)

Go to Top