Posts tagged rozhlas

Dorota Kvapilová: Gurmán, nebo blázen do jídla?

0

3398740--dorota-kvapilova--1-300x201p0„Výraz gurmán natolik zprofanoval, že tak nazvete každého, kdo si prostě jen rád dá do nosu,“ píše Dorota Kvapilová. „Je jedno, jestli si pochutnal na pečeném halibutovi s ricottovo-špenátovými nočky a poctivou demi-glace, nebo na omastkem opoceném řízku s rozvařeným bramborem. Z tohoto důvodu pořád ještě upřednostňuju titul blázen před označením gurmán.“

Studentka Divadelní fakulty JAMU Dorota Kvapilová si z toho, že ji někteří přátelé pokládají za blázna, nic nedělá. Kvůli jedné večeři je schopná trávit v kuchyni klidně celý den, protože dobrá večeře prý poctivou přípravu zkrátka vyžaduje. „Ono než si vypěstujete kvásek na domácí bagetky, než si připravíte pořádně silný, pomalu tažený vývar, než si nafiletujete rybu a vyladíte dezert, často trvá i déle než jeden pouhý den.“

Stojí to vůbec za to? Výsledkem je jen prchavé hodinové štěstí na tvářích blízkých osob, mastné koutky a na pár hodin plné žaludky. Autorce našeho fejetonu to za to stojí. „Mám veliké štěstí, protože doba, ve které žiju, mému koníčku přeje. Narodit se o třicet, čtyřicet let dřív, asi bych splakala nad výdělkem, protože rozvíjet takovouto zálibu mezi prázdnými regály socialistických konzumů by pravděpodobně nepřineslo ani ovoce, ani pětichodové slavnostní menu.“

A jak je to třeba s kávou? „Zatímco ještě před lety jste si mohli kávu, presso, nebo třeba piccolo, objednat v kdejakém podniku, dnes už to tak jednoduché není. V mnoha kavárnách tyto výrazy prostě neexistují a obsluze se po jejich vyslovení protočí panenky. Káva je totiž pouze surovina, ze které se připravuje nápoj, po kterém jste pravděpodobně zatoužili. Objednáte-li si tedy kávu, zlomyslný číšník vám přinese kávová zrna. V očích servírky se navíc stáváte lingvistickým diletantem a lenochem k tomu, protože slovíčko presso je italská předložka znamenající ‚u‘ nebo ‚blízko‘, a ta dvě písmena navíc (espresso) by vás přece nezabila.“

Dorota Kvapilová ale klade otázku: „Neznačí naše schopnost nadělat tolik povyku jen okolo kávy jakýsi zvrácený vývojový stupeň společnosti, která je natolik prosperující a znuděná, že má prostor věnovat se hádkám o názvu obyčejného nápoje? Předvojem rozpadu Římské říše byly zhýralé večírky tehdejší smetánky. Podobný scénář předtím zažil i starověký Egypt a Řecko. Neocitáme se i my na prahu tohoto zlomu, a zatímco si s pohrdavým úsměvem znalce vychutnáváme ranní ristretto z čerstvě pražené mexické arabiky, naše civilizace se pomalu sune k vlastnímu zániku?“ (text ČRo)

Poslouchejte ZDE

Alena Blažejovská: Zahrádkářův rok

0

GetAttachmentPřed 90 lety, v roce 1925, napsal Karel Čapek první z textů, které pak zahrnul do své slavné knihy Zahradníkův rok: Jak se zakládají zahrádky. Český národ je národem zahrádkářů.

Autorka dokumentu Alena Blažejovská se stala členkou Českého zahrádkářského svazu v roce 2014 a pronajala si pozemek v zahradní kolonii na Žlutém kopci v Brně, ve stráni přímo nad starobrněnským pivovarem. Sousedem ze zahrádky se jí stal Otakar Halbich. Důchodce, zahradník – amatér. Tato dobrá duše kolonie autorce od počátku poskytuje rady a pomoc, bez níž by jako začátečnice neobstála. Neboť, jak píše Karel Čapek: “Zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami.” Letošní sezóna byla v Brně charakteristická mimořádným letním horkem a téměř absolutním nedostatkem srážek.

Jak tento boj s nepříznivými podmínkami skončil? Poslechněte si v časosběrném rozhlasovém dokumentu, jehož režie se ujal Radim Nejedlý – rovněž zahrádkář.

V časosběrném dokumentu Aleny Blažejovské hovoří předseda Českého zahrádkářského svazu Stanislav Kozlík, náměstek primátora města Brna Martin Ander a zejména „soused ze zahrádek“ Otakar Halbich. Režie Radim Nejedlý. Všichni zúčastnění jsou členy ČZS. K poctě Karla Čapka a jeho knihy Zahradníkův rok, z níž v pořadu cituje Michal Isteník.

Po odvysílání bude pořad také v audioarchivu na webu ČRo Dvojka - společně s článkem a fotografiemi.

V neděli 29. 11. ve 22:00 na Dvojce. (premiéra) (40 min)

Tereza Reková: Co se skrývá pod zkratkou CED?

0

3514817--divadlo-husa-na-provazku--1-300x327p0„Když se naskytla možnost uvést mou novou divadelní inscenaci v CEDu, neváhal jsem ani minutu,“ přiznává režisér Pavel Doucek. Uvažovala jsem, co to ten CED je. Představila jsem si, že jeviště musí být do tvaru cedníku, nebo mají cedníky alespoň všichni herci na hlavě. Začala jsem pátrat.

„Centrum experimentálního divadla, zkráceně CED, je příspěvkovou organizací Statutárního města Brna. Jednou z jeho aktivit je Projekt CED, který podporuje a vyhledává umělecké aktivity, poskytuje prostor nejen pro začínající divadelníky, ale pořádá také různé akce, autorská čtení, drobné hudební večery, koncerty, zaštiťuje výstavu v galerii Katakomby atp.,“ vysvětluje Ondřej Navrátil, manažer Projektu CED.

„Projekt CED je samostatnou tvůrčí jednotkou. Je na stejné organizační úrovni jako Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Divadlo U stolu. Nemá vlastní herecký tým, nemá vlastního režiséra ani dramaturga. Má vlastního produkčního, což jsem já, ale já sám jsem svým aktivitám dramaturgem i režisérem. Občas si v něčem zahraju, zasvítím, zazvučím, a to mě baví,“ spokojeně pokyvuje Navrátil. „Považuju to za pravý návrat ke kořenům divadla.“

A kde CED sídlí? Najdete ho společně s Divadlem Husa na provázku v divadelním areálu na Zelném trhu. V podzemním prostoru Domu pánů z Fanalu se nachází výstavní prostory Galerie Katakomby a Sklepní scéna.

„Každý rok vytvoří CED společně se všemi svými soubory zhruba 600 až 700 dílčích aktivit, koncertů, výstav a dalších akcí. Loni jsme rozjeli nový projekt ProEntree, v rámci kterého poskytujeme prostor Sklepní scény začínajícím divadelníkům. Vydáme výzvu a pro zájemce je jediným omezením, že tvůrčí tým musí být současní studenti nebo absolventi maximálně tři roky po absolutoriu některé z uměleckých vysokých škol,“ usmívá se Navrátil.

Tak už vím, co tím pan Doucek myslel. Jeho inscenace Herci na frontě je nejnovější premiérou realizovanou pod záštitou CEDu. „Hra je na motivy skutečných událostí. Nechceme toho moc prozrazovat, snad jen, že její podtitul zní: Příběh muže, jehož žárlivost dohnala uprostřed hrůz první světové války k vraždě,“ říká Doucek. Scénář ke hře vytvořil Martin Zahálka, dramaturgii obstarala Veronika Hrabalová. V hlavních rolích můžete vidět Ondřeje Krause, Martina Veselého, Barboru Nesvadbovou a Romana Groszmanna. (text ČRo)

Reportáž Terezy Rekové vysílanou v Zelném rynku ČRo Brno poslouchejte ZDE

Tereza Reková: Report 2015

0

3468529--filmovy-pas--1-300x200p0Tereza Reková se umístila na druhém místě v kategorii “Dokument” na přehlídce rozhlasové tvorby Report 2015. Oceněným pořadem je dokument V zajetí filmu. Gratulujeme!

REPORT 2015 zná své vítěze

XXIV. přehlídka rozhlasové tvorby REPORT 2015 zná své vítěze. Trojici úspěšných tvůrců zpravodajských pořadů doplnili tvůrci publicistiky a dokumentu. Následující výsledky jsou tak kompletní za celý letošní ročník včetně Ceny Českého rozhlasu a Ceny Zdeňka Boučka za originalitu.

I. kategorie – Zpravodajské pořady
1. místo
Smatana Ľubomír, „Matka z Čechohradu“
2. místo
Berger Vojtěch, „Psi z romské osady“
3. místo
Studený Ivan, „Na prahu – Houslenka“

II. kategorie – Publicistické pořady
1. místo a zároveň Cena Českého rozhlasu
Smatana Ľubomír, „Sedm vajec v Bratislavě“
2. místo – Cena Jiřího Hrašeho
Černý Tomáš „Karel Čapek pohromou stižený“
3. místo
Misařová Dagmar, „Nejsem žádná matka Tereza“

III. kategorie – Dokument
1. místo a zároveň Cena Zdeňka Boučka za originalitu zpracování
Mačas Dominik, „Dobyvatel ztracené krásy“
2. místo
Reková Tereza, „V zajetí filmu“

3. místo
Svobodová Lenka, „Mámy z Jiřetína“
(text ČRo)

Kristýna Kodrlová: Folklor je mrtev, do života byl uveden Postfolklor

0

3488342--kapela-ponk--1-300x225p0Brněnské trio Ponk před několika měsíci pokřtilo v Music Labu svou debutovou desku s názvem Postfolklor. Tvrdí, že folklor je mrtev. Je to opravdu tak? A co to ten folklor vlastně je? V čem je postfolklor jiný?

Ponk – tak se lidově označuje pracovní stůl. V hantýrce cimbálovek se ale ponk říká také cimbálu – tedy vlastně pracovnímu stolu cimbalistů. A právě proto si tento název zvolilo i trio muzikantů: Michal Krystýnek, Eduard Tomaštík a Jakub Nožička.

Všichni tři dlouho působili v různých cimbálovkách, a jak sami říkají, už jim tam začalo být poněkud těsno. Chtěli dělat lidové písně jinak. „To, co děláme, naprosto přesně charakterizuje ten výraz postfolklor – do určité míry vycházíme z folkloru a zároveň ty melodie zasazujeme do soudobých populárních stylů – mícháme rock, jazz, etno, dokonce i hip hop,“ popisuje tvorbu Ponku cimbalista Eduard Tomaštík.

Z lidovek si nechávají především text a melodii. Ovšem harmonie a aranže vychází z úplně jiných světů. „Ty styly jsme museli vměstnat do tří nástrojů – houslí, cimbálu a kontrabasu – takže jsme vlastně hodně experimentovali,“ pokračuje Tomaštík.

Debut Postfolklor naplnili písněmi, které původně zamýšleli vydat pod názvem „kruté písně“ – všechny totiž nějakým způsobem zpracovávají téma smrti, často i násilné. Ponk vyzdvihuje sílu těchto písní; poukazuje na to, že se naši předkové vyrovnávali se smrtí mnohem přímočařeji a zároveň i niterněji – brali ji jako přirozenou součást života.

Za tím vším pak stojí myšlenka, že lidová píseň by neměla být něčím nedotknutelným, patřícím do muzea; naopak, jsou to právě lidovky, které by měly být živoucí a vyvíjet se s duchem doby. A nejen ony – všechno, co se ještě dnes pokládá za folklor, je ve skutečnosti folklorismus – konzervování tradic vytržených z jejich původního kontextu.

„Když se lidé začali někdy ve 30. letech 20. století zajímat o folklor, jaký byl v 19. století, tak to bylo právě proto, že už byl mrtvý. Takže když si vezmete jakoukoli tradici, velikonoční, vánoční, tak už je jednak spojená vysloveně s byznysem, a ten původní význam, to, jak vznikl a co s ním bylo spojeno, to už dnes nikdo neprovádí, ale ani neprožívá, “ objasňuje Tomaštík.

Album Ponku uvedl do života Jiří Pavlica. Ten byl, společně s Vlastou Redlem, pro tyto tři muzikanty „nakopávačem“ tohoto žánru. Byl první, kdo se odvážil uchopit lidovou píseň alespoň trochu jinak. (text ČRo)

Vysílá Český rozhlas Brno v pořadu Zelný rynk v sobotu 10.10. od 18 hodin.

Nikol Patíková: Rozhlasové hry Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše

0

Praha,200910 Jara Rudis,spisovatel foto Petr HornikBakalářská práce je zaměřena na rozhlasovou tvorbu Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše. Podává podrobnou analýzu her, které napsali společně i zvlášť. Zabývá se jednotlivými složkami rozhlasové inscenace, jako je text, režie, herecké ztvárnění, zvuková složka atd., a dílo vřazuje do kontextu současné české rozhlasové tvorby.

Bakalářská práce Rozhlasové hry Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše

Bakalářská práce byla obhájena v roce 2015.

Vedoucí práce: Eva Schulzová

Oponent: Alena Blažejovská

Alena Blažejovská: Nenechte je křičet do prázdna, hlásí-li nebezpečí

0

3483668--zdenek-rotrekl-3-12-2005--1-300x206p0Pořad k 95. výročí narození brněnského básníka Zdeňka Rotrekla. Zazní ukázky z nedokončených pamětí Hnízda ze stromu, který odchází a další textové i zvukové materiály.

Básník, prozaik a esejista Zdeněk Rotrekl by se 1. října dožil 95 let. Zemřel však v Brně 9. června 2013. K nedožitému výročí připravila Alena Blažejovská pořad, v jehož názvu je citát Františka Halase o básnících: „Nenechte je křičet do prázdna, hlásí-li nebezpečí.“

Spisy Zdeňka Rotrekla vydává brněnské nakladatelství Atlantis. Jejich příštím svazkem, na jehož přípravě začala redaktorka Jana Uhdeová s básníkem spolupracovat již v roce 2004, budou nedokončené paměti Hnízda ze stromu, který odchází. Vybrané kapitoly mohli posluchači stanice Vltava slyšet již v roce 2010, nyní jsou připraveny nové, dosud nepublikované pasáže, zachycující období uvěznění.

Vedle dalších materiálů (včetně zvukových nahrávek Rotreklova hlasu) byly využity citace z monografie Iva Haráka Básník a jeho čas – nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla (2012). Analýze Rotreklova díla se v současnosti věnuje také Jiří Zizler, a tak pořad cituje i vybrané pasáže z jeho dosud nevydaného díla, týkající se především Rotreklových próz. (text ČRo)

Připravila: Alena Blažejovská
Natočeno v Brně.

Vysílal ČRo Vltava 4. října 2015 ve 20:00.

Žaneta Caletková: Henrik Ibsen na divadle, ve filmu a v rozhlase

0

MTIwNjA4NjMzNDM5MjkwODkyBakalářská diplomová práce „Henrik Ibsen na divadle, ve filmu a v rozhlase“ se zabývá srovnáním divadelní, filmové a rozhlasové adaptace u těchto her Henrika Ibsena: Domeček pro panenky a Divoká kachna. Práce posuzuje obměny v jednotlivých adaptacích a řeší jejich možnosti. Nakolik se může adaptace odlišovat od originálu a dá se pak ještě vůbec považovat za adaptaci původní hry nebo se stává něčím jiným? Jakých prostředků je třeba k tomu, aby koncept přinesl něco nového a přesto pořád zůstat zachován?

Bakalářská práce Henrik Ibsen na divadle, ve filmu a v rozhlase

Bakalářská práce byla obhájena v roce 2015.

Vedoucí práce: David Drozd

Oponent: Pavel Trtílek

Veronika Pospíšilová: Kázání na Mniší hoře

0

3468945--marek-salamon-a-tomas-lotocki-v-brnenske-zoo--1-300x226p0Dokumentaristka, studentka Divadelní fakulty JAMU, Veronika Pospíšilová natočila s brněnským básníkem Tomášem Lotockým rozhlasový dokument, jehož dějištěm se stala Mniší hora.

Mniší horu, ležící v městské části Brno-Bystrc, znají dnes nejen obyvatelé jihomoravské metropole jako místo, na němž se rozkládá Zoologická zahrada. Stovky návštěvníků, hlavně těch dětských, tu denně obdivují přes 200 druhů zvířat, od čarokrásných akvarijních rybek až po majestátné tygry a lední medvědy. Přítomnost je barevná a okouzlující. Hora má však, stejně jako člověk, také paměť. A tato paměť ožívá a zavádí nás do doby, kdy „Mnišárnu“ naplňovalo trochu jiné exotické hemžení: „… žádné cestičky s vyfintěnými pávy/však mumraje tolik/že si z toho krutihlav div hlavu nevykloubil…“

Dokument Veroniky Pospíšilové Kázání na Mniší hoře vychází ze stejnojmenné básně brněnského básníka Tomáše Lotockého (*1977). Lotockého báseň můžeme vnímat v narativní rovině jako jakési vrstvení vzpomínek. Vzpomínek autora na prarodiče, kteří jej vychovali a pomáhali utvářet vnímání jeho dětského světa, a to především skrze vyprávění, které získává podobu rodinného mýtu předávaného z generace na generaci … Tak se v dějové linii dostáváme až do období První světové války, mezi československé legionáře. Těžištěm příběhu je však ona válka druhá nahlížená klukovskými očima. Stará Bystrc za období protektorátu je zabydlena rázovitými postavičkami; na pozadí jejich obyčejných lidských životů a bezstarostných klukovských her se však rýsují nepopsatelné hrůzy válečného běsnění, hrůzy, které nejen dětská mysl nedokáže zcela pochopit, neboť dalece přesahují možnosti lidského chápání. Až mnohem později se možná do duše začne vkrádat neodbytná otázka: Jsme jenom obětmi, nebo též viníky…?

Mnohovrstevnatý text „Kázání“ však nelze vnímat primárně jako memoárové vyprávění, sám autor definuje báseň jako pokus o „metafyzickou poému“. Pohybujeme se na té nedefinovatelné a nevysvětlitelné hranici, kde lidské svědectví přestává mít povahu dějinného záznamu a začíná k nám promlouvat jazykem mýtu. Osobní se stává univerzálním a nejvyšší vrcholy a nejhlubší propasti tají věci všední a prosté. Středobod příběhu – Mniší hora, tak není jen místem foglarovsky klukovské iniciace, ale v jejích „kostech“ se možná ukrývá samotné tajemství podstaty a smyslu lidské existence.

Režisérka Veronika Pospíšilová použila se svým štábem podobnou tvůrčí metodu, jako při předchozím natáčení rozhlasové dramatizace básně Tomáše Lotockého – poémy Úhoři. Spolu s autorem se pohybovala v autentických exteriérech a v dokumentárních sentencích se snažila zachytit ono napětí duality mezi civilním komentářem a osobitou básnickou reflexí, u vědomí toho, co kdysi tak trefně pojmenoval Vladimír Holan: Je to právě reálno, které je metafyzické… (text ČRo)

Vysílá ČRo Vltava 27. září v 19:00. 

Tereza Reková: V zajetí filmu

0

3468529--filmovy-pas--1-300x200p0Co vypovídá filmový průmysl a jeho produkce o době svého vzniku a o proměnách společnosti? Do unikátní soukromé sbírky obsahující na 11 000 filmů vám dá nahlédnout Vítězslav Tichý z Bystřice pod Hostýnem.

Vítězslav Tichý, provozní rekreační chaty TON, Tesák, má poněkud bizarní koníček. Rád se dívá na filmy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby pan Tichý nedohnal svou vášeň do extrému. Vlastní sbírku čítající veškeré filmy, které od roku 1898 vznikly v Česku nebo na Slovensku. A to jak filmy televizní, tak i ty distribuované do kin.

Jeho sbírka obsahuje více než 11 000 záznamů, počínaje krátkometrážními filmy Jana Kříženeckého. K tomu pan Tichý vytvořil téměř 38 000 profilů tvůrců spojených s televizí nebo filmem. V současné době se věnuje také dokumentu a animovanému filmu.

Skoro jako Národní filmový archiv

Léta sbírá výstřižky, časopisy, filmovou literaturu (má více než 2000 odborných knih), fotosky, reklamní letáky, plakáty, zkrátka všechno, co se českého filmu týkalo nebo týká. Ke kompletní sbírce chybí panu Tichému zhruba 40 titulů, které byly vyrobeny v zahraniční koprodukci nebo se v průběhu let ztratily anebo zničely.

Snem pana Tichého je vytvořit komplexní filmový přehled, ve kterém by si zájemci mohli dohledat veškeré dostupné informace o všech filmových tvůrcích, kteří se kdy v Česku pohybovali.

Kdo na moje místo?

Během let se pan Tichý osobně setkal se spoustou českých herců a režisérů. Mezi své přátele řadil např. Vlastimila Brodského, Jiřího Sováka, Vladimíra Menšíka, Juraje Herze nebo Jiřího Krejčíka. Velmi blízko má také k režisérovi Vojtěchu Jasnému.

Čtyřicet let usilovné práce pana Tichého už zaplnilo pět místností jeho domova a další dvě v práci, na rekreační chatě Tesák. Manželka, která před několika lety zemřela, vášeň pana Tichého tolerovala, ale jeho děti toto odvětví nezajímá. Bude v ní pokračovat neteř, která studuje film v Olomouci, anebo (jednou) vnoučata? (text ČRo)

Tereza Reková: V zajetí filmu. Dramaturgie Lenka Svobodová, režie Radim Nejedlý, mistr zvuku Lukáš Dolejší.

Vysílal Český rozhlas Dvojka v pořadu Dobrá vůle v sobotu 12. září od 18:30

Poslouchejte ZDE

Go to Top