Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky DIFA JAMU
Posts tagged Silvia Divékyová
Silvia Divékyová – Balada o veži
Počas štúdia RTDS mi bolo umožnené bádať – v rámci projektu špecifického umeleckého výskumu som pozorovala možnosti zobrazovania etnografických javov audiovizuálnymi médiami. Že to znie hrozne? No, s tým popisom už nič nenarobím, rada by som však povedala, že okrem teoretického “skúmania” som skúmala aj inak – umelecky, prakticky, so všetkým, čo k tomu patrí a hlavne v obore. Výsledkom je dokumentárny film o vysokohorských nosičoch z Chaty pod Rysmi vo Vysokých Tatrách. Výsledkom sú i skúsenosti, ktoré už len tak nestratím.
Čo nosič vidí, keď robí krok za krokom s desiatkami kíl na chrbte? Na čo myslí? Aká pieseň ho otravuje? Balada o veži je film, ktorý hľadá a skúma svet, vysoko nad tým naším, ale vlastne nie tak vzdialený.
Réžia, kamera, strih | Silvia Divéky
Technická podpora | Michal Oravec, Peter Tuleja
Podpora v teréne | Štěpán Vranešic, Tadeáš Vyvijal
Celý film môžete vidieť tu:
Silvia Divéky: Dying Blue
8
Dying Blue
Kamera: Michal Oravec, Silvia Divéky
Námet, scenár, zvuk, strih: Silvia Divéky
Portrétovaný: Matej Rabada
Deň a noc, modrá a biela, indigo a kyselina, navariť rezervu a stále dookola. Všetko je to hand-made, ale nikde nesmie byť chyba, treba zachrániť remeslo a Matej mohol byť v inom živote záhradníkom. Na biele plátno pokladá lány kvetinových vzorov, úhľadne, jeden za druhým, aby nič nenarušilo hranice nekonečna. V jeho modrobielom svete vládne prísny poriadok, hoci cesta k nemu môže niekedy pôsobiť chaoticky.
Film vznikol v rámci predmetu Audiovizuálny projekt.
Dokument byl v Listopadu 2019 promítnutý na International Festival of Ethnological Film v Belehradě v rámci sekce studentských dokumentů.
Silvia Divékyová: Mirka Ábelová
0
Literárně-reportážní příspěvek studentky Divadelní fakulty JAMU Silvie Divékyové vás pozve na setkání se slovenskou básnířkou Mirkou Ábelovou a jejími verši. A ano – je to ta „textařka Davida Kollera“.
Mirka Ábelová je slovenská poetka, rozhlasová redaktorka a mluvčí environmentální organizace Greenpeace Slovensko. Narodila se v Bojnicích a vyrůstala v Prievidzi, později se přestěhovala do Bratislavy, kde vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Komenského.
Se svými básněmi debutovala v kolektivní sbírce Sólo pre 9 hlasov (Ikar, 2011). Do dnešního dne jí vyšly tři vlastní sbírky básní – Striptíz (2011), Na! (2014) a loňská novinka Básničky pre domáce paničky (2016).
Mirka je útlá modrooká blondýna s pohotovým úsměvem na rtech. Její poezie může proto občas překvapit až zaskočit – je drsná, přímočará, nehledá výmluvy a nesnaží se ukrýt do květnatých slov. Mirka se nebojí ve správném momentu použít ani tvrdší slovo, což narušuje běžnou představu o tiché básnířce s velkými brýlemi.
Autorka má ráda všechno, co je svobodné – i proto nepíše vázaným veršem, který by jinak mohl svazovat její myšlenky. Do kategorie nezaškatulkovatelných věcí se určitě řadí i literárně-hudební seskupení básníků, hudebníků a performerů Vítrholc, ve kterém občas vystupuje.
Kromě jiného se mladá poetka autorsky podepsala pod texty písní zpěváka Davida Kollera, s nímž minulý rok získala cenu Anděl za album roku. V Rádiu_FM moderuje pořad Nedeľná chvíľka poézie, ve volném čase ráda umývá nádobí a chodí na procházky se svým psem Montym.
Nejnovější sbírka Básničky pre domáce paničky, s níž Mirka aktuálně „vymetá“ knihkupectví, je věnovaná všemožným problémům, myšlenkám a paranoiám, se kterými se dnešní „žienky domáce“ setkávají. Autorka vyslovuje mnohé otázky, na který je v dnešní době těžké najít odpověď.
Možná proto, že jasná odpověď neexistuje, anebo proto, že samotná otázka vzbuzuje nepokoj a strach. Každá báseň nese i konkrétní ženské jméno, což probouzí zvědavost nejedné čtenářky, která se zatajeným dechem čeká, u kterého životního příběhu se objeví to její.
Rozhovor Silvie Divékyové s Mirkou Ábelovou poodhaluje autorčiny osobní myšlenky a názory. Kde bere inspiraci a jak filtruje nápady, ze kterých by mohlo vzniknout klišé?
Jak vnímá rostoucí zájem o její osobnost a proč nehodnotí cizí básně? Jak začala psát ona sama a co je jejím hnacím motorem? (text ČRo)
Poslouchejte v sobotu pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno nebo ZDE.
Michael Sodomka, Silvia Divékyová, Štěpán Vranešic: Salon původní tvorby
0Na letošním Salonu původní tvorby DIFA JAMU konaném 10.-11.3. budou uvedeny tyto texty studentů RTDS:
Michael Sodomka: Requiem korpulentním slečnám
Silvia Divékyová: Za šalina už odišla
Štěpán Vranešic: Sen o násobilce
Silvia Divékyová: Bazén
Přijďte se podívat!
2. ročník RTDS: Pohorory
0
10h s Pe3kem, Pohorory 2 je povídkový film 2. ročníku ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Cukr a bič, pot a slzy. Oskara, prosíme…
napsali, zahráli, nahráli, režírovali … Štěpán Alexander, Silvie Čechová, Silvia Divékyová, Ondřej Hanslian, Martina Jelínková, Vladimír Mareček, Michael Sodomka, Kristýna Synková, Štěpán Vranešic
Silvia Divékyová: Úsměv není žádná šifra
0
Silvia studuje rozhlasový a televizní obor na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Pochází ale ze slovenského města Prievidza. Název a téma svého fejetonu převzala z písně slovenského zpěváka Mira Žbirky.
„Úsmev nie je žiadna šifra, je to malá výhra líc,“ tak zní ve slovenštině věta z písně, kterou se Miro Žbirka proslavil i v Čechách a na Moravě. Silvia si ale řekla, že úsměv vlastně šifrou je. „Usmívat se nás nikdo neučí. Dítě už v útlém dětství reaguje na podněty, které se mu líbí, úsměvem. Na svraštění tváře prý potřebujeme až 43 svalů, zatímco na úsměv jen 17. Je to univerzální jazyk, které v každé řeči znamená totéž,“ vysvětluje.
Silvia Divékyová se už od útlého věku věnuje psaní a práci s kamerou, zpívá také s kapelou. Ale kromě toho svůj volný čas vyplňuje cestováním, turistikou a horolezectvím. Má ráda jídlo a poznávání nových chutí, staré hollywoodské filmy a vůbec celý ten pestrý svět, plný nedokonalostí, které je možné znovu a znovu objevovat. Ráda si všímá drobných detailů.
Ve svém fejetonu vypráví o své první návštěvě Spojených států amerických. Z daleké cesty prý měla nejprve strach, ve kterém ji jen utvrdil imigrační pracovník, zjišťující, zda s sebou nemá výbušniny. Brzy si však všimla, že se tam každý usmívá. „Zamilovala jsem si veselé prodavačky, veselé uklízečky a vůbec všechny veselé lidi, kteří mi s velkým úsměvem říkali sweetie nebo darling,“ vzpomíná autorka.
Po návratu domů však Silvia zažila kulturní šok. Nikdo v obchodě se neusmíval, nikdo se nezajímal o to, co měla na srdci. „Já jsem se snažila zdvihat koutky rtů nahoru tak často, jak to jen šlo, ale přišla jsem na to, že bez podpory to jde těžko. I na mě po čase padl stín zamračeného Slovenska a rozhněvaně jsem se ptala, proč se tu nikdo neusmívá,“ dodává.
Rozhodla se však zahájit revoluci proti mračení. Na všechny ty neživé, nezaujaté tváře se zářivě usmívala a přála jim pěkný den. Zaskočeně jí odpovídaly: „I vám.“ Usmívala se na zákazníky během své brigády ve zmrzlinárně. Přiměla k úsměvu správce kluziště na náměstí.
„Při každém roztažení koutků se cítíme lépe, protože se do těla uvolňují endorfiny, které informují mozek o tom, že jsme šťastní a spokojení – a tím se snižuje úroveň stresu,“ zjistila Divékyová. „Prvním krokem je překročit svůj vlastní strach a přestat řešit magické šifry. Stačí se usmát.“ (text ČRo)
Poslouchejte ZDE
Vysíláno v pořadu Zelný rynk Českého rozhlasu Brno
Komentáře