Posts tagged televize

Tereza Reková: Wolfgang Spitzbardt

0

VýstřižekBrno se stalo novým domovem svérázného čechofila, obdivovatele HaDivadla a současného profesora na JAMU. Wolfgang Spitzbardt se narodil v německé Jeně. Studovat ale vyjel na Marxovu univerzitu v Lipsku – obor slavistika a překladatelství. V rámci studií Wolfgang v osmdesátých letech odjel na rok na Karlovu univerzitu do Prahy. Po půl roce byl ale zatčen za překládání protokolů soudu s Chartou. Měsíc drželi Wolfganga pod střechou velvyslanectví, teprve poté jej exportovali zpátky do Německa, kde ho uvěznili kus od Berlína. Až po půl roce Wolfganga odvezli zpátky do Jeny, odebrali mu ale občanský průkaz a zakázali opustit město na dobu tří let. Wolfgang byl exmatrikulován a dostal přiděleno místo zdravotního nočního bratra v nemocnici pro těžce nemocné (a většinou umírající) pacienty. Na lidových školách pak začal na černo vyučovat češtinu. Wolfgang začal navštěvovat Církevní vysokou školu v Erfurtu, a zde absolvoval také zkoušky z hebrejštiny. Po třech letech byl opět rehabilitován, nicméně prostředí nemocnice se mu zalíbilo, a rozhodl se zůstat. S umírajícími pacienty tak strávil takřka celá osmdesátá léta. Něco ho ale stále táhlo do Česka. V nemocnici byly směny rozděleny tak, že Wolfgang vždy dvacet dní pracoval a dvacet dní měl volno. Ve volných dnech proto vždy potají cestoval do Prahy. Česky se naučil dosti svérázným způsobem. Jeho známý Čech šestnáctiletého Wolfganga odvezl na chatu, ve spíži mu nechal několik rohlíků a do ruky mu vložil český slovník a dlouhý německý text. Pak Wolfgangovi poručil, aby text za víkend přeložil, a odjel. A Wolfgang neměl na výběr. Možná tehdy započala Wolfgangova láska k naší zemi. (text ČT)

Pořad z cyklu ČT Babylon sledujte ZDE (v čase 15:20)

Scénář Tereza Reková

Jan Motal, Miroslav Vlček: Anatomie náboženství

0

314298380090001_014Vědecký pohled na náboženství prochází v posledních letech prudkým rozvojem. Jak se věda dívá na extrémní rituály využívající hnus či bolest nebo na náboženskou konverzi? Režie J. Motal

Kognitivní religionistika je jedním z nejprogresivnějších přístupů v současném zkoumání náboženského chování. Co a jak ale konkrétně zkoumá? Otázka pro vědce z Masarykovy univerzity v Brně, kde před několika lety vznikla Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství – LEVYNA. Výzkum religionisty Jakuba Cigána přibližuje náboženskou konverzi člověka jako významný okamžik v životě, který může zásadně ovlivnit paměť a změnit způsob, jak pracujeme se svými vzpomínkami. Sestry Olejákovy si jako čerstvé členky Adventistické církve touto zkušeností v nedávné době prošly. Potvrdí jejich příběh názor vědců? Výzkumník Vladimír Bahna se ve svém experimentu naopak zaměřil na prožívání bolesti a hnusu v extrémních rituálech. Proč jsou právě strach a fyzická muka tak často jejich součástí? Odpovědi budeme hledat ve svědectví muže, na nějž silně zapůsobilo setkání s ostatky buddhistických mistrů i mezi členy pražské komunity, kteří prožitek hnusu a bolesti používají k prohlubování poznání sebe samých. (text ČT)

Scénář: Miroslav Vlček, Jan Motal

Režie: Jan Motal

První díl vysílá Česká televize  – ČT 2 – 10. 5. 2015 – 13:55

Stránky pořadu na webu ČT

Článek o pořadu na webu MUNI

O pořadu

Kognitivní věda se zabývá mezioborovým výzkumem mysli a myšlenkových procesů (například inteligence, paměť, vnímání, pozornost, vědomí nebo jazyk). Metody, pomocí kterých se jednotlivá zkoumání provádí, se liší v závislosti na zkoumané oblasti.

Kognitivní věda o náboženství je progresivní výzkumný program, jehož předmětem jsou kognitivní mechanismy a procesy probíhající během náboženského myšlení a chování člověka.

LEVYNA neboli Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství je instituce zaměřující se na experimentální výzkum náboženství. Kombinuje metody a expertízu humanitních studií a experimentálně zaměřených věd. LEVYNA propojuje výzkumníky z oblastí religionistiky, antropologie, historie, psychologie, sociologie a neurověd, kteří zkoumají náboženské chování a víru.

Jedním z jejích cílů je vzdělávat mladé badatele z humanitních oborů v používání vědeckých metod při výzkumu náboženství a produkovat výzkum na špičkové úrovni založený na mezioborové spolupráci, metodologické integraci a inovaci.

Dílčí vědecké týmy se zabývají výzkumem témat prosociálního jednání, vtělené kognice, aktérství či emocí. Výzkumníci mají také možnost navazovat spolupráci s předními osobnostmi vědeckého studia náboženství. LEVYNA se účastní mezinárodních konferencí a současně zve zahraniční přednášející na půdu Masarykovy univerzity.

V akademickém prostředí existují dva velmi blízké obory. Religionistika (věda zabývající se náboženstvím) a teologie (nauka o bohosloví). Rozdíl mezi těmito vědními obory spočívá v přístupu k existenci božstva. Zatímco teologie vychází z předpokladu, že bůh existuje, pro religionistiku je jeho existence nepodstatná; rozhodující jsou pro ni lidské výpovědi o Bohu, které se promítají do jednání věřících lidí.

Aleš Chalupa je odborným asistentem a současným vedoucím Ústavu religionistiky Masarykovy univerzity. Jeho aktuální výzkum se zaměřuje na antická náboženství a kognitivní historiografii. V této oblasti dosud publikoval mnoho článků, především: „Jak může kognitivní věda přispět k našemu porozumění římského kultu boha Mithry?“, „Proč se Řekové a Římané modlili nahlas? Antropomorfismus, hloupí bohové a lidská kognice“ a další. V rámci projektu LEVYNA Aleš plánuje propojit současný experimentální výzkum v kognitivních vědách s výzkumem uskutečňovaným pomocí tradičních historiografických metod.

Marek Hlavica: Autor stržený proudem a stísněný tvarem

0

3258201--prix-bohemia-radio--1-300x204p0Příspěvek přednesený na konferenci “Proud a tvar. Dvě možnosti a dvě strategie programu rozhlasu veřejné služby” v rámci festivalu Prix Bohemia Radio.

Proud nebo tvar? Co je lepší? A sprcha nebo vana? Co je lepší? Nejspíš jak kdy. Sprchu dnes doporučuje většina bytových architektů a argumentuje časovou i finanční úsporností, větší hygieničností či technickou vybaveností současných sprchových koutů, které jsou schopny poskytnout lidskému tělu všemožné potěšení. Oproti tomu se vana jeví jako prehistorické zařízení, které je už stovky let téměř stejné, vzhledem ke vzrůstajícím cenám vodného a stočného je čím dál více neekonomické a představa jedince převalujícího se ve vlastní špíně také neodpovídá modernímu vnímání čistoty. Odpůrce sprch by nejspíš namítl, že pobyt ve vaně je vytržením z uspěchanosti a účelovosti dnešních časů, že je opuštěním všednosti a možností kontemplace a reflexe života. Odpůrce vzdělaný v psychologii by třeba i dodal, že se jedná o formu symbolického návratu do prenatálního stavu v mateřské děloze. Ve vaně si lze soustředěně číst, zatímco nikoho rozumného nenapadne si ve sprše otevřít knihu, o iPadu ani nemluvě. Můžete si k tomu otevřít láhev dobrého vína či romanticky zapálit svíčku (nemáte-li Karmu!) a rozjímat o smyslu života; a případně ve vaně můžete svůj život i pohodlně ukončit, ať již utopením či podřezáním žil. Sprcha takové možnosti nabízí jen s obtížemi, čas v ní strávený je podřízen jedinému účelu, postrádá jakýkoli přesah a každého jen utvrzuje v mcdonaldovském duchu současnosti, tedy že máme žít rychle, cílevědomě a sebevědomě, asepticky dokonale a ekonomicky i ekologicky šetrně, že se máme hnát dopředu, protože kdo chvíli stál, již stojí opodál.

To byla analogie, která, uznávám, na téma proud vs. tvar nesedí úplně dokonale. Nyní už se budu snažit mluvit více věcně. Nejsem se současnou situací v Českém rozhlase obeznámen natolik, abych se mohl vyjadřovat ke konkrétním detailům. Z formulace pozvánky na tuto konferenci jsem odtušil, že se zde nejspíš odehrává bitva „tvaristů“ proti „proudistům“ a že jsou v ní zřejmě „tvaristé“ v defenzivě a potřebují se spojit, ideologicky posílit a získat „munici“, tedy zejména argumenty na svou obranu. Je-li tomu skutečně tak, pak „tvaristy“ podporuji. Už jen proto, že obě strany sporu mají v současných elektronických médiích své místo a bylo by chybou, kdyby převládla jen jedna. A proto také „tvaristům“ nepřeji vítězství. Protože pokud celý spor dospěl do stádia, kdy je nutné používat takovou válečnickou terminologii a diskutuje se o tom, jak dosáhnout „konečného vítězství“ té či oné strany, pak je něco špatně. A aby tento spor a ani tato konference neustrnuly v černobílém vnímání světa, pokusím se do diskuze přispět pohledem odjinud.

V textu pozvánky mne zaujala skutečnost, že se v ní ani jednou neobjevuje slovo autor. Opakovaně se mluví o posluchači, vnímateli či publiku a kladou se otázky spojené s funkcí rozhlasu veřejné služby, s atraktivitou, diskontinuitou, fragmentarizací či percepcí mediálních obsahů a s nebezpečím mediokracie. Pouze v závěru je zmíněna existence konkrétních jedinců, „editorů, redaktorů, dramaturgů rozhlasů veřejné služby“, ale autoři mezi ně zařazeni nejsou. (more…)

Tereza Reková: Babylon – Radana Parmová

0

ctKde žiju a proč? Jedinečná dokumentární řada osudů těch, kteří nosí nálepku cizinec

Zora Zámečníková

„Miluji Anglii a Angličany! Užívám si toho, jak se chovají k sobě, k zákazníkům v obchodech, na úřadech, ve službách, jak jsou milí a ochotní. Je to prostě národní dril ve slušném chování. A pak – jsem jim nesmírně vděčná za laskavé a nepředpojaté přijetí, za možnosti, které oni nabízejí každému člověku, aby mohl začít nový život. Dostala jsem šanci i v pokročilejším věku psychicky se zotavit po tom, co jsem zažila v Čechách, a mám touhu to Anglii vrátit. Třeba tím, že budu ‚naplňovat odkaz českého národa v praxi‘ ve své české školičce.“ To je vyznání Mgr. Zory Zámečníkové, která už více než sedm let žije v Manchesteru.

Narodila se v Bílovci, vystudovala Pedagogickou fakultu a učila v několika základních školách v Čechách a na Moravě. Po listopadu 1989 začala se svým bývalým manželem podnikat, ale nedopadlo to dobře a ona si prožila hodně svízelné období. Když po letech, kdy přišla o všechno, majetek i rodinu, se znovu postavila na nohy, rozhodla se odejít za hranice a začít nový život. Zemí vyvolenou se jí stala Anglie.

Radana Parmová

Na ostravském Biskupském gymnáziu učí Radana Parmová češtinu, angličtinu, výtvarnou výchovu, vedle toho sama maluje a fascinuje ji romská kultura. Proto se o Romy začala více zajímat. V průběhu let nacházela čím dál více spojitostí mezi svým životem a životem Romů. A i když sama Romka není, rozhodla se mezi ně proniknout. Nedaleko jejího bydliště je známá ostravská romská kolonie Bedřiška. Sama se rozhodla poznat lidi, kteří tam žijí. Na první návštěvu kolonie vyrazila jen se skicákem a pastelkami. Pomocí kresby a obrovské empatie získala přízeň dětí, a od toho byl jen krůček k tomu, aby ji přijaly i rodiny.

Radaniny názory mají dost daleko k učesaným oficiálním prohlášením o řešení romské problematiky – je dost svérázná, někdy až nepříjemně upřímná, ale čiší z ní neuvěřitelná lidskost a touha pomáhat. Nejen řečmi či planými prohlášeními. Každý sebemenší úspěch romských dětí, které díky její pomoci třeba dokončí školu, bere jako své malé vítězství… (text ČT)

Scénář části Radana Parmová (od 13 minuty) napsala a redaktorkou byla Tereza Reková

Záznam pořadu ZDE

Markéta Sára Valnohová: Mrtvá, Smutná, těhotná

0

MrtváDokumentární film uvedený v pořadu ČT Průvan 26. května.

Průvan – Filmový magazín, jehož obsah tvoří ukázky ze studentských filmů a rozhovory s autory. Součástí pořadu je také rubrika Návštěva, která vždy představuje výraznou filmařskou osobnost, jež má i blízký vztah k filmovému školství a ovlivňuje i budoucí filmaře

Květnové vydání Průvanu je rámováno tématem (Auto)portrétu. Portrét patří ke klasickým žánrům dokumentu, přesto ale nastoluje otázku, na kterou lze odpovídat mnoha různými způsoby. Do této kategorie patří také filmy, kde autor reflektuje sám sebe, volně pak i fikční filmy, které se zabývají jednou postavou. (text ČT)

Kamera, střih: Marek Petřík

Zvuk: Hana Zoubková

Režie: Markéta Sára Valnohová

Film vznikl v rámci předmětu Audiovizuální projekt v roce 2013

Rozhovor s autorkou (a jinými) a film Mrtvá, Smutná, těhotná v archivu České televize

Josef Fišer: Příběhy obrácení

0

oporadu1_01Na počátku spojovalo protagonisty dokumentu jediné, uvěřili v Boha. Jak to změnilo jejich životy? Úvodní epizoda nového dokumentárního seriálu o lidech, kteří našli víru. Připravili: J. Fišer, M. Rozbrojová, P. Kotrla a L. Cmíral

Příběhy obrácení jsou dokumentem o lidech, kteří objevili Boha, a svou víru v něj se rozhodli zpečetit vstupem do církve nebo náboženského hnutí. Jak toto rozhodnutí změnilo jejich životy a jak ovlivnilo životy jejich blízkých? Nejen na to se snaží odpovědět unikátní časosběrná docu-soap České televize.

„Víra je věcí velice niternou a mohli byste točit hodiny a dny dlouhých rozjímavých rozhovorů a nikdy se nedobrat k její podstatě. Takových pořadů tu máme plno. Jako všechno má ale i víra zcela konkrétní projevy a dopady na člověka a jeho život, přes které může být druhými alespoň z části pochopena – právě ty jsme chtěli zkusit zachytit,“ vysvětluje záměr týmu autor scénáře Josef Fišer.

Šestici mladých lidí, kteří byli na počátku své duchovní cesty, sledovali dokumentaristé celý rok. „Najít lidi, kteří by byli ochotni nás na tak dlouho pustit do svého života a ještě otevřeně mluvit o své víře, nebylo jednoduché. V naší společnosti je víra brána jako něco nenormálního, pro slabochy. V horším případě jako něco nebezpečného. My ale chtěli ukázat, že je to pro mnoho lidí zcela přirozená součást života,“ říká dramaturgyně a režisérka Michaela Rozbrojová.

„Příběhy obrácení jsou pro mě pokusem o zachycení něčeho velmi osobního a intimního, tedy víry a jejího hledání. Do jaké míry jde o pokus úspěšný, posoudí diváci, ale měli jsme velké štěstí na zajímavé protagonisty, kteří byli ochotní a schopní o těchto věcech otevřeně hovořit. Věci mezi nebem a zemí tak mohou diváci nahlédnout z originální a osobní perspektivy a jinak, než u nás bylo dosud zvykem,“ charakterizoval seriál režisér Ladislav Cmíral, který měl jako jediný zkušenosti s režií podobného formátu díky dokumentu Ptáčata.

Aby tvůrci získali co nejvíce autentických a osobních zpovědí, rozdali hlavním aktérům malé kamery, pomocí nichž mohli zaznamenávat své niterné pocity a situace, u kterých by byl velký štáb na obtíž.„Nakonec se s kamerami sžili natolik, že se jim je nechtělo ani vracet,“ dodává Michaela Rozbrojová. „Já natáčela s Aišou, která se ze dne na den rozhodla, že se stane muslimkou. S ní jsem si taky vyzkoušela, jaké to je, když jdete po ulici v šátku, a všichni se na vás dívají s despektem. V tu chvíli jsem ji asi obdivovala.“ Kromě Aišy se ujala režisérka i Manuely z hnutí Hare Krišna. „Na natáčení s Manuelou jsem se vždycky hrozně těšila. Když točíte s těmito lidmi, vždycky dostanete něco dobrého k jídlu. A moje kameramanka Linda Vorlíčková zase asi nikdy nezapomene, jak musela natáčet v sárí. Tohle prostě jen tak nezažijete,“ dodává režisérka.

Na rok, který strávil s excentrickým Danem a usměvavými adventistkami KatkouKarolínou, nezapomene ani režisér Petr Kotrla. „Pro mě to byla velká příležitost seznámit se nejen s novým žánrem a způsobem natáčení, potažmo vyprávění, ale i s úžasnými, otevřenými a upřímnými lidmi, kteří mě na celý rok pustili do svého světa a částečně i do svého nitra, čímž mi rozšířili obzory a vlastně mě i donutili přemýšlet nad věcmi, kterých jsem si předtím nevšímal.“

S posledním protagonistou seriálu, hudebníkem Peterem, točil Josef Fišer. „Judaismus je náboženství, které se dlouhodobě snaží držet stranou pozornosti. Dostat se do pražské židovské komunity, do synagogy, získat vyjádření rabínů, se kterými Peter svou cestu k judaismu řešil, byla mnohdy nadmíru složité. Přitom se ale ukázalo, a diváci to budou moci sami posoudit, jaká je škoda, že o dnešní židovské komunitě víme tak málo,“ shrnuje natáčení režisér.

Jako žánr docu-soap jsou Příběhy obrácení sice dokumentárním seriálem, ale s prvky reality show. Jeho aktéři se tak ocitali v situacích, do kterých by se bez zásahu štábů nikdy nedostali. Příkladem byla společná natáčení, během kterých se všichni setkali na neutrální půdě. „Protože jsem vystudovala religionistiku, bylo pro mě hrozně zajímavé vidět zástupce tolika náboženství na jednom místě, jak se vesele baví, ptají a zajímají jeden o druhého. A taky jsem měla pocit, že i když byl každý jiného vyznání, že se nakonec v těch hlavních věcech shodli. Že každá víra je vlastně jen jinou cestou k bohu“, říká Michaela Rozbrojová. „Tím, že se na nich protínaly naprosto odlišné světy protagonistů, vznikaly mnohdy překvapivé situace a šťavnaté debaty,“ upřesňuje Petr Kotrla.

„Oproti původní představě, která byla už sama o sobě poměrně optimistická, byl vývoj, kterým naši hrdinové během roku prošli, překvapivě dynamický. Ukázalo se, že realita všednodenního života zasahuje do věcí víry velmi významně. Třeba právě na Peterovi, se kterým jsem natáčel, se střet (či snad prolínání?) materiálního a duchovního světa projevil velmi výrazně”, dodává Josef Fišer. (text ČT)

Stopáž: 26 minut * Premiéra 25. května 2014 v 17:50 na ČT2

Workshop Kamily Zlatuškové

0

V pátek 16. května proběhl seminář Kamily Zlatuškové.

Seminář byl zaměřený na nové formáty v oblasti dokumentárních žánrů a jejich přesah do dalších oblastí včetně hrané tvorby.

Kamila Zlatušková – producentka, dramaturgyně, scenáristka a režisérka, externí pedagožka, doktorská studentka a absolventka scenáristiky a dramaturgie na JAMU. Kromě žurnalistiky na Masarykově univerzitě studovala také v rámci stipendia v USA obory Film Studies a Broadcasting.

V současné době vede producentskou tvůrčí skupinu České televize zaměřenou na multižánrovou tvorbu a režíruje časosběrnou docu-soap s názvem Ptáčata.

mh8382

mh8386

mh8387

 

 Fotografie © Marek Hlavica

Kamila Zlatušková: Čtyři v tom II.

0

kamila_01Oblíbený dokumentární seriál se vrací se čtyřmi novými hrdinkami. Nejblíž porodu je televizní producentka Kamila (Zlatušková) z Brna. Plánuje, že na mateřskou místo ní nastoupí její nekonvenční manžel Martin. Lesbicky orientovaná fotografka Kristýna z Prahy bude muset spoléhat jen na sebe. Dítě počala neplánovaně s kamarádem a partnerku momentálně nemá. První miminko čeká i osmnáctiletá gymnazistka Bára z Mostu. Spolu s přítelem Mílou tak procházejí dosud nejtěžší zkouškou svého života i vztahu. Jediná Veronika z pražských Běchovic už jedno dítě má – je na mateřské s nevyléčitelně nemocnou dvouletou Amálkou. S manželem Martinem čekají první společné miminko… (text ČT)

Trailer cyklu:

Kamila:

Byl to oříšek, najít pro seriál nastávající matku z řad manažerek, které se chtějí po šestinedělí vrátit do práce. „Věděli jsme, že nás tenhle typ postavy zajímá a přitom ženy s vysokým společenským postavením si svoje soukromí velmi střeží,“ vysvětluje scenáristka Irena Hejdová. Kamila je v třiatřiceti letech v seriálu nejstarší rodičkou a v ČT nejmladší kreativní producentkou. Do konkurzu se přihlásila s ostychem, jestli kvůli svému zaměstnání v ČT nebude považována za protekční zájemkyni. „Moje motivací ale bylo říct nahlas a hlavně ukázat, jak může fungovat model pracující matky a pečujícího otce,“ vzpomíná Kamila na první impuls. A její manžel Martin byl pro. „Kamila obvykle natáčí jiné lidi, tak mi přišlo zajímavé, že bude na druhé straně kamery. A já jsem si také chtěl užít roli toho pozorovaného,“ směje se Martin, když si vybaví den konkurzu.

Přestože si tihle manželé z Brna v životě i v seriálu prohodili tradiční role, což přineslo během roku řadu napínavých situací, svůj příběh považují z těch čtyř za nejpohodovější. „Zobrazili nás tam věrohodně. Když jsem viděl první díl, nejvíc mě překvapilo zjištění, jak je naše pozice při narození dítěte nadstandardní, a že ostatní mají mnohem těžší životní pouť,“ uvažuje nahlas Martin. „Ano, první projekce a seznámení s ostatními hrdinkami a vlastně i hrdiny byl pro mě silný zážitek, jsem zvědavá, jestli to tak budou vnímat i diváci“, potvrzuje Kamila. „Markéta na nás byla velice hodná, to já svoje respondenty při natáčení týrám víc. Ale jestli budu vypadat jako krkavčí matka, to se teprve uvidí, až se seriál bude vysílat, sama si tak každopádně nepřipadám.“ dodává. Šestiměsíční Filip v sedačce vedle ní se právě vzbudil a zívá. „Jsme moc rádi, že ho máme, život s ním je senzační,“ říká jeho pyšná matka. (text ČT)

Oficiální stránky pořadu

Rozhovor s Kamilou Zlatuškovou v magazínu OnaDnes

Vysílá ČT2 od neděle 23.2. v 20:00

 

Pavel Gotthard: První republika

0

galerie_05Každá rodina má svoje tajemství. Láska, peníze, vražda. Premiéra dobového seriálu. Praha – Podolí, říjen 1918 a Terron, Francie, jedno z posledních bojišť první světové války. Vladimír, hlavní hrdina seriálu, obě tak vzdálená místa spojí.

V centru dění jsou pestré osudy rozvětvené rodiny Valentových, která zbohatla na válečných zakázkách a stěhuje se z venkova do Prahy, do Podolí. V této části Prahy jsou zatím jen louky, pár starých továrních komínů a poválečná chudoba. Podnikaví Valentovi však Podolí změní. Ovšem ne sami a ne lehce. V jejich rodině panuje rivalita mezi bratry. Je zde tajemství, které s sebou nese pátrání po staré předválečné vraždě, a postavy prožívají také své osudové lásky.

Seriál by měl být příběhem první (a také druhé) republiky, který sice vypráví očima rodiny z vyšších vrstev, tedy třídy, která nejvíce formovala tvář naší republiky a nastavila politické a společenské standardy, ke kterým se dodnes okazuje, avšak spektrum hlavních i vedlejších postav je velmi pestré. Seriál tak pokryje různé vrstvy společnosti, od elit až po dělnickou a rolnickou třídu. Osudy hrdinů se také budou prolínat s událostmi tehdejší doby a připomenou divákům některé významné momenty naší historie.

O seriálu:

Pár dní před koncem první světové války stěhuje zámožný statkář Alois Valenta svou rodinu ze statku ve vesnici nedaleko Prahy blíž k městu. Na předměstí, které má, jak doufá, slibnou budoucnost. Vydělal na potravinových dodávkách rakouské armádě, a tak mohl koupit na břehu Vltavy v Podolí rozsáhlé louky a zrekonstruovat rodinnou vilu. Ta je dědictvím jeho snachy, patřila textilnímu továrníkovi Léblovi, o kterém panuje obecné mínění, že utekl se ženou v roce 1910 do Ameriky, protože zdefraudoval peníze z důchodového fondu svých zaměstnanců. Jen někteří z našich hrdinů vědí, že manželé Léblovi se stali obětí brutální vraždy, jejíž temné tajemství dřímá už pod prvními díly seriálu a pátrání po pachateli starého zločinu se později stane jedním z hnacích motorů příběhu.

Další linkou je velký milostný příběh dvou bratrů a jedné ženy. Klára Valentová, manželka Aloisova nejstaršího syna Jaroslava, je rozená Léblová a v roce údajné otcovy defraudace byla zamilovaná do Vladimíra, mladšího Jaroslavova bratra. I on ji vřele miloval, ale nepříznivý osud a zmizení rodičů způsobil, že Klára si vzala Jaroslava a Vladimír utekl na osm let do ciziny. Vrátí se v roce 1918 po vzniku Československé republiky jako francouzský legionář, odpoutá se od rodinné tradice a založí si módní salon.

o_serialu3_03

Třetím pilířem vyprávění je portrét rodiny Valentových. Rodinný život Valentových připomíná ve své podstatě, i přes pohnuté okolnosti, obraz rodiny, jak ji známe z vlastní zkušenosti a z dnešních dnů, protože některé životní zákony se nemění.

Alois Valenta je konzervativně založený člověk, jemuž je rodina nade vše. Členové rodiny jsou Aloisova žena, jeho nejmladší syn a příslušník zlaté mládeže Freddy, jeho dvě snachy Klára a Vladimírova žena Magdaléna, Klářin bratr Kryštof, který u rodiny Valentů žije po zmizení Léblových, dvě malé vnučky Eliška a Irena, jejichž role přinášejí do příběhu zářící dětský vtip, dvě věrné služky, starší Antonie a mladá Jarka; a k rodině patří také rodinný přítel a právník, doktor Benoni.

Čtvrtým významným prvkem, na němž je sága založena, je doba, v níž se příběh odehrává. Doba, kde se lámala epocha, kdy pokojnou secesi, předválečný fin de siécle, vystřídal nástup moderny, průmyslového rozmachu, v našich poměrech vznik a nejprve první roky mladé Československé republiky. Krátily se sukně, ženské vlasy, čas mužského patriarchátu a i čas starosvětského sociálního smíru. Nebylo lehké v tomto poválečném čase změn obstát, ale bylo to krásné a plné nadějí. (text ČT)

Tvůrci:

  • scénář: Jan Gardner, Magdalena Buštová, Pavel Gotthard
  • dramaturg: Helena Slavíková
  • architekt: Milan Býček
  • kostýmy: Michaela Hořejší-Horáčková
  • masky: Jana Radilová
  • hudba: David Solař
  • střih: Emil Pawinger
  • zvuk: Jiří Klenka, Daniel Němec
  • producent: Filip Bobiňski, Petr Šizling
  • produkce: Petra Fabíková
  • kreativní producent ČT: Jan Štern
  • výkonný producent ČT: Ilona Jirásková
  • kamera: Miloslav Holman, Martin Schinabek
  • režie: Biser Arichtev, Johana Steiger Antošová
  • výprava: Marcel Hána
  • autor projektu: Filip Bobiňski, Jan Gardner, Petr Šizling

Sledujte od pátku 17. ledna 2014 na ČT1.

Matěj Randár: Hamlet (trailer)

0

HamletTrailer k inscenaci Divadelního studia Marta William Shakespeare: Hamlet

Hamlet jako iniciační cesta, jako přerod bezstarostného studenta v dospělého muže, který je nucen podívat se do tmy. Střet s mašinérií světa vyvolá v Hamletovi otázky: je možné jednat ve zkorumpovaném světě a neposkvrnit se jeho špínou? Jak se politicky angažovat, a přitom si uchovat vnitřní čistotu?

Dánsko na pokraji války, ve stavu morální apokalypsy. Hamlet uprostřed apokalypsy rodinné: matka se peleší s uzurpátorem trůnu, bratrovrahem. Svět je nemocný, všude se šíří hnilobný zápach. Hamlet dostane úkol: pomstít zavražděného otce a nemocný svět vyléčit, vrátit vymknutou dobu do jejích pantů. Je ale Hamlet Spasitel? Shakespearova hra klade otázky a nedává jednoznačné odpovědi. Smutek Malého dánského prince. Naše potřeba jeho příběh znovu vyprávět.

Tvůrčí tým:
Překlad: Jiří Josek
Režie a dramaturgie: Jolana Kubíková
Scéna a kostýmy: Martin Ondruš
Choreografie: Ladislava Košíková
Hudba: Zdeněk Král
Šerm: Libor Olšan
Produkce: Klára Chotěnovská
Asistentka produkce: Karolína Vyhnálková
Světlo: Jakub Podešva
Zvuk: Jan Škubal

Hrají:
Hamlet: Vojtěch Říha
Claudius: Zbyšek Humpolec
Polonius, Hrobník, Fortinbras: Jan Řezníček
Ofélie: Sarah Haváčová nebo Táňa Malíková
Gertruda: Lucie Ingrová nebo Ida Sovová
Laertes, Guildenstern: Libor Stach
Horatio: Jakub Rek
Rosencrantz: Viktor Zavadil
Osric: Jakub Urbánek
Divadelní královna / vedoucí chóru: Alžběta Vaculčiaková
Divadelní král, Cornelius: Adam Mašura
Divadelní padouch, Voltemand: Martin Hudec
Mrtvý král Hamlet: Jaroslav Tuček
Kněz: Petr Neméth
Malý Hamlet: Jáchym Král
Malá Ofélie: Isabela Králová
Chór: Šárka Býčková, Kristýna Hulcová, Tereza Slámová

Datum premiéry: 27. října 2013
Délka představení: 2,5 hod včetně přestávky

www.studiomarta.cz

Na DIFA JAMU v roce 2013 vyrobil Matěj Randár.

Go to Top