Posts tagged televize

Iveta Novotná: Peer Gynt (trailer)

0

GyntTrailer k inscenaci Divadelního studia Marta Henrik Ibsen: Peer Gynt

Autor: Henrik Ibsen
Překlad: Josef Brukner a Josef Vohryzek
Režie: Juraj Augustín
Dramaturgie: Kateřina Menclerová
Hrají: Jan Řezníček, Sarah Haváčová, Lucie Ingrová, Táňa Malíková, Ida Sovová, Alžběta Vaculčiaková, Zbyšek Humpolec, Jakub Rek, Libor Stach, Vojtěch Říha a Erika Stárková
Hudba: Tereza Koláčková
Scéna a kostýmy: Barbora Konečná
Pohybová spolupráce: Sergej Sanža
Produkce: Michaela Rašovská
Světlo: Martin Hamouz
Zvuk: Tomáš Tušer
Grafika: Anna Stránská

Trailer: Iveta Novotná a Lukáš Novotný

Ztrácíte se? Nevíte, kterým směrem se vydat? Můžete kamkoliv jet, cokoliv dělat, kýmkoliv se stát. Možnosti jsou neomezené. Přesto nevíte, která z nich je právě pro vás ta pravá? Tak to jste na tom podobně jako Peer. Svět je místo plné nevyužitých šancí. Ale někdy ta nejspletitější cesta vede k sobě samému.
Slavná dramatická postava Peera Gynta ožije nejen v prostorách divadelního studia Marta, ale také v každém z nás. Kterým směrem se dát? Následujte Peera!

Iveta Novotná: Jamka TV

0

Nejsofistikovanější… Nejpravdivější… Nejzábavnější… Nejrychlejší… Nejaktuálnější… Nejlepší… To jsou zprávy na Jamka TV! Jamka TV – jsme v tom s Vámi!!

Vzniklo v předmětu Internetový seriál v roce 2013 na DIFA JAMU.

Seminář Milana Krumla

0

V pondělí 2. prosince proběhl seminář mediálního analytika Milana Krumla o současné české a zahraniční televizní tvorbě.

Milan Kruml absolvoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově (1984) a od té doby pracoval jako redaktor a editor. Od roku 2001 byl mediálním analytikem TV Nova. V roce 2012 nastoupil do České televize na pozici specialisty vývoje. Zabývá se obsahem, formáty, podporou nově ustavovaných tvůrčích skupin. Pravidelně píše analytické texty o programové tvorbě českých i zahraničních televizí a pedagogicky působí na Univerzitě Karlově a na FAMU.

Michaela Materáková: Písanie občas bolí

0

Rozhovor s Michaelou Materákovou uveřejněný v magazínu žena.sme.sk.

Jej dennou náplňou práce je vkladanie slov do úst Maslákovi či pani Nitschneiderovej. Áno, reč je o dennom seriáli Panelák.

V tíme Andyho Krausa pracujete piati. Ako vzniká Panelák, podieľate sa na jednej časti viacerí?

Väčšinou ešte pred začiatkom sezóny nahodí Andy spolu s dvoma kolegyňami dlhodobé linky, teda odkiaľ kam sa postavy posunú. Na základe nich sa rozpisujú takzvané storyliny, čo sú príbehy v konkrétnych častiach. Je to vlastne bodový scenár, v ktorom je napísané, kto sa s kým stretne a o čom sa rozpráva. Takýto storyline príde ku mne, aby som k nemu napísala dialógy. Keďže je nás päť, väčšinou každý pripravíme jeden dialógový scenár do týždňa.

Môžete aj vy ovplyvňovať a určovať, ako sa bude ďalej vyvíjať dej?
Ja píšem iba dialógy, netvorím príbehy. Ale, samozrejme, ak mám nejaký nápad, môžem napísať Andymu. Hlavné linky určuje viac-menej on, keby som však mala nejaký drobný nápad, môžem ho ponúknuť. Mojou úlohou je napísať dialógy zaujímavo, vymýšľam drobné motívy alebo pointy. Ale manévrovací priestor tam nie je až taký veľký. Na tvorbu nemáme veľa času, keďže ide o denný seriál, často sa to na nás valí, písanie scenára je hektické, je to vlastne remeselná práca.

Keď píšete dialógy viacerí, ako sa vám darí udržať rovnaký štýl vyjadrovania jednotlivých postáv?

Pracujeme na tom pomerne dlho stále tí istí, takže sme už zladení. Ja s Radkou a Broňou spolupracujeme na Paneláku takmer od začiatku, úplne prvé diely písal Andy sám, ale to sa nedá dlho zvládať bez pomoci, a neskôr sa k nám do tímu pridala Karolína. Okrem toho scenár ešte edituje po nás vždy Andy, aby zjednotil niektoré veci. Ale myslím si, že to už ani nie je potrebné. Keď si čítam scenáre, neviem rozoznať, kto čo písal. Takže zjavne sa nám darí držať si rovnaký štýl.

Menia vám herci často repliky?

Teraz sa mi zdá, že ani veľmi nie. Zrejme to závisí aj od režiséra, ako to ustráži. Samozrejme, že sú niektorí herci, ktorí si radi menia repliky, svoj text väčšinou nejako upgradujú alebo si vymyslia ďalšiu pointu. Napríklad Roman Luknár si zvykne svoje obrazy ešte vyšperkovať, v tomto sú výborní tiež René Štúr so Sväťom Malachovským, ktorí hrajú Gejzu a Imreho.

Zvyknete chodiť niekedy aj na natáčanie?

Nie, akurát úplne na začiatku som si bola pozrieť štúdiá, to ešte keď som začínala, ale tie sa odvtedy asi trikrát prerábali. Ani do produkcie nechodím, lebo zmluvy mi posielajú.

Takže vaša práca funguje hlavne cez počítač, to sa ani s hercami osobne nepoznáte?

Vôbec sa s nimi nepoznám. S produkciou komunikujem hlavne e-­mailmi, robím si doma svoju prácu pri počítači a som tak trochu od televízie odrezaná. Porady s naším tímom mávame v súčasnosti raz, dvakrát do roka.

Panelák sledujete zrejme povinne…

Áno, zvyknem pozerať na počítači naraz viac dielov z archívu. Je to dobré najmä preto, keď príde nová postava, aby som videla, ako ju herec hrá, potom ho viem lepšie vystihnúť. Niekedy však strácam prehľad, čo sa aktuálne vysiela, pretože my sme v písaní už veľmi ďaleko, momentálne pracujeme na častiach, ktoré sa budú robiť v decembri. To je však dobre, lebo keby sme nemali náskok, mohla by sa „vloudiť“ nejaká chybička. Na to sa snažím vždy dávať pozor, aby sa nevyskytla v deji nejaká nelogickosť, posuny v konaní postáv, napríklad, že niekto odišiel a zrazu je na scéne. Na to dohliadajú potom aj pri editovaní scenára Andy a kolegyňa Broňa. Ona vedie aj záznamy o všetkých postavách, ktoré sa kedy v Paneláku vyskytli, aby sme mohli prípadne dohľadať, čo sa kedy s ktorou stalo. To je pri seriáli, ktorý sa prehupol už cez tisícu časť, viac ako potrebné.

Keď pracujete len z domu, nechýba vám kontakt s okolím?

Chýba, niekedy mám pocit, že som úplný odľud (smiech). Myslím si, že možno by som nebola taká introvertka, keby som nemala túto prácu, zrejme by bol zo mňa iný človek. Niekedy sa cítim trochu zvláštne, idem do potravín a mám pocit, že sa neviem ani poriadne porozprávať s predavačkou. Okrem toho teraz bývame dosť od ruky, presťahovali sme sa z centra na perifériu, takže keď si predstavím, že musím cestovať pol hodiny, aby som sa s niekým mohla stretnúť v centre, veľmi sa mi nechce, je mi dobre doma. Na tejto práci sa mi však páči, že si viem zadeliť čas a môžem byť viac s rodinou. A nemusím riešiť žiadnych nepríjemných kolegov.

Ako sa vám darí pracovať doma popri malej dcérke?

Práve ona ma naučila väčšej disciplíne – keď je v škôlke, musím rýchlo pracovať. Fungujem teda ako bežne pracujúci človek, akurát nechodím do kancelárie, ale keď odvediem dieťa do škôlky, sadnem si k počítaču doma a píšem. Ale predtým, keď som ešte nebola mamou, bežne sa mi stávalo, že som spala do desiatej a postupne sa to tak posúvalo, že som sa posadila k počítaču o štvrtej a pracovala som do tretej v noci. Okrem toho, aj keď som mala menej práce, sadla som si k nej každý deň, hoci by bolo oveľa efektívnejšie, keby som písala naplno napríklad tri dni. Čím viac práce som mala, tým efektívnejšie som pracovala. Pre mňa sú jednoznačne najinšpirujúcejšie termíny (smiech). Písanie scenárov je veľmi príjemná práca, aj keď občas bolí. Dcérku mám teraz už tri týždne doma, lebo je chorá. Musím preto momentálne pracovať najmä po večeroch a cez víkendy. Partner má osemhodinový pracovný čas a voľné soboty a nedele, takže sa nevieme stretnúť, z čoho je nervózny. Prácu si jednoducho treba vedieť dobre zadeliť, ale s tým má problém asi každý, kto robí z domu.

Pokračování rozhovoru čtěte ZDE

Marek Hlavica: Obraz normalizační společnosti v dramatické tvorbě tehdejšího brněnského studia Československé televize

0

Příspěvek přednesený na konferenci Autor – Vize – Meze Televize dne 9. října 2013.

Ctěné dámy a vážení pánové,

v předchozích třech letech jsem se v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky věnoval průzkumu dramatických pořadů vzniklých v brněnském studiu Československé televize od jeho založení v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské – celkem jich bylo více než pět set. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, personální obsazení, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Žádná podobně komplexní a systematická práce (pokud vím) u nás dosud nevznikla a nebudu teď spekulovat, zda je to více vina výzkumných a akademických institucí či samotné České televize, jejíž povinnosti v oblasti péče o archivní fondy jsou příslušným zákonem definovány jen velmi obecně („vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství“, §3 odst. 1 písm. f zák. 483/1991 Sb.).

Ve svém dnešním příspěvku se vám pokusím přiblížit některé z poznatků, které jsem při svém výzkumu zjistil. Předem musím zdůraznit, že jsem oprávněn hovořit pouze za brněnskou dramatickou tvorbu a nelze vyloučit, že průzkum pořadů pražských, ostravských, bratislavských či košických by přinesl úplně jiné závěry. Dokonce je to i velmi pravděpodobné, protože televizní studia v té době byla – ve srovnání s dnešním stavem – dramaturgicky mnohem více samostatná.

Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že obecně sdíleným názorem v současnosti je, že Československá televize byla v totalitním období prodlouženou rukou komunistické moci zaměřenou na propagandu a manipulaci s veřejným míněním, a tedy že většina vzniklých pořadů byla více či méně skrytými agitkami typu Třiceti případů majora Zemana, Inženýrských odyseí či Okresů na severu. V brněnském studiu (a v dramatické tvorbě, protože například publicistické a dokumentární pořady jsem také nezkoumal) to však neodpovídá skutečnosti. Z průměrně deseti dramatických pořadů připravených ročně redakcí dramatických pořadů byly tohoto druhu jen jeden či dva. Více jich vznikalo v sedmdesátých letech a naopak v letech osmdesátých podobná díla vznikala jen ojediněle, jako jakási dramaturgická „úlitba ideologickým bohům“ či na přímý popud nadřízených orgánů. Například ukázková dezinterpretace událostí v roce 1968 nazvaná Parcela 60, katastr Lukovice (1983, režie Evžen Sokolovský) byla dramaturgicky připravena pražským studiem (dramaturgie Helena Slavíková) a v Brně se natáčela zřejmě jen proto, že se její děj odehrával na moravské vesnici – a tedy to bylo produkčně snazší. Nebo třetí díl volného cyklu kriminálních filmů Stopy zločinu nazvaný Otmar čeká spojku (1986, režie Stanislav Strnad), jenž vypráví příběh emigranta, který se ve Vídni nechá najmout americkou tajnou službou a vrací se se špionážním úkolem do vlasti, aniž by tušil, že bdělá a bystrá socialistická kontrarozvědka nikdy nespí a rejdy imperialistických agentů hravě odhalí, má v titulcích uvedeno, že vznikl ve spolupráci s Krajskou správou SNB. Zřejmě se však tato spolupráce příliš neosvědčila a další díly cyklu už jsou opět zaměřené jen na „běžnou“ kriminalitu – a kvalitativně jdou o řád výše.

Zejména ve zmiňovaných pořadech ze sedmdesátých let se vliv vládnoucí ideologie či moci projevoval několika způsoby. Jedním z úkolů všech redakcí dramatické tvorby bylo uvádět autory ruské, sovětské, ze zemí socialistického bloku a případně i z tzv. zemí třetího světa s důrazem na zobrazení „lidově-osvobozeneckého boje“. Nejvíce schematické jsou pořady z poslední skupiny. Příkladem může být Kára (1975, režie Jiří Bělka) natočená podle divadelní hry portorického autora René Marquése a vyprávějící truchlivý osud ovdovělé ženy a jejích tří dětí na chudinském předměstí portorického hlavního města a jejich postupný úpadek až na úplné dno společnosti. V době a místě vzniku možná hra pojmenovávala obecně sdílené pocity mnoha obyvatel a možná i měla význam pro zlepšení jejich podmínek, to posoudit nemohu, ale ve zpracování středoevropskou televizí však až příliš vynikala její schematičnost a doslovnost, která navíc byla doplněna i veristicky začerněnými obličeji brněnských herců, jejichž nechtěná komičnost by možná fungovala v silvestrovské estrádě, nikoli však ve vážně míněném příběhu. (more…)

Tereza Reková: Postřehy z Erasmu ve Velké Británii

0

Britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny, říká Tereza Reková

(rozhovor s Terezou Rekovou zveřejněný 1.7.2013 na webu České televize)

Školní rok skončil. Žákům a studentům začal letní prázdninový čas. V následujících týdnech vám nabídneme prázdninový minicyklus s informacemi o studentech a jejich zkušenostech se studiem a pobytem v zahraničí. Jednou z nich je i studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (RTDS) Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) Tereza Reková, která letní semestr strávila v rámci studentského programu Erasmus v britském Newportu.

Právě ses vrátila z Erasmu, co to vlastně znamená?

Erasmus je studijní pobyt v rámci vysokoškolského studia na partnerské škole ve státech Evropské unie s podobným nebo příbuzným studijním programem, jako má vaše škola domovská. I když studuji RTDS, pět měsíců jsem prožila v Newportu ve Walesu (Velká Británie) na University of South Wales, kde jsem studovala Documentary Film and Television. O University of South Wales se říká, že je jednou z nejlepších škol ve VB, co se dokumentární tvorby týče.

Proč ses do programu přihlásila? Co tě motivovalo ke studiu v zahraničí?

Chtěla jsem si to vyzkoušet. Myslím si, že pobyt v zahraničí je skvělá příležitost jak poznávat nové kultury, naučit se cizí jazyk, změnit na určitou dobu styl života apod. I když jsem byla v britském Walesu, nemohu říct, že bych se tam potkávala pouze s Brity. Zahraničních studentů zde byly hromady. Do styku jsem přišla s Italy, Portugalci, Pákistánci, Španěly, studenty z Lotyšska, Litvy, a dalšími. Poznávání jejich kultur a životního stylu pro mě bylo fascinující.

S jakými představami jsi do Newportu jela?

Byla jsem hodně zvědavá, jak se studuje v zahraničí. A nejen to, taky mě docela zajímalo, jak já sama budu snášet odloučení od všech mých aktivit, přátel, spolužáků, rodiny. Doufala jsem, že se naučím něco úplně nového, že poznám spoustu nových lidí, že to prostě bude obrovská životní zkušenost.

A realita?

(smích) Velká životní zkušenost to opravdu byla. Hodně lidí o Erasmu říká, že to je jedna nekonečná party. Zvláště, jedete-li studovat do jižních zemí. Tam to tak asi opravdu funguje, práce pro školu není většinou příliš náročná, můžete cestovat, válet se na pláži, užívat si. V Británii to je ale trošku jinak. Počasí je otřesné, takže na pláž sice můžete, ale v pláštěnce a rukavicích. Navíc se to tam cenově pohybuje trochu jinde, takže i každodenní party by se pěkně prodražila.

A studijní zkušenost? V Brně na JAMU máme každodenní rozvrh s cca šestnácti předměty od půl deváté ráno do osmi do večera. Ve Walesu jsme měli zpočátku jen dva předměty, za pár dnů jsme si vyprosili ještě předmět třetí. Výuka tak byla rozvržena do tří dnů na bloky, které začínaly nejdříve v deset hodin. Zpočátku jsem byla nadšená – nemusím vstávat brzo, hurá! Po pár dnech jsem ale zjistila, že mí zahraniční spolužáci mají problém přijít do školy jak na deset, tak i na jedenáct.  Hodně Britů své studium nebere příliš vážně a dle mého názoru můžeme mluvit o jejich jisté ,,studijní rozmazlenosti“.  Výuka od desíti do pěti je pro ně nezvládnutelně dlouhá. Psaní esejí a natáčení projektů je nesnesitelně těžké. Kdybych porovnávala naše znalosti, jsem přesvědčená, že já, absolventka druhého ročníku JAMU, jsem o něco dál se svými vědomostmi a dovednostmi, než britští studenti. Samozřejmě, nepopírám – University of South Wales má mnohem více finančních prostředků než JAMU, a proto také technické vybavení ateliérů bylo úžasné a studenti měli o 100 procent více praxe než já. Co ale s tím, když na natáčení chodili o šest hodin později?  Studium na JAMU v Brně je celkově mnohem náročnější než v Newportu a domnívám se, že britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny.

Jak výuka v Newportu probíhala?

Kromě základních předmětů vztahujících se k dokumentu jsme měli taky hodně praxe. V pondělí jsme vždycky dostali téma, na které jsme museli v neděli odevzdat dvouminutový audiovizuální počin. Pracovali jsme ve skupinkách po pěti a střídali jsme se v rolích (kameraman, střihač, režisér, herec,…). Studenti měli vlastní techniku, ale byla zde možnost si ji zapůjčit i ze školy. Při celé této práci se člověk hodně otrkal jak profesně, tak především co se trpělivosti a vycházení s lidmi týče… domluva ve skupinkách bývala často velmi tristní.

Studenti v Newportu mají možnost spolupracovat s BBC, udělat si praxi atd. Ale mám pocit, že si toho neváží, anebo si tu příležitost vlastně ani neuvědomují. BBC mají v podstatě za rohem a je jim to jedno. Skoro to na mě až působilo dojmem, jakoby byli přehlceni možnostmi, a tak se raději rozhodli nedělat nic.

Do předmětu Newport film, který vedl John Burgan, jsme na konci semestru měli odevzdat desetiminutový dokument, který by měl spojitost s městem Newport. Těžké zadání, zvlášť když nejste ani místní. Já jsem si vybrala téma bezdomovectví v Newportu. Pracovala jsem (po předešlých zkušenostech) raději sama. Teda ne úplně. Pomoci mi měly místní animátorky, neboť jedním z hrdinů mého snímku The Unsheltered / Bez úkrytu byl malý pomeranč vyrobený z latexu (jeden z respondentů odmítl ukázat svou tvář na kameru, proto jsme museli vytvořit jeho pomerančové alter ego). Takže… animátorky mi sice pomoci měly, a samozřejmě to taky do jisté míry udělaly, ale nakonec jsem hodinu před deadlinem (termínem odevzdání) lítala v horečce s foťákem po městě a snažila se vytvořit obrázky pomeranče, které měly být hotovy už před třemi týdny.

Který předmět byl nejzajímavější? Co tě nejvíc zaujalo?

Pitch and Proposal. Tam se nám vystřídali dva vyučující, oba pracující pro BBC, Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins. Peter byl nerudný Ir, který celou dobu křičel, někdy i studenty ztrapňoval, někteří proto výuku s ním zrušili, ale já si to užívala. Hodně mi připomínal Dylana Morana, herce např. ze sitcomu Black Books. Hodiny s Peterem byly sice velmi náročné, ale taky velmi inspirující – on prostě věděl, co dělá. Hodně vycházel ze své praxe u BBC. Jeden příklad z mnoha: ukázal nám fotografii, nebo pustil krátké video a řekl: „Tento člověk je výborný moderátor, ale my pro něj momentálně nemáme žádný pořad. Máte 60 minut – běžte a vymyslete mu formát na míru, který by se hodil na BBC 2 v šest hodin večer.“ A nastala práce ve skupinkách. Po hodině workshopu přišla druhá fáze – prezentace našich nápadů se vším všudy, to znamená i s odhadem rozpočtu, podmínkami natáčení, místem realizace apod. Peter s dalšími studenty tvořili hodnotící komisi a všechny vyslovené nesouhlasy a připomínky jsme si museli umět obhájit. Myslím, že by se to dalo přirovnat k prezentaci na Programové radě v České televizi.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Peter za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohly inspirovat (Den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…). Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Co ti pobyt v zahraničí dal?

Mimo jiné jsem se z velké části naučila vycházet taky sama se sebou. Když máte podivné spolubydlící a venku prší, takže není kam utéct… no, člověka to zocelí.

Zároveň jsem ve volném čase (kterého bylo relativně dost) pracovala na svém vlastním mini internetovém seriálu Erasmus time, který je ke zhlédnutí na youtubu. Co se hnulo, to jsem natočila, a pak jsem se propracovávala hodinami materiálu a snažila se ty nejsenzačnější momenty mého Erasmus pobytu nacpat do krátkých skečů. Stará kamera a domácí střižna na mém počítači byly mé nejlepší kamarádky. Erasmus time  má čtyři díly, když sama sebe donutím, možná udělám ještě díl pátý a závěrečný.

Jaké bylo tvé první setkání s kamerou?

Taťka mě natáčel na dovolené (smích).

Ale jinak se za mé první pořádné setkání s kamerou dá považovat práce v Televizi Noe, kde jsem na postu moderátorky a redaktorky dívčího pořadu V posteli působila dva nebo tři roky. Bylo mi necelých 16 let a tehdy jsem si uvědomila, že by se mi práce v médiích líbila.

Za kamerou jsem se ocitla o rok později. Se spolužáky ze střední školy jsme se přihlásili do soutěže České televize Děti točí hrdiny. Za úkol jsme měli natočit krátký dokument o libovolném válečném veteránovi, kterého jsme si museli sami najít a zjistit jeho příběh. Připravili jsme 15ti minutový snímek Někdo musel jít o panu Josefu Křístkovi, který v době II. světové války bojoval u Tobruku. Při celém procesu jsem zjistila, co vše tvorba dokumentu obnáší – hledání respondentů, plánování natáčení, úvahy nad natáčecím prostředím, příprava otázek, všechny ty technické záležitosti… Nejtěžší pak byla fáze konečná – vybírání nejdůležitějších úseků z rozhovoru s panem Křístkem a rozhodování, co vše se v dokumentu použije, a co ne. Jednak to muselo mít hlavu a patu, zároveň však taky určitou dramatickou stavbu. Soutěž jsme tenkrát vyhráli a mě tehdy napadlo, že by bylo fajn se dokumentu věnovat i v budoucnu. Tuto myšlenku jsem ale zatím nijak dál nerozvíjela. Až ve čtvrtém ročníku jsem si pro svou maturitní práci vybrala téma Životy umělců očima dokumentu, a v teoretické části jsem se zabývala dokumentární tvorbou a jejím dělením. V praktické části jsem pak natočila videodokument o ostravské výtvarnici Kateřině Pavlicové, který jsem pojmenovala Hliněná princezna.

Co nyní studuješ?

Po maturitě jsem se rozhodla (možná i k nelibosti maminky) docela riskovat a podala jsem si pouze dvě přihlášky na vysokou školu. Ještě k tomu byly obě na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně – jedna na Dramatickou výchovu a druhá na Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. Na oba studijní obory jsem byla přijata, zvolit jsem musela jen jeden. Takže momentálně končím druhý ročník dramaturgie a scenáristiky.

Za rok ti studium na JAMU skončí. Máš představu, co bys chtěla studovat dál?

Práce na The Unsheltered / Bez úkrytu mě ujistila v tom, že se dokumentu opravdu chci věnovat. V příštím roce bych ráda zkusila přijímačky na pražskou FAMU, právě na obor dokumentární tvorby.

Další fotografie a informace jsou na internetových stránkách České televize

Miroslav Oščatka: Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů

0

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj byli dva byzantští bratři, narození v 9. století, kteří se stali významnými křesťanskými misionáři. Jejich mise ovlivnila kulturní rozvoj všech křesťanských národů, za což jim náleží titul Apoštolové Slovanů. Stáli u zrodu Hlaholice, první slovanské abecedy užité k překladu Starého zákona, a v pravoslavné církvi jsou uctíváni jako svatí s titulem „Rovni apoštolům“.

V roce 2013 si bude celá křesťanská Evropa připomínat 1150. výročí jejich odkazu. K této významné události vzniká hraná dokumentární série (tzv. doku-drama), která si klade nemalý cíl – zmapovat jejich život a dílo. Unikátnost a význam tohoto projektu nespočívá jen v samotném zpracování, které je co rozsahu a formátu v ČR zcela ojedinělé, ale především ve spolupráci mezi katolickou a pravoslavnou církví, která je z hlediska historického a ekumenického zcela zásadní a v dřívějších dobách jen těžko představitelná.

Příběh z 9. století ve strhujících obrazech líčí počátky šíření křesťanství na Moravě a v našich zemích. Hlavními postavami hraného docu-dramatu a filmu jsou věrozvěsti Konstantin (později známý jako Cyril) a jeho bratr Metoděj. Děj seriálu sleduje významný úsek našich dějin mezi lety 826 až 885. (text ČT)

  • režie: Petr Nikolaev
  • režie (dokumentární část): David Kočár
  • scénář: Miroslav Oščatka, Petr Hudský
  • produkce: Viktor Krištof, three brothers

Čtyřdílný seriál vysílá Česká televize od 29.6. vždy v sobotu ve 20 hodin na programu ČT2.

Oficiální internetové stránky pořadu.

Rebeka Uličná, Marek Petřík: KLIŠÉTEÁTR – PRKNA (pilotní díl)

0

Klišétéátr: Prkna
pilotní díl k neexistujícími sitkomu

Hrají: Vojtěch Johaník, Matěj Mužík, Matyáš Dlab, Jana Posníková, Gábina Veselá, Paulina Labudová, Tomáš David, Jan Neugebauer, Natálie Pelcová, Monika Mokrošová, Helena Poláčková, Bob Mikluš, Saša Stankov, Kateřina Miklínová, Tereza Miklínová, Atom
Produkce: Kateřina Miklínová
Scénář: Matěj Mužík, Vojtěch Johaník
Kamera: Alžběta Medlová, Martin Sůkal
Animace: Lucie Harapátová
Zvuk: Rebeka Uličná, Marek Petřík, Jan Fuksa
Režie: Lucie Harapátová, Matěj Mužík, Vojtěch Johaník
Poděkování: UNTR

Marek Hlavica: Co se do akreditace nevešlo

0

Habilitační přednáška přednesená na zasedání Umělecké rady DIFA JAMU 31. května 2013.

Vážená Umělecká rado,

habilitační prací, kterou zde předkládám, je monografie o dramatické tvorbě brněnského studia Československé televize (ČST). Popisuji v ní její vývoj a proměny od vzniku studia v roce 1961, přibližuji snahu pracovníků ČST o nalezení jedinečnosti a smyslu její brněnské pobočky, upozorňuji na vrcholná období zejména na konci šedesátých a osmdesátých let a končím v roce 1992, kdy vznikla nástupnická Česká televize (ČT). Dalšímu období se ve své práci nevěnuji a nebudu se mu věnovat ani nyní. Snad však budete souhlasit s mou obecnou charakteristikou, v níž následujících dvacet let označím za postupný úpadek. Třicet let úsilí desítek jedinců od roku 1961 je momentálně zmarněno, přinejmenším dramatická redakce brněnského studia ČT je v současnosti zbytečná, není ničím výjimečná, její existence nemá žádný účel, a kdyby byla zrušena, tak k žádné ztrátě nedojde, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne. V posledních měsících lze sice sledovat v celé České televizi určitý vnitřní pohyb, jenž by mohl být příslibem změny k lepšímu, na jeho hodnocení je však ještě příliš brzy.

Po vystudování magisterského oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsem v brněnském studiu také pracoval, takže vlastně část viny za jeho současný stav nesu i já. Mé působení v této instituci nebylo dlouhé, přesto jsem však měl dost příležitostí ji poznat zevnitř. A poznal jsem, že je to podnik, který nejvíce energie spotřebuje nikoli na tvorbu, ale na to, aby se udržel v chodu. Největší důraz se kladl na znalost a pečlivé dodržování všemožných vnitřních pravidel. Přesné dodržování pracovní doby bylo důležitější než to, co v ní člověk dělá. Bylo-li vše vykonáno podle předepsaného postupu, byl-li dodržen podpisový řád, plánovaný rozpočet a termínová listina, pak bylo vše v pořádku – přestože nakonec vznikl pořad ostudný. Měl-li navíc tento ostudný pořad nadprůměrnou sledovanost, byl označen za úspěšný. Podstatnou část pracovní doby bylo nutné věnovat vnitřnímu životu instituce. Ať již dodržování jejích pravidel a rituálů, tak i samotným zaměstnancům, přátelským, zábavným, rezignovaným, ambiciózním či mocným, s nimiž všemi bylo nezbytné stále dokola rozprávět, aby se necítili uražení, nebo aby byli utvrzení ve své důležitosti.

V žádném z těchto rozhovorů nebylo možno mluvit o smyslu existence České televize, o jejím poslání, o ideách, které byly v pozadí jejího vzniku. Česká televize jakoby žila jen zvířecím, biologickým životem, jehož smyslem je jen přežít, odstranit nepřátelské druhy ze svého teritoria a zplodit potomky, kteří budou geny přenášet dál.

Nevydržel jsem v ČT dlouho a možná to bylo i mou vinou. Možná, kdybych byl obratnější, průbojnější či sebevědomější, možná by se mi podařilo něco změnit. Možná, kdybych více a vytrvaleji hledal, nalezl bych v ČT jedince, kteří měli podobné pocity a kteří tam určitě byli a jsou i dnes, a možná bych společně s nimi něco dokázal. Nevím a teď o tom mluvit nechci. Ani se nyní nechci snažit pojmenovat rozmanité příčiny tohoto stavu, ani se nebudu věnovat jeho podrobnějšímu popisu. Chci mluvit o něčem jiném. (more…)

Marek Hlavica: Dramaturg v televizi – v době totalitní a v době pluralitní

0

Příspěvek přednesený 10. května 2013 na kolokviu Dramaturgie pro 21. století během festivalu Zlomvaz na DAMU.

Předchozí tři roky jsem strávil přípravou monografie o vývoji dramatické tvorby v brněnském studiu Československé televize (ČST) od jeho vzniku v roce 1961 až do založení nástupnické České televize v roce 1992. Snažil jsem se komplexně zmapovat všechny dramatické pořady, které za těch třicet let v Brně vznikly v redakci dramatické, hudební, zábavní či dětské. Na dochované jsem se mohl podívat, k již neexistujícím jsem se snažil získat nějaké informace ze scénářů, z recenzí a někdy alespoň ze vzpomínek pamětníků. Celkem jsem se takto seznámil s více než pěti stovkami pořadů. Zkoumal jsem jejich obsahové i formální proměny, ale také vývoj instituce, organizaci dramaturgie i produkce, způsoby financování i způsoby komunikace s pražským vedením ČST i s mocenskými orgány, zejména s dozorujícím Krajským výborem KSČ.

Výsledná studie vyšla letos v lednu s prostým, popisným názvem Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Dlouho jsem však zvažoval, že by se jmenovala odlišně, nakonec mi však kolegové mou představu vymluvili, že prý zní nevědecky, příliš lidově a snad až hanlivě. Knihu jsem chtěl nazvat Příběhy z regionu a na tomto názvu se mi líbila jeho dvojznačnost, neboť se jednak týkal samotných dramatických pořadů, „příběhů“ vzniklých v jihomoravském regionu, a jednak se týkal skutečnosti, že má analýza brněnských inscenací, filmů či seriálů se nevěnovala jenom jim samotným, ale také lidem, kteří s nimi byli spojeni, zejména scenáristům, režisérům a dramaturgům, jejich „příběhům“, tedy okolnostem, za jakých se do studia dostali, jak v něm pracovali, jak se proměňoval jejich vztah k zaměstnavateli, jak se vyrovnávali s požadavky a potřebami média propagandistického a masového a jaké byly jejich další osudy poté, co studio opustili.

V následujícím textu se pokusím představit tři z nich, tři dramaturgy, dvě ženy a jednoho muže, kteří větší či menší část svého profesního života spojili s brněnským studiem a ve všech případech po sobě zanechali pozoruhodné dílo. Toto kolokvium nese název Dramaturgie pro 21. století a mohlo by se zdát, že můj příspěvek na ně nepatří, neboť se bude zaobírat dramaturgií ve století dvacátém, navíc ve zcela odlišném politickém systému. Já si to nemyslím. Na příkladu oněch tří jedinců se pokusím ukázat, jakými různými způsoby se může kreativní a talentovaný člověk snažit tvořit v prostředí instituce, která má kvůli své velikosti velký sklon k byrokratičnosti a odosobnělé mechaničnosti, která je pod nejpřísnějším ideologickým dozorem a která by také měla vytvářet pořady určené širokému a rozmanitému publiku, „masám“ – tedy v prostředí výrazně nekreativním či nesvobodném. Dnes již žijeme ve zcela odlišném politickém uspořádání, avšak výše uvedená omezení a překážky do jisté míry přetrvávají dodnes (a nejen v televizích). Domnívám se, že poznání toho, jak se s nimi vypořádávali dramaturgové ve století minulém, může být inspirativní i ve století tomto, v jednadvacátém. Mimo jiné se také pokusím dokázat (či spíše připomenout) fakt, že osobnost dramaturga je v každé kulturní instituci nejen nezastupitelná, ale i zásadní, neboť především on je zodpovědný za její „duši“ či filozofii, především on je půdou, po níž sice každý šlape či si ji ani neuvědomuje, ale z níž vše vyrůstá, a on je i zahradníkem, jenž rozhoduje o tom, co v té půdě poroste a pokvete, jaké košaté stromy a pestré květy (tedy režiséry, dramatiky, herce, scénografy atd.) budou pak návštěvníci obdivovat – a přitom se nebudou ptát, kdo je vysázel. Ale to už je úděl zahradníků. (more…)

Go to Top