Posts tagged televize

Seminář Jana Gogoly ml.

0

V pátek 26. dubna 2013 proběhl seminář režiséra dokumentárních filmů Jana Gogoly ml.

Jan Gogola ml. (1971) – manžel Martiny a otec Elišky a Šimona, režisér, dramaturg České televize, publicista, pedagog FAMU. Absolvent fakulty žurnalistiky UK a katedry dokumentární tvorby na FAMU-AMU. V roce 2006 šéf programu Televizního studia Brno – ČT. Režisér celovečerní street movie s národem k použití: Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech – festivaly Jihlava, Linz, Nisa Festival – Zittau, Wiesbaden, Finále Plzeň. České Velenice Evropské – jeden díl z rakouského situačně dokumentárního filmu Across the Border – Napříč hranicí: dvě ceny na MFF festivale v Lipsku 2004 a dvě ceny MFF Syrakusy – USA 2005, film byl také uveden mimo jiné na festivalech v Amsterdamu, v Jihlavě, ve Florencii.

Autor mimo jiné těchto filmů a televizních pořadů, z nichž některé byly uvedeny a oceněny na tuzemských a zahraničních festivalech a všechny v České televizi: Deník babičky Němcové (filmový deník o počasí a společnosti), Nonstop (filosofická groteska o nekonečnosti proudící dálnicí), Odstup a kontakt Dana Trubače (portrét sochaře, manžela, otce, vesničana), Panelák je kamarád – Praha mizerná, Slečna Braník – Praha mizerná, Ave Braník (portréty částí Prahy), Panenka proti zbytku světa (hraný portrét), Svědectví Františka Daniela (tragikomické vyprávění bývalého romského vězně koncentračních táborů), Veselí pod Moravou (povodňová reportáž jako výzva), Vila Inocent (portrét ženy s absolutní vůlí), šesti částí z cyklu Intolerance: Matiční souvislosti, Komunikační souvislost atd…

 

Jan Motal: Prolomit dělbu moci: na okraj Svobody pro Smetanu

0

“V činech mas je jenom málo mravnosti.” (H. D. Thoreau)

Při Svobodě pro Smetanu, i po skončení filmu, a vlastně poslední dobou velice často přemýšlím nad tím, proč se současný Čech či Moravan cítí tak nekomfortně v demokracii. Pomíjím nyní “meritum věci”, tedy zda Smetanův čin by skutečně měl být kvalifikován tak, jak byl, zda si kdokoliv cokoliv zaslouží, zda je předvolební billboard soukromý majetek a jiné podobné otázky, které se loňský rok točily na veřejnosti a film je opět znovu klade. I pro míru identifikace tvůrců filmu se Smetanovým aktem mne v souvislosti s tím, nakolik jsme podobnými postoji obklopeni, zajímá mnohem víc význam toho, jak tento akt vnímá společnost, pro demokracii, v níž (alespoň deklarativně) zatím stále ještě věří. Čím dál tím víc se totiž ptám: víme tedy vůbec, co je demokracie?

Demokracie může mít mnoho podob a jedním z nich je i demokracie jako osobní postoj, jak nejen ve Světové revoluci zdůrazňoval Masaryk. Ve své základní rovině je to ale především takový systém, v němž vláda vychází z lidu. Čím příměji může lid ovlivnit obsazení dané funkce či dané rozhodnutí, tím více je toto legitimní, tím větší, silnější mandát dané zastoupení má. Nejsilnější institucí demokracie je tedy zřejmě přímá volba a referendum. Krajní formou demokracie je systém anarchistický, kdy lid nemá zástupce, ale volba a rozhodování se uplatňuje vždy a přímo.

Ať tak či tak, v demokracii, stejně jako v každém jiném politickém systému, se objevuje zásadní otázka toho, jak hodnotit přestoupení pravidel a jak tato pravidla určovat. Ten způsob demokracie, v němž se nacházíme a nachází se v něm většina států, jež se za demokratické považují, vychází z představy, že lid navrhuje pravidla, tedy zákony, skrze své zástupce, tedy politiky, kteří díky času, jenž na tuto činnost mají, tak mohou činit kvalifikovaněji a důsledněji. Nicméně, jak najdeme už u Montesquieho, realizaci těchto pravidel a kontrolu jejich dodržování nemohou provádět ti stejní lidé či lidé s nimi spříznění, tyto mocenské oblasti musí být odděleny. Proč? Protože pak by místo demokracie nastoupila totalita, tedy totální kontrola určité mocenské struktury nad celou společností. A to nezávisle na tom, jaký volební systém se v zemi nachází – možno tedy říci, že demokracie je větší vahou demokracií právě pro to, že důsledně dodržuje toto dělení moci a dává tedy všem rovnost před pravidly, tedy před zákonem (nikoliv rovnost sociální), než tím, jak se konkrétně volí zástupci či zda se vůbec volí.

Jmenovaný snímek je fascinující přehlídkou sympatií právě k prolomení tohoto principu, přičemž jedním z nejsilnějších momentů je lehce absurdní situace před policejní stanicí, nakonec i filmaři odhalená jako zcela neupřímná a hysterická. V ní se snaží muž vyhecovat dav, aby vtrhl na policii a zařídil osvobození Smetany, protože “my jsme lid” a “on je zástupcem lidu” a lid jde tedy rozhodovat. Zastavuji film na této scéně záměrně, zkratkovitě a vytrhuje ji z kontextu, protože když ji pozoruji viset takto v bezčasí jako samostatný fenomén, oproštěný od Langera, Smetany, Nečase i Remundy s Klusákem, odkazuje mne právě na tu horkou tektonickou činnost v duši národa.

Není to osamocený případ. Podobnou rétoriku slyšíme z Holešovské výzvy, která začíná na náměstích stínat hlavy, prozatím jen figurín. Slyšíme ji z různých demonstrací a manifestací, slyšíme ji po hospodách a autobusových zastávkách, slyšíme ji v bufetu a kupodivu leckdy i na školních chodbách od rozohněných studentů. Idea situace vychází z tohoto: na základě zákona, přijatého legitimními zástupci lidu (jímž se může stát kdokoliv z lidu), byl nezávislým soudem odsouzen občan. Tento rozsudek vykonává nezávislá moc výkonná, tedy policie. Pokud libovolné z těchto tvrzení neplatí, nežijeme v demokracii, ale v určité formě na demokracii nalakované totality.

Nicméně konstituování demokracie neznamená narušit zvrhlý systém “jeho metodami”, tedy narušením této nezávislosti (např. že by policie sympatizující s nějakou skupinou obyvatel jednala proti rozhodnutí nezávislého soudu, nebo že by soud soudil podle své libovůle, bez použití platné legislativy, příp. že by předseda vlády mohl osvobodit koho si usmyslí on nebo dav na tiskové konferenci). Marcus Aurelius kdesi píše: dej si pozor, aby ses k nelidem nechoval tak, jako se oni chovají k lidem. Mravní autonomie člověka znamená, že nepřistoupí na nižší prostředky v zájmu toho, aby dosáhl svého cíle – není pak mravně autonomní, ale heteronomní, protože se nechává unášet svými cíli. Jinými slovy: namísto spravedlnosti (jež vyžaduje umírněnost, moudrost, ale i odvahu) nastupuje zášť, nenávist, frustrace a msta.

A přesně to byly klíčové pojmy těch chvil nejen naší historie, kdy se “lid” snažil zjednávat svoji spravedlnost na vlastní pěst. Nenávist a msta vedla mnohé v rámci kolektivizace nebo politických procesů 50. let k tomu, aby těm, na než měli i z často docela lidských důvodů spadeno, udělovali ad hoc tresty výše až smrtelné, hlava nehlava. Ten stejný duch vede ke kmenovému hospodářství ve stylu “oko za oko”, “zub za zub”. Ten stejný přístup k životu je vlastně barbarství, protože neuskutečňuje vůli lidu, ale pomatený a z rozumu a pojmu spravedlnosti vůbec vychýlený živočišný pud. Právě k jeho překonání sami sebe kultivujeme tím, co nazýváme civilizací.

Boj proti bezpráví a nespravedlnosti nesmí se nikdy dít cestou nespravedlnosti a bezpráví. Nikoliv pro nějaký “politický” program, ale prostě z jeho podstaty: stal by se sám sobě kontradikcí. Dalším rozměrem je pak rozměr filosofický: a to, jak ukazuje Jaspers, že jedinou vinou, kterou může posuzovat společnost, je vina kriminální či politická. V druhém případě je ale součástí viny i lid sám, tedy nikoliv my-oni, my – hodní podvedení lidé a oni – zlí a falešní politikové, ale my, zdroj jich, oni, obraz nás, my a oni společně zodpovědni.

Mravní vina, již by například velmi rádi soudili proponenti Holešovské výzvy a mnozí Smetanovi obdivovatelé, ale i mnozí novináři, může být souzena pouze svědomím a tváří blízkého člověka. Chceme-li: mravní vinu můžeme soudit pouze v rozhovoru s Bohem. A to i pro to, že není fakticky dokazatelná, nelze ji soudit podle struktury pravidel či principů. Je vinou mravní, tedy vinou, s níž stojí člověk sám před sebou, před věčností, v níž se s ní musí vyrovnat. Do struktury této mravní viny patří otázka, zda při vymáhání spravedlnosti lze být nespravedlivý. Prolomení principu nezávislé spravedlnosti v demokracii, tedy justice, prolamuje vinu kriminální a ponechává jen vinu politickou. Jak připomíná Jaspers, tu pragmaticky ale soudí vždy vítězové, na úkor poražených.

O to sympatičtější je připomenout si, čemu ani dnes mnozí nemohou přijít na chuť: a to, že se po sametové revoluci nekonal žádný soudní hon na čarodějnice, upalování komunistů a vyrovnávání se s minulostí mečem a silou. Můžeme za to vděčit i Václavu Havlovi a lidem kolem něj, kteří dokázali přesvědčit vahou svých osobností společnost, že tato cesta je zhoubná, nelidská, nemravná. A to pro to, že z nás činí ty, jež chceme soudit.

Roman Smetana nikoho – na rozdíl od mnoha svých příznivců – nechtěl trestat. Neprolamoval dělbu moci, ač by si mohl najít důvody např. v tom, že jeho případ měla na starosti Langerová a šlo právě o Langera, komu pokreslil hlavu. Jeho postoj byl thoreauovský v tom, že se snažil systematicky trvat na svém. Východisko jeho činu je ve svobodě projevu a v tomto smyslu jej můžeme i chápat jako legitimní v demokracii, v níž by aktivita občana naopak měla být tím nejdůležitějším. (I když Thoreau by k trestu nejspíše nastoupil)

Na druhou stranu to, čemu podléhají jeho příznivci, a v některých sekvencích filmu snad i samotní tvůrci snímku, je cesta nespravedlnosti, cesta, která neústí v produktivní proměnu společnosti či potrestání viníků, ale v mentalitu totality, v níž je kdokoliv schopen rozhodovat o osudu kohokoliv. Jako se náš soused mohl stát udavačem, jako se můj kolega v práci mohl zasadit o můj konec, cítíme zde jakousi touhu po tom, vzít vše do vlastních rukou a být zákonodárcem, soudcem i vykonavatelem trestu. Facky a vajíčka na náměstí jsou toho jen smutným příkladem.

To vše má možná ještě hlubší jadérko, a tím je zoufalství sama ze sebe. Možná jde vlastně o neurotickou projekci těch, kteří žijí ve společnosti, jež se odcizuje jejich představě o tom, jaká má být. Demokracie není nejsnadnější způsob vládnutí, protože vyžaduje neustálou aktivitu, bdělost a kultivaci člověka. V tom je ale prozatím i nejlepší – protože nechává člověka být člověkem, je výrazem jeho důstojnosti a nenechává jej klesnout k tomu, aby z něj bylo jen konzumní zvíře. Stává-li se jím, potom demokracie padá a je nahrazena diktaturou.

Nakonec i Thoreau poznamenal, že volit pravdu není dost – samotnou volbou se naše účast v politice nevyčerpává. Demokracie vyžaduje naši aktivitu a má nástroje, jak této aktivitě dát prostor. Nicméně lidé, kteří sami sebe naleznou v situaci zoufalství nad tím, že necítí mít vliv na svět kolem sebe, kteří se cítí být zrazováni tím, co nazýváme “demokracií”, ji – třebas nevědomky – ve výkřiku zoufalství třeba chtějí prolomit, i když od slov k činům je někdy daleko, jak jsme viděli. Takové situace nám mají být mementem toho, že o demokracii je třeba se snažit, že je křehká a její život stojí a padá na tom, jak se budeme snažit o to, aby fungovala.

Ve chvíli, kdy společnost, “lid”, přestane chápat, v čem je demokracie jeho vládou, a přetaví si ji do veřejného lynčování, stínání hlav, dobývání se do úřadů nebo vyhazování oken (všimněme si, jak zdomácnělo slovo “defenestrace” v našich ulicích), demokracie má namále. A zachránit ji nedokáže švejkovská taškařice a ani láteření na bídu politiků.

Převzato z blogu Jana Motala

Iveta Novotná: Reportáž (ze křtu knihy)

0

V úterý 5. února proběhl v brněnské kavárně Trojka slavnostní křest knihy Marka Hlavici Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize v letech 1961 – 1991. Autorem publikace je Marek Hlavica, který vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.

V současnosti působí ve stejném ateliéru jako pedagog, ale spolupracuje také s televizí, ať už veřejnoprávní, nebo komerční. Studentka 1. ročníku Ateliéru RTDS na DIFA JAMU Iveta Novotná natočila v Trojce reportáž, během níž se autora knihy zeptala na specifika jednotlivých desetiletých období brněnské televize.

Dále oslovila dlouholetou dramaturgyni literárně – dramatické redakce brněnského televizního studia Danuši Špirkovou a režiséry Zdeňka Kaloče a Jiřího Vanýska. Reportáž uslyšíte tuto sobotu v magazínu Zelný rynk.

Nalaďte si Zelný rynk Českého rozhlasu Brno v sobotu 9. března po 17. hodině.  (text ČRo)

Marek Hlavica: Křest knihy o dramatické tvorbě Československé televize

0

Dovolujeme si Vás pozvat na slavnostní křest knihy

Marka Hlavici

Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961-1991)

Těšíme se na Vaši návštěvu v úterý 5. února 2013 od 18 hodin v salonku kavárny Trojka v Domě pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)

Reportáž České televize o křtu

Rozhovor s autorem v pořadu ČT24 Kultura v regionech (16. 2. 2013)

Recenze na webu BrnoŽurnál (22. 2. 2013)

Recenze na webu Kultura21.cz (19. 4. 2013)

Marek Hlavica: Dramatická tvorba brněnského studia ČST (1961-1991)

0

Tato studie se zaměřuje na dramatické pořady vzniklé v brněnském studiu Československé televize (ČST) od zahájení jeho činnosti v roce 1961 až do vzniku nástupnické České televize v roce 1992. Jejím cílem je komplexně prozkoumat veškerou fikční narativní produkci studia ve všech redakcích, které se těmto pořadům věnovaly, tedy v literárně-dramatické, zábavní, hudební a ve vysílání pro děti a mládež. Primárně se pokouší o vytvoření celkového přehledu dramatické tvorby jihomoravského regionálního studia ČST a o zachycení všech forem vzniklých pořadů bez jakékoli předběžné selekce. Zkoumaná díla analyzuje a srovnává na základě jejich tematické, obsahové, žánrové, geopolitické či autorské souvislosti a usiluje tak mimo jiné o pojmenování proměn produkce ČST v průběhu třiceti let, jež se vyznačovaly nemalým množstvím zásadních politických, společenských, estetických i technologických změn. Současně také přibližuje kontext fungování studia, jeho personální obsazení, způsob přípravy a schvalování pořadů, ideologické požadavky kladené na televizní tvorbu i produkční okolnosti vzniku jednotlivých děl. Vedle zkoumání samotných dramatických pořadů čerpá rovněž z archivních dokumentů a osobních rozhovorů se zaměstnanci i spolupracovníky studia a snaží se zachytit způsob i vývoj jejich tvorby v ČST.

Z recenzentských posudků:

„Marek Hlavica napsal úctyhodné dílo. Toto hodnocení se ovšem, jak by se mohlo zdát, netýká především jeho rozsahu, ale hlavně autorova vědomí souvislostí, jež se neztrácí ani v záplavě informací a faktografického materiálu. Ten hrozil zahlcením autora i čtenářů, protože pouhý suchý výčet každodennosti chodu takové instituce, jakou Československá televize bezesporu byla, musí spolehlivě zahubit i vstřícného posuzovatele. Jest si jenom přáti, aby podobný přístup i kvalitu zpracování obsahovaly všechny další a jiné texty zabývající se podobnou problematikou. Nejen České televizi se tak dostává do rukou pozoruhodný text, jehož historické zkoumání může přispět k tak potřebné reflexi současnosti.“

prof. Mgr. Jan Gogola

„Autor stál na začátku před množstvím chaoticky působících artefaktů rozprostřených v poměrně dlouhém (a proměnlivém) časovém údobí, ale zřejmě (jak i sám přiznává) i před mezerovitým archivním materiálem a dokumentací. Ale z tohoto chaosu se mu zdařilo vytvořit ladný celek. Způsob, jakým se rozhodl uspořádat materiál v jednotlivých kapitolách i podkapitolách, se mi jeví jako velmi šťastný. I když dodržuje chronologii, nečiní z ní dogma a podkapitoly o výraznějších osobnostech považuji za přínosné a z hlediska profesní charakteristiky za citlivé a výstižné.

[…]

Se všemi dostupnými prameny a materiály pracuje v průběhu celého textu, aniž by jej zatěžoval zbytečnostmi. Vždy je to na místě a osvětlí problém pojednávaného období či inscenace z jiné strany. Práci si nikterak neulehčil tím, že by pro jednotlivá období vybral některé (některou) inscenace (inscenaci). Velmi poctivě a svědomitě se věnuje všem – s dobrou stylistickou schopností vyhmátnout základní obsahové i realizační komponenty. (Někdy doplní vtipnou glosu.) Tato náročná metoda vyžadovala od autora spoustu času a soustředěné pozornosti. Velmi působivá je zejména a kupodivu u nejšedivějších a „nejstejnějších“ titulů kapitoly o (tehdejší) soudobé dramatické tvorbě v době normalizace. Jistě bych byla raději, kdyby tomu tak nebylo, ale tituly takto shromážděné obklopí čtenáře neobyčejně stísňující a šedivo-depresivní atmosférou a vypovídají o situaci a tvorbě v daném období lépe, než by se podařilo na vybraném modelu nebo explikativnímu textu.

[…]

Autor také v průběhu práce klade řadu inspirujících otázek, ať už doslovně, nebo bezděky, v kontextu, které by mohly a měly inspirovat k dalšímu bádání a promýšlení ze strany sociologie, psychologie nebo i kulturní politiky. V každém případě jde neoddiskutovatelně o pionýrskou práci, kterou nebude moci obejít nikdo, kdo se bude chtít zabývat nejen televizní historií, ale i dílčími problémy kultury v daném období.“

PhDr. Danuše Špirková

Publikaci lze zakoupit v e-shopu Edičního střediska JAMU.

Seminář Radima Procházky

0

Dne 30. listopadu proběhl seminář filmového producenta a režiséra Radima Procházky.




Photo © Marek Hlavica

Seminář Radima Procházky

0

V pátek 30. listopadu 2012 od 10:15 do 16:00 v místnosti 405 DIFA JAMU (Mozartova 1) proběhne seminář

filmového producenta a režiséra

Radima Procházky

o způsobech, možnostech i problémech tvorby a financování filmů, o práci filmového producenta, dokumentární režii, českém filmovém a televizním prostředí atd.

Radim Procházka (1975) – Absolvent katedry dokumentární tvorby FAMU, producent a režisér. Je producentem tří celovečerních hraných filmů, které získaly řadu cen, včetně Českého lva. Produkoval také desítky úspěšných dokumentárních filmů a televizních pořadů.

Dlouhodobě spolupracoval s režisérem Robertem Sedláčkem. Sedláčkův nejnovější film Rodina je základ státu (2011) získal čtyři Ceny filmové kritiky, včetně ocenění za nejlepší film, a šest nominací na Českého lva. Klasikovi českého filmu Karlu Vachkovi produkoval poslední dva filmy. Nejnověji Tmáře a jeho rod, za který získal na MFDF Jihlava 2011 cenu FNE Visegrad Prix pro nejlepší dokumentární koprodukci. V roce 2010 uvedl do kin svůj film Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace, který byl nominován na Cenu filmových kritiků a teoretiků. Jeho krátký film Náš první hospodář získal Zvláštní cenu poroty v anketě Trilobit.

Je členem Evropské filmové akademie. – http://radimprochazka.com/

 

Tomáš Koňařík: Sezóna

0

Magazín o lovu, rybolovu a všem, co zajímá nejen správné chlapy.

Zajímá vás myslivost, berou vás ryby a dost času trávíte v přírodě? Na Pětce vám začíná Sezóna – týdenní magazín o všem, co se šustne nejen v lese. Tina Pletánková vám představí sezónní nabídku, která platí po celý rok. Na Pětce.

Vysíláno 3. listopadu 2012.

Režie Tomáš Koňařík

Uvádí Tina Pletánková (Poslouchá hudbu 60. a 70. let + jazz, má ráda občasné jamování, šachy, les + pes, dále ještě vaření, knihy: Jorge Luis Borges, Paul Johnson, Ludvík Souček, Robert Fulgum, František Běhounek a 56 dalších. Oblíbené filmy a pořady: České, 60., 70. a 80. léta. K její lítosti má ráda všechny nápoje kromě kyselého mléka.)

Antonín Přidal: Úvodní slovo k semináři SRT

0

Úvodní slovo k semináři Sdružení pro rozhlasovou tvorbu v rámci festivalu Prix Bohemia Radio Poděbrady 2011

Dámy a pánové,

v jedné své knížce přišel humorista Jaroslav Žák s touto historkou:

Kdesi na poušti lidé instalovali panel s obrovskými písmeny složenými z velkých žárovek. Chtěli tak komunikovat s mimozemskými civilizacemi. Blikali, blikali a po delší době se na nebi začala rozsvěcovat jiná žárovková písmena, až z nich vznikla věta: CO CHCETE? Pozemšťany to tak konsternovalo, že pomocí svých žárovek odpověděli: NIC. Písmena na nebi zhasla a bylo po komunikaci.

Někdy jsem si u takových žárovek představoval začínající autory, kteří zkoušejí proniknout do rozhlasu. Jak blikají a blikají a jak se nad nimi v pravidelných intervalech rozsvěcuje odpověď: CO CHCETE? NEMÁME PENÍZE ANI VYSÍLACÍ ČASY. Ti dole to nějakou dobu pozorují a pak odbliknou: NO TAK NIC. A zhasnou.

Další varianta je taková, že nebešťané nemají čas vůbec. Nejen vysílací, ale žádný. Mají tolik práce se svou vlastní prací, že se nedostanou ani k zašroubování žárovek, natož k poblikávání směrem dolů.

Dnešní seminář, doufám, tyto historky vyvrátí, nebo aspoň uvede na pravou míru. Jinak by nestálo za to někoho k rozhlasové tvorbě vychovávat.

Ani na Divadelní fakultě JAMU jsme před dvaceti lety nezačali výchovou rozhlasových tvůrců, ale tím, že jsme chtěli rozšířit obzor tvůrců divadelních. Pokusili jsme se tehdy o semináře, ve kterých by se studenti divadelní dramaturgie a režie dovídali, jak rozmanitě se dá o divadle psát pro média. A jak užitečné je vyznat se v jejich potřebách, zvláštnostech a pastech. Teprve časem se z těchto pokusů vyvinul ateliér s mediálním zaměřením, protože jsme si řekli, že na fakultě plné budoucích divadelníků mohou najít dost inspirace také zájemci, kteří by se rádi věnovali dramaturgické a autorské práci pro rozhlas a televizi. Chtěli jsme, aby do své výbavy dostali něco víc než lidé vyučení výhradně v mediální praxi. Aby získali větší nadhled a přehled. Aby si doplňovali znalosti o jazyce, literatuře, filmu a dalších uměních. O kultuře nejen současné a nejen mediální. Aby tak lépe pochopili, že sdělovací PROSTŘEDKY jsou tu proto, aby něco ZPROSTŘEDKOVÁVALY – a to něco významnějšího a složitějšího, než jsou ony samy. Že nejsou skutečností nejvyšší.

Taková průprava měla vést k větší svědomitosti, k hloubavějšímu myšlení, k osobitější tvorbě a koneckonců i k jisté nezávislosti na mediální profesi. I kdyby studenti usoudili, že práce pro média je neuspokojuje nebo že pro ni nemají všechny vlohy, ani pak nemusejí absolvovat s prázdnýma rukama či přesněji – s prázdnou hlavou. Poznali něco o povaze médií – a také o sobě – a s touto zkušeností se mohou dát do dalšího hledání.

Během dvaceti let přibyly k výuce další složky: seznamování s novými technologiemi, zkušenost s internetovým rozhlasovým projektem, účast na realizaci pořadů v některých veřejnoprávních studiích. Ale taky nám za tu dobu přibylo poznatků, jak pomalu se zmírňuje stará nesnáz – nesnáz, kterou je: rezervovanost rozhlasu a televize vůči nováčkům; nedostatek možnosti, aby své pokusy opakovali a nedostávali se k nim jen jednou za dlouhý čas; nedostatek energie nové talenty nejen vyhledat, ale také je zaujmout a hlavně NEPUSTIT. Nepustit je k vodě s povzdechem, že není kde a není zač.

Z devíti absolventských ročníků a z padesátky našich absolventů zůstal u rozhlasové tvorby zlomek. Sedm osm statečných. Nebo posedlých? Tři pracují pro rozhlas pravidelně, ostatní s pauzami. Řeknete, že právě o takové vytrvalce je co stát, že právě ty potřebuje rozhlas nejvíc. Ale já řeknu – potřebuje jich víc. O hodně víc. Není to zatím generace, jen rozptýlená skupinka. A neměli bychom přehlédnout něco důležitého. Totiž to, že jejich talent a výdrž nebyly všechno. Kromě nich měli ještě cosi: zvláštní štěstí. Ne ve smyslu náhody.

Michal Šalomoun: Sejít z cesty

0

Lehce absurdní příběh o tom, jak se mladému právníkovi vymknul z ruky zdánlivě prostý úkol přivézt k soudu z Prahy do Olomouce bohémského pobudu. V hlavních rolích Ondřej Pavelka, Václav Neužil a Jitka Čvančarová. Dále hrají: O. Navrátil, V. Hybnerová a další. Scénář R. Císař. Kamera P. Vejslík. Režie P. Jandourek

Televizní film Sejít z cesty je ryze českou variantou road-movie příběhu. Hlavní hrdina, mladý právník magistr Běloušek (Václav Neužil) má ve filmu zdánlivě banální úkol, přivézt k soudu z Prahy do Olomouce jednoho lehce bohémského pobudu. Všechno by mělo být snadné a jednoduché, jenže na tomto úkolu má výjimečný osobní zájem majitel advokátní kanceláře a zároveň otec hlavního hrdiny, takže od počátku je cesta ovlivňována prvním Murphyho zákonem „Cokoli se může pokazit…“ Není na tom nic zvláštního, jen se to těžko vysvětluje otci a snoubence. Místo tří hodin v autě nakonec stráví magistr Běloušek na cestě s výstředním Petem (Ondřej Pavelka) několik dní. Tento nechtěný výlet pak změní leccos z jeho pohledu na svět. Při natáčení filmu nebyla zraněna žádná zvířata. (text ČT)

Scénář: Pavel Jandourek, Rudolf Král, Michal Šalomoun, Irena Pavlová
Dramaturg: Jiří Šimáček
Režie: Pavel Jandourek

Stopáž: 86 minut, Premiéra proběhla 17. června 2012 na ČT1

Stránky pořadu na webu České televize.

Ke stažení u obvyklých distributorů.

Go to Top