Posts tagged Tereza Reková

Tereza Reková: Postřehy z Erasmu ve Velké Británii

0

Britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny, říká Tereza Reková

(rozhovor s Terezou Rekovou zveřejněný 1.7.2013 na webu České televize)

Školní rok skončil. Žákům a studentům začal letní prázdninový čas. V následujících týdnech vám nabídneme prázdninový minicyklus s informacemi o studentech a jejich zkušenostech se studiem a pobytem v zahraničí. Jednou z nich je i studentka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (RTDS) Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) Tereza Reková, která letní semestr strávila v rámci studentského programu Erasmus v britském Newportu.

Právě ses vrátila z Erasmu, co to vlastně znamená?

Erasmus je studijní pobyt v rámci vysokoškolského studia na partnerské škole ve státech Evropské unie s podobným nebo příbuzným studijním programem, jako má vaše škola domovská. I když studuji RTDS, pět měsíců jsem prožila v Newportu ve Walesu (Velká Británie) na University of South Wales, kde jsem studovala Documentary Film and Television. O University of South Wales se říká, že je jednou z nejlepších škol ve VB, co se dokumentární tvorby týče.

Proč ses do programu přihlásila? Co tě motivovalo ke studiu v zahraničí?

Chtěla jsem si to vyzkoušet. Myslím si, že pobyt v zahraničí je skvělá příležitost jak poznávat nové kultury, naučit se cizí jazyk, změnit na určitou dobu styl života apod. I když jsem byla v britském Walesu, nemohu říct, že bych se tam potkávala pouze s Brity. Zahraničních studentů zde byly hromady. Do styku jsem přišla s Italy, Portugalci, Pákistánci, Španěly, studenty z Lotyšska, Litvy, a dalšími. Poznávání jejich kultur a životního stylu pro mě bylo fascinující.

S jakými představami jsi do Newportu jela?

Byla jsem hodně zvědavá, jak se studuje v zahraničí. A nejen to, taky mě docela zajímalo, jak já sama budu snášet odloučení od všech mých aktivit, přátel, spolužáků, rodiny. Doufala jsem, že se naučím něco úplně nového, že poznám spoustu nových lidí, že to prostě bude obrovská životní zkušenost.

A realita?

(smích) Velká životní zkušenost to opravdu byla. Hodně lidí o Erasmu říká, že to je jedna nekonečná party. Zvláště, jedete-li studovat do jižních zemí. Tam to tak asi opravdu funguje, práce pro školu není většinou příliš náročná, můžete cestovat, válet se na pláži, užívat si. V Británii to je ale trošku jinak. Počasí je otřesné, takže na pláž sice můžete, ale v pláštěnce a rukavicích. Navíc se to tam cenově pohybuje trochu jinde, takže i každodenní party by se pěkně prodražila.

A studijní zkušenost? V Brně na JAMU máme každodenní rozvrh s cca šestnácti předměty od půl deváté ráno do osmi do večera. Ve Walesu jsme měli zpočátku jen dva předměty, za pár dnů jsme si vyprosili ještě předmět třetí. Výuka tak byla rozvržena do tří dnů na bloky, které začínaly nejdříve v deset hodin. Zpočátku jsem byla nadšená – nemusím vstávat brzo, hurá! Po pár dnech jsem ale zjistila, že mí zahraniční spolužáci mají problém přijít do školy jak na deset, tak i na jedenáct.  Hodně Britů své studium nebere příliš vážně a dle mého názoru můžeme mluvit o jejich jisté ,,studijní rozmazlenosti“.  Výuka od desíti do pěti je pro ně nezvládnutelně dlouhá. Psaní esejí a natáčení projektů je nesnesitelně těžké. Kdybych porovnávala naše znalosti, jsem přesvědčená, že já, absolventka druhého ročníku JAMU, jsem o něco dál se svými vědomostmi a dovednostmi, než britští studenti. Samozřejmě, nepopírám – University of South Wales má mnohem více finančních prostředků než JAMU, a proto také technické vybavení ateliérů bylo úžasné a studenti měli o 100 procent více praxe než já. Co ale s tím, když na natáčení chodili o šest hodin později?  Studium na JAMU v Brně je celkově mnohem náročnější než v Newportu a domnívám se, že britští studenti by u nás nepřežili ani dva dny.

Jak výuka v Newportu probíhala?

Kromě základních předmětů vztahujících se k dokumentu jsme měli taky hodně praxe. V pondělí jsme vždycky dostali téma, na které jsme museli v neděli odevzdat dvouminutový audiovizuální počin. Pracovali jsme ve skupinkách po pěti a střídali jsme se v rolích (kameraman, střihač, režisér, herec,…). Studenti měli vlastní techniku, ale byla zde možnost si ji zapůjčit i ze školy. Při celé této práci se člověk hodně otrkal jak profesně, tak především co se trpělivosti a vycházení s lidmi týče… domluva ve skupinkách bývala často velmi tristní.

Studenti v Newportu mají možnost spolupracovat s BBC, udělat si praxi atd. Ale mám pocit, že si toho neváží, anebo si tu příležitost vlastně ani neuvědomují. BBC mají v podstatě za rohem a je jim to jedno. Skoro to na mě až působilo dojmem, jakoby byli přehlceni možnostmi, a tak se raději rozhodli nedělat nic.

Do předmětu Newport film, který vedl John Burgan, jsme na konci semestru měli odevzdat desetiminutový dokument, který by měl spojitost s městem Newport. Těžké zadání, zvlášť když nejste ani místní. Já jsem si vybrala téma bezdomovectví v Newportu. Pracovala jsem (po předešlých zkušenostech) raději sama. Teda ne úplně. Pomoci mi měly místní animátorky, neboť jedním z hrdinů mého snímku The Unsheltered / Bez úkrytu byl malý pomeranč vyrobený z latexu (jeden z respondentů odmítl ukázat svou tvář na kameru, proto jsme museli vytvořit jeho pomerančové alter ego). Takže… animátorky mi sice pomoci měly, a samozřejmě to taky do jisté míry udělaly, ale nakonec jsem hodinu před deadlinem (termínem odevzdání) lítala v horečce s foťákem po městě a snažila se vytvořit obrázky pomeranče, které měly být hotovy už před třemi týdny.

Který předmět byl nejzajímavější? Co tě nejvíc zaujalo?

Pitch and Proposal. Tam se nám vystřídali dva vyučující, oba pracující pro BBC, Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins. Peter byl nerudný Ir, který celou dobu křičel, někdy i studenty ztrapňoval, někteří proto výuku s ním zrušili, ale já si to užívala. Hodně mi připomínal Dylana Morana, herce např. ze sitcomu Black Books. Hodiny s Peterem byly sice velmi náročné, ale taky velmi inspirující – on prostě věděl, co dělá. Hodně vycházel ze své praxe u BBC. Jeden příklad z mnoha: ukázal nám fotografii, nebo pustil krátké video a řekl: „Tento člověk je výborný moderátor, ale my pro něj momentálně nemáme žádný pořad. Máte 60 minut – běžte a vymyslete mu formát na míru, který by se hodil na BBC 2 v šest hodin večer.“ A nastala práce ve skupinkách. Po hodině workshopu přišla druhá fáze – prezentace našich nápadů se vším všudy, to znamená i s odhadem rozpočtu, podmínkami natáčení, místem realizace apod. Peter s dalšími studenty tvořili hodnotící komisi a všechny vyslovené nesouhlasy a připomínky jsme si museli umět obhájit. Myslím, že by se to dalo přirovnat k prezentaci na Programové radě v České televizi.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Peter za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohly inspirovat (Den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…). Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Co ti pobyt v zahraničí dal?

Mimo jiné jsem se z velké části naučila vycházet taky sama se sebou. Když máte podivné spolubydlící a venku prší, takže není kam utéct… no, člověka to zocelí.

Zároveň jsem ve volném čase (kterého bylo relativně dost) pracovala na svém vlastním mini internetovém seriálu Erasmus time, který je ke zhlédnutí na youtubu. Co se hnulo, to jsem natočila, a pak jsem se propracovávala hodinami materiálu a snažila se ty nejsenzačnější momenty mého Erasmus pobytu nacpat do krátkých skečů. Stará kamera a domácí střižna na mém počítači byly mé nejlepší kamarádky. Erasmus time  má čtyři díly, když sama sebe donutím, možná udělám ještě díl pátý a závěrečný.

Jaké bylo tvé první setkání s kamerou?

Taťka mě natáčel na dovolené (smích).

Ale jinak se za mé první pořádné setkání s kamerou dá považovat práce v Televizi Noe, kde jsem na postu moderátorky a redaktorky dívčího pořadu V posteli působila dva nebo tři roky. Bylo mi necelých 16 let a tehdy jsem si uvědomila, že by se mi práce v médiích líbila.

Za kamerou jsem se ocitla o rok později. Se spolužáky ze střední školy jsme se přihlásili do soutěže České televize Děti točí hrdiny. Za úkol jsme měli natočit krátký dokument o libovolném válečném veteránovi, kterého jsme si museli sami najít a zjistit jeho příběh. Připravili jsme 15ti minutový snímek Někdo musel jít o panu Josefu Křístkovi, který v době II. světové války bojoval u Tobruku. Při celém procesu jsem zjistila, co vše tvorba dokumentu obnáší – hledání respondentů, plánování natáčení, úvahy nad natáčecím prostředím, příprava otázek, všechny ty technické záležitosti… Nejtěžší pak byla fáze konečná – vybírání nejdůležitějších úseků z rozhovoru s panem Křístkem a rozhodování, co vše se v dokumentu použije, a co ne. Jednak to muselo mít hlavu a patu, zároveň však taky určitou dramatickou stavbu. Soutěž jsme tenkrát vyhráli a mě tehdy napadlo, že by bylo fajn se dokumentu věnovat i v budoucnu. Tuto myšlenku jsem ale zatím nijak dál nerozvíjela. Až ve čtvrtém ročníku jsem si pro svou maturitní práci vybrala téma Životy umělců očima dokumentu, a v teoretické části jsem se zabývala dokumentární tvorbou a jejím dělením. V praktické části jsem pak natočila videodokument o ostravské výtvarnici Kateřině Pavlicové, který jsem pojmenovala Hliněná princezna.

Co nyní studuješ?

Po maturitě jsem se rozhodla (možná i k nelibosti maminky) docela riskovat a podala jsem si pouze dvě přihlášky na vysokou školu. Ještě k tomu byly obě na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně – jedna na Dramatickou výchovu a druhá na Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku. Na oba studijní obory jsem byla přijata, zvolit jsem musela jen jeden. Takže momentálně končím druhý ročník dramaturgie a scenáristiky.

Za rok ti studium na JAMU skončí. Máš představu, co bys chtěla studovat dál?

Práce na The Unsheltered / Bez úkrytu mě ujistila v tom, že se dokumentu opravdu chci věnovat. V příštím roce bych ráda zkusila přijímačky na pražskou FAMU, právě na obor dokumentární tvorby.

Další fotografie a informace jsou na internetových stránkách České televize

Tereza Reková: Erasmus ve Walesu

0

Můj Erasmus program proběhl ve Velké Británii na University of South Wales, Newport. Strávila jsem tam přesně 4 a půl měsíce a musím přiznat, že to bylo tak akorát. Jak všichni studenti, kteří se někdy Erasmu zúčastnili, prohlašují – byla to jedna z největších zkušeností mého života. Bohužel nemohu říct, že byla skrz naskrz pozitivní. Z negativních věcí se ale člověk učí o to více, ne?

Můj studijní program se jmenoval Documentary Film and Television (zkráceně DFT) a výuku jsem měla kombinovanou jak se studenty prvního, tak i druhého ročníku. O University of South Wales se říká, že je jedna z nejlepších ve Velké Británii, co se dokumentární tvorby týče. Je pravda, že studenti zde mají možnost praxe např. pro BBC, na druhou stranu disciplína a snaha zdokonalit se není jejich příliš silnou stránkou. Bylo běžné, že studenti chodili do vyučování pozdě (a to i přesto, že lekce začínaly až v deset dopoledne), či nechodili vůbec. To samé pak platilo pro natáčení a výrobu zadaných projektů – jednou jsme chtěli natáčení domluvit na 11 ráno, ale mí spolužáci byli proti, že je to příliš brzo. Tak se sraz přesunul na 3 odpoledne. První člen skupinky dorazil o půl čtvrté, druhý v pět a třetí v devět večer.

Nebojím se říct, že místní studenti jsou skutečně velmi leniví a rozmazlení možnostmi, které mají. V jejich tvorbě jsem pak pozorovala velký vliv amerických velkofilmů a jejich představy o natáčení dvouminutových videí byly zpravidla velmi megalomanské (tak natočíme policejní razii, vyloupíme banku, závod aut, přepadení, únos, necháme vybouchnout most!).

Jakým stylem zde probíhala výuka?

Měli jsme tři předměty, z toho jeden dvakrát týdně. Na ten se budu soustředit jako první:

DISECTING STORIES

Na začátku semestru jsme byli ve třídě rozděleni do skupin zhruba po pěti lidech (ve třídě nás bylo kolem třiceti). Tyto skupiny pak spolupracovaly celý půlrok.

Každý týden jsme od Johna Burgana dostali několik témat, ze kterých jsme si měli jedno vybrat a podle něj pak natočit dvouminutové video. Cílem těchto cvičení bylo, aby si každý student vyzkoušel rozdílné role – jednou jsem pro video psala scénář, jednou jsem držela kameru, jindy jsem v tom hrála, nebo stříhala výsledný materiál. Z tohoto hlediska byl tento předmět opravdu plodný, neboť jak jinak si má student různé role vyzkoušet, než v praxi. Problémem sice bylo, že někteří členové skupinky své role nedodržovali, ale… no, to se asi ve větší či menší míře děje všude.

Disecting stories jsme měli každé pondělí od desíti do jedné a v úterý od dvou do pěti. V pondělí jsme zpravidla dostali nové zadání a pak si výsledné audiovizuální díla (na které byl deadline v neděli) pouštěli a scénu po scéně je rozebírali. Studenti měli za úkol říkat své postřehy, John nám pak k tomu řekl hodně z profesního hlediska. Z počátku se jednalo o videa beze slov, postupem času jsme však začali tvořit díla i s dialogy.

Pokud jsme všechna videa nestihli projet v pondělí, pokračovali jsme pak v úterý. Jinak byla ale tato hodina často věnována historii filmu – pouštěli jsme si významné scény z klasických filmů nebo filmy celé, a pak jsme se o nich bavili z praktického i historického hlediska. Tuto část bych přirovnala k tomu, co děláme na JAMU v Kapitolách z dějin světového filmu s panem Aujezdským či ve Vývoji televizní dramatické tvorby s paní Slavíkovou.

PITCH AND PROPOSAL

V tomto předmětu se nám vystřídali dva pedagogové – Sally Lisk-Lewis a Peter Watkins, oba pracovníci BBC. Sally nás učila první měsíc a půl, pak však musela kvůli natáčení odjet a převzal si nás Peter. Tento muž byl typickým předobrazem lehce nerudného a nevypočitatelného Ira, který se nebojí vás přede všemi ponížit či utrousit nepříjemnou poznámku na váš účet. Na druhou stranu se nás tak ale snažil připravit na ,,reálný život“ v televizi, kde se s námi ,,nikdo mazlit nebude“.

V Pitch and Proposal jsme zpravidla tvořili náměty na nové pořady a pak si je před sebou navzájem prezentovali a kritizovali. Nikdo nikoho nešetřil. Peter většinou sestavil čtyřčlennou komisi ze studentů, před kterou jsme si pak museli naše nápady obhájit. Prezentace však neprobíhaly stylem ,,mám nápad na seriál o dinosaurech, co myslíte?“. Prezentující skupiny musely vždy vyjít ze třídy ven a pak vše sehrát i se svědomitým příchodem a potřesením rukou, jakoby se jednalo o prezentaci před reálnou komisí. Nápady musely obsahovat vše od námětu, přes finanční rozpočet, až po místo natáčení či jméno hvězdy, která by danou věc mohla moderovat.

Formáty pořadů se většinou měly hodit na BBC, Peter nám vždy řekl, v jakém vysílacím čase by se to potenciálně vysílalo a my tomu naše nápady musely přizpůsobit (s ohledem na cílovou skupinu diváků či vysílací kanál).

Jako výsledná práce z tohoto předmětu byl námět na hodinový dokument pro BBC, na kterém jsme postupně pracovali celý půlrok. Jedním z přípravných cvičení byla také naše vycházka do centra města, kde jsme naše náměty museli prezentovat náhodným kolemjdoucím a ptát se jich na názor, plus jestli by vůbec něco takového sledovali.

V některých hodinách předmětu Pitch and Proposal jsme také rozebírali současnou televizní tvorbu a říkali si její negativa a pozitiva + důvody, proč je pořad oblíbený či není. Celý tento předmět byl tedy podobný tomu, co děláme s p. Slavíkovou v Současné televizní tvorbě.

NEWPORT FILM

Newport film opět vedl John Burgan. Předmět jsme měli každé úterý od desíti do jedné ve velkém promítacím sále a zpravidla jsme zde sledovali hodinové či delší dokumenty, které jsme pak rozebírali. Dokumenty se netýkaly ryze Newportu (jak název napovídá), ale týkaly se i globální problematiky (Cinemania, The Lift etc.). Předmět mi otevřel oči, co se pohledu na dokument týče, a co ještě se vůbec za dokument dá považovat (viz. Hodinový dokument a opravě silnice, který se natáčel z okna nad danou cestou a autor se očividně vyžíval v záběrech na… opravování silnice). Zároveň jsme však také byli seznámení se zajímavými internetovými projekty (interaktivní dokument Out of my window, nová aplikace do iPhonů Frankenstein, etc.).

Výsledným projektem z předmětu Newport film pak byl desetiminutový dokument, který jsme měli sami vytvořit v kooperaci se spolužáky či místními animátory – já zvolila animátory a natočila mini dokument o Newportských bezdomovcích.

V rámci výuky nám pak byl také nabídnut zajímavý 24 hodinový seminář. Právě Peter Watkins za námi přišel s tím, že BBC pracuje na dokumentu BLACKOUT, aneb co by se stalo, kdyby se v celé Británii na týden vypla elektřina, voda a plyn. BBC prý chce výslednou hodinovku poskládat z amatérských záběrů pořízených na iPhony, foťáky, či kamery tak, aby vše působilo reálně. A tak jsme se rozdělili do skupin a měli jsme přesně 24 hodin na to, abychom donesli dvouminutové video plné chaosu, zoufalství, či naopak naděje. Peter nám dal scénáře, které nás mohli inspirovat (den první: lidi výpadek neberou vážně, možná jsou dokonce rádi. Den druhý: začíná docházet voda, obchody jsou pomalu vykoupené. Den třetí: rojí se krádeže, lidi jsou špinaví, mají hlad – nemají jak si uvařit. Den čtvrtý: zoufalství se šíří celou zemí, lidi se snaží dostat pryč. Den pátý: demonstrace etc…)

Bylo na nás, jestli výsledné dvě minuty pojmeme jako výřez jedné situace z prostředka týdne, či malou koláž momentů od pondělí do neděle. Po 24 hodinách intenzivní práce beze spánku jsme se opět sešli ve škole a audiovizuální díla si pouštěli. Peter je pak všechny poslal do Londýnské BBC. Musím říct, že tato zkušenost byla k nezaplacení.

Shrnuto podtrženo – myslím si, že co se profesní úrovně týče, posunul mě pobyt v Británii na další příčku. Zároveň jsem se také naučila něco nového o lidech a o tom, jak s nimi vycházet – a hlavně jak být ještě více tolerantní, než jsem byla před tím. Taky už ale vím, že se člověk nemůže na nikoho spoléhat, leda sám na sebe. A když se poštěstí, třeba vám někdo pomůže.

No jo, je to tvrdý chleba, ta práce s ,”umělci”.

Tereza Reková: The unsheltered / Bez úkrytu

0

Desetiminutový dokument THE UNSHELTERED / BEZ ÚKRYTU vznikl jako výstup z předmětu Newport film na University of South Wales, kde jsem studovala jeden semestr Dokumentárního Filmu a Televize v rámci programu Erasmus.
Dokument pojednává o osudech tří místních bezdomovců. Záběry z jejich života jsou proloženy animovanou částí, na které jsem spolupravocala se třemi studentkami druhého ročníku animované tvorby.

The 10 minutes documentary THE UNSHELTERED is my final work after one term studies on University of South Wales, Documentary Film and Television.
The Unsheltered is about three homeless guys who live in Newport. You can also see short animation which I cooperated on with three students of animation (Millie Michael, Laura Capper, Amber Corrick)

Režie: Tereza Reková

Tereza Reková: Balada o Erasmu

0

Tentokrát rozhlásek napsala Tereza Reková, která se narodila v roce 1992 v Ostravě.

Studuje brněnskou JAMU, obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. O film a televizi se zajímá již dlouhou dobu, v letech 2008 – 2011 moderovala v ostravské televizi Noe.

Rozhlásek Terezy Rekové Balada o Erasmu přednese v Zelném rynku herečka Divadla Husa na provázku Petra Bučková. Poslouchejte v sobotu 27. dubna po 17. hodině. (text ČRo)

Tereza Reková: Balada o Erasmu

Rozhodla jsem se vám sdělit
něco o svém životě:
že Pan Osud, ten zlý prevít,
strh mi patu na botě.

Na tom není nic divného.
Boty s dírou? Normální!
Však v zemi Erasmu mého
mraky denně zkapalní!

Vždyť tu vítr posmívá se
turistovi ve dne v noci.
A sluníčko při vší kráse
přišlo o své pravomoci.

Na Velikonoce měli
v Česku sněhu hromady.
I přesto však domů chtěly
mé cestovní doklady!

Přestože jsem za louží,
kam se každý nepodívá,
srdce denně zatouží
českého se napít piva.

Welšané uchrochtaní
s narcisy a s drakem
člověku děs nahání
vlasteneckým tlakem!

Ani sama královna
mě zůstat nedonutí.
Ač jsem duše kočovná,
v prsou cítím pnutí.

Dost už bylo černého
čaje s mlékem v pět…
Nedbám ceny jízdného,
navracím se zpět!

 

Tereza Reková: Erasmus Time 4 (Students in danger)

0

Studentky brněnské JAMU, Tereza Reková a Bibiána Rybárová, si ve Walesu neužívají jenom zábavných chvil… někdy jim jde taky o život. Ponořte se do sedmi dramatických minut plných dechberoucích zvratů a husí kůži nahánějicích momentů…. a připravte se na jedno. Budete se bát.
Díl čtvrtý – Studentky v obklíčení

Two students of JAMU Brno, Tereza Reková and Bibiána Rybárová, are not having only fun in Wales, the place of their Erasmus. Some situations are really dangerous there. Todays part is very dramatic and full of breath taking and scaring moments, as you can see.

Part four – Students in danger

Předchozí díly:

Erasmus Time 1

Erasmus Time 2

Erasmus Time 3

Tereza Reková: Erasmus Time 3

0

Dámy a pánové, je to tady!

Třetí díl internetového seriálu Erasmus time! Aneb jak se naučit welšsky (pokud to divné chrochtání vůbec můžeme nazývat jazykem) za sedm minut!

Ladies and gentleman, the third part of Erasmus time is here! How to learn welsh in seven minutes? The answer is waiting for you….

Enjoy!

Tereza Reková: The Encounter

0

Na čem české studentky pracují ve Walesu?

Co všechno obsahuje ,,práce do školy”?

Tentokrát dvouminutové video s názvem ,,The Encounter” aneb trable se scrabble…

Enjoy the trouble with scrabble! :)

Scrabble man: Nizmo Nsk Muhlanga

Bitch: Tereza Reková

Camera: Jake Mitchell

Director: Simon Pax McDowell

Support: Catherine Moore

Tereza Reková: Druhý semestr

0

Třetí rozhlásek napsala Tereza Reková, která se narodila v roce 1992 v Ostravě. Studuje brněnskou JAMU, obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. O film a televizi se zajímá již dlouhou dobu, v letech 2008-2011 moderovala v ostravské televizi Noe. (text ČRo)

Rozhlásek Terezy Rekové Druhý semestr přednese v Zelném rynku herec Divadla Husa na provázku Robert Mikluš. Poslouchejte v sobotu 23. ledna po 17. hodině.

 

Tereza Reková: Druhý semestr

Je tu konec února,
a jak už to tak bývá,
škola, ta zlá potvora,
za dveřmi se skrývá.

Nudě vysokých studentů,
vy-so-ko-ško-lá-ků,
a všem volným momentům,
tráveným v obýváku,

nutno říci sbohem, pa!
Nyní škola volá.
Naše milovaná, ta…
…prostě ta potvora
Zkouškového úspěšně
shodili jsme pouta.
A skripta teď posměšně
házíme do kouta.

Co nám příští pololetí,
co nám jenom nachystá?
Voda plyne, to to letí,
nervózní jsem dočista.

 Takže zpátky do lavic
s úsměvem na tváři.
Učit se teď víc a víc!
Ať se nám to daří!

Tereza Reková: Erasmus time 2

0

Další díl vašeho internetového seriálu, další příběh ze života Terezy Rekové, studentky brněnské JAMU, oboru Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika.
Co všechno ji potkalo během prvních dvou týdnů na Erasmu ve Walesu? Jaké nástrahy na ni číhaly? S kým se už seznámila? A co na to Jan Tleskač?
Díl druhý – Newportský týden

The next part of mini series about Tereza Rekova, the student of JAMU in Brno (Czech Republic). How is going her Erasmus program? What happened during the first two weeks in Wales? Are there some complications?
Part two – A week in Newport

Tereza Reková & Bibiána Rybárová: Erasmus time

0

Dvě počestné a nevinné dívky se chrabře vydaly z civilizovaného srdce Evropy do divočiny na jejím úplném konci a s obdivuhodnou odvahou se hodlají potýkat s podivnými manýry domorodců, jejich neobvyklým jazykem, nezvyklou stravou a dalšími zarážejícími, udivujícími, šokujícími, ba i životu nebezpečnými skutečnostmi.

Přežijí setkání s cizí kulturou? Vrátí se neposkvrněny? Vrátí se vůbec? Jaké zážitky si odvezou a jak dlouho se z nich budou vzpamatovávat? Uchovají si svou civilizovanost a kultivovanost? Nebo snad podlehnou touhám a choutkám domorodých obyvatel? Přijede za nimi i Jan Tleskač?

Sledujte videoblog Terezy Rekové a Bibiány Rybárové o jejich pobytu ve welšském Newportu v rámci programu Erasmus a takřka v přímém přenosu budete přítomni jejich dobrodružstvím, radostem, překvapením, setkáním, poznáním a nedejbože možná i zkáze.

 

Go to Top