Posts tagged Tereza Semotamová

Tereza Semotamová: ZA ANTONÍNEM PŘIDALEM: NIKDY NEPODCEŇOVAT LITERATURU!

0

3245582-img-antonin-pridalSpisovatel, moderátor a pedagog Antonín Přidal zemřel v úterý ve věku 81 let

Antonín Přidal byl dramatik, básník, překladatel a také pedagog, publicista, rozhlasový redaktor a televizní moderátor. Pro své nápady tak nacházel rozličné formy realizace: překládal, sbíral cizí naivistické texty, připravoval rozhlasové pořady, moderoval talkshow, psal eseje o literatuře, divadelní hry, rozhlasové hry, básně. Kromě toho o činnostech, které vykonával, dovedl mluvit a nadchnout pro ně jiné. Většina lidí ho znala jako možná až příliš rozvážného moderátora pořadů Z očí do očí nebo Klub Netopýr.

V roce 1991 založil obor rozhlasová dramaturgie a scenáristika na divadelní fakultě brněnské JAMU a pak ho dlouhá léta vedl. Právě jako studentka jsem jej poznala. Spolu s dalšími pedagogy, především spisovatelem a filmovým kritikem Pavlem Švandou, tomuto oboru vdechli porevoluční nadšení z možností, které dlouze očekávaná svoboda skýtala, a velkoryse pojatý prostor pro tvůrčí psaní, filmové projekce, analýzy a reflexe děl.

Pro mě tak nebyl jen nápaditým spisovatelem a geniálním překladatelem Lorcy, Shakespeara, Leara, Singera, Weitta, Thomase, Rostena a dalších. Byl to vztyčený pedagogický ukazováček - a nebudu zastírat, že často i noční můra studentských let. Nebyla s ním věru snadná komunikace. Takřka metaforická nedoslýchavost mezi námi se promítala do většiny našich rozhovorů. A to i v předmětu Umění rozhovoru nebo při konzultacích k mojí dizertaci. Něco jako „ztraceno v překladu“ či rozmotávání klubka vlny, kdy nemůžete najít konec. Nebo je to začátek?

Ale vždycky to stálo za to. Žádný text nespadl jen tak pod stůl, protože k němu nebylo co říct. Pamatuju si, jak jsem v rámci každoměsíčních reflexí četby, filmové a divadelní tvorby do textu jen tak halabala sepsala něco o Gribojedově dramatu Hoře z rozumu (povinná četba ke státnicím z dějin světového divadla), abych zaplácla kolonku „četba“. Pořádně jsem to schytala: „Četla jste to vůbec? Napište to znovu. Hodně jste to podcenila.“ Nikdy nepodceňovat literaturu!

Pokud mi něco předal, tak to bylo tohle. Jak literaturu přijímat, hlavně jak číst mezi řádky ve všech těch slavných klasických děl, kterých se člověk tak trochu bojí: v literárním semináři mi přes Pirandellovu povídku Kůň na měsíci a Hemingwayovy Kopce jako bílí sloni ukázal mistrovství krátkého prozaického textu. A jak psát? Jak si hrát s nápadem a jak se naučit mazat, jak vážit každé slovo v té textové pavučině. Celou neděli se člověk hrbil u počítače, aby napsal úkol do americky pojatého semináře (Přidal miloval Ameriku!) tvůrčího psaní, který zněl „rozhovor dvou psů“. To nezní nijak spektakulárně, ale sepište – lépe řečeno promažte dostatečně dobře – něco, co další den budete nahlas předčítat před dalšími spolužáky a prof. Přidalem!

A proč to byl právě rozhlasový obor? Coby redaktor brněnské literárně-dramatické redakce měl Přidal na starosti několik pořadů, mimo jiné fiktivní rozhovory s panem Hlavou, naivním velikášem, který se ochotně hlásil k odpovědnosti za absurdity tehdejšího veřejného života. Rozhlas pro něj nebyl jen zašívárnou v nemilé době, toto médium si zamiloval. Texty psané pro rozhlas pro něj byly „hry hlasů“ – viz experimentálně pojatá hra Všechny moje hlasy, v níž hrdina František vymýšlí osudy hlasů z nahrávek jazykových kurzů, které poslouchá pořád dokola. Nechci tuhle vzpomínku zahltit synopsemi, zmíním tedy už jen moji oblíbenou Prodám ucho, prodám hrob s podtitulem „černá hra pro hlasy různých barev“ - v níž se efektně zužitkovaly jeho potíže s nedoslýchavostí ve stáří.

Vzdělaný spisovatel, překladatel a pedagog na své okolí mnohdy působil přísně, až upjatě. Pod touto krustou se ovšem skrýval člověk, který miloval naléhavost literatury, nekonečné hrátky s příběhy a jazykem, nespoutaný humor. „Mám dávný zvyk započatý už v chlapeckých letech, potulovat se kolem tehdy otcovy knihovny, vybírat si na přeskáčku různé knížky, číst si v nich zcela libovolně, od břehu k břehu, od stezky ke stezce.“

P. S. Nikdy nezapomenu na brněnský Měsíc autorského čtení v roce 2008. Přidalovo vystoupení se chýlilo ke konci, najednou se někdo z publika zeptal, jak bojovat proti tomu všemu zlému, na co denně narážíme. Ta otázka nezněla naivně, ale chytře a naléhavě. Ticho se dalo krájet, od rozvážného moderátora Klubu Netopýr (a mnohem víc) všichni čekali moudro na konec. Profesor Přidal se jen usmál: Žijte, jak nejlépe umíte. (zveřejněno v časopise Respekt)

VZKAZ
Od rána hledám v knihách po otci
popsaný starý žlutý lístek
Pode mnou na žloutnoucím koberci
leží dvě děti a kočkují se

Na zlomek chvíle zamrznou mi oči
ováté papírem a nevidím
Kdosi mě nadzvedne a zlehka pootočí
k těm hlasům téměř kočičím

a smějícím se jako by šlo o vše
(tak o vše jako nad skrýšemi knih)
Slepotou procitám a znovu vidím dobře
prsty i to co poponáším v nich

Nažloutlou hrstku průsvitného vzduchu
Odstín a nic     Ten stručný vzkaz
o tom co byl jsem a co budu
až nevrátí mě mráz

Pak znovu hledám otcův lístek
s dvaceti slovy     Možná přesnými
Mé děti umořeně zhroutily se
a hrají si na to že nežijí

(Sbohem, ale čemu, 1992)

16707600_775340755956769_7728394779557773610_o

 

Tereza Semotamová: Please Enter Destination

0

PFV_1400x1400V roce 2012 pro cyklus Hry nové generace napsala Tereza Semotamová komedii Zadejte cíl, kterou v Brně realizovala s režisérem Jakubem Macečkem a dramaturgyní Hanou Hložkovou.

Tuto hru si vybrala Barbora Lyčková k překladu do angličtiny a poslala ho vloni do soutěže: Play for Voices and Words without Borders.

A tento překlad české rozhlasové hry iniciované v Českém rozhlase se umístil na druhém místě. V USA vznikne anglická rozhlasová inscenace a ještě hra vyjde tiskem. Více informací je zde: http://www.playforvoices.com/

Gratulujeme Tereze i všem, kteří se na tomto mimořádném úspěchu podíleli.

 

Tereza Semotamová & Jakub Vítek: Počong

0

PočongPočong aneb O pinoživosti lidské existence

Hrdina tohoto románu denně prochází podivnou metamorfózou, v závislosti na denní době mění pohlaví. Dopoledne se stává ženou a prodává v květinářství, odpoledne se činí jako muž v opravně deštníků. Před očima užaslého čtenáře se odvíjí život jedince žijícího jedním dechem dva různé životy, dva naprosto odlišné pohledy na svět. Má tento člověk své místo ve společnosti tak prudce definované genderovými rolemi, jako je ta naše? Společně s naším hrdinou hledáme odpověď na tuto dotěrnou otázku napříč humorně-mystickým příběhem, který autoři vyšívají košatou češtinou, protkávají nemilosrdným humorem a koření dravou chutí psát. Do textu jako do kroniky tvůrci uložili zážitky a poznatky načerpané vlastními životy, a jak dokládá poznámkový aparát, drtivá většina popsaných geografických, přírodopisných a situačních bizarností má základ v realitě. Tato kniha je tak krom jiného znovupotvrzením skutečnosti, že lidská fantazie nezřídka selhává v konfrontaci s podivuhodnou pestrostí, kterou překypuje reálný svět kolem nás.

Rok vydání: 2015
Počet stran: 206
Vazba: brožovaná
Formát: 122 × 175 mm
Číslo publikace: 334
ISBN: 978-80-7443-173-9

Ilustrace: Bio Masha
Grafická úprava: Kateřina Wewiorová

Vydaly Větrné mlýny

Tereza Semotamová: Německé rozhlasové hry 50. let

0

semotamov_Práce analyzuje původní dramatickou rozhlasovou tvorbu západoněmeckých rozhlasových stanic 50. let. Skýtá vhled do společenské situace poválečného Německa, poskytuje analýzu vybraných rozhlasových her autorů, např. Borcherta, Eicha, Aichingerové, Bölla, Dürrenmatta, Frische, Wellershoffa.

Autorka se věnuje jedinečnosti scenáristických postupů, zohledňuje také snahu jednotlivých autorů o rozhlasovost, tedy, jakým způsobem ozvláštňují svá dramata svébytně rozhlasovými prostředky. Poskytuje i pohled na recepci německé rozhlasové hry v československém (později českém) kontextu. Jejím cílem je zhodnotit, jakým způsobem dané hry nahlížejí realitu, jak je v nich zobrazována válka a s jakou mírou kritičnosti nahlížejí národně socialistický režim. Poválečné období bývá v německém kontextu považováno za „zlaté časy“ rozhlasové tvorby.

ISBN: 978-80-7460-048-7

Počet stran: 213

Vydala JAMU v roce 2014 v edici Výběrová řada doktorských prací.

Možno zakoupit v Edičním středisku JAMU.

Dora Kaprálová: Zimní kniha o lásce

0

bez názvuDora Kaprálová se narodila v roce 1975 v Brně. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scénáristiku. Literární kritička, publicistka a prozaička, dokumentaristka, scénáristka TV-seriálu pro děti „Já budu Einsteinem“. Knižně vydala například divadelní hru „Výšiny“ a rozhovor s Květou Legá­tovou „Návraty do Želar“. Editorsky připravila antologii „Kdybych vstoupil do kauflandu, byl bych v Brně“. Několik let psala pravidelně glosy a recenze převážně o současné české poezii do MF DNES i jinam. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně.

Je jeden muž. Miluji ho houževnatě jako nějaká housenka. On spíše prchá a já mu to nijak nezazlívám. Prchá, honím, a honí-li mě, prchám. On mě ale, to musím přiznat, už vlastně vůbec nehoní. On jen prchá, musí-li. Nezazlívám mu to. Miluje mě esteticky, je to láska asketického atleta, co běží k cílové rovince, tam někam na sever, tam stále na sever, běží a běží, aby neviděl, jak moc ho chci u sebe zadržet, protože nechci; nechci, aby tím vším proběhl příliš rychle. Aby zmizel. Protože tam za cílem, tam už není nic. Ani ti sobi ne. Jen zima, tma a zima.

Texty „Zimní knihy o lásce“ vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho „Jedna žena“. Od ledna do února 2013 D. K. každý den napsala pro P. Esterházyho jednu z literárních vinět. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti autorku pochopitelně mrzí. Netuší, jak se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. (text nakladatelství Archa)

Dora Kaprálová: Zimní kniha o lásce (Je jeden muž, Barrichello)

První vydání, 84 stran, ISBN 978-80-87545-25-6

Vydalo nakladatelství Archa ve Zlíně v roce 2014.

Recenze Terezy Semotamové v Deníku Referendum.

Tereza Semotamová: To, co chceš, se možná nemá stát

0

Semotamov_Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou.

Ale chápeš, proč tam nepřišel? Já tomu nerozumím…“ – „No za tím bude podle mě ještě něco jinýho.“ – „A moje vídeňská kamarádka S. říkala, že si prostě bezpodmínečně musím koupit ten chytrej telefon… Jenže to bych se už asi zbláznila. To bysme tady spolu teď seděli a já bych pořád hladila ten iphone a dívala se, jestli konečně nenapsal. Takhle nemám co hladit, ale zase mám pořád nutkání jít domů a čekat.“ – „Ale na co?“– „No až mi napíše!“ – „Myslíš na něj často?“ - „Hm.“ – „Třeba i jednou za hodinu?“ – „Pořád. Hned, jak se probudím.“ – „Fakt? Hustý.

Některé věci se prostě nemají stát. Přestože si je přejeme. Přestože si je představujeme v těch nejkrásnějších barvách. Jenže to, že si je dokážeme představovat, ještě neznamená, že se opravdu stanou. Je to asi jako když se Pohlreich v Ano, šéfe ptal lidí, proč nadále provozují zadluženou hospodu, a oni mu odpovídají udřeně a slepě:My to hrozně chtěli a strašně se snažili.

Moje vídeňská kamarádka vedla pár let převážně virtuální vztah se svalnatým mužem, kterého již nelze nazývat hochem. Několikrát se viděli i naživo a bylo to kosmické. Často udržoval při životě on ji, často ona jeho, posílali si přes média, která nepotřebují žádné telegrafní dráty, psaníčka, vylívali si srdíčka a po nějaké době se měli sejít.

Tekutý, tedy velmi křehký vztah, který udržovali na bázi směsi projekce, iluze, snílkování a vzdušných zámků a vzrušení, že někde opravdu existuje něco jako spřízněná duše, se měl dva dny před Vánoci zhmotnit v jedné linecké hospodě. Jenže on tam nedorazil. Samozřejmě ona byla zraněná a nešťastná.

Nejen toho dne, ale i celé Vánoce, a možná ani teď, na nový rok, to ještě neodeznělo. Naopak nový rok začíná tímhle šlápnutím vedle, na které neměla vliv, i kdyby chtěla. O tom, co se stane a jakým způsobem a jestli vůbec, evidentně rozhoduje někdo jiný. Nějaká hybná síla, která má vše na svědomí. Ale v jednom zásadním aspektu se od nás, obyčejných smrtelníků liší: nemá svědomí. Podle ní se prostě všechno děje, a sice tak, jak má, „how it’s meant to be.

„Já někdy něco strašně chci, tlačím na to, dělám pro to všechno a ono se to pak nestane a zjistím, že to prostě jelo všechno jenom v mý hlavě a bylo to tak vykonstruovaný, že se to prostě ani stát nemohlo.“ – „On byl v baru za rohem a přes různý lidi věděl, že mě ten den potkali. A přesto tam za mnou nešel.“ – „Jako by pak spadla klec, já stála za tou mříží a říkala si: jo, nedá se nic dělat, it was not meant to be.

A pak mi ani nenapsal. Ani se neomluvil.“ – „Já si vždycky myslela, že velcí lidi řeší závažný problémy, ne takový banality jako já, třeba že chlapec v tanečních pro mě nepřišel na tango. Ale vlastně postupem času zjišťuju, že čím větší génius, tím banálnější potíže, co se osobního života týká.

Tohle neobejdeš. Co mají dělat. Jsou ztracení sami v sobě. Navíc měřítka, který uplatňujou ve svých světech bádání a sestavování nových struktur ze starých třísek, pak uplatňují i na druhý. A čím blíž jim daný člověk je, tím většího tyjátru jsou schopní.

Nejde mi o to, že co se má stát, to se stane, ale o to, že co se nemá stát, to se nestane. Těžko se pak člověk smiřuje s tím, že je to „takový jakýsi“. Stejně jako každé Vánoce čekáme na nějaký ten duchaplný rozhovor…

Já například tyhle Vánoce vedla zajímavý dialog, a sice sama se sebou při sledování pohádky Sněžný drak, kde sličný princ propadal v jedné zkoušce chrabrosti za druhou, například neskočil do rokle za svojí milou poté, co ona odvážná princezna skočila a ztvrdila tak svůj pravý cit k němu. Vznesla jsem sama sobě dotaz, zda bych do té rokle skočila já sama a upřímně doteď nevím.

Duchaplný rozhovor se často ne a ne dostavit, mnohdy je to jen skrumáž a halda procesuálních aktivit. Jenže pár dní po Vánocích mně náhle bylo jasné, že něco takového nevzniká jen tak: těžko se začnete s babičkou bavit o metafyzice při sledování koncertu Karla Gotta.

Něco, co si moc přejeme, aby se stalo, často prostě není „meant to be“. Těžko se něco takového stane zničehonic. Musí to vyvěrat z nějakého živého pramene. Z mrtvých či slabých pramenů nevznikají žádné bystřiny na paloucích, ale pouhopouhá prozatím neboli „not meant to be“.

S. je tak nervózní, že musíme jít k ní domů. Okno dokořán, wafky, co pamatují Turky, bafají naplno, S. taky bafá naplno a pomalu upíjí oblíbené pivo Zepter. Zírá do počítače a čeká, až se něco stane. Čeká, až to, co se má stát, se vyfiltruje s tím, co se nemá stát a konečně se zase něco stane.

Asi jsem od toho moc čekala. – „Hele člověk vždycky něco čeká, i když si nakáže, že to nesmí. Jinak bysme prostě vymřeli.“ – „Přinejmenším člověk čeká, že ten vůl aspoň přijde, když jsme se na tom domluvili.“ – „No to už je ale docela vysokej level…“ – „Nebo myslíš, že to blbě analyzuju?“ – „Myslím, že na tom není moc analyzovat… Já bych mu prostě napsala: Ty hajzle, pročs tam nepřišel? Vysvětli mi to. Myslela jsem si, že jsme spřízněné duše. Tohle ale soul mates přece nedělají.

Já mu psát nebudu. Ale nevymazala jsem ho, už to je ode mě hodně velkorysý!“ – „Já bych se natvrdo zeptala, proč nepřišel, třeba je za tím nějaká banalita.“ – „Přece nebudu dolízat.“ – „Víš co, třeba jen máme posunutý práh citlivosti, nudy a bídy, co já vím? S. zabafá, vyfoukne kouř a já se dívám, kam kouř mizí… A přesně tam zmizel rok 2013 se všemi svými „not meant to be“. Tak teď zase nanovo…

(A příště o nudlích značky „ja!“.)

Zveřejněno v Deníku Referendum

 

Tereza Semotamová: Německé rozhlasové hry 50. let

2

Ve čtvrtek dne 11. dubna 2013 ve 14 hodin v místnosti č. 106

proběhne

obhajoba disertační práce

Mgr. et MgA. Terezy Semotamové na téma

Německé rozhlasové hry 50. let

Oponenti:
prof. PhDr. Václav Cejpek
prof. Jan Vedral

Školitel:
prof. PhDr. Antonín Přidal

Tereza Semotamová: A léta běží

0

Rozhlasová mikrohra o lidské slabosti na pozadí dějinných převratů.

Scénář Tereza Semotamová.

Režie Tomáš Soldán.

Účinkují Klára Klepáčková, Vladimír Krátký, Robert Mikluš, Tereza Richtrová, Vojtěch Lipina a další.

Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2012. Premiéra 17. 11. 2012 (ČRo Olomouc, 18:05 h.).

Anotace: Lidská duše je vlastně křehká věc. A nezáleží na tom, na které straně plotu zrovna stojíte. Protože když se začnou dít velké věci, když se ta duše ocitne v ohrožení, může snadno i zradit.
Český rozhlas Olomouc představí premiéru rozhlasové hry Terezy Semotamové A léta běží. Příběh na hraně pohádky a revoluce nás zavede do listopadových dnů roku 1989, do jednoho z krajských měst, daleko i blízko od Prahy. V tišině tamního rozhlasového studia se střetává křehká duše nadané Jany, odsouzené k uklízení chodeb, s normalizační moderátorskou hvězdou Milanem.
Janin otec, ušlapaný vykloubenou dobou, se zatím jako myš krčí v koutě svého bytu a nechává v sobě hlodat dávnou křivdu jako zanícenou ránu po svobodě.
Stejné hlodání provází také pravidelné rozhlasové vysílání, kterého je Milan veřejným symbolem. Normalizační pořad A léta běží tak svým falešným patosem kontrastuje s prostou upřímností marných rozhovorů Jany s tatínkem.

Tereza Semotamová: Zadejte cíl

0

V nedělní Čajovně pokračuje cyklus Hry a dokumenty nové generace. Tentokrát uslyšíte hru Terezy Semotamové Zadejte cíl. Natočena byla letos v brněnském studiu Českého rozhlasu, v režii Jakuba Macečka účinkují Petra Bučková, Robert Mikluš, Hana Havlicová, Tomáš Sýkora a Martin Sláma.

Jak naplnit životní představy, když realita člověku mnohdy „háže klacky pod nohy“? A kam ve svém životě vůbec směřovat? Tyhle otázky si klade mladý pár při překvapivě nekonvenční cestě za známými. Uzavřen v prostoru jedoucího auta se stává nejprve obětí vzájemných názorových rozporů, později je však v konfrontaci také s podivnými spolucestujícími. Komediální hru Zadejte cíl Terezy Semotamové nejlépe vystihuje výrok jedné z postav: „Člověk nikam nedorazí, když neví, kam vlastně míří.“

Helena a Honza jsou nekonfliktním párem, takřka harmonickým. Ve vyhroceném okamžiku se však ukáže, že se jejich vztah může stát neuspokojivým, poněvadž vychází zejména z individualistických potřeb. Společně se začnou zamýšlet nad tím, jestli je jejich vztah smysluplný, a jakou má budoucnost v širším – společenském měřítku. Záhy tak naráží na nepříjemná zjištění, týkající se obecného úpadku hodnot, a začínají propadat pesimistické náladě. Díky navozené atmosféře znechucení a beznaděje se děj začne ubírat jiným směrem – tím humornějším. Autorka totiž obsadí auto dalšími pasažéry – přecitlivělou ženou, řídící navigaci, a mužem, který o sobě tvrdí, že je čert. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je vztahová problematika pro autorku výchozím tématem hry, ve sledu vtipných situací se záhy ukazuje, že ve svém textu komentuje především společenské nešvary a hledá východisko ze životního marasmu.

Inscenace vznikla v brněnském rozhlasovém studiu ve spolupráci režiséra Jakuba Macečka, hudebního skladatele Maria Buzzi, mistra zvuku Josefa Daňka a dramaturgyně Hany Hložkové. Účinkují: Petra Bučková (Helena), Robert Mikluš (Honza), Hana Havlicová (Navigace), Tomáš Sýkora (Čert) a Martin Sláma (Hlasatel). (text ČRo)

Po odvysílání najdete inscenaci k poslechu po dobu jednoho týdne na stránce Hry a literatura ve streamu.

Premiéra proběhne v neděli 28. října 2012 v 19 hodin na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.

RTDS na Audiokabinetu Českého rozhlasu

0

Během července proběhl v rámci Měsíce autorského čtení Audiokabinet Českého rozhlasu Brno a během něj bylo několik večerů věnováno také rozhlasovým pořadům studentů a absolventů RTDS. Přinášíme z nich pár fotografií:

Úvodní znělka

Tereza Semotamová

Alena Blažejovská a Tomáš Soldán

Alena Blažejovská a Tereza Semotamová

(more…)

Go to Top