JAMŮví: filmový festival studentů ATD a RTDS
Ve dnech 17. – 18. 10. 2019 proběhl druhý ročník přehlídky tvorby studentů ateliérů RTDS, ATD a JevTechu. Přinášíme Vám rozhovor se dvěma studenty RTDS, Pavlem Zarodňaským a Janem Singerem, kteří se organizaci JAMŮví podíleli.
Oficiální stránky festivalu: https://jamuvi.cz/
Facebook JAMŮví: https://www.facebook.com/festivalJAMUvi/?ref=page_internal
Rozhovor připravila Bernardeta Babáková
.
Jak sis letos užil JAMŮví?
Pavel Zarodňanský: Druhý ročník JAMŮví podle mého názoru splnil svůj účel. Studenti dostali příležitost otestovat si, jak jejich dílo funguje na plátně a mohli si vyslechnout dojmy a připomínky diváků z řad studentů JAMU i návštěvníků odjinud, kteří povětšinu průběhu festivalu udržovali sál naplněný.
Jan Singer: Moc. Těšil jsem se na JAMŮví celý rok a zklamán jsem nebyl. První den ze mě spíš padala úleva, že jsou stresující přípravy za námi. Druhý den už jsem si užil dosyta, když jsem viděl, že všechno klape, tak jak má. Oba dva dny jsem převážně trávil v provizorním “kině”, takže jsem neměl příliš času podívat se na off-programové vychytávky. Ale filmy a diskuze mě bavily a večerní bar taky neurazil. Takže jo, festival jsem si užil.
Můžeš mi vysvětlit, jak vznikl název?
JS: To je spíš otázka na zakladatelky Moniku Chupekovou a Viktóriu Kállayovou. Hádám, že vznikl někde v bývalých prostorách Paradoxu kolem třetí hodiny ráno, když začala jednotlivá slova a významy splývat.
PZ: Na vzniku názvu jsem se nepodílel.
Kdo se na letošním ročníku podílel? Jak dlouho trvaly přípravy? Jak probíhá výběr příspěvků?
PZ: Letošní ročník vznikal pod palcem Sáry Cianmano, která se snažila zapojit do projektu co nejvíce lidí napříč celou divadelní fakultou. JAMŮví není dvoudenní přehlídka studentských prací, ale především celoroční proces, jehož cílem není ukázat si, co jsme za ten rok udělali, nýbrž vykopnout míč pro další spolupráci, inspiraci a motivaci pro nové projekty, a také pro další práci na tom již zdánlivě hotovém.
Společně se Sárou, Honzou Singerem a Vendulou Hlaváčkovou jsme vybírali filmy. Z přibližně padesáti přihlášených jsme vybrali zhruba dvacet pět. K přijetí či nepřijetí jednotlivých děl studentů ATD a RTDS jsme vytvořili specifický klíč. U projektů ATD jsme přikládali důraz na řemeslné zpracování i v případech, kdy obsahová stránka díla výrazně zaostávala. Naopak studentům scenáristiky a dramaturgie jsme odpouštěli technické chyby ku prospěchu dramatické a intelektuální výbavy, kterou by měly naplňovat. Diváci tak mohli postřehnout onen propastný rozdíl mezi filmy ATD a RTDS, který jako by vykřikoval: “Pojďme na tom dělat společně.”
JS: Mnohem mnohem více lidí než minulý rok. Takže až tento rok mi došlo, jaký velký kus práce zvládly minulý rok Monča s Viky. Teď byla mozkem operace Sára Ciancimino, která měla na starost asi 15 lidí z RTDS, ATD, JevTechu, light designu, režie atd.
S přípravami se začalo, jakmile skončil minulý ročník. Intenzivnější přípravy však vypukly až nějaké tři týdny před festivalem. A jak probíhalo vybírání? Napsal jsem všem studentům ATD a RTDS, a tak dlouho jsem je otravoval a připomínal se, až mi zaslali všechno, co za ten rok natočili. Pak jsme si sedli se Sárou, Pavlem Zarodňanským a Vendulou Hlaváčkovou a vybrali nejlepší snímky. Taky jsem ještě prosadil filmový blok, ve kterém se promítaly nejamácké studentské filmy, které překračovaly hranici konvence nebo byly jinak zajímavé.
Jak se ti líbí role moderátora? A jaké to je střídat role diváka-moderátora-diskutujícího-tvůrce?
PZ: Trochu sobecky jsem si roli moderátora užíval, protože jsem byl blíže tvůrci i jeho dílu. Mohl jsem se zeptat na cokoliv, co mě zajímá a doufám, že to byly otázky, které zajímaly i publikum. Osobně jsem se nejvíce snažil dostat z autora jeho zkušenost, průběh vzniku projektu od původní myšlenky až po final cut. Za dílem, které nemusí na první pohled diváka oslovit, je často mnoho překážek, proměn a bloudění. Často jsem měl pocit, že se autor v diskuzi s dílem sám vyrovnává a nachází nadhled i jiný úhel pohledu. To je velmi důležité.
JS: Když se mi podaří být pohotový nebo nedejbože vtipný, tak se mi role moderátora líbí. Ono asi v každém je kousek exhibicionisty, který potřebuje čas od času upustit uzdu. Takže po JAMŮví je exhibicionista uvnitř mě spokojený na rok dopředu.
Ke střídání rolí; jde to nějak přirozeně. Ani v jedné roli se nesnažím nějak stylizovat, třeba být více/méně oficiální. Ta přirozenost pak dost pomáhá, aby přepínání mezi rolemi bylo co nejméně výrazné nebo nebylo vůbec.
Měl pro tebe letošní ročník nějaký společný jmenovatel/ téma? Všiml sis nějaké spojnice v práci studentů?
PZ: Ano. Škola nám zprostředkovává prostor k hledání a nacházení sama sebe, vlastního tvůrčího pojetí či unikátních kanálů pro vyjádření svých vlastních myšlenek a dojmů ze světa kolem. Často to ovšem bohužel vypadá tak, že se snažíme tento čas využít pouze k neustálému přibližování se domnělým průmyslovým ideálům. Po skončení festivalu mi v hlavě vyvstala otázka: Chceme diváky našich budoucích prací měnit nebo uspokojovat? Pozitivní může být obojí. Na to druhé však není třeba studovat uměleckou školu.
JS: Ten jmenovatel byl i oficiální, a kupodivu i výstižný – Propojení. Myslím, že se festivalu daří propojovat studenty napříč obory a ročníku. Zároveň ukázat škole, že na JAMU existujeme a že nechceme a neděláme jenom filmy, které skončí v bordelišti youtube.
Je toho spousta, co filmy spojuje. Největším pojítkem je nedostatek financí a času, který se výrazně podepisuje na filmech. Pokud scénárista nepřijde s hodně chytrým příběhem, který se odehrává ve vzduchoprázdnu, je vždycky poznat, že neexistuje zázemí pro tvoření. Mluvím tu především o technické výbavě, scénografii, herecké přípravě. Na jiných školách se natáčí filmy 14 dní, přičemž škola vychází vstříc a produkční zvládnou obstarat první i poslední. Na JAMU se musí filmy tvořit o víkendech s téměř nulovým badžetem, který sotva pokryje výdaje za chlebíčky. Vím, že jsme na půdě divadelní školy a že hlavní proud peněz a “lidského kapitálu” teče jiným směrem. Pokud ale existují obory, jejichž výstupy jsou filmy, nemělo by se to brát na lehkou váhu. Ani sebemoudřejší scénář nedokáže zamaskovat nedostatek času a peněz.
Plánujete i další ročník?
PZ: Budoucí ročník je určitě v plánu. Studenti potřebují platformy pro reflexi svých prací.
JS: Už se na něm pracuje.