Kateřina Hejnarová: Válka a já | Skrytá zpráva o stavu evropské válečné zkušenosti

Německý seriál Válka a já, natočený během loňského roku v koprodukci s Polskem, Francií, Norskem, Velkou Británií, Ruskem a Českou republikou, vysílal dětský kanál ČT Déčko jako připomínku 75. výročí konce Druhé světové války. Příběhy osmi dětí sestavil nizozemský scénárista Maarten van den Duin na základě autentických deníků vydaných knižně. Za režii a produkci zodpovídali Němci Matthias Zirzow a Ramona Bergmann, animovanou rovinu vyprávění, scenérií s miniaturami budov a figurkami zastupujícími drastické válečné obrazy, vytvořilo polské Toto studio.

Při letmém pohledu by se mohlo zdát, že seriál Válka a já nemůže dospělému publiku nabídnout mnoho. Fakta pochopitelně přicházejí ve zjednodušené podobě srozumitelné divákům od osmi let. Avšak právě díky svému postavení mimo komplikovanou perspektivu dospělých podává pořad vzácné svědectví o tom, jaká zkušenost je pro nás natolik hodnotná, abychom ji při výchově tlumočili dětem, jak přesně o ní dokážeme mluvit, a kam až sahá naše vyrovnání se s minulostí, do jaké hloubky odolá bezelstně nehorázným dětským dotazům.

Hitlerjugend dětskýma očima

Patrně největší schopnost sebereflexe vykazují dva německé příběhy (ostatní státy dostávají prostor po jednom). Zvláště vyprávění o desetiletém Antonovi, který se roku 1938 navzdory odporu otce – veterána První světové války touží připojit k Hitlerjugend. Tatínkova dřevěná noha Antonovi splývá s obvyklým domácím káráním, naopak organizace nacistické mládeže slibuje dobrodružství a nadto i silnou oporu při neposlušnosti rodičům. Vždyť jediný, koho by měli respektovat je vůdce, jehož však nikdy nespatřili. Vyspělostí oplývají také edukativní sekvence tvořené archivními záběry, vysvětlující jakým způsobem a proč chtěla NSDAP vychovat agresivní a ovladatelnou mládež. „Nacistům záleželo na tom, aby měli lidé strach. Kdo se bojí, ten se totiž nebrání,“ objasňuje komentátorka učitelským tónem. „Adolf Hitler chtěl násilnickou mládež, před kterou se všichni budou třást strachy.“ Načež pak nad večeří vede Anton s otcem dialog, za jehož obsah by se nemusel stydět ani scenárista filmu pro dospělé publikum: „Myslíš, že je díky té uniformě z tebe lepší člověk?“ „Ano.“ „V té uniformě je z tebe nacista. Voják, co jen poslouchá rozkazy.“ „Já budu hodný nacista.“ „Antone, žádní hodní nacisté neexistují. Ale o tom s tebou nemůžu mluvit. Musím myslet i na Konráda a Lisu.“ „Jak to myslíš?“ „Mám strach o naši rodinu. Když řeknu něco proti náckům, tak mě práskneš svým kamarádíčkům.“ Táta má strach? Ze mě? Copak si myslí, že chci, aby šel do vězení?

Jenomže když otec po Křišťálové noci ukryje židovské sousedy, Anton jej skutečně vyzradí. K náctiletému chlapci vedoucímu oddíl, který dokáže silácky vyhrožovat i dospělým, dosud vzhlíží. Teprve po tatínkově zatčení, zatímco hry se postupně proměňují ve vojenský výcvik, poznává Anton záměry svých nových „přátel“. A navzdory jednoduchosti dětského vyprávění se mu tak daří tlumočit zkušenost, k níž ve světě dospělých vedla otřesná cesta. Přitom bych vyjma motivu šťastného útěku židovské rodiny do Francie snad nemluvila ani o naivitě: katarzí Antonova příběhu totiž není – a nemůže být – výstup z Hitlerjugend, ale návrat otce z vězení.

Stalina ponechat raději stranou?

Příslib osvobození od společenských i soukromých myšlenkových šablon, jenž dětská perspektiva autorům poskytuje, by bylo až plýtváním nevyslyšet. Této dispozice využívá i ruský příběh. Desetiletou Věru se ředitelka dětského domova snaží motivovat, aby před katedrou vyzdobenou portrétem Stalina vyprávěla spolužákům, „jak neuvěřitelně hrdinně bojují obyvatelé Stalingradu“, děvčátko se ale rozpláče, že je tam „všechno zničené, ve dne v noci se střílí“ a „žádní hrdinové tam nejsou.“ Z komentáře pod archivními záběry se pak dozvídáme, o Stalinově rozkazu „Zpátky ni krok.“ a nemožnosti obyvatel opustit město, ačkoli bylo jasné, že na něj německá armáda zaútočí. Ovšem dále se vyprávění věnuje sovětským vojákům a Stalina líčí pouze coby „Hitlerova úhlavního nepřítele“. Nepřesnost takové charakteristiky si malý divák bude muset nechat dovysvětlit, stejně jako úplnou povahu komunistické totality, v důmyslnosti vyhlazovacích metod nápadně podobné té nacistické.

Postavy dospělých ve srovnání s dětskými podléhají výraznějšímu zjednodušení. Což naštěstí neubližuje logice jejich jednání, avšak mohlo by poněkud zkreslovat vzdělávací obsah pořadu. Totiž, při zřetelném rozdělení na kladné a záporné zastupují druhou skupinu až na výjimku norského a francouzského příběhu pokaždé výhradně Němci, resp. nacisté. Právě zde bych ale vzhledem ke schopnosti dětského publika absorbovat sdělení bez kritického odstupu – ostatně, naučný pořad přirozeně promlouvá tak trochu hlasem paní učitelky – používala častěji politický než národnostní termín. Rozhodně nejde o to, zamlčet, odkud nenávistná ideologie pochází, ale neztotožňovat tak zřetelně postavu nacisty s Němcem. Na pozadí obrazů z okupovaných zemí rozpínaví vojáci stejně nepřestanou vykřikovat německé povely, bývalo by však možné slyšet také jinou, kultivovanější, literární němčinu, třeba nějakou říkanku německých židovských dětí uprchlých do Francie ve třetím díle? Nebo snad písničku v jidiš? Anebo dokonce obojí?

Nejvýraznější postavu mezi dospělými představuje bezesporu strýc norského chlapce Fritjofa. Zavalitý, kulhající pan Arne, starý námořník s fajfkou, připomíná spíš pohádkovou postavu a v kompozici s vojáky v dobových uniformách či vzdělávacími sekvencemi archivních záběrů, tentokrát na téma obchodní spolupráce Norů s Němci, působí poněkud nepatřičně. Na druhé straně však právě strýc Arne podstoupí nejvěrohodnější proměnu charakteru (samozřejmě, uzpůsobenou dětskému příběhu), když se po úvodní spolupráci s okupanty za hranicí jeho vlastní hrdosti rozhodne německé vojáky přelstít a vyjednat propuštění Fritjofa, kterého kvůli ukrytí úlovku ryb chtějí poslat do pracovního tábora. Hodnotná je však pasáž vzdělávací roviny, kde se připomíná téma dětí narozených ze vztahů norských dívek a německých vojáků, dost možná tamního (bývalého?) společenského tabu. Domnívám se, že v otázkách, jak vnímat taková manželství, má dětský hlas důležitý význam. Dobře tedy, že pořad Válka a já norským dětem problematiku netají. Zároveň ale, dle důrazu, s nímž strýc Arne klade Fritjofovi na srdce, aby se nikdy nenechal pokořit, se zdá být právě pocit pokoření tím, k jehož překonání musí norský vypravěč válečného příběhu vynaložit největší úsilí.

Československá perspektiva

A co příběh okupovaného Československa? Zpracovává také nějakým způsobem stav pokoření? Ano, ovšem mimo zdejší prostory. V úvodu vyprávění inspirovaného deníkem malířky Helgy Hoškové – Weissové přijíždí česká židovka Eva do Osvětimi. Podstupuje selekci, stříhání dohola, opouštíme ji těsně předtím, než bude za dozoru SSačky nucená se svléct, a pak znova potkáváme již oblečenou do mundúru. Eva je klavíristka a vzpomínky na terezínský hudební soubor jí pomáhají zachovat si vůli k životu. Zpívá si Polajko, polajko, v táboře objeví dávnou kamarádku a připomene jí, že spolu kdysi vystupovaly. Dostanou se až před společnost nacistických pohlavárů, kteří coby odměnu kulturního vystoupení dívkám provokativně nabízejí sušenky. „Tohle už nesmí nikdo zažít. Budu hrát naši hudbu, protože se na ni nesmí nikdy zapomenout,“ přemítá Eva při odjezdu z koncentračního tábora, kde zbylí členové sboru zůstanou už navždy. V osvětimském kontextu je mi zvláště nepříjemné takto psát, přece se ale nedokážu zcela zbavit dojmu, že závěrečný díl českou válečnou zkušenost dosud plně nevyužívá. Vyprávění o koncentračních táborech mělo pro německou dramaturgii jistě velký význam, zároveň se však ono téma objeví již v polském příběhu. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, nakolik mohla česká strana při vzniku závěrečného dílu ovlivňovat také podobu zápletky. Naskytla se příležitost připomenout, které válečné události intenzivně se doptávající po české identitě lze najít i ve zdejším prostředí? Evin díl celou sérii – válku uzavírá, přirozeně se tedy nabízí vztahy českých a německých dětí ze Sudet. Anebo z předchozích let Heydrichiáda, Mnichovská dohoda …

Natáčet o válce je zrádné. Časový odstup poskytuje více bezpečí k úvahám, současně se však autor musí zabývat složitými obrazy hrdinství či traumat: A jak je zkomponovat věrohodně? Černobílé soudy nestačí, ostrým útokům do vlastních řad stále cosi chybí, distancovaný závěr „každý se nějak namočil“ ubírá příběhu na dramatičnosti. Možné východisko by mohla představovat perspektiva dítěte. Právě z dětského pořadu typu Válka a já lze její kontury vyčíst: děj nemohou vyplnit pouze fakta, prožitek publika není přípustné vyvolat nejkratší cestou explicitní brutality. Naopak, dětské vyprávění nutí autora pátrat po příčinách, často dokonce i pamatovat, kde by se v příběhu mohlo nacházet dobro. Za to pak odměnou získává autor svobodu k nehoráznosti i absurditě válečných obrazů.
Navzdory některým nedopracovaným motivům, obvykle historicky citlivým, musím seriálu Válka a já přiznat odvahu k sebereflexi. A málokde lze vidět tolik přesvědčivých hereckých výkonů dětí, ochotnicky se projeví sotva několik představitelů vedlejších rolí.

Publikováno v časopise Ateliér 205 6/2020.