Kateřina Hejnarová: Nabarvené ptáče | Bázlivý obdiv k mistrům

Cineuropa: When Lars von Trier made Europa, a film with a style and feel not dissimilar to The Painted Bird, he said he “consciously made it look like a masterpiece”. Do you share this sentiment?

Václav Marhoul: Ha! Absolutely not.

To look like masterpiece. Vypadat jako mistrovské dílo. Je bezpochyby velmi čestné, pokud Václav Marhoul takový přístup ve své tvorbě odmítá. Hodnota filmu nesmí vycházet z pouhé podobnosti vnějších znaků, variací na známé obrazy a postupy filmové řeči, připomínání prozkoumaného, úctou strnulého kultu. V rozhovoru pro portál Cineuropa, pořízeném u příležitosti zařazení snímku Nabarvené ptáče do soutěžní sekce Benátského bienále 2019, Václav Marhoul dále vyznává svůj obdiv Andreji Tarkovskému či Jean-Clade Carièrovi. Proklamovaná vůle nevytvářet pouhý dojem mistrovství by implikovala režisérovu snahu navázat upřímný autorský dialog s významnými osobnostmi světové kinematografie. Bohužel, podoba Nabarveného ptáčete však tomuto přístupu neodpovídá. Respektive, jestliže Václav Marhoul takové soukromé, vnitřní rozhovory při práci na filmu vedl, potom se zdá, jako by se mu dosud nepodařilo překročit hranice bázlivého, odtažitého obdivu.

Co tedy přimělo porotce Benátského bienále k uvedení Nabarveného ptáčete do soutěže? Oficiální obhajoba či alespoň dramaturgický komentář nejsou veřejně dostupné. Je však možné, aby se skupina filmových profesionálů nechala vtáhnout do – především produkční – hry na opus magnum?

Vzpomínky a odkazy

Řemeslná hodnota snímku vychází především z obrazové složky. Hudbu film využívá jen poskrovnu, ke složitějším zvukovým kompozicím se neuchyluje. Samotný příběh sice působí pohnutí svou surovostí, nadmíru explicitním ztvárněním násilí, vyprávěn je ale lineárně, bez vedlejších či nereálných dějů. Tak jako románová předloha Jerzy Kosińského, rovněž filmové zpracování Nabarveného ptáčete využívá částečně subjektivní perspektivy: příběhem nás provází bezejmenný chlapec, jehož vnitřní svět ovšem v literární ani filmové podobě takřka nepoznáme. Kamera tedy až na výjimky, jako je obraz Židů utíkajících z transportu a následně postřílených nacisty, sleduje scény za přítomnosti chlapce, nikoli však z jeho úhlu pohledu. Přitom právě osobním vnímáním zkreslené záběry, osvobozené od čitelnosti bez toho očekávatelných psychologických nebo historických motivů, oplývají nejsilnější sugestivitou. Jedná se obzvlášť o záběr na sesychající tělo mouchy, jež pozoruje mlynář na zdi svého domu coby nelítostnou, jízlivou, k šílenství dráždivou připomínku vlastního zániku – tento obraz nicméně vznikl na základě připomínky mlynářova představitele Udo Kiera. Anebo pohled chlapce na vesničany vezoucí ho coby židovskou kořist nacistům, převrácený vzhůru nohama, připomínající snad trochu poloskutečnou jízdu Ivana a jeho kamarádky z Tarkovského Ivanova dětství.

Filmový nadšenec by v Nabarveném ptáčeti zřejmě dokázal vystopovat více obrazových odkazů: chrastící dekorovaný strom nebo mladou ženu zvolna pozvedající oči zpod rozcuchaných vlasů jako v Markétě Lazarové, chlapce trmácejícího se blátivým svahem skrz řídké sněhové vločky jako v Pramenu panny, slepce s černými krátery po vydloubaných očích, oděného do světlé lněné haleny jako v Andreji Rublevovi. Těžko soudit, nakolik se jedná o vědomé nebo odtušené parafráze. David Jenkins na webu Little White Lies uvádí Nabarvené ptáče do souvislosti s Ivanovým dětstvím, rovněž Václav Marhoul se hlásí k Tarkovského odkazu. Jenomže oproti ruskému příběhu z r. 1962 postrádá současná česká verze portrétu válkou traumatizovaného dítěte podmanivost prolínajících se realit, obsesivních vzpomínek, představ, a především citlivost vůči nejednoznačné psychologii chlapce příliš předčasně a hrubě přinuceného dospět. Tragédie Ivanova dětství totiž daleko víc než ve fyzické brutalitě, kterou protagonista musel podstoupit nebo se jí stal svědkem, spočívá v nehmotném, o to však trvalejším zranění jeho duše. Namísto explicitních záběrů tak kameraman Vadim Jusov vypráví skrze stínohru Ivanových vzpomínek zinscenovaných do podivně nedětské hry, pouze jednou, pod vlivem nedospělé vzpory, Ivan vykřikne “Copak vy jste byl někdy v transportu?!”

Surovost je esencí války – nebo ne?

Otupení Josky, protagonisty Nabarveného ptáčete, vůči násilí bohužel probíhá příliš očekávatelně: po strašných zážitcích časem zaútočí na poutníka v lese, svého trýznitele shodí do bunkru plného krys, z banální pomsty zastřelí člověka. Nadto míra násilí, které nicméně přestupuje hranici vnímatelnosti už v knižní předloze, postupem času začíná nechtěně tupit i emaptii publika vůči filmu jako takovému. Okamžik, kdy spolu s chlapcem už necítíme nic, tedy nelze považovat za kýžené naplnění režijního záměru. Jakkoli blízko Joskovi, stáváme se zároveň imunní vůči filmu v naší vlastní skutečnosti.

Kameraman Nabarveného ptáčete Vladimír Smutný disponuje zkušeností padesátileté vlastní tvorby, přesto se však jeho klidným, pečlivě komponovaným záběrům nedostává dostatečné důvěry. Z vůle režiséra, střihače, dramaturga či samotného autora obvykle pominou dřív, než by zamýšlená estetická síla dostala možnost se rozeznít. Nedlouhé sekvence jemnějšího vyprávění – např. setkání Lecha s Ludmilou – velmi brzy znova přebíjí nepředložená surovost, přičemž snaha o její zpřístupnění skrze estetizovaný obraz uvrhá film do nebezpečí obhajoby násilí skrze vizuálně působivé ztvárnění.

Kam se poděl hlas obrazů

Nedůvěru v autonomii obrazového sdělení lze vysledovat například při srovnání práce s motivem dekorovaného stromu v Nabarveném ptáčeti a Markétě Lazarové: silně výtvarný prvek, jakým je strom ověšený rituálními předměty (třebaže u Marhoula spíše jen opentlený) symbolizuje v obou případech nevědomou, animální rovinu lidské mysli. Avšak zatímco František Vláčil dubu úmluvy věnuje dlouhou sekvenci Alexandřina rituálu (s vědomím významu postavy Alexandry pro příběh), doprovázenou nadto zvláštní rajskou sonátou Zdeňka Lišky, Vladimír Smutný ukáže pod vedením Václava Marhoula ověšený strom sotva na minutu, degraduje ho tak na pouhou oku lahodící dekoraci.

Obraz Nabarveného ptáčete dokládá, že by bylo hrubým omylem považovat potlačení dialogu za důkaz bohatství filmové řeči. Postavy Kosińského románu i jeho adaptace sice promlouvají velmi zřídka, přesto se výpověď knihy i filmu většinu času drží jediné roviny – dějové.

Snad mělo zařazení Nabarveného ptáčete do soutěže Benátského bienále symbolizovat také nový, resp. nezmizelý zájem o slovanské prostředí, jeho specifickou historii a estetiku. Opravdu porotě ale stačí postavy redukované psychologie, promlouvající jazykem v oficiální anotaci nazvaným slovanské esperanto?

Je pochopitelné, že se Václav Marhoul využitím této umělé řeči snažil postihnout geografickou neurčenost původně literárního prostředí. Odmítnutím reálného jazyka coby zásadní součásti kulturního dědictví ale zároveň upírá postavám i nárok na osobní mytologii, tolik potřebnou pro charaktery založené na nerozumovém vnímání. Bez bližšího vhledu do oné pověstné pověrčivé mysli vesničana zůstává postavám jen to nejnižší: chtivost, tupá sexuální touha a zlost.

Jedná se o monumentální dílo – jen doufám, že už se s tímto filmem nikdy nesetkám

“Mohu bez váhání konstatovat, že se jedná o monumentální dílo a jsem velmi rád, že jsem ho viděl,” shrnuje filmový kritik Xan Brooks své dojmy z Nabarveného ptáčete pro deník The Guardian. “Nicméně, musím také říci, že doufám, že už se s tímto filmem nikdy nesetkám.”

Myslím, že Brooksův rozporuplný postřeh se dotýká důležité otázky spojené s Nabarveným ptáčetem: Jak by vlastně filmové dílo mělo působit na publikum?

Válečné drama divák jistě opustí v jiném rozpoložení než poetické vyprávění o lásce,  nehledě na téma ovšem nadčasové filmy musejí obsahovat něco, čím své obecenstvo vábí zpátky. Kuriozity a nehoráznosti s proměnou dobového kontextu slábnou, zděšení nás sice uvnitř rozechvívá, avšak svíravě, bez krásy a katarze, na místo zbavení tíhy vzbuzuje spíš pocit strnutí. Vytříbenost uměleckého projevu nelze naaranžovat. Vnější podobnost s uznávanými díly nebo šok zaměňovaný za pocit krásy na krátký čas možná vytvoří mimikry silného obsahu, jak ale předestírá Xan Brooks, cit publika se bude takovému filmu spíš vyhýbat.

Publikováno v časopise Ateliér 205 12/2019.