Anežka Šujanová: Roma

Je těžké rozhodnout se, kde začít při rozboru tohoto filmu. Předem se omlouvám, že to nebude příliš logicky strukturované a možná více subjektivní, než objektivní. Film se dá řadit mezi dokumenty s hranými prvky, Fellini ho sestavil ze svých vzpomínek, dojmů, italských nálad, římských pamětihodností, a hlavně lidí. Možná to bylo až moc výstřední, až moc obludné, až moc. Ale tak urputně asi autor chtěl ztvárnit, jaký je Řím.

Příběh se nám předkládá jako mystické vyprávění, o tom, jak překročil řeku Caesar, jehož strhující smrt se nám předvede skrze oblíbeného herce. Děti ve škole jsou vychovávány abnormálně obrovskou rákoskou, rodinné obědy začínají papežovým požehnáním, a volné odpoledne se dá strávit v přecpaném kině a hledět s otevřenou pusou na gladiátory a římské hry. Abychom se pak dostali z mnohobarevných sekvencí, přijíždíme na nádraží s „cizím“ mladíkem v bílém obleku, který se s Římem seznamuje poprvé. Ubytuje se u rodiny ve zvláštním velkém bytě, kde se jezdí na kole, přebývá tam nespočet rodinných příslušníků, kteří mají různá vyjádření. Dominantní je obézní matka ležící ochořelá v posteli, ke které se děti utíkají nebo žádají o svolení. Rodinné společenství a družení se vrcholí hromadnou večeří v restauraci na ulici za bujarého hovoru a hudebních vstupů, kde se dozvídáme až příliš mnoho detailů o pokrmech, způsobech jejich zpracování, nebo střevních potížích strávníků. Do prázdných nočních ulic se vracíme s toulavými psy.

Dalších dojmů by byla ještě velká spousta, nejvíce mě upoutalo třeba házení kočkou v hledišti při kabaretu a velké vyjadřování nespokojenosti některých diváků. Pak narušil idylku nálet a diváci vedle hereckých „hvězd“ seděli v podzemním úkrytu. Dostali jsme se na ucpané dálnice i vrty v podzemí v římských domech objevených při stavbě metra. Důkladně jsme se seznámili i s nevěstinci, pro chudší i bohaté, a vrcholem se stala církevní módní přehlídka nabubřele okázalých církevních oděvů, zakončená odhalením zářné modly – Svatého otce. Vyčerpaní všemi těmito shlédnutými kabarety se ocitáme večer mezi fontánami a kavárnami, potkáme zdejší hvězdu Annu Magnani na cestě domů, a nakonec Římem projíždí neohrožená skupina motorkářů.

Oči se tímto filmem vyloženě mohly udávit, ale důležitější než konkrétní příběhy pro mě bylo to, co zanechaly. Jak vypověděly o tomto městě, jakou sestavily zprávu o Itálii a tamních zvyklostech, pro nás nezcestovalé, mladší… Možná to byl obraz Říma, jaký měl pouze v hlavě Fellini, ale možný subjektivní pohled nám vynahradilo mnoho fascinujících obrazů. Sledovali jsme mnoho překřikujících se emocí, děsivé stíny, bujaré ženy, světélkující biskupy, mizející fresky, tajemné mlhy a poněkud nechutné skryté koutky. Nebyla to žádná vyhlídková jízda po pamětihodnostech, ale neutichající nálož všech možných dojmů, atmosfér, problémů i lidských typů.

Odnáším si pro sebe apel na to, jak důležité jsou detaily. Krátké sekvence. Bez kterých by výsledný obraz a dojem zanechaný filmem byl třeba úplně jiný. Chvilka se zpívající holčičkou s umaštěnou pusou od rajčatové omáčky na pouliční „žranici“. Čurající chlapeček v kině. Stíny na zdech, temné uličky s kouřem a povlávajícími odpadky. Přeplácané církevní modely a opuštěná sídla, na druhou stranu horlivé snažení lidu vyslechnout vždy požehnání od svaté instance. Určitá dávka teskna a nostalgie, anebo obžerství a velmi přízemní lidské povahy. Kompozice skládající dohromady originální a neutěšenou mozaiku, která nás nenechá netečné ani chladné. Tak trochu by se dala připodobnit ke každému lidskému sídlu, tak trochu je ale pouze v proslulém italském Římě.