IDFF Ji.hlava: Rozhovor s členkou studentské poroty Barborou Fukalovou

Ve vysokoškolské studentské porotě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava letos zasedla i posluchačka ateliéru RTDS Barbora Fukalová. Rozhovor o její práci, tváři posuzované sekce Opus Bonum i zacházení s autorským egem v dokumentárním filmu s ní přímo na festivalu pořídila doktorandka ateliéru Kateřina Hejnarová.

Báro, ty jsi letos ve studentské porotě na Ji.hlavě a já bych se nejdřív chtěla zeptat, jaké filmy hodnotíš, jakou máš na starosti sekci a jak vypadá jeden tvůj porotcovský den.

Já jsem v sekci Opus Bonum, která shrnuje hodně různorodé počiny za posledních pár let – v podstatě jsou to filmy, které žánrově úplně nesedly do jiných kategorií, ale přesto byly dostatečně cenné a zajímavé na to, aby se na festivalu objevily. Takže jsem ve vysokoškolské porotě, která má pět členů, a náš porotcovský den začíná v 10 hodin, kdy jdeme na první promítání a sledujeme pak kolem pěti šesti filmů, tedy končíme až úplně večer. Takhle probíhal každý den od úterý až teď do pátku, kdy jsme včera v podvečer zasedali a měli jsme takovou pěknou čtyřhodinovou diskusi, probrali jsme všechny filmy a jeden z nich konečně vybrali.

Tys mi říkala, že hodně z těch dokumentů jsou observační, meditativní filmy – je to tak?

Ano. Měli jsme pocit, že tento rok byla sekce Opus Bonum hodně složená ze slow cinema. Takových 90 procent filmů byly meditativní observace. Často se mezi nimi objevovaly i snímky tvořené found-footage, které mnohdy jen vytvářely jakousi mozaiku – a málokdy jsme tento rok například viděli snímky o nějaké osobnosti. Nejčastěji skutečně sledovali zajímavá, zvláštní prostředí anebo hodně subjektivní výpovědi autorů a jejich pocitové hry s obrazem.

Tedy objevovaly se ve filmech Opus Bonum nějaké opakující se postupy nebo témata? Něco, co se by letos dalo nazvat až skoro módou?

My jsme na konci byli už skoro trochu nešťastní, protože Opus Bonum nemá ve svém popisu, že by se zaměřoval jenom na slow cinema. Ale já si myslím, že to tak bylo jen letos, protože minulý rok, co si pamatuji, Opus Bonum vypadal úplně jinak. – Ale ano. Určitým trendem jsou zkrátka dlouhometrážní, esteticky působivé záběry, kdy pak hodně záleží, jestli se režisérovi podaří v nich konkrétní téma najít. Protože s tím jsme občas měli problém, že se téma do filmu pořádně nepropsalo a divák pak příliš nevěděl, co vlastně sleduje.

A když se bavíme o režisérech – máš pocit, že přesto je nějaká možnost, jak se i ve slow cinema, observačním filmu, může projevit osobnost nebo dokonce ego autora?

Určitě. Jenom si myslím, že je to trochu složitější. Nejdůležitější je, aby skladba filmu byla citlivá. Třeba u jednoho filmu, jmenoval se Yoyogi (pozn. aut.: Max Golomidov, 2022), jsme se shodli, že z něj silvě prosakovalo, jak jeho autor nad ním přemýšlí – a všichni jsme ho byli schopni pochopit. A to bylo skvělé. Nicméně myslím, že to se často nepodaří. Tedy není to nemožné, jen výrazně složitější.

Vyjma filmů, které hodnotíš, máš nějakou oblíbenou sekci na festivalu? Nějaké dokumentární filmy, které tě obecně zajímají?

Já bohužel musím říct, že tím, jak jsem byla plně zaměstnaná Opus Bonum, jsem viděla možná jen tři čtyři filmy z jiných sekcí. Ale potom mě o to víc překvapilo, když jsem se dostala na jiný film. Třeba ze sekce Krátká radost – až teprve tam jsem si uvědomila, že festival není jen Opus Bonum, které mi vnuklo představu, že se teď natáčí jenom slow cinema a nic jiného se neděje. Díky těmhle návštěvám jsem zjistila, jaké filmy mi sedí možná víc. A co na slow cinema dokážu ocenit, ale také proč to zkrátka nikdy nebude moje největší srdcovka.

Jen jsem chtěla říct ještě k porotě, že mě opravdu okouzlil ten náš deliberation meeting, který jsme měli včera, protože i když ta diskuse trvala čtyři nebo pět hodin, tak to bylo neskutečně podnětná. A já jsem si skutečně mohla vážit názoru každého z těch lidí, i když jsem s nimi třeba nesouhlasila, protože z jejich slov, jsem dokázala pochopit, odkud jejich názor přichází. Nakonec i pán, co tam s námi seděl – bohužel si nepamatuji jeho funkci – říkal, že málokdy se stane, aby se lidé o filmech skutečně chtěli bavit a ne jenom přijít prosadit to, o čem si myslí, že musí vyhrát, a potom si zacpat uši a nikoho neposlouchat.

Teď nakonec ještě trochu obecněji, kdybys v nejbližší době točila dokumentární film, obrátíš kameru spíš na sebe a do svého světa anebo ven?

Já mám už delší dobu roztočený jeden dokument, kde jsem přesně bojovala s tím, že jsem chtěla natáčet o někom jiném – a nakonec jsem zjistila, že spíš ohledávám, jaký si s tím člověkem vytvářím vztah, zatímco se potkáváme. Takže si myslím, že hodně záleží na tématu. Aktuálně máme s Honzou Recem roztočený jiný, mongolský dokument, kde prostě víme, i když je zajímavé se v něm trošku objevit, že bychom se chtěli soustředit spíš na příběhy ostatních lidí. Trochu to ego nechat spát. Ale myslím si, že pokud člověk natáčí třeba svůj první dokument, tak je skoro nevyhnutelné, aby tam nějak poslal sebe sama. Ale potom se na ten film podívá, nějak ho sestříhá a často zjistí, že aby byl dobrý, musí se svým egem zacházet hodně citlivě. A dostat sebe sama do filmu jenom pokud mu to pomůže – ne jen proto, že on sám by se tam chtěl vidět.