Hana Slavíková: Cine Teatro Saura
Právě před týdnem opustil tento svět pozoruhodný režisér, scénárista, mistr plynule tekoucích obrazů prolínajících v sobě roviny času i skutečnosti, vypravěč s mimořádnou citlivostí pro taneční film, Carlos Saura. Setkání s tvorbou tohoto španělského filmaře v rámci předmětu Typologie filmové tvorby pro mnohé z nás znamenalo zásadní iniciační okamžik. Je potřeba teprve si zvyknout, že Carlos Saura nyní už pobývá na jiném místě. V našem psaní však zůstává odlesk jeho obraznosti – a v našich uších dozvuk písně Porque te vas? od zpěvačky Jeanette. A tedy si dovolím za všechny posluchače předmětu Typologie filmové tvorby napsat: Děkujeme.
Komplexní analýze Saurova filmového díla se zároveň věnovala ve svém rozsáhlém badatelském projektu vedoucí ateliéru prof. Hana Slavíková. Výsledkem její práce je čtivá kniha Cine Teatro Saura, kterou při této příležitosti doporučujeme vaší pozornosti.
Název knihy Cine Teatro Saura je variací pojmu cineteatro, vztahujícího se k prostorům, v nichž mohli být diváci dříve vystaveni jak filmovému, tak divadelnímu prožitku. Filmy Carlose Saury jsou takovým prostorem. Putování filmovým dílem opírající se o fenomenologické principy je vedeno snahou zprostředkovat nezvyklé a svým způsobem i riskantní metody narace, jež mohou být cestou k jinému vnímání vnitřního i vnějšího světa a vztahování se k němu. Carlos Saura nalezl mnoho rozmanitých způsobů, jak pracovat s pamětí a časem a jejich subjektivním vnímáním, jak proniknout k metamorfózám minulosti v přítomnosti. Ve svém díle propojil filmové, divadelní a dokumentární polohy s maximální přirozeností a důvěrou v autorskou svobodu, jež není povinována ctít zavedené kategorie. Jeho více než šedesátiletá filmová tvorba je nahlížena v kontextu politických a sociálních proměn a rovněž optikou dalších kreativních vrstev Saurovy košaté osobnosti. Důraz je kladen nejen na důmyslné prolínání různých tvůrčích metod uchopení skutečnosti, ale také na zkušenost s diktaturou, kterou prošla jak španělská, tak i česká společnost, jíž je text určen. Pokud sebereme odvahu k obdobně svobodnému přitakání subjektivitě a přijmeme paměť jako prostor mnoha časů a představ, jímž je třeba procházet, možná se o sobě dozvíme víc než prostřednictvím příběhů posedlých objektivitou a strukturami, v nichž se nelze ztratit. A právě proto v nich lze tak málo podstatného nalézt. Chceme-li pochopit oheň, nestačí analyzovat popel, je třeba znovu zažehnout plamen.
Hana Slavíková pro Nakladatelství JAMU