Josef Nosál: Malé červené rybky
Za sklem se líně otáčí nádobka instantního jídla. Zašlá mikrovlnná trouba hučí, sípe, funí a hodnoty zelených cifer na časovači pomalu klesají. Ze čtyř minut se stávají tři minuty a třicet vteřin. Žluté, čtvercovité světlo září napříč celou pohaslou kuchyní. Z nějakého důvodu mi připomíná oslnivé kužely, které ze sebe chrlí pobřežní majáky uprostřed temné noci. Neobtěžuju se rozsvěcovat. Nemá smysl plýtvat energií, navíc už několik měsíců bojuju s nájmem. Ani kupu špinavého nádobí namačkanou ve dřezu pod mikrovlnkou nemá smysl umývat. Za okny poletují kulaté sněhové vločky, vůbec první za celý prosinec, a to se má za pár dní překlenout do ledna.
V koupelně syčí voda. Stéká po stěně vany, zurčí, nenápadně se kupí a svým vlhkým teplem se jako úponky rostliny plazí kachličkami až ke stropu. Cítím úzkost. Stěny mě svírají, naklání se nade mnou, a já hloupě, téměř otupěle stojím uprostřed koupelny a bezduše přešlapuji z jedné nohy na druhou. Šlapky pleskají o chladnou zemi a podivně doplňují neúnavný tok vody. Jsem nervózní. Asi jako herec, který má poprvé v životě vstoupit na jeviště. Zklamání, které se dnešní ráno ujalo mého světa, dosud neodešlo. Uhnízdilo se ve mně, roztálo ve vnitřnostech a jaksi se rozpadlo do krve. Po celý den hledám ta pravá slova, která by onen sžíravý pocit dokázala popsat, ale ona mi ne a ne přijít na mysl. Tak jednoduché to zkrátka není. Bylo by směšné, kdyby ano. Co se mi děje, je až příliš rozsáhlé, hranice mého trápení neznají konce, ačkoliv je hledám a v samém vyčerpání na ně cením zuby, skoro jako lovecký pes s prázdným žaludkem, žaludkem, co vypláchnul právě tento zbytečný den. Jak moc toužím po jeho vymazání. Jak moc toužím, aby ho kalendáře přeskakovaly a lidé na něj zapomněli! Když tohle v duchu pronesu, konečně se na lících objeví slzy. Mikrovlnná trouba z nedaleké nocí ukradené kuchyně stále hučí ztichlým bytem. Chvíli jí naslouchám. Promnu si ramena, ztuhlý zátylek, předloktí, nakonec zápěstí, a vypnu vodu. Hladina se asi deset centimetrů pod oprýskaným okrajem vany nevinně třpytí.
Shlédnu své nahé tělo, které má za okamžik pozřít vroucí voda. Naposledy se podívám na telefon, jestli někdo nepíše. Jakmile očima spočinu na prázdném displeji, skloním hlavu, nahrbím se a ne- chám tíhu na hrudním koši, aby se do něj propadla. Po krátkém tichu zaslechnu žbluňknutí, tedy aspoň si to myslím, nevím.
V útrobách se mi kroutí hadi. Šupinami se otírají o tkáně a syčícími jazyky plodí jed, jenž propaluje střeva a vylévá jejich obsah do prázdného břicha. Pláču. Víčka nezvládají ten příval neštěstí, který dnešek zavinil. Řasy se k sobě lepí, ústa se otvírají v němých stenech. Prsty se třesou tak silně, že z nich zakrátko vypadne mobil. Pazvuk nárazu. Možná se rozbilo sklo, třeba vylétl kryt. Nekoukám se tam. Místo toho zasněně hledím na průzračné páry, co volně stoupají z vany. Linou se podobně, jako se line mlha, kterou někdo rozřezal na tisíc kusů.
Když se špičkou nohy dotknu vody, syknu a ihned ucuknu. Je to příliš horké, byla to chyba, krucinál, snad kdyby byla o něco studenější, ale ne příliš, ne, to je pitomost. Zatnu zuby, svaly, sklapnu čelisti, zavřu oči. Nárt, patu, lýtka pohlcuje žár, pokožka rudne, nevzdávám se. Slzy křižují tváře a kanouce do vany mizí ve vodě, splývají s ní a ztrácí na významu. Mé vlastní slzy ztrácí na významu. Když si to uvědomím, rozpláču se ještě více. Vlasy mi padají do očí, já je nechávám, ramena se míhají dopředu a dozadu, já je nechávám, nohy ponořené po kolena chtějí ven, já jim to nedovoluji, chci vypadnout, zhasnout světlo nad sebou, sníst si jídlo, já se přemlouvám, ať to dokončím. V hlavě kolují obrazy mé mlčící matky, bývalých spolužáků se zašitými ústy, kolegů s odvrácenými pohledy, přátel, jejichž oči probodávají zemi. Všichni zapomněli. Stejně jako já brzy zapomenu na ty slzy, co plují oceánem. Tělo konečně přijme vřelost vody. Cítím, že i kdyby se teď pokusilo vstát, nepohlo by se ani o píď. Mám pocit, že mě zalil průzračný beton. A z jeho hladiny čouhá jen krk a hlava. Upřu oči na malý blyštivý předmět. Vrhaje ve světle zářivky odlesky, bezhlasně na mě šeptá a bez jediného slova tělo mi leptá. Nemám kam utéct.
Převaluju žiletku v rukou, už ani pořádně neuvažuju. Čirou vodu protne rozmazaná krev. Kolísá prostorem, stoupá, klesá.
Narazí na ni mé slzy? A když ano, zrudnou a získají nový tvar?Budou vypadat jako malé červené rybky, které kolem chladnoucího těla zamrskají ocasem a naprázdno otevřou tlamy? Na okamžik se naplním nadějí, ale poté mi dojde, proč to vlastně dělám. Proč teď ležím ve vaně a pozoruji, jak mě opouští život. Dnes mám narozeniny. Dnes mám narozeniny a nikdo mi nepopřál.
Neměnné hučení prostupující bytem utichne a z kuchyně se ozve cinknutí.
Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 4, 2020).