Viktorie Pavlíčková: Tři měsíce

Čtyři stěny. To většinou tvoří místnost. Na jedné straně železné dveře zamčené zvenčí. Na druhé okno obehnané mřížemi. Stará rozkládací postel. Místo matrace tři kusy drolícího se molitanu. A naproti tabulka neprůstřelného skla zazděná do stěny s oslňujícím výhledem do sesterny.

Podprsenka je zde nezákonná, a přesto to není zas tak dávno, kdy jsem ji začala nosit.

Plastové příbory, kterými si nenakrájíte to, čím nazývají maso.

Tři dny. Sedmdesát dva hodin. Čtyři tisíce tři sta dvacet minut. Tedy přibližně …

V malé místnosti… sama se sebou… Zmatená a vyděšená.

Od dveří k oknu je to šest kroků, ale prý se k němu nesmím příliš přibližovat. Od jedné stěny k druhé pak tři. Ale na okýnko klepat jen když potřebuju na záchod.

Tři dny. Víkend. Sobota, neděle. A jeden státní svátek. To pracují jen sestřičky.

Celé patro nazvané 14b není o moc větší než izolace. Nebo mi to tak nepřišlo. Několik pokojů, záchody, koupelna s otevřenými sprchami. Oholit se můžeme jen pod dohledem. Společenská místnost narvaná lidmi. Ale příliš dlouhé konverzace by mohly přilákat nežádoucí pozornost. Přilákávají podezření. A mříže. Mříže na každém okně. Mříže, za kterými sedávali havrani. Tak svobodní… Copak si o mě asi ti černí ptáci myslí?

Půlhodinová vycházka s doprovodem jednou týdně za dobré chování. Za prokázání vhodnosti pro společnost.

Denně tři hodiny školní výuky znamenající opisování částí učebnic.

„Vážně studujete gymnázium?“

Za tři měsíce se z mých růžových vlasů staly bílé. Ne strachem, ne šokem, ne zděšením, ne ponížením… Prostě se z nich vymyla ona vatová barva.

To, že mi polovina z nich vypadala, způsobil bolestivý zmatek uvnitř mě.

Po třech měsících vloží vašich pár osobních věcí, jako je podprsenka, náramky a náhrdelník, do Lidl tašky a v doprovodu rodičů konečně můžete opustit areál obléhaný havrany. Mými nejlepšími přáteli a mými největšími nepřáteli. První věc, kterou jako znovu svobodná osoba udělám, je, že si koupím hnědou barvu na vlasy. Přirozeně jsem přece vždy byla hnědovláska. Nebo snad ne?

„Podívej se na ni! Vždyť je to úplně mrtvé dítě! Co to s ní udělali?!“ zaslechnu otcův hlas, když jsou mé na přirozeno nabarvené vlasy suché.

„Půjdu se projít.“ Zavřu za sebou dveře, abych se vyhnula bolesti, která není má, když za tou svou dveře zavřít nemohu.

Eliška… Jsem Eliška… Jmenuji se Eliška… Že ano? Nebo se pletu?

Stoupám do kopce dlážděného kočičími hlavami. Když mi bylo šest, spadla jsem přesně v tomhle místě z koloběžky a rozbila si koleno. Táta, aby mě utěšil, mi za rohem ve stánku koupil zmrzlinu. Mrkvovou. Mrkev jsem nenáviděla, ale tu zmrzlinu jsem milovala.

V tomhle hladovém okně jsem si po cestě z práce kupovala smažený sýr v housce.

Tam na tom staveništi jsem vykouřila svou první cigaretu, kterou jsem ukradla babičce.

Na stěně altánku na kopečku uprostřed města je stále mým písmem centrákem napsaná báseň.

Do tohoto vchodu jsem chodívala o velkých přestávkách kouřit a občas jsem zde potkávala svého angličtináře, který sem chodil se stejným úmyslem.

V téhle hospodě jsem měla své první pivo se starší kamarádkou, která mě jako malou holku hlídala.

V tomhle baru mě poprvé někdo pozval na drink. Bylo to cuba libre.

Před touto bankou jsem se poprvé líbala. Na tamtu fontánu jsme připití s kamarádem vylezli a soše na jejím vrcholu vítězně sáhli na kamenná prsa.

V tomhle undergroundovém klubu jsem byla na svém prvním koncertu. Hráli zrovna Fialky proti směru.

Z téhle ulice jsme se spolužákem ze základky ukradli ceduli hlásající její název.

Do tohoto divadla jsem každou neděli chodívala přesně rok od svých osmi let se svou tetou, než se rozvedla s máminým bratrem a já o ní už nikdy neslyšela.

Majitelka tohoto knihkupectví mě měla tak ráda, že mi vždy dala na jakýkoliv nákup slevu.

Tady… Zde… A támhle…

Tak proč mi tato místa připadají cizí? Proč mám pocit, že jsem zde poprvé? Proč mám pocit, že si vybavuji život někoho jiného? Tohle je mé město… Město, kde jsem vyrostla… Město, ve kterém jsem strávila celý svůj dosavadní život… Tak proč mi připadá každý jeho důvěrně známý detail cizí?…

Čtyři stěny. To přece tvoří pokoj. Tři velká okna bez mříží. Naproti nim dveře bez zámku. Psací stůl. Knihovna s knihami, z nichž jsem každou z nich pečlivě vybrala nebo je někdo jiný vybral pro mne. Na míru vyrobená postel s kvalitní matrací. Plyšový medvěd, kterého jsem dostala na Vánoce, když mi bylo dvanáct. Mnou namalované zarámované obrazy, všem návštěvám vystavené na odiv. I ty, které jsem namalovala, když mi bylo devět. A fotky. Fotky zarámované nebo jen tak vylepené po stěnách. Fotografie mé rodiny a mě. Babičky, dědy, táty, mámy, strýce, tety, sestřenky… Fotografie s mými přáteli. A citáty, které z nějakého důvodu uvízly v mém srdci či mysli, a tak jsem je zvěčnila ve formě nápisů na stěnách. Na stěnách mého pokoje… mého…

Tak proč cítím z tohoto pokoje chlad? Proč mi přijde, že není můj? Proč mám pocit, že sem nepatřím? Proč mám pocit, že tenhle život není můj? Že jsem ho ukradla? Že jsem ho vylhala?…

Tři měsíce… Devadesát dva dní… Dva tisíce devět set osm hodin… Sto třicet dva tisíc čtyři sta osmdesát minut… Tedy přibližně… A já si připadám jako podvodník, jako lhář, jako herec, jako nastrčená figurka…

Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 7, 2021).