Anežka Šujanová: Bude tu stan

Někdy je to jako po letech

Ale stále to tam důvěrně znáš

Vracíš se tam, kde jsi kdysi rád spočinul

Naslouchal ptákům a pozoroval své ruce

Se stejným zájmem jako stébla a se stejným obdivem jako plující oblaka

To je, vím, celkem klišé, ale pozorovat se dá tak všeobecně cokoli

Po hlubokém výdechu

Co připlouvá a odplouvá

A ty ses zase jednou vydal na druhý břeh

Cizokrajné rostliny

Nabubřele pestrobarevné objekty

Na které ze zvědavosti sáhneš, ale opatrně, jen několika prsty

Dlouho jsi nic takového neviděl, možná nikdy

Před sebou máš rozlehlé pláně

Prostor tvé volnosti a divokosti

Instinktivně jsi zatáhl svaly a adrenalin tě připravuje k boji

Než si vzpomeneš, že tady už se o nic nebojuje

Že ty barvy ti nikdo nemůže vzít

Můžeš na ně jen zapomenout

Když budeš dlouho setrvávat na druhém břehu a zapomeneš se sem vracet

Stromořadí do dalekých krajin

Přestaly tě bolet nohy

Tak se jen zamysli

Kolik zbývá řádků

A čím je zaplníš?

Co můžeš udělat dnes…

Zvládneš žít sám se sebou… dvacet, třicet, šedesát let?

Kam dáš ty věci, které tak trochu chceš

zapomenout, ale vlastně jsou velmi blízké

Smilování smyslnosti

A jiná sousloví slov, nevyslovených hlasitě

Jak řekneš sám sobě

Smrky potácí se ve vichřicích, ale ty už budeš stát pevně

Jako bys měl v paměti své osobní divoké pláně

I když povedou tě, kam povedou

Tebe nevezmou ti.

Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 8, 2022).