V nakladatelství Yoli právě vychází Kavalíři, kniha studentky ateliéru RTDS Kláry Klocové v žánru odpočinkové queer romantiky s nádechem baroka.
Gratulujeme autorce k publikaci!
Kníže Cardan už má po krk svého zpackaného života i neustálých hádek s matkou. Hnán touhou položit mezi sebe a své problémy pár mil, vyráží na kavalírskou cestu, aby poznal cizí kraje a především sám sebe. To by mu ale cestu nesměl zkřížit Palo, osobní strážce s kopou tajemství. Obyčejná náklonnost však brzy přeroste v něco víc… a na to už pouhá kuráž stačit nebude.
Nakladatelství Yoli
Kniha vychází v době zájmu o historické fikce, nová převyprávění nebo oslovování současných témat v historickém kontextu. Co podle tebe dnes v historickém prostředí hledáme?
Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny, ale podle mého hledáme v historii především porozumění. Snahu porozumět tomu, jací jsme, jak se díváme na svět, jaká děláme rozhodnutí a čím tvoříme dějiny. Lidé se v zásadě nemění, mění se jen okolnosti a prostředky. V tom pro nás setkání s historií a jejími příběhy může být tak fascinující. Díváme se na odraz něčeho, co vlastně důvěrně známe.
K období baroka se vracíš i v jiných svých projektech. Kde pro tebe byla v případě Kavalírů hranice, co z dobových reálií muselo zůstat zachováno?
Kavalíři se neodehrávají v žádné konkrétní zemi. Z naší historie jim zůstává pouze časoprostor, jakási „mentalita doby“. Právě ta pro mě byla stěžejní. Baroko je dost vzdálené, aby byl ten rozdíl cítit, zároveň však ne tolik, aby si ho čtenář nedovedl představit, vžít se do něj. Ve svých dílech se snažím především o uvěřitelné a svobodně přemýšlející postavy, a právě skrze ně tento „nádech baroka“ předávám. Oni v něm žijí, je pro ně přirozené, nemusí se jim nic vysvětlovat. Právě ta samozřejmost dělá příběh (a s ním i toto historické období) tak živým. Pokud bych tedy měla vypíchnout, na čem jsem si dávala obzvlášť záležet, byly to především záležitosti všedního dne: oblečení, jídlo, dopravní prostředky, hygiena, ale také architektura nebo divadlo, věci, se kterými se mí hrdinové setkávají na denní bázi. Svět Kavalírů má oproti baroku ovšem jednu zásadní proměnu. Neexistuje v něm křesťanství. V tomto fiktivním světě náboženství vymizelo a nahradila ho světská moc. V povědomí postav tedy existují „staří bohové“, něco na způsob barokních odkazů na římský pantheon či Ovidiovy Proměny, jsou však pouze odrazem dávno zaniklé kultury. Nemají jména ani své uctívače, jsou jen příběhem. Tato změna byla asi tou největší, kterou jsem udělala, dala mi ovšem možnost podívat se, jak by taková společnost fungovala.
„Vážím si tvé nabídky, ale dospěl jsem k názoru, že pokud mám zemřít, ať je to v suchu a pohodlí.“ Proč jsou pro tebe v knize důležité i humorné polohy? Jak vnímáš komičnost baroka?
Humor je jako vláknina. Je důležitý ke správnému „strávení“ příběhu. Pomáhá publiku vstřebat postavy, myšlenky a těžká témata. Dává jim vyniknout. Když se celé dílo topí ve splínu, je těžké, ba přímo nemožné, čtenáře vytrhnout a zaujmout. Ale pokud je v díle obsažený vtip, mohou mít tyto události a úvahy mnohem znatelnější dopad. Baroko samo o sobě příliš zábavné není. Je to doba přísných pravidel, tlaku, okázalosti a iluzí. Ale i v něm pořád žijí lidé. A lidé si ze sebe a svých osudů dělají legraci. Je to způsob komunikace s ostatními i se světem. Proto podle mě do příběhu patří – a patří i k baroku.
Ovlivnily tvoje dva roky v ateliéru RTDS způsob tvého psaní? Jak se u tebe setkává scenáristika s literární tvorbou?
Studium na JAMU mému psaní přineslo mnohé. Jednak nutkavou potřebu vkládat do příběhů divadlo a odkazy na commedia dell’arte, ale především možnost vidět svůj příběh v obrazech, ve zvucích, umět si ho představit jako filmový záběr. Mnohokrát mi tato technika pomohla a dala vzniknout obrazům, které jsou v textové podobě silné, fascinující, o něčem vypovídají. Nejvíc se mi v tomto kontextu vybavuje scéna z finále příběhu, kdy se dozvídáme o pověstném „posledním baletu“ knížete Cardana. Ten je inspirovaný výstupem Apollona z Molièrova comédie-balletu Skvělí milenci (Les Amants magnifiques). Ta scéna je silná právě tím, že je vyprávěná pouze detaily, malými záblesky obrazů a vjemů: zlatým prachem vznášejícím se ve vzduchu, vrzáním prken jeviště, kapkou potu, razící si cestu líčidly. Před tím by mě nic podobného ani nenapadlo.
Rozhovor s Klárou Klocovou pořídila Kateřina Hejnarová.
