Koncem padesátých let v Itálii dochází ke krizi víry, což značně ovlivňuje tento film. Neboť když se víra ztrácí lidé si se svou podstatou snaží najít víru novou. Hlavním tématem celého filmu je tak hledání víry. Víry v cokoliv. Hledání víry pro potřebu věřit.
Marcello je dle mého názoru (anti)hrdinou, který svou víru hledá. Hledá však především i víru v sobě a v sebe.
Jako na úplném začátku filmu, kdy helikoptérou přenáší ze Říma obrovskou sochu Krista, která je odtržená od vlastního podstavce, je i Marcello odtržen od svého podstavce (od svého základu, od něčeho velmi podstatného). Zbývá se pak jen zeptat, zda si to sám uvědomuje, protože přeci jen i on je v helikoptéře, která Krista odnáší.
Marcello na úplném začátku filmu není jen hladovým novinářem, ale i zároveň součástí života vyšší třídy – milencem, přítelem, náhodným účastníkem večírků… Ocitá se tak mezi dvěma světy (z nichž jeden bychom mohli definovat například Maddalen či Sylvií a ten druhý Paparazzem). Marcello však přímo nezapadá do žádného z těchto světů – je jejich spojkou, jejich mezičlánkem, pendlerem mezi nimi… To můžeme uvést na příkladu, kdy Marcella fotí, když odjíždí se Sylvií, nebo i dle mého názoru na intimní scéně, když se Ema předávkuje a Marcello jí veze do nemocnice, kde následně přemlouvá novináře, aby tuto událost nechal být (nejedná se sice o scénu s vyšší společností, ale tato scéna nám dobře ukazuje, že samotný Marcello ví, jaké to je být na druhé straně své profese – plně si tedy uvědomuje, jak se lidé, o kterých píše, mohou cítit).
Myslím si, že Marcella samotného dokáží velmi dobře definovat ženy, kterými se obklopuje. Tyto ženy nám odhalují Marcellovu minulost (scéna, kdy Ema pláče s tím, že se Marcello změnil a táže se sama sebe, proč se tak změnil), ale i jeho vnitřní svět a pohnutky.
Nad vztahem Marcella a Emy jsem dlouze přemýšlela a v kontextu tohoto textu si dovoluji tvrdit, že jeden z důvodů, proč Marcello tak dlouho zůstává s Emou je proto, že mu připomíná, kým byl (kým byl před tím, než se nechal unést světem, do kterého chce jistým způsobem tak moc zapadnout a do kterého nakonec zapadá). Ema je pro něj však i připomínkou toho, kým by mohl být – jejich společná budoucnost, kterou neustále odsouvá. Sám si touto jejich společnou budoucností není nejspíše příliš jist, protože přece jen když se setkává se svým otcem, Emu před ním popírá.
Pro definici Emy samotné (jejího vnitřního světa) si myslím, že by mohl dobře posloužit její společný byt s Marcellem, který je stále nezařízený, rozestavěný, nedokončený. A v takové podobě setrvává již značnou chvíli. Tento byt může posloužit ale i jako definice jejich vztahu.
Krátké setkání Sylvie a Marcella ukazuje dle mého názoru Marcellovu nejistotu ve světě smetánky, do které úplně nepatří. Ještě nepřerušené spojení s jeho minulostí, která se tak moc liší od přítomnosti. A tím pádem i to, že tomuto světu stále úplně nerozumí. Díky své minulosti je ho však schopen podrobit i kritickému měřítku.
Sylvia samotná prezentuje typickou americkou loutku, která se snaží přes své koketování ukázat svoji hloubku a nezávislost, přesto se ale neustále chová jako by na ní byly namířeny kamery. Jako by její celý život byl nekončícím filmem, a Marcello se na chvíli stává jeho součástí. Marcello se stává součástí hry, která (jak mu samotnému dochází) nebude končit klasickým flirtem, ale je utnuta naprosto nečekaně rozedněním. V tu chvíli se vypne i fontána a my můžeme jen čekat, že někdo zařve střih a my se přesuneme k natáčení další části.
Nejdůležitější ženou v Marcellově životě je ale Maddelen, díky které můžeme dle mého názoru i samotného Marcella nejlépe pochopit či se ho pokusit definovat.
Maddelen je slavná herečka, které touží utéct od své slávy, protože si uvědomuje, že chudí i bohatí prožívají stejnou prázdnotu. Prázdnotu, kterou ona silně pociťuje během celého filmu. Je ženou, které nedělá věci, protože by je chtěla dělat, nebo proto, že by jí přišli správné či špatné, dělá je jednoduše proto, že je může dělat (a sama testuje hranice toho, kam až může zajít). Což dle mého názoru můžeme vidět například ve scéně, kdy ona a Marcello přijíždějí do prostitutčina bytu a následně se spolu pomilují v její ložnici. Tato scéna ukazuje i degradaci mezilidských milostných vztahů. Lidé přestávají být ochotní se něčemu plně oddat a vše tedy směřují pouze k povrchnímu sexu.
Maddalen je dle mého názoru hlavní propojení Marcella a vyšší společnosti. Ale Marcello samotný si uvědomuje, že si není úplně jistý, jestli chce do této společnosti plně patřit. Zda chce přestat být jenom jejím pozorovatelem a příživníkem, protože přes všechno jeho jednání je odlišný od lidí, do jejichž výsluní utíká při každé možnosti. Této myšlenky jsem nabyla, protože mám pocit, že Marcello, který se nechává unášet výstředním životem, který se stává pozlátkem společnosti s duchovní opuštěností, také pociťuje prázdnotu. Podobnou prázdnotu jako Maddalen, díky níž si jsou tito dva milenci nejen blízcí, ale i velmi podobní. A proto oba svým vlastním způsobem jednají velmi podobně a vytvářejí si svou vlastní hru plnou alespoň nějakého citu, ve které oba tvrdí, že obsahuje jeho absenci.
Maddalen je pro Marcella v jistém ohledu osudovou ženou. Ženou, které dokáže vyznat své city a říct jí, že jí miluje (přestože ona z toho udělá jen další jejich hru). Marcello dle mého názoru upřímně věří v tento cit k ní, ač nemusí být naprosto pravý. Věří v něj, protože v něj chce věřit. Chce věřit, že by se mohli navzájem zachránit a vytrhnout ze své prázdnoty i (kdyby to znamenalo) z života, který vedou, či při nejmenším ze způsobu, jakým své životy vedou. V to ale není schopná uvěřit Maddalen, protože přeci jen je to na konci ona, která po vyznání citů odchází s jiným mužem a zanechává Marcella v osamění a tichosti.
Právě ve scéně vzájemného vyznání citů můžeme najít zásadní rozdíl mezi Maddalen a Marcellem, čímž je to, že na rozdíl od něj si Maddalen své postavení (anti)hrdinky uvědomuje. Plně si uvědomuje svou prázdnotu, způsob, jakým jedná i vede svůj život. Plně si uvědomuje, jaká je, a to až do té míry, že je s tím sama naprosto smířená. Tak moc smířená a sžitá, že nevěří, že by mohlo být východiska, naděje či záchrany.
Marcello se z pasti výstředního a povrchního života snaží dostat naplněním snu o tom, že se stane spisovatelem. Za tímto snem je však více práce než za jeho dosavadní prodejnou prací novinařiny, ale jeho přílišná pohodlnost v životě, který vede, ho od složitější práce na jeho snu odvádí. Stal se příliš pohodlným v tom, čím se stal, než aby v sobě našel dostatek síly to změnit. Stal se člověk, jehož problém ční hlavně v polovičatosti a neschopnosti na něčem opravdu dřít.
Marcellovu naprostou degradaci a konečné zahození tohoto snu můžeme vidět v závěru filmu, kdy klesne i na naprosté dno publicistiky a je z něj naprosto (veřejně to připouštějící) prodejný reportér bulváru.
Další velmi důležitou ženou/dívkou v Marcellově životě, která se v něm však pouze mihne (aniž by to Marcello samotný dokázal plně postřehnout) je Paola. Dívka, jež pracuje v restauraci, kde Marcello píše svůj román. Dle mého názoru je velmi příhodné, že se s Paolou setkává právě v tomto bodě svého života. Ona samotná je symbolem naděje. V bodě svého života, kdy Marcello pracuje na románu, pracuje i na (ne nutně příliš velké) změně života (nebo alespoň nějaké jeho části). Jeho jednání s Paolou tak můžeme přirovnat k jeho vnitřnímu postavení k naději/změně. Ze začátku je totiž na dívku nepříjemný, pak si ale uvědomuje, že jeho jednání bylo přehnané. Stejně jak opouští svůj román, mizí ze scény i Paola, přičemž nám není během celého filmu vysvětleno, proč přestal na románu pracovat. Pro děj ani jeho pochopení to však není podstatné, neboť je to zřejmé.
Dívka se pak ukazuje na naprostém konci filmu, kdy na ještě stále připitého Marcella křičí, ale on ji přes šum moře neslyší. Není ale ochotný za ní dojít a ve společnosti jedné ze svých přítelkyň opouští celou scénu. Staví se tak zády nejen k dívce, ale ke všemu, co ona symbolizuje. Můžeme to tak brát jako jeho konečné smíření, přijetí svého života a rezignaci cokoliv změnit.
Pro kompletní pochopení Marcella se musíme zmínit i o jeho dobrém příteli Steinerovi.
Steiner se svou povahou i charakterem vyjímá z celého filmu. Jeho postava má neuvěřitelnou hloubku (a je tak postavou, nad kterou jsem se po konci filmu zamýšlela nejvíce). Je to právě on, kdo Marcellovi nabízí pomocnou ruku, aby se vytrhl ze svého dosavadního způsobu života. Je to on, kvůli kterému Marcello začíná pracovat na svém románu. A je to on, díky kterému Ema stále věří ve společnou budoucnost s Marcellem.
Steiner působí na první pohled vyrovnaně. Dokáže najít rovnováhu mezi životem ve společnosti básníků a umělců a klidným životem s rodinnou. Přesto si myslím, že i jemu něco v životě chybí, že i v jeho životě je prázdnota. Jeho prázdnota je ale dle mého názoru jiná než u ostatních postav v tomto filmu, je totiž zaplněná jistým druhem bolesti. Sám Steiner není ale schopen najít pro toto v sobě definici.
Myslím si, že Steiner nachází svou náhražku víry v přírodě (vycházím teď ze scény, kdy pouští na večírku nahrávku přírody).
Je též mužem, který plně miluje své děti, které považuje za výjimečně citlivé.
Sám Marcello k němu dle mého názoru velmi vzhlíží a samotného ho mrzí, že se s tak dobrým přítelem setkává tak málo (myslím si, že toto je však zapříčiněno Marcellovým hledáním sama sebe).
Steinerova sebevražda a vražda dětí je pro Marcella velkou ránou. Dokonce si myslím, že to můžeme považovat za poslední kapku, která Marcella změní v to, čím je na konci filmu – prodejný, testující své hranice i hranice lidí kolem sebe…
Proč Steiner toto vykonal je dle mého názoru velkým otazníkem filmu a můžeme o jeho důvodu/důvodech pouze spekulovat. Můžeme říct, že Steinerova snaha zaplnit místo absence víry je neúspěšné a on si tak plně uvědomuje degradaci života kolem sebe a nevyskytující se východisko z prázdnoty, která zaplňuje rozhýřilou společnost. Ale můžeme také říct cokoliv jiného. Ve výsledku se stejně bude jednat o mozaiku malých i velkých věcí, které tohoto člověka zahnaly za čáru, kdy nezbylo nic jiného, než vykonat to, co vykonal.
Marcello svým životem proplouvá a snaží se ho zaplnit „šokantními zážitky“. Propadává jednotlivými jeho patry, ale stále nenachází absolutní dno, kterého by ho donutilo se vytrhnout ze zpohodlnosti. Využívá svého vzhledu i inteligence, které z něj dělají příjemného příživníka smetánky. Přesto můžeme vidět, že jeho důstojnost je jistým způsobem pokřivená. Svůj život zaplňuje touhou po co nejvíce prožitcích (kterých se mu dostává), aby tak zaplnil prázdnotu ve svém nitru a absenci víry v cokoliv. Jedná tak často prvoplánově, ale ještě častěji pouze improvizuje a věci mu jednoduše vycházejí. Skutečné zážitky, které by opravdu k něčemu vedly, si nechává proplout mezi prsty.
Velkou srážkou s realitou (reálným životem a problémy) je mu Ema, což je možná dalším z důvodů, proč ji tak dlouho není schopen opustit.
Díky svému původu a výjimečné citlivosti je schopen společnost podrobit svému kritickému vnímaní, ale život, který vede, způsobuje vychladlost jeho srdce (ve výsledku tak není ochoten bojovat za změnu).
Díky své kritičnosti je schopen sám určit, v čem spočívá jeho životní krize (v nerozhodnosti, bezstarostném životním stylu a absenci jakékoliv hloubky), ale toto uvědomění samo o sobě ještě nic neznamená.
