Když jsem poprvé slyšela větu, že Fellini „pořád točí ten jediný film“, představovala jsem si to asi nějak tak, že má jedno téma, které je mu blízké a v malých obměnách ho ukazuje stále dokola ve stejných příběhových strukturách. Pochopila jsem to až s odstupem času, až mi začaly jednotlivé střípky zapadat. Pochopila jsem, že „točit jediný film“ neznamená mít nedostatek nápadů nebo používat nějaké schéma, které se osvědčilo u diváků. A neznamená to autorovu neschopnost najít „něco nového“. Něco, co jsme ještě neviděli. Něco, co nás nechá fascinovaně sedět s otevřenou pusou.
Mám pocit, že jsem pochopila, proč byl Fellini nejdříve scenáristou, který se pak stal režisérem. Měl totiž vlastnost, která z něj dělala dobrého scenáristu. Vlastnost, bez které to, jak jsem už zjistila i vlastní zkušeností, nejde. A sice, že scenárista by měl především mít rád lidi. Měl by je chtít znát a měl by mít chuť je zkoumat.
Z Felliniho filmů je vidět, že vycházel z pečlivého pozorování svého okolí. Dokázal se na lidi dívat s humorem, ale zároveň mu nechyběl soucit. Do svých scénářů pak dostal situace, kde vedlejší postavy nejsou pouze nějaká stafáž. Taxikář v Bílém šejkovi tedy není pouze řidič, který Ivana doveze z bodu A do bodu B. Je to postava z masa a kostí, která za Ivanem kráčí až do nemocnice, div ne s nataženou rukou čekající na zaplacení svých služeb. Stejně tak režisér fotorománu je dost živelné zjevení. Není omezen ale pouze na nervního starce, protože když se Wanda ztratí, projevuje účast a snaží se ji s celým štábem najít. Za zmínku stojí i obtloustlý muž ve vasilu, který se zcela nevinným výrazem kazí záběr, co je už tak dost komplikovaný silným větrem a představitelem Bílého šejka téměř padajícím z koně. Takto bychom mohli pokračovat až k zaměstnancům hotelu (recepční nabízející pohlednice a etuda s falešným telefonátem) či k ženě od rány, která je skutečnou manželkou Bílého šejka.
Zároveň postavy necharakterizuje pouze pomocí různých dramatických situací či gagů. Vztah Wandy k Bílému šejkovi je zobrazen snovým houpáním na houpačce a Cabiriina bezprostřednost se projevuje v jejím nadšení z plyvače ohně. A do filmu se dostávají i určité prvky absurdity (Ivan běžící proti pochodujícímu davu, ve kterém se vzápětí ztrácí). V tom vidím Felliniho pojetí neorealismu – v zachycování reality, jak ji vnímá, i s jejími absurními či magickými polohami.
Díky Fellinimu taky beru na milost klasické narativní struktury, kterým jsem se kdovíproč dlouho vzpírala. Neznamená to, že dávám sbohem lyričnosti a poetičnosti, které mi byly vždy o něco vlastnější, ale už rozumím, že struktura nemusí být něco, co omezuje. Dá se díky ní budovat napětí, které se mě drželo po celou dobu filmu. A nemyslím tím napětí typu „za rohem číhá vrah“, bylo v tom něco křehčího a něco, co očišťuje.
Jeho jediný film jsem pochopila, až mi začaly jednotlivé střípky zapadat. Když mi došlo, že svatba nebo spíš odjezd na svatební cestu se objevuje ve více jeho filmech. V Amarcordu, když se vdává Štěstíčko a opouští město se svým novým mužem, zatímco svatebčany obveselují potulní komedianti (Zampano a Gelsomina?). I v Darmošlapech pár odjíždí vlakem na líbánky, ale navzdory mému očekávání zůstáváme s těmi, co po loučení na nádraží musejí domů, kde se nic nemění a nic moc neděje. A v Bílém šejkovi zůstáváme s novomanželi na jejich výletě do Říma, který jim oběma otevře oči (v případě Ivana je to možná více, než by bylo přirozené). Cesta, která měla být idylická, nebo alespoň velmi do detailu naplánovaná končí klesnutím na dno (Tibery). Ivan i Wanda tak musí čelit něčemu, na co je dobré vychování nepřipravilo. Ve vztahu si dva dospělí lidé stejně občas mohou připadat jako dvě bezradné děti. A šťastné shledání v psychiatrické léčebně nenásleduje objetí a radost, ale pláč každého zvlášť na opačných koncích nemocničního lůžka. A i když se doba změnila a zachování dobrého jména rodiny není nejdůležitějším životním závazkem, pořád je v některých okamžících filmu cosi tíživého, co možná těžko půjde zvrátit, i když se tomu vlastně smějeme.
Tvoření jediného filmu tedy není bezduché opakování těch stejných motivů, ale nacházení stále nových cest v lese, který už všichni opustili, protože jim stačilo se v něm projít jednou. Přitom si ale nevšimli, že pod listy kapradin rostly jahody, za desátou jedlí zleva měla liška svoji noru a nad tím vším vrzala větev pod tíhou houpačky Bílého šejka.