Ještě naposledy přicházím do domu, který naší rodině už brzo přestane patřit. Je potřeba zavřít vodu, porozhlédnout se, vše zkontrolovat. Zahladit stopy. Co zůstalo bez vysvětlení, dokonce bez omluvy, co je potřeba utajit před novým majitelem … A potom se schovat do skříně a čekat na tmu.
Hrají | Zdislava Začalová, Marie Chudáčková
Kamera | Petr Vašků
Asistentka režie | Viktorie Pavlíčková
Technická podpora | Jan Vymazal
Režie | Kateřina Hejnarová
JAMU 2019
Cineuropa: When Lars von Trier made Europa, a film with a style and feel not dissimilar to The Painted Bird, he said he “consciously made it look like a masterpiece”. Do you share this sentiment?
Václav Marhoul: Ha! Absolutely not.
To look like masterpiece. Vypadat jako mistrovské dílo. Je bezpochyby velmi čestné, pokud Václav Marhoul takový přístup ve své tvorbě odmítá. Hodnota filmu nesmí vycházet z pouhé podobnosti vnějších znaků, variací na známé obrazy a postupy filmové řeči, připomínání prozkoumaného, úctou strnulého kultu. V rozhovoru pro portál Cineuropa, pořízeném u příležitosti zařazení snímku Nabarvené ptáče do soutěžní sekce Benátského bienále 2019, Václav Marhoul dále vyznává svůj obdiv Andreji Tarkovskému či Jean-Clade Carièrovi. Proklamovaná vůle nevytvářet pouhý dojem mistrovství by implikovala režisérovu snahu navázat upřímný autorský dialog s významnými osobnostmi světové kinematografie. Bohužel, podoba Nabarveného ptáčete však tomuto přístupu neodpovídá. Respektive, jestliže Václav Marhoul takové soukromé, vnitřní rozhovory při práci na filmu vedl, potom se zdá, jako by se mu dosud nepodařilo překročit hranice bázlivého, odtažitého obdivu.
Co tedy přimělo porotce Benátského bienále k uvedení Nabarveného ptáčete do soutěže? Oficiální obhajoba či alespoň dramaturgický komentář nejsou veřejně dostupné. Je však možné, aby se skupina filmových profesionálů nechala vtáhnout do – především produkční – hry na opus magnum?
Vzpomínky a odkazy
Řemeslná hodnota snímku vychází především z obrazové složky. Hudbu film využívá jen poskrovnu, ke složitějším zvukovým kompozicím se neuchyluje. Samotný příběh sice působí pohnutí svou surovostí, nadmíru explicitním ztvárněním násilí, vyprávěn je ale lineárně, bez vedlejších či nereálných dějů. Tak jako románová předloha Jerzy Kosińského, rovněž filmové zpracování Nabarveného ptáčete využívá částečně subjektivní perspektivy: příběhem nás provází bezejmenný chlapec, jehož vnitřní svět ovšem v literární ani filmové podobě takřka nepoznáme. Kamera tedy až na výjimky, jako je obraz Židů utíkajících z transportu a následně postřílených nacisty, sleduje scény za přítomnosti chlapce, nikoli však z jeho úhlu pohledu. Přitom právě osobním vnímáním zkreslené záběry, osvobozené od čitelnosti bez toho očekávatelných psychologických nebo historických motivů, oplývají nejsilnější sugestivitou. Jedná se obzvlášť o záběr na sesychající tělo mouchy, jež pozoruje mlynář na zdi svého domu coby nelítostnou, jízlivou, k šílenství dráždivou připomínku vlastního zániku – tento obraz nicméně vznikl na základě připomínky mlynářova představitele Udo Kiera. Anebo pohled chlapce na vesničany vezoucí ho coby židovskou kořist nacistům, převrácený vzhůru nohama, připomínající snad trochu poloskutečnou jízdu Ivana a jeho kamarádky z Tarkovského Ivanova dětství.
Filmový nadšenec by v Nabarveném ptáčeti zřejmě dokázal vystopovat více obrazových odkazů: chrastící dekorovaný strom nebo mladou ženu zvolna pozvedající oči zpod rozcuchaných vlasů jako v Markétě Lazarové, chlapce trmácejícího se blátivým svahem skrz řídké sněhové vločky jako v Pramenu panny, slepce s černými krátery po vydloubaných očích, oděného do světlé lněné haleny jako v Andreji Rublevovi. Těžko soudit, nakolik se jedná o vědomé nebo odtušené parafráze. David Jenkins na webu Little White Lies uvádí Nabarvené ptáče do souvislosti s Ivanovým dětstvím, rovněž Václav Marhoul se hlásí k Tarkovského odkazu. Jenomže oproti ruskému příběhu z r. 1962 postrádá současná česká verze portrétu válkou traumatizovaného dítěte podmanivost prolínajících se realit, obsesivních vzpomínek, představ, a především citlivost vůči nejednoznačné psychologii chlapce příliš předčasně a hrubě přinuceného dospět. Tragédie Ivanova dětství totiž daleko víc než ve fyzické brutalitě, kterou protagonista musel podstoupit nebo se jí stal svědkem, spočívá v nehmotném, o to však trvalejším zranění jeho duše. Namísto explicitních záběrů tak kameraman Vadim Jusov vypráví skrze stínohru Ivanových vzpomínek zinscenovaných do podivně nedětské hry, pouze jednou, pod vlivem nedospělé vzpory, Ivan vykřikne “Copak vy jste byl někdy v transportu?!”
Surovost je esencí války – nebo ne?
Otupení Josky, protagonisty Nabarveného ptáčete, vůči násilí bohužel probíhá příliš očekávatelně: po strašných zážitcích časem zaútočí na poutníka v lese, svého trýznitele shodí do bunkru plného krys, z banální pomsty zastřelí člověka. Nadto míra násilí, které nicméně přestupuje hranici vnímatelnosti už v knižní předloze, postupem času začíná nechtěně tupit i emaptii publika vůči filmu jako takovému. Okamžik, kdy spolu s chlapcem už necítíme nic, tedy nelze považovat za kýžené naplnění režijního záměru. Jakkoli blízko Joskovi, stáváme se zároveň imunní vůči filmu v naší vlastní skutečnosti.
Kameraman Nabarveného ptáčete Vladimír Smutný disponuje zkušeností padesátileté vlastní tvorby, přesto se však jeho klidným, pečlivě komponovaným záběrům nedostává dostatečné důvěry. Z vůle režiséra, střihače, dramaturga či samotného autora obvykle pominou dřív, než by zamýšlená estetická síla dostala možnost se rozeznít. Nedlouhé sekvence jemnějšího vyprávění – např. setkání Lecha s Ludmilou – velmi brzy znova přebíjí nepředložená surovost, přičemž snaha o její zpřístupnění skrze estetizovaný obraz uvrhá film do nebezpečí obhajoby násilí skrze vizuálně působivé ztvárnění.
Kam se poděl hlas obrazů
Nedůvěru v autonomii obrazového sdělení lze vysledovat například při srovnání práce s motivem dekorovaného stromu v Nabarveném ptáčeti a Markétě Lazarové: silně výtvarný prvek, jakým je strom ověšený rituálními předměty (třebaže u Marhoula spíše jen opentlený) symbolizuje v obou případech nevědomou, animální rovinu lidské mysli. Avšak zatímco František Vláčil dubu úmluvy věnuje dlouhou sekvenci Alexandřina rituálu (s vědomím významu postavy Alexandry pro příběh), doprovázenou nadto zvláštní rajskou sonátou Zdeňka Lišky, Vladimír Smutný ukáže pod vedením Václava Marhoula ověšený strom sotva na minutu, degraduje ho tak na pouhou oku lahodící dekoraci.
Obraz Nabarveného ptáčete dokládá, že by bylo hrubým omylem považovat potlačení dialogu za důkaz bohatství filmové řeči. Postavy Kosińského románu i jeho adaptace sice promlouvají velmi zřídka, přesto se výpověď knihy i filmu většinu času drží jediné roviny – dějové.
Snad mělo zařazení Nabarveného ptáčete do soutěže Benátského bienále symbolizovat také nový, resp. nezmizelý zájem o slovanské prostředí, jeho specifickou historii a estetiku. Opravdu porotě ale stačí postavy redukované psychologie, promlouvající jazykem v oficiální anotaci nazvaným slovanské esperanto?
Je pochopitelné, že se Václav Marhoul využitím této umělé řeči snažil postihnout geografickou neurčenost původně literárního prostředí. Odmítnutím reálného jazyka coby zásadní součásti kulturního dědictví ale zároveň upírá postavám i nárok na osobní mytologii, tolik potřebnou pro charaktery založené na nerozumovém vnímání. Bez bližšího vhledu do oné pověstné pověrčivé mysli vesničana zůstává postavám jen to nejnižší: chtivost, tupá sexuální touha a zlost.
Jedná se o monumentální dílo – jen doufám, že už se s tímto filmem nikdy nesetkám
“Mohu bez váhání konstatovat, že se jedná o monumentální dílo a jsem velmi rád, že jsem ho viděl,” shrnuje filmový kritik Xan Brooks své dojmy z Nabarveného ptáčete pro deník The Guardian. “Nicméně, musím také říci, že doufám, že už se s tímto filmem nikdy nesetkám.”
Myslím, že Brooksův rozporuplný postřeh se dotýká důležité otázky spojené s Nabarveným ptáčetem: Jak by vlastně filmové dílo mělo působit na publikum?
Válečné drama divák jistě opustí v jiném rozpoložení než poetické vyprávění o lásce, nehledě na téma ovšem nadčasové filmy musejí obsahovat něco, čím své obecenstvo vábí zpátky. Kuriozity a nehoráznosti s proměnou dobového kontextu slábnou, zděšení nás sice uvnitř rozechvívá, avšak svíravě, bez krásy a katarze, na místo zbavení tíhy vzbuzuje spíš pocit strnutí. Vytříbenost uměleckého projevu nelze naaranžovat. Vnější podobnost s uznávanými díly nebo šok zaměňovaný za pocit krásy na krátký čas možná vytvoří mimikry silného obsahu, jak ale předestírá Xan Brooks, cit publika se bude takovému filmu spíš vyhýbat.
Publikováno v časopise Ateliér 205 12/2019.
Šťastie je relatívne. Šťastie raz je a raz nie. Neprepadáme chaosu, presviedčame samých seba o tom, že všetko sa raz vyrieši. Pod pokrievkou však vrú veci, ktoré nikto nevidí, niekedy ani my nie. Motúzik nie je moc vtipný a ani príliš dramatický. Je to len jedna šnúrka, na ktorú si každý vešia svoje vlastné prádlo.
Hrajú | Tereza Stachová, Honza Singer, Peter Kobzev
Scenár, réžia, strih | Silvia Divéky
Kamera | Michal Oravec
Zvuk | Vladimír Mareček
Technická podpora | Peter Tuleja
Pedagogické vedenie | Hana Slavíková
Vyslovujeme spoustu slov, aniž bychom se zamýšleli nad jejich skutečným významem. Může utéct celý život, aniž bychom našli odvahu odhalit jejich pravou podstatu. Je lidským údělem neustálý pohyb vpřed či marné hledání místa ke spočinutí? Co je to vlast, osud, domov? Nad těmito pojmy se zamýšlí ruský filosof Igor Kobzev po třiceti letech života v Česku v autorském snímku Rodina [Ródina] Petra Kobzeva. Film je vizuální esejí a snad i okénkem do záhadné ruské duše.
Nemá školu. Nemá AVU. Nestojí o světskou slávu.
Rodinná anamnéza. Anatomie svaté trojice. Žízeň po životě.
Home video 100 %
Autorský dokument Petra Vašků
Ve dnech 14 – 15/10/2019 proběhl plenér ateliéru RTDS v barokním komplexu Kuks.
Bývalo dobrým zvykem, že se dospívající členové šlechtických rodů vydávali na kavalírskou cestu do jiných částí Evropy, aby poznali svět, cizí kraje, kulturu, mravy, studovali na zahraničních univerzitách a učili se cizí jazyky. Cesty to byly mnohaleté, často velmi nákladné, avšak byly nedílnou součástí dobrého vzdělání. Právě na tuhle tradici jsem myslela v dálkovém spoji Praha-Trutnov, se zastávkou obci Kuks. Podzimní počasí bylo vlídné, a tak se zoraná pole, žloutnoucí lesy i plané jabloně u cesty koupaly v teplých slunečních paprscích.
Můžeme tomu říkat různě; plenér, symposium, soustředění, ateliérový výjezd nebo jen obyčejně poznávací výlet. Kavalírská cesta je přeci jen označení příliš přitažené za vlasy pro dva dny strávené pobytem v bohatém lázeňském barokním komplexu, vybudovaném hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. V období mimosezóny, navíc z pondělí na úterý se tu nevyskytovali turisté (s fotoaparátem na krku jsem se ploužila hlavně já, zabíral zbytečně moc prostoru v tašce, kam jsem si měla raději nabalit svačinu) a když člověk ponechával dostatečně velké rozestupy, ztratil brzy z dohledu i kamarády a spolužáky. Poté se mohl ničím nerušen toulat lesy, nacházet hřiby, nechat se oblézat tolik vzácným hmyzem jako jsou dnes motýli, mandelinky nebo slunéčka sedmitečné a stejně přirozeně v krajině, která v sobě má cosi, jako moment věčnosti, potkával Jana Křtitele, Jakuba u studny nebo pastýře, přicházející se poklonit do Betléma.
Jen těžko lze zprostředkovat dva dny strávené intenzivně ve styku s tak jedinečným místem. Bezpochyby je ale přínosné a inspirativní překonat nepohodlí cesty a vytržení z vlastní každodennosti, ačkoliv kavalírské cesty už vyšly z módy.
Bernardeta Babáková
Krátký film z divadelního prostředí zachycuje každodennost tohoto mikrosvěta v nejabsurdnější podobě. Jak hrát, kdy hrát a s čím si raději nezahrávat, ačkoliv je to vaše povolání? A co když hloupé nápady vzniklé z nudy způsobí záblesk něčeho mezi nebem a zemí, v ošuntělém bezčasí, kde o plynutí hodin svědčí jen množství vykouřených cigaret?
Scénář | Bernardeta Babáková
Režie, střih,úprava zvuku | Petr Chodura
Zvuk | Pavel Zarodňaský
Kamera | Martin Dvořáček
Výprava | Karolína Srpková
Obsáhlý rozhovor s významným pedagogem ateliéru, prof. Mgr. Janem Gogolou starším byl vysílán v cyklu ČRo Vltava Osudy během září 2019. Poslouchejte ZDE.
Později přešel Gogola na místo dramaturga ve Filmovém studiu Gottwaldov, kde se seznámil mj. se dvěma génii – Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem. Ze zlínských filmů, které dramaturgoval, si zamiloval film spisovatele a scenáristy Jiřího Jilíka Pětka s hvězdičkou (1985). Když jednoho dne přijeli do města Jiří Křižan a Zdenek Sirový, Gogolův život to velmi ovlivnilo. Stal se pak Křižanovým dvorním dramaturgem, mj. jeho filmu Je třeba zabít Sekala (1998). „Jura byl autor, který velice nerad opravoval a přepisoval, neměl rád tzv. stránkovou dramaturgii. Občas jsme se pěkně hádali,“ usmívá se Gogola. Mezitím se ale dramaturgicky podílel i na filmu Tomáše Vorla Kouř (1990), jenž je podle něj „křečovitou, hysterickou reflexí té doby, která je absolutně přesná.“ Nejvhodnější žánr pro vyjádření doby, ve které žijeme, je groteska, soudí Gogola.
ČRo Vltava, Býti dramaturgem
Letos zcela poprvé se na festivalu rozhlasové tvorby Bohemia Prix Radio objevila kategorie Multimedia. Tento krok se zdá být logickým a nezbytným, vzhledem k mnoha důvodům, jako je přechod nově vznikající hudby, původní audio tvorby ale i klasických rozhlasových stanic na internet a hledání nových forem, jak provázat hudbu a mluvené slovo s nově vznikajícími platformami. Není ani možné ignorovat nové ateliéry na uměleckých školách a vznikající obory na fakultách, jejich studenty a absolventy, které se multimediální a intermediální problematice věnují, ať už ve svých teoretických nebo uměleckých počinech.
Do prvního ročníku v této kategorii se přihlásilo deset projektů, odborná porota vybrala sedm děl, které jsme jako členi studentské poroty dopředu analyzovali a vybírali z nich jediného vítěze. Studentská porota fungovala paralelně s festivalovou porotou, kterou tvořil Bohuslav Stránský, Dita Malečková, Filip Rožánek, Matěj Hájek, Petr Uchytil a Vladimír 518. Výběr těchto porotců byl zřejmě v gesci organizátorů Bohemia Prix Radio a v průběhu poslechového dne byli všichni porotci a jediná porotkyně, která se také ujala role moderátorky, představení a s nimi i jejich vztah k rozhlasové tvorbě a orientace na poli multimédií. Šest porotců odráželo různé pojetí multimédií; od filozofické a umělecké teoretičky, přes lektora digitálních komunikací (Filip Rožánek), odborníka v oblastí marketingu, komunikace a obchodu rádiového vysílání (Petr Uchytil), až po umělce a autory využívající pro svoji tvorbu různé platformy (Vladimír 518, Bohuslav Stránský, Matěj Hájek). Naše studentská porota byla tříčlenná a spolu se mnou ji tvořili ještě student a studentka žurnalistiky z Univerzity Palackého v Olomouci, oba měli blízký vztah k rozhlasu a rozhlasové tvorbě. Osobní setkání proběhlo ale až v poslechový den, 4. dubna v olomouckém Konviktu. Do té doby jsme s kolegy komunikovali přes nejrůznější platformy (jako messenger, mail, telefon, sms), abychom se přidrželi nových médií a jejich různorodosti.
Při hodnocení pro nás byly nejdůležitější tyto faktory: interaktivnost, novost, originalita, téma, nový přístup, jiný pohled.
První projekt, který jsme hodnotili, byl seriál virtuálních prohlídek ateliérů českých výtvarných umělců. Původní závěr byl čistě vizuální a vznikl ve spolupráci Redaktory serveru iROZHLAS.cz Hany Mazancové a fotografky Michaely Danelové. Druhá jmenovaná také prezentovala výsledek jejich společného úsilí během poslechového dne. Pomocí 360 stupňové kamery vytvořily sérii virtuálních prohlídek ateliérů především pražských výtvarníků. Při návštěvách vznikaly i audio dokumenty, ve kterých tvůrci jen tak hovoří o sobě, své práci a všedních věcech, či se vyjadřují k místům, ve kterých tvoří, k jejich atmosféře a historii, či Ať už je to nově objevená Pragovka nebo ložnice ve vlastním bytě, či maličký pokojík v suterénu. Ačkoliv se jednalo o dobře odvedenou práci, nemohla jsem při hodnocení zmínit podobnost se seriálem Ateliéry, který vychází v kulturním čtvrtletníku Revolver Revue a který se dlouhodobě věnuje dokumentaci ateliérů nejrůznějších českých výtvarných umělců. Kromě fotografií prostorů i rozpracovaných děl vychází v RR také rozhovor, či spíš odpovědník na stále stejné otázky, které výtvarníci zodpovídají. Kromě neoriginality se studentská i festivalová porota pozastavila nad dramaturgií, která vlastně nebyla. Redaktorka a fotografka jednoduše vybraly pro ně zajímavé autory (nutno zmínit, že se jednalo o mnohé tvůrce v médiích exponované, jako K. Kintera nebo Pasta Oner) a v jeden moment se akci rozhodli stopnout, protože, jak uvedla Danelová by mohly pokračovat do nekonečna.
Virtuální fotografický seriál serveru iRozhlas a fotografky Michaely Danelové:
Dalším českým vybraným soutěžícím byla hudební streamovací služba Youradio. Tento projekt se představil především jako první ryze česká služba tohoto typu. Tvrzení o svých kvalitách podporovali autoři projektu počtem registrovaných uživatelů nebo umístěním se v anketě Mobilní aplikace roku. Dále zdůrazňovali, že mají velký počet uživatelů ve věku 35 let a více. Při prvním pohledu jsme se ale museli otázat, jaký je rozdíl mezi Youradiem a aplikací Spotify? Odpovědi se nám nezdáli příliš přesvědčivé; na první pohled je zřejmá grafická odlišnost, obhájci projektu také poukazovali na fakt, že od roku 2018 se v jejich službách vyskytuje i zpravodajství a mluvené slovo. Navíc zaměstnávají hudební dramaturgy, kteří se snaží vytvářet playlisty na míru, zatímco Spotify jen generuje žánrově spřízněnou hudbu. Zdůraznili též, že data poslechovosti a oblíbenosti používají k dalším poznatkům, jako zjištění, zda je nějaká hudební skladba již ohraná nebo ne. Nic z těchto argumentů ale nepřesvědčilo ani nás, ani naše kolegy z festivalové poroty. Projekt bylo možné označit za další, co se svezl na úspěchu streamování hudby. Avšak představení Youradia na festivalu Bohemia Prix Radio podpořilo diskuzi nad důležitostí uživatelské přístupnosti různých internetových verzí rádiového vysílání, nad problematikou autorských práv, dostupnosti hudby, ochrany hudebníků a fungování nahrávacích společností.
Streamovací služba Youradio:
Mezi další české projekty se zařadil i Týdeník Respekt se svým tištěným časopisem v audioverzi. Pro své předplatitele nabízí časopis Respekt nově audioverzi vybraných článků. Ačkoliv je v Česku prvním tištěným médiem, které přichází s touto službou, není to zcela nová myšlenka. Inspiraci hledali v zahraničí. Na audioverzi načítaných článků je jistě pozitivní, že jsou teď dostupné pro zrakově postižené nebo pro ty, kterým dlouhodobě či přechodně (senioři, lidé nemocní a po úrazu) způsobuje četba obtíže. Na druhou stranu podmínkou zůstává, že posluchač musí být předplatitelem, a navíc nejsou k dispozici všechny články. Ačkoliv se v Respektu řídí heslem nezjednodušujme psaní, zjednodušme cestu ke čtení, je bez pochyby, že se záměr napsat článek tak, aby mohl být natočen i v audioverzi, nutně promítne do jeho obsahu. Dlouhé a komplikované texty s rozkošatělými souvětími jistě nejsou vhodné pro natočení a lenivý čtenář se proto nestane informovanějším posluchačem.
Audioverze Týdeníku Respekt:
Posledním tuzemským příspěvkem v kategorii Nová média byl Projekt ´68. Jako autor projektu byl uveden Ondřej Suchan, ale jak nám vysvětlili prezentující, práce se rozdělila mezi tvůrčí týmy a tematické skupiny. Celoroční akce České rozhlasu se snažil zasáhnout do mnoha oblastí, oslovit co nejširší publikum. V jejím rámci proběhly koncerty, konference, výstavy, vznikly samostatné stránky věnující se roku 1968. Pracovníci rozhlasu přinesli mnoho archivního materiálu, reportáží, dokumentů, zorganizovali nejrůznější vzpomínkové akce, které zahrnovaly například výstavu fotografií od posluchačů, vytvoření multimediální mobilní hry i simulátor virtuální reality, který nabízel různé úhly pohledu na jediný okamžik okupace; vjezd sovětského tanku na náměstí plné demonstrujících lidí. Tvůrci prezentující projekt upozorňovali hlavně na úspěšné zapojení velkého množství lidí, nejen příznivců Českého rozhlasu. Doprovodný projekt putoval i po regionech a nesoustředil se hlavně na Prahu (ačkoliv největší vzpomínková akce se konala na Václavském náměstí). Některé nápady jsme ocenili; třeba zapojení posluchačů do vytváření fotografické výstavy i mapování společensko-kulturního prostředí tehdejší doby nebo podrobná práce s archivy. Český rozhlas se touto akcí přihlásil k odkazu Československého rozhlasu, který hrál při okupaci klíčovou roli. Na druhou stranu se projekt nepřišel s žádným novým pohledem, s něčím osvěžujícím, nepřehodnotil společenský diskurz ani nedal prostor pro ostatní historické události tehdy paralelně probíhající nejen Evropě. Pohled tvůrců byl velmi centralizovaný na Československo, dokonce snad můžeme zmínit, že Slovensko ve vzpomínkových akcích nemělo příliš mnoho prostoru.
Projekt ´68 si přes některé výtky odnesl 3. místo ze soutěžní kategorie Nová média.
Projekt ’68 věnovaný srpnové okupaci Československa:
V kategorii Nová média se představili i tři zahraniční finalisté. Prvním z nich byl projekt Living with the Gods z produkce BBC Radio 4. Rozhlasová stanice společně s Britským muzeem zpracovala esenciální náboženské příběhy díky jednotlivým předmětům, které má muzeum ve svých sbírkách. Jednalo se například o sošky, oblečení, obrazy a další objekty. Vznikly krátké animované filmy, které v sobě snoubí poznatky z historie, etnografie, antropologie a oslovit diváka se snaží krátkým metaforickým příběhem. BBC Radio 4 vytvořilo vlastní webové stránky, na kterých jsou umístěny filmy, rozhovory s historiky, etnografy a archeology ale také fotografie objektů, které stály na začátku každého animovaného příběhu. Projekt BBC ocenila porota zvláštní cenou, když se na první tři příčky nedostal. Mezi soutěžícími se vtipkovalo o tom, že nemá cenu se snažit něco představit, pokud už vystoupila BBC se svým projektem. Oceňovali jsme, že nešlo o výklad jednotlivých náboženství, či úvod do religionistiky. Dnešní doba nepřeje osobním natož pak masovým projevům religiozity, víra a náboženské přesvědčení se vytrácí z našeho povědomí, ačkoliv mnoho staletí zásadně formovalo pohled na svět každého jednotlivce. Současně se ale některá náboženství nejsou v našem středoevropském prostředí vítána, natož pochopena. Living with the Gods opět ukazuje na význam náboženství a na to, že bylo zcela přirozené s Bohem či Bohy žít.
Projekt BBC ocenila porota zvláštní cenou.
Animované filmy Living with the Gods
Chronicles of Shared Place je multimediální projekt RT Suisse Romande, frankofonní rozhlasové a televizní švýcarské stanice. Oblíbená švýcarská spisovatelka napsala knihu o pohádkovém příběhu francouzského milionáře, který se kvůli své nemoci rozhodl majetek použít na uskutečnění svého snu a proměnil starý klášter v místo, kde spolu s ním žijí bývalí vězni, pařížští bezdomovci, penzoinované elity z okolí kláštera a také poskytuje azyl poutníkům do Compostely. Na základě této knihy vznikl dvouhodinový rozhlasový dokument, interaktivní webové stránky, či fotografická reportáž. Tento projekt získal druhé místo v kategorii Nová média. Jako nápaditě vybudované byly posouzeny imerzní webové stránky, které nenásilně předávají atmosféru místa. Místo je ústředním motivem, od něj se odvíjí seznámení s jednotlivými obyvateli, jejich životními osudy nebo i s historií kláštera, který se proměnil do místa sounáležitosti. Oceněno bylo i téma projektu; snaha o společné sdílení a život v otevřené komunitě s lidmi napříč společností. Dokument a celý projekt velmi dobře mapuje, že to je možné.
Tento projekt získal 2. místo v kategorii Nová média.
Chronicles of Shared Place:
Posledním finalistou byl projekt nazvaný The Industry, který vznikl v produkci nizozemské Submarine Channel. Průmyslem z názvu je průmysl drogový, kterým je Nizozemí snad až nechvalně proslulé. Projekt vznikl v anglické i v nizozemské jazykové verzi. Jedná se o interaktivní dokument. Divák/posluchač se k němu dostane na interaktivním internetovém serveru. Stránky s ním komunikují a v první fázi mu nabídnou, jak by se chtěl do Nizozemí dostat. Ke každému dopravnímu prostředku se váže jiný způsob přepravy a pašování drog. Na mapě Nizozemí pak stejně jako v jiných geografických aplikacích můžeme donekonečna prohlížet jednotlivé body na mapě, ke kterým se váží popisky výhradně související s drogovým průmyslem. Putujeme-li k jednotlivostem, můžeme najít a přehrát příběhy uživatelů, dealerů, převozníků, zobrazí se nám i autentické prostředí, doplněné o další informace, jako je zvuk ventilátorů v pěstírně marihuany nebo hudba na večírku, kam zavítal dealer. Projekt The Industry ale není nějak fanzinem. Neposkytuje doporučení, není to fanouškovská stránka. Ponechává si objektivizující odstup. Přesto se porotci Mirka Dujina museli zeptat, jaké to pro něj bylo z hlediska vlastního etického nastavení, jestli například neusnadnil práci policii a další represivním složkám. Vladimír 518 byl ještě osobnější a své dotazy mířil přímo ke zkušenosti spoluautora interaktivního dokumentu s omamnými látkami. Na první otázku Dujin reagoval tak, že vše ponechali anonymizované a očištěné od důkazů, spoustu informací bylo navíc sebráno a zkompletováno z tisku a zpravodajských webů. Na druhou otázku reagoval tak, že zkusil pouze marihuanu a není fanouškem jiných substancí. Projekt se dočkal ocenění od studentské poroty a získal první místo v kategorii Nová média. Naše porotní sekce cenila především design, grafiku, interaktivnost a také téma a jeho zpracování. Návykové látky jsou stále do jisté míry tabu. Nejen v oblasti užívání drog a problematice závislosti na nich, ale i v oblasti výroby a distribuce. Dokument odhaluje šedou zóny, ve které se pohybuje neuvěřitelné množství lidí napříč společností, bez toho aby je odsuzoval nebo moralizoval.
Tento projekt získal 1. místo v kategorii Nová média.
Stránky vítězného projektu The Industry:
Ve dnech 26. 4. a 17. 5. proběhl workshop absolventky ateliéru RTDS Ivety Novotné spojující v sobě historicko-teoretickou přednášku o tomto rozhlasovém žánru a následnou tvůrčí dílnu, v níž vzniklá hra byla odvysílána v pořadu ČRo Brno Zelný rynk.
Žánr senzační rozhlasové hry vznikl už v počátcích rozhlasového vysílání, do velké míry se podílel na vzniku nových žánrů a zejména pak spoluvytvářel představu o fungování, náplni a možnostech auditivního média. Vlivem změn ve společnosti, zkušenosti posluchačů, vývoji technologií a „přeorientování“ zájmu posluchačů na jiné atraktivnější žánry senzační rozhlasová hra jako taková téměř zanikla, přestože nabízí autorům obrovský potenciál, který přímo volá po využití v auditivním médiu. Cílem těchto dvou workshopů je seznámit studenty s historií a současností tohoto žánru a otevřít jim nové možnosti dramatického vyjádření v rozhlase.