RTDS

Loňští uchazeči přijatí k bakalářskému studiu v nedávno úspěšně zakončili svůj první rok na JAMU. Mezi nimi je také Vojtěch Rikan. Rozhovor o jeho dojmech z přijímacího řízení a prvního roku studia s ním pořídila Klára Salcmanová.

První otázka, Vojto. Proč ses hlásil zrovna na JAMU?

Náhodou, paradoxně. Chtěl jsem dělat něco, kde budu moct psát, protože mám pocit, že to je jediná věc, která mi momentálně jde. Takže moje první cesta směřovala na žurnalistiku, což nevyšlo. A tak jsem se potom dost čirou náhodou dostal na JAMU. Byl jsem nucen k tomu, abych šel na činohru, což jsem nechtěl. A když jsem tak prolézal ty obory, protože mi kamarád říkal, že si stoprocentně musím podat přihlášku a že sem prostě musím chodit, tak jsem narazil na RTDS a říkal jsem si, že to je to, kde bych se mohl uplatnit a kde by to mohlo být super.

A jsi rád, že to na žurnalistice nakonec nevyšlo?

Jo. O žurně jsem se potom dozvěděl věci, které nejsou obecně negativní, ale pro moje osobní potřeby studia by se to dost rozcházelo v tom, co od toho očekávám a co bych musel dělat. A myslím si, že by mě to spíš trápilo než bavilo. Takže jsem rád, že jsem na JAMU a ne na MUNI.

Jsi spokojený s tím, jak probíhalo přijímací řízení na JAMU?

Jo, určitě. Čekal jsem, že se budu muset hodně předvést. Takže, když jsem četl, co bude součástí, byl jsem vlastně docela vyděšený. Ale jsem rád za to, jak to probíhalo, protože si myslím, že to bylo super vystoupení z komfortní zóny. Museli jsme psát na zadání přímo na místě, na což jsem do té doby nebyl zvyklý, zvlášť omezeném čase. Ale dopadlo to dobře, což je jasný, jinak bych tu vůbec nebyl. Nakonec to bylo dost příjemný a myslím, že mě to docela i připravilo na to, co to studium bude potom znamenat.

Co se ve tvém prvním roce studia ukázalo jako největší výzva?

Určitě technická stránka věci. Velmi brzo jsem zjistil, že těch věcí, které musíme nějak stříhat, upravovat a dělat, je docela hodně, a u spousty věcí to pro mě byla v něčem dost novinka, ačkoliv jsem s tím měl nějakou předchozí zkušenost. Tak jsem zjistil, že ty věci, které už umím, mi nestačí a že jsou dvě možnosti: buď že se to naučím z hlediska teorie, nebo budu experimentovat. A u té druhé formy jsem vlastně do teď. Zatím to vychází. I když to bylo dost náročné v tom, že jsem si nebyl jistý, jestli je ten výsledek kvalitní. Ale nějak jsem se tím naučil nestresovat. A momentálně je to pro mě pořád výzva, protože stále musím překračovat hranice a chodit do míst, kde jsem nebyl. Ale momentálně je to víc zábava, než problém.

Povedlo se ti někam dostat tvoje práce? Můžeme si je někde poslechnout?

Práce se podařilo dostat na různá místa, hlavně do rozhlasu, skrze naše úžasné vyučující. V nejbližší době se můj dokument, který jsme dělali do rozhlasového praktika, dostane do Proglasu a na Český rozhlas. Vyšel i můj fejeton, ale ten už se dohledat nedá. Ale tak nějak doufám, že postupem času těch věcí bude přibývat. Myslím si, že tohle je zrovna ten materiál, za který se nestydím a který ukazuje, co dělám a co dělat budu.

Co první rok studia? Vypadal tak, jak sis ho představoval, nebo tě něco překvapilo?

No, vlastně tak napůl. Vypadal hodně tak, jak jsem si ho představoval v rámci toho, že budeme hodně tvůrčí a budeme dělat věci, které budou testovat limity umělecké tvorby. A to si myslím, že se povedlo a naplnilo to moje očekávání, ačkoliv některé věci samozřejmě byly těžší, než bych čekal. Co mě překvapilo v rámci roku, bylo to, kolik té práce nakonec bylo. Jakmile se začaly kupit projekty ve zkouškovém, tak těch věcí bylo hodně. Skloubit to tak, aby ty věci vyšly a aby ty výchozí práce byly dobré, mě stálo spoustu času i pár bezesných nocí a pohybování na hraně. Ale je to asi věc, se kterou se dá do budoucna pracovat. Takže celkový dojem byl rozhodně víc pozitivní než negativní. Ukázalo mi to věci, se kterými se dá do budoucna pracovat tak, aby mi můj pobyt na JAMU ztěžovaly co nejmíň a spíš mě posouvaly.

Co bys poradil lidem, kteří uvažují o podání přihlášky na RTDS?

Poradil bych, že se to určitě hodí zkusit, protože ty věci, o které se dá v průběhu studia zajímat, je poměrně dost. To je super. Protože jsem při studiu zjistil, že každý z nás vyniká v něčem jiném. Jsou tu lidé, které víc zajímá film, audio, nebo psaní. Všechny ty věci jdou skloubit dohromady a každý se ve finále, ač se věnuje všemu, může zaměřit na to, v čem skutečně cítí že je dobrý a je jeho téma. A to si myslím, že je super, protože se člověk může vyvíjet vlastním směrem a zároveň dělá věci, které můžou být pro spolužáky i lidi z ostatních ateliérů inspirující. Dá se potom dostat i k nějaké spolupráci. Zrovna to vzájemné obohacování je na tom obzvlášť super. Cítím, že věci, co děláme na našem ateliéru nejsou zatížené striktním zadáním, ale že spíš musí promlouvat z nás, a že se vždy dá najít cesta, kdy je ta věc přínosná. A pozitivní je i to, že to není brané jako problém, ale jsou v tom lidi podporovaní. To si myslím, že je způsob, jakým se má přistupovat k umění, jak se člověk může posouvat a vyvíjet.