RTDS

Filmy o „potížích s city“ se vždy točily a navždy nejspíše točit budou. Jedná se o jedno z nejstarších témat, které často nabízí paralelu s člověkem jako postavou. Co je tedy na tomto filmu jiné? Tuto otázku si kladl už Jiří Cieslar ve své knize Kočky na Atalantě. V tomto případě, jak sám Cieslar říká, se jedná o jistý film za horizontem. Je nám předkládán film, který vidíme a plně si ho uvědomujeme, na pozadí tohoto filmu se však odehrává další jiný film, který vidět nemůžeme, můžeme si ho však uvědomovat, vnímat, cítit jeho přítomnost.

Antonioniho Zatmění nám v podstatě ukazuje pouhý výsek z života Vittorie, který začíná jejím rozchodem s intelektuálem Riccardem. Už v tuto chvíli se přesně nedozvíme, kým Riccardo opravdu je a co v přesném znění vede k jejich rozchodu. Vidíme přeplněný byt, který funguje jako Riccardův profil – soupis toho, kým je, či kým by mohl být – a existenciálně znavenou Vittorii, která po dlouhé noci touží už pouze po odchodu – odchod, který funguje rovnou ve dvou rovinách, jako něco naprosto konkrétního (Vittoriin odchod domů) a něco psychického (konečný odchod od Riccarda).

Samotné milostné vzplanutí mezi Vittorií a Pierem je nám pak často ukazováno v pouhých útržcích jejich jednotlivých společných chvil.

Zatmění je tedy, jak už jsem zmínila výše, pouhým zachycením úseku Vittoriina života. Přičemž jako diváci víme, že je zde něco, co se odehrávalo před začátkem, a je tu i něco, co se bude odehrávat po konci. Nevíme přesně co, ale můžeme tušit či si domýšlet. Film nám nedává jasný začátek ani konec. Nepotřebuje nám doslovně vypovědět vše důležité, co se v něm vnitřně odehrává, nutí nás jako diváka myslet či, a to spíše, vnímat.

Antonioni nám představí nejednu vedlejší postavu a každá z nich je komplexní, přestože se na plátně objeví jen třeba na pár minut. Myslím si, že tyto vedlejší postavy takto vnímáme, protože stejně jako Vittoriin příběh (život) začal a pokračuje i mimo filmové plátno, což si divák s drtivou těžkostí uvědomuje. Protože film jako pouhé zachycení úseku lidských životů musí pracovat s teď, tady, před, potom a jindy.

Antonioni nám tak v tomto svém filmu připomíná jednu podstatnou věc z lidského života, na kterou často kvůli uspěchanosti každodenního bytí zapomínáme. Dívat se okolo sebe, vnímat okolí a lidi, které míjíme. Na chvíli se zastavit a podívat se na renesanční fasády vedle těch modernistických. Stejně jako tomu je na burze, kde se život děje pouze teď a tady a nejlépe co nejrychleji, protože minuta stojí milión. Lidé v jednu minutu šeredně zbohatnou a v tu další přichází o vše. A celá tato uspěchanost se odehrává ve staré budově s antickými sochami. Všimli si jich vůbec oni zbohatlíci a ti, co zrovna přišli o všechno? Dokázali by se na chvíli zastavit a věnovat těmto sochám minutu své pozornosti?

Na chvíli se vraťme k onomu termínu „film za horizontem“. Jeden z nejsilnějších momentů tohoto příkladu pro mě byl, když Vittoria na večerní procházce s kamarádkami objevuje hrající ohebné tyče. Píseň, kterou vydávají zní jako z jiného světa, z jiného filmu. V tu chvíli si Vittoria něco uvědomuje, a i když se nikdy nedozvídáme co, víme, že je to něco podstatného, a toto uvědomění má daleko větší váhu, než kdyby se nám ho někdo pokusil zprostředkovat velkými slovy ještě větších významů. Jeden z dalších takto důležitých tichých momentů Vittorie je, když s kamarádkou a dvěma muži letí na výlet. Když se Vittoria prochází v okolí kavárny v jejich očích se něco změní, vyprchá z nich existenční únava a najednou se v nich objevuje zájem a život, přestože se nikdy nedozvíme, z čeho tento zájem pramení a možná nepramení z ničeho. Protože člověk prostě jen je a to stačí.

Vittoria samotná působí občas jako postava/prvek z onoho „filmu za horizontem“, který nevidíme. Je něčí, do světa filmu zapadá, a přesto občas působí jako trochu cizorodý prvek. Je až existenciálně vyčerpanou hrdinkou, která v sobě však stále nese neuvěřitelnou lásku k životu, která je dle mého názoru dětského ražení. Je hrdinkou, která vše okolo sebe pozoruje a snaží se zjistit více – třeba když milionář na burze přijde o jmění a ona se ho vydává sledovat, aby zjistila, jak se s tím vypořádává. Milionář si kreslí na ubrousek dětsky vyhlížející domečky. Něčím takovým je pro mne i Vittoria, žena, která si uvědomuje tíhu každodenní existence, a přesto vidí svět jako dětskou malbu. Vittoria se stydí za svou matku – kvůli její vášni k investicím – a přesto jí samotnou burza neuvěřitelně přitahuje, ne však kvůli investicím, ale z fascinace toho, jak neuvěřitelně rychle tam život utíká a mění se. Vittoria, žena, která ve svém bytě nemá příliš mnoho věcí a jejich různorodost jen ukazuje její hledání změny a samy sebe.

Vittoria je středobodem vyprávěného příběhu, a přesto působí jako by její podstata, její těžiště, bylo někde jinde. Někde mimo, kde ho nemůžeme vidět. Jako by bylo někde mimo ni, daleko skryto přede všemi, kteří se jí snad někdy pokusí pochopit.

Velmi důležité scéna je dle mého názoru, když Vittoria navštěvuje doma Martu, která jako žena, která vyrůstala v koloniích v Keni, je jistou reprezentací starého světa. Martě se příliš nestýská po Keni, přesto se v Itálii necítí jako doma. Je ženou, která cítí domov v něčem, co bílá menšina uzmula pro sebe, ale nikdy nepochopila. Zároveň se zde otevírá téma, které ve svých filmech ve velkém řešil režisér Souheil Ben-Barka – nadvládu bíle menšiny v afrických zemích. Zde Vittoria neuvěřitelně živelně tančí na hudbu z Keni. Je nastrojena do místních šperků a celá scéna mi přišla až jako dětská hra, která má lidskou bytost spojit s lidskou kulturou z jiné země, jenž ne vždy úplně chápeme.

Vittoria sama působí jako vypravěč. Je pozorovatelem, který s detektivní důsledností pozoruje svět okolo sebe. Zároveň se často dívá s kamerou či jí kamera zabírá zezadu a snímá to, co Vittoria sleduje – toto mi připadlo, až jako by Vittoria sama mohla držet kameru a snímat film, jehož je hlavní protagonistkou.

Důležitým prvkem filmu je vztah Vittorie a Piera. Od samého začátku se nám ukazuje, že se nejspíše nebude jednat o osudovou životní lásku těchto dvou lidí, přesto možná jednou bude důležitou ryskou na linii jejich životů. Jejich vztah je spíše jistou dětskou hrou. Od samého začátku se tito dva spíše míjejí, než se spolu vůbec poprvé sejdou a někam se vydají. Právě na pozadí jejich vztahu člověk může Vittorii vnímat nejvíce jako přerostlé dítě, které vnímá především teď a tady. Jejich vztah není něčím povrchním, přesto víme, že tito dva hrdinové spolu nebudou žít šťastně až do smrti, protože Pier je přesně tím mužem, s kterým Vittoria do budoucna nechce být. A s touto vědomostí, s touto její jistotou s ním přesto je. A přesně to je jedna z dalších důležitých věcí, které nám Antonioni v Zatmění připomíná. Život není jen přesnou rovinou k předem daným cílům. Život je chaotická mapa, kde člověk má právo setrvat ve vztazích či místech ve kterých nevidí svou budoucnost. Člověk má právo žít teď a tady a užít si přítomnost, i když si uvědomuje, že pro něj nemá žádnou perspektivu. Člověk má právo na to se na chvíli zastavit a vnímat svět okolo sebe…

Vittoria má vychýlené těžiště. Je dítětem, které touží po odpovědích, ať jsou či nejsou uspokojivé. Je člověk, který vnímá a cítí víc než spousta jiných.

Jako jednu z posledních věcí bych chtěla zmínit interiéry bytů, které jsou velmi důležité pro samotnou dynamiku a styl filmu. Protože ať už se jedná o byt Vittorie, její matky, Riccarda, Marty či domu Pierových rodičů, jsou to právě interiéry, které nám nejvíce prozrazují o postavách samotných. A teď nemluvím o jejich minulosti, ale o jejich samotném charakteru, jejich smýšlení a celkově jich samotných. Byt Riccarda působí jako byt intelektuála, který je přeplněný věcmi. Ale nemůže ona přeplněnost právě značit jeho prázdnotu? Martin byt je muzeem předmětů z Keni, a přesto neukazuje na Martiny kořeny, ale spíše jen na její lidskou potřebu kolonizovat, vlastnit, vládnout (protože v tomto byla vychována). Pier vezme nejdříve Vittorii do domu svých rodičů, od začátku tak vnímáme jeho měšťáctví a také jsem si zde kladla otázku, zda právě tento jeho krok není jen potřebou držet si Vittorii trochu od těla, nechat si ten malý nejniternější kousek sama sebe jen pro sebe… Interiéry o člověku prozradí více než si myslí, a právě v Zatmění působí jako okna do duší našich hrdinů.

Antonioni vytvořil neuvěřitelně křehký niterný film s dusivou atmosférou o otázkách citů, dospělosti a dětskosti. O hledání sama sebe. A o existenciální únavě plné touhy žít.