JAMŮví 2019: Filmový festival ATD a RTDS

0

72744800_2382018752046133_1353813016419762176_oV dnech 17.10 a 18.10 2019 proběhl už druhý ročník přehlídky tvorby studentů ateliérů RTDS, ATD a JevTechu. Přinášíme Vám rozhovor se dvěma studenty RTDS, Pavlem Zarodňaským (v rozhovoru dále jako PZ) a Janem Singerem (v rozhovoru dále jako JS), kteří se JAMŮví podíleli.

Jak sis letos užil Jamuví?

PZ: Druhý ročník JAMŮví podle mého názoru splnil svůj účel. Studenti dostali příležitost otestovat si, jak jejich dílo funguje na plátně a mohli si vyslechnout dojmy a připomínky diváků z řad studentů JAMU i návštěvníků odjinud, kteří povětšinu průběhu festivalu udržovali sál naplněný.

JS:  Moc. Těšil jsem se na JAMŮví celý rok a zklamán jsem nebyl. První den ze mě spíš padala úleva, že jsou stresující přípravy za námi. Druhý den už jsem si užil dosyta, když jsem viděl, že všechno klape, tak jak má. Oba dva dny jsem převážně trávil v provizorním “kině”, takže jsem neměl příliš času podívat se na off-programové vychytávky. Ale filmy a diskuze mě bavily a večerní bar taky neurazil. Takže jo, festival jsem si užil.

Můžeš mi vysvětlit, jak vznikl název?

JS: To je spíš otázka na zakladatelky Moniku Chupekovou a Viktóriu Kállayovou. Hádám, že vznikl někde v bývalých prostorách Paradoxu kolem třetí hodiny ráno, když začala jednotlivá slova a významy splývat.

PZ: Na vzniku názvu jsem se nepodílel.

Kdo se na letošním ročníku podílel? Jak dlouho trvaly přípravy? Jak probíhá výběr příspěvků?

PZ: Letošní ročník vznikal pod palcem Sáry Cianmano, která se snažila zapojit do projektu co nejvíce lidí napříč celou divadelní fakultou. JAMŮví není dvoudenní přehlídka studentských prací, ale především celoroční proces, jehož cílem není ukázat si, co jsme za ten rok udělali, nýbrž vykopnout míč pro další spolupráci, inspiraci a motivaci pro nové projekty, a také pro další práci na tom již zdánlivě hotovém.

Společně se Sárou, Honzou Singerem a Vendulou Hlaváčkovou jsme vybírali filmy. Z přibližně padesáti přihlášených jsme vybrali zhruba dvacet pět. K přijetí či nepřijetí jednotlivých děl studentů ATD a RTDS jsme vytvořili specifický klíč. U projektů ATD jsme přikládali důraz na řemeslné zpracování i v případech, kdy obsahová stránka díla výrazně zaostávala. Naopak studentům scenáristiky a dramaturgie jsme odpouštěli technické chyby ku prospěchu dramatické a intelektuální výbavy, kterou by měly naplňovat. Diváci tak mohli postřehnout onen propastný rozdíl mezi filmy ATD a RTDS, který jako by vykřikoval: “Pojďme na tom dělat společně.”

72569232_2377768272471181_7448000554334158848_o

JS: Mnohem mnohem více lidí než minulý rok. Takže až tento rok mi došlo, jaký velký kus práce zvládly minulý rok Monča s Viky. Teď byla mozkem operace Sára Ciancimino, která měla na starost asi 15 lidí z RTDS, ATD, JevTechu, light designu, režie atd.

S přípravami se začalo, jakmile skončil minulý ročník. Intenzivnější přípravy však vypukly až nějaké tři týdny před festivalem.

A jak probíhalo vybírání? Napsal jsem všem studentům ATD a RTDS, a tak dlouho jsem je otravoval a připomínal se, až mi zaslali všechno, co za ten rok natočili. Pak jsme si sedli se Sárou, Pavlem Zarodňanským a Vendulou Hlaváčkovou a vybrali nejlepší snímky. Taky jsem ještě prosadil filmový blok, ve kterém se promítaly nejamácké studentské filmy, které překračovaly hranici konvence nebo byly jinak zajímavé.

Jak se ti líbí role moderátora? A jaké to je střídat role diváka-moderátora-diskutujícího-tvůrce?

PZ: Trochu sobecky jsem si roli moderátora užíval, protože jsem byl blíže tvůrci i jeho dílu. Mohl jsem se zeptat na cokoliv, co mě zajímá a doufám, že to byly otázky, které zajímaly i publikum. Osobně jsem se nejvíce snažil dostat z autora jeho zkušenost, průběh vzniku projektu od původní myšlenky až po final cut. Za dílem, které nemusí na první pohled diváka oslovit, je často mnoho překážek, proměn a bloudění. Často jsem měl pocit, že se autor v diskuzi s dílem sám vyrovnává a nachází nadhled i jiný úhel pohledu. To je velmi důležité.

JS: Když se mi podaří být pohotový nebo nedejbože vtipný, tak se mi role moderátora líbí. Ono asi v každém je kousek exhibicionisty, který potřebuje čas od času upustit uzdu. Takže po JAMŮví je exhibicionista uvnitř mě spokojený na rok dopředu.

Ke střídání rolí; jde to nějak přirozeně. Ani v jedné roli se nesnažím nějak stylizovat, třeba být více/méně oficiální. Ta přirozenost pak dost pomáhá, aby přepínání mezi rolemi bylo co nejméně výrazné nebo nebylo vůbec.

Měl pro tebe letošní ročník nějaký společný jmenovatel/ téma? Všiml sis nějaké spojnice v práci studentů?

PZ: Ano. Škola nám zprostředkovává prostor k hledání a nacházení sama sebe, vlastního tvůrčího pojetí či unikátních kanálů pro vyjádření svých vlastních myšlenek a dojmů ze světa kolem. Často to ovšem bohužel vypadá tak, že se snažíme tento čas využít pouze k neustálému přibližování se domnělým průmyslovým ideálům. Po skončení festivalu mi v hlavě vyvstala otázka: Chceme diváky našich budoucích prací měnit nebo uspokojovat? Pozitivní může být obojí. Na to druhé však není třeba studovat uměleckou školu.

JS: Ten jmenovatel byl i oficiální, a kupodivu i výstižný – Propojení. Myslím, že se festivalu daří propojovat studenty napříč obory a ročníku. Zároveň ukázat škole, že na JAMU existujeme a že nechceme a neděláme jenom filmy, které skončí v bordelišti youtube.

Je toho spousta, co filmy spojuje. Největším pojítkem je nedostatek financí a času, který se výrazně podepisuje na filmech. Pokud scénárista nepřijde s hodně chytrým příběhem, který se odehrává ve vzduchoprázdnu, je vždycky poznat, že neexistuje zázemí pro tvoření. Mluvím tu především o technické výbavě, scénografii, herecké přípravě. Na jiných školách se natáčí filmy 14 dní, přičemž škola vychází vstříc a produkční zvládnou obstarat první i poslední. Na JAMU se musí filmy tvořit o víkendech s téměř nulovým badžetem, který sotva pokryje výdaje za chlebíčky. Vím, že jsme na půdě divadelní školy a že hlavní proud peněz a “lidského kapitálu” teče jiným směrem. Pokud ale existují obory, jejichž výstupy jsou filmy, nemělo by se to brát na lehkou váhu. Ani sebemoudřejší scénář nedokáže zamaskovat nedostatek času a peněz.

Plánujete i další ročník?

PZ: Budoucí ročník je určitě v plánu. Studenti potřebují platformy pro reflexi svých prací.

JS: Už se na něm pracuje.

https://www.facebook.com/festivalJAMUvi/videos/2209401832690489/

Rozhovor připravila Bernardeta Babáková

Kateřina Hejnarová – Soukromá místa: 5. Švýčarsko

0

Švýcarsko

Zavřel se do staré chaty ve Švýcarsku, nad jídelní stůl pověsil hlavy dvou jelenů, a pro jeho polské jméno jej všichni měli za politického uprchlíka. V 80. letech, kdy se do alpské osady přistěhoval, byli Švýcaři na podobné případy víc než zvyklí. Ale před čím pan Kaminsky, křestního jména neznámého, utíkal doopravdy? Koho tak úzkostlivě chtěl udržet venku, že do dveří vpletl složitý zámek z hodinových strojků?
„Pak ho prý viděli, jak brzo ráno telefonuje z budky dole ve městě, a večer jsem ho našel ležet ve dveřích. Hlavou dovnitř a tělem ven. Snad infarkt … Měl na to věk. Navíc, předtím se musel dost rozzuřit, protože ty dva jeleny vyhodil do sněhu na terasu. Sám jsem je vracel zpátky domů.“

Scénář a režie: Kateřina Hejnarová
Dramaturgie: Petr Vašků
Obsazení: Kateřina Hejnarová (slečna), Petr Vašků (soused)
Použitá hudba: The Caretaker – The loves of my entire life (z alba Everywhere at the end of time, 2016)
Natočeno v květnu 2018.

V hlavní roli text

0

literautAutorská čtení si v Česku získali oblibu, můžeme hledat různé důvody, proč tomu tak je. Možná se jedná o příjemný rituál, který známe z dětství nebo vidíme v autorském možnost, jak poznat autora, jsme zvědaví na jeho interpretaci textu, či právě v často neškoleném projevu hledáme autentičnost.
I studenti RTDS se autorských čtení často účastní. Můžeme zmínit třeba literární festival Inverze (kromě Jana Singera a Pavla Zarodňaského zde vystoupila i absolventka Tereza Semotamová), ostravské literární večery Harakiri Czurakami (Pavel Zarodňanský, Michael Sodomka, Jan Singer), nebo brněnský Literaut v domovské Martě.

Informace o nadcházejících autorských čteních Literaut najdete ZDE

 

 

 

 

 

14682063_722759691197953_6633125806554714104_o

Malá variace na Kavalierstour

0

DSC_2134Bývalo dobrým zvykem, že se dospívající členové šlechtických rodů vydávali na kavalírskou cestu do jiných částí Evropy, aby poznali svět, cizí kraje, kulturu, mravy, studovali na zahraničních univerzitách a učili se cizí jazyky. Cesty to byly mnohaleté, často velmi nákladné, avšak byly nedílnou součástí dobrého vzdělání. Právě na tuhle tradici jsem myslela v dálkovém spoji Praha-Trutnov, se zastávkou obci Kuks. Podzimní počasí bylo vlídné, a tak se zoraná pole, žloutnoucí lesy i plané jabloně u cesty koupaly v teplých slunečních paprscích.

Můžeme tomu říkat různě; plenér, symposium, soustředění, ateliérový výjezd nebo jen obyčejně poznávací výlet. Kavalírská cesta je přeci jen označení příliš přitažené za vlasy pro dva dny strávené pobytem v bohatém lázeňském barokním komplexu, vybudovaném hrabětem Františkem Antonínem Šporkem. V období mimosezóny, navíc z pondělí na úterý se tu nevyskytovali turisté (s fotoaparátem na krku jsem se ploužila hlavně já, zabíral zbytečně moc prostoru v tašce, kam jsem si měla raději nabalit svačinu) a když člověk ponechával dostatečně velké rozestupy, ztratil brzy z dohledu i kamarády a spolužáky. Poté se mohl ničím nerušen toulat lesy, nacházet hřiby, nechat se oblézat tolik vzácným hmyzem jako jsou dnes motýli, mandelinky nebo slunéčka sedmitečné a stejně přirozeně v krajině, která v sobě má cosi, jako moment věčnosti, potkával Jana Křtitele, Jakuba u studny nebo pastýře, přicházející se poklonit do Betléma.

Jen těžko lze zprostředkovat dva dny strávené intenzivně ve styku s tak jedinečným místem. Bezpochyby je ale přínosné a inspirativní překonat nepohodlí cesty a vytržení z vlastní každodennosti, ačkoliv kavalírské cesty už vyšly z módy.

~ Bernardeta Babáková

Celá galerie z dobrodružní cesty ZDE

Kateřina Hejnarová – Soukromá místa: 4. Praha

0

Pořad byl natočen v rámci předmětu Blackbox.
Praha
Scénář a režie: Kateřina Hejnarová
Dramaturgie: Petr Vašků
Obsazení: Jaromír Chmelař (dělník), Rostislav Bezděk (kotelník)
Natočeno v prosinci 2017.

Silvia Divéky: Dying Blue

0

Modrotisk

Dying Blue
Kamera: Michal Oravec, Silvia Divéky
Námet, scenár, zvuk, strih: Silvia Divéky
Portrétovaný: Matej Rabada

Deň a noc, modrá a biela, indigo a kyselina, navariť rezervu a stále dookola. Všetko je to hand-made, ale nikde nesmie byť chyba, treba zachrániť remeslo a Matej mohol byť v inom živote záhradníkom. Na biele plátno pokladá lány kvetinových vzorov, úhľadne, jeden za druhým, aby nič nenarušilo hranice nekonečna. V jeho modrobielom svete vládne prísny poriadok, hoci cesta k nemu môže niekedy pôsobiť chaoticky.

Film vznikol v rámci predmetu Audiovizuálny projekt.

Dokument byl v Listopadu 2019 promítnutý na International Festival of Ethnological Film v Belehradě v rámci sekce studentských dokumentů.

Bernardeta Babáková – Tajenka

0

Krátký film z divadelního prostředí zachycuje každodennost tohoto mikrosvěta v nejabsurdnější podobě. Jak hrát, kdy hrát a s čím si raději nezahrávat, ačkoliv je to vaše povolání? A co když hloupé nápady vzniklé z nudy způsobí záblesk něčeho mezi nebem a zemí, v ošuntělém bezčasí, kde o plynutí hodin svědčí jen množství vykouřených cigaret?

Film vznikal v rámci předmétu Audiovizální projekt.

Scénář: Bernardeta Babáková
Režie, střih,úprava zvuku: Petr Chodura
Zvuk: Pavel Zarodňaský
Kamera: Martin Dvořáček
Výprava: Karolína Srpková
Pedagogické vedení: Hana Slavíková

Fej…t…n – Senzační hra studentů

0

48b2bbf5310bbaa75cefb3273ba591fb

Francie, 1924 – potopení obchodní lodi. Velká Británie, 1926 – nepokoje v centru Londýna. Československo, 1930 – požár pražského operního domu. Německo, 1930 – atentát na ministra zahraničí. Spojené státy americké, 1938 – invaze Marťanů.

Víte, co mají tyto zdánlivě nesouvisející události společného? Jde o náměty pěti takzvaných senzačních her (Maremoto, Broadcasting the Barricades, Požár opery, Der minister ist ermordet!, Válka světů).

Tento specifický žánr rozhlasové dramatiky vznikal zejména v počátcích rozhlasového vysílání. Šlo o původní hry, které experimentovaly se zvukovými možnostmi nového média. Jejich cílem bylo zaujmout posluchače zajímavým námětem a formou přerušovaného vysílání a vyvolat senzaci. Ve velké míře měla ona senzace negativní nádech, když byli nezkušení recipienti znechuceni falešnými poplašnými zprávami o tragických událostech. V některých případech dokonce považovali vysílanou rozhlasovou hru za skutečnost, přestože byla řádně ohlášena a otištěna v programu. Na druhou stranu to ale byly právě senzační hry, které autorům otevřely široké možnosti rozhlasového média a zároveň vyvolaly debatu o možné zneužitelnosti tehdy nedotknutelného informačního prostředku. (more…)

Lukáš Tesárek: Doba arogantní

0

2a038bf8180da607c4038ad728a0fa87Posledním dílem v sérií studentských fejetonů se představil student JAMU Lukáš Tesárek, který napsal fejeton Doba arogantní.

Brněnský noční život je krásná věc. Možná je to dáno tím, že je tu na každé ulici víc barů než parkovacích míst, možná zdejší atmosférou – nevím. Ale jisté je, že tady v noci poznáte nemálo lidských charakterů. „A jak už to tak asi bývá“ (což je mimochodem naprosto úžasné vysvětlení chodu věcí na světě), jen povzácnu poznáte charaktery dobré. Naopak ty špatné se vám hrdě odhalují v kvantech.

Například jeden večer jsem byl U Gluma. Nejsem si jistý, dá-li se Glumovi říkat zrovna bar, spíš nalévárna, ale o to teď nejde. Ten večer bylo vevnitř plno, a pár lidí proto postávalo venku, před podnikem. A mezi všemi přítomnými byly i dvě slečny, které seděly na patníku před vchodem. Mezi nimi a vstupními dveřmi byl celý chodník, prostoru ažaž, ale přesto se objevilo jedno individuum… no, zkrátka pán středního věku, co pocítil potřebu dívky slovně zpráskat jako koně, poněvadž z jeho úhlu pohledu mu nejspíš zavazely v průchodu. Zeptal jsem se ho, co mu provedly tak strašného, a jestli je opravdu potřeba, aby chlap jednal s ženami takhle. Načež mi bylo vysvětleno, co jsem zač a kam patřím, a že bych si měl dávat bacha, protože zdejší barman je jeho dobrý kamarád, a jestli si budu vyskakovat, nechá mě odsud vykopat. A na podobné vlně to pokračovalo… (more…)

Natálie Janderová: Mývalí doupě

0

536af8be4770171e2e9e20669c57c45aV sérii letních studentských fejetonů se v poradí čtvrtá představila Natálie Janderová.

“Jednoho krásného květnového dne se můj dětský sen konečně vyplnil. Nebo to alespoň mé osobní doklady oficiálně tvrdily a já jim naivně věřila. Až dnes, s letmým odstupem několika let, si tak nějak uvědomuji, že to přání malého děvčátka bylo poněkud náročnějšího charakteru. A že nestačí pouze čekat, až dospěji.

Po dovršení osmnácti let se homo – rádoby – adultus převelice těší na to, až opustí svou rodnou jeskyni a pozná tu skrytou nádheru světa, pod rodičovským dohledem těžko poznatelnou. Nikdo už mu nebude moci řídit život, bezpochyby plný možného dobrodružství. Zahořklí dospělí nám ve všem takovém brání, že ano? Možná máme částečně pravdu; očividně se nejlépe dospívá skokem do jezera, kdy očekáváme příležitost ukázat vše, co umíme. Místo toho jsme leckdy rádi, když doplaveme co nejdříve ke břehu čubičkou a nelokneme si litrů špinavé vody. Nenecháme se ale ničím vyvést z míry. Však si konečně můžeme dělat, co chceme. Až na menší zádrhel, a sice nechuť zabývat se věcmi přímo pod nosem, jejichž „samo-vyřešení“ bylo dříve samozřejmostí. (more…)

Go to Top