Anna Mrázková: Skal ikke brennes – Příběh deníků Ruth Maier

Posluchačka ateliéru Anna Mrázková natočila rozhlasový cyklus volně inspirovaný knihou Deník Ruth Maierové, zachycující příběh židovské dívky českého původu a jejího svébytného nahlížení na svět okolní i ten soukromý. Pořad byl uveden mj. na vernisáži k výstavě Archy rodiny Maierů pořádané počátkem roku 2021 v mikulovské synagoze. O nezvyklém způsobu zvukového ztvárnění, kdy alter-ego autorky a postava Ruth ožívají týmž hlasem, i o jejím podivuhodném soužití s neviditelnou židovskou dívkou hovořila s Annou Mrázkovou doktorandka ateliéru Kateřina Hejnarová.

Aničko, nejprve bych se chtěla zeptat, jak se vlastně tvůj rozhlasový seriál oficiálně jmenuje. Poslala jsi mi ho jen pod jménem Ruth …

No, on přesný název zatím úplně nemá. Ale uvažovala jsem, že vezmu nějaké norské slovní spojení, které ta Ruth používá v těch pozdějších časech, kdy už v Norsku žila dlouho a už i některé zápisky psala v norštině. Na jednom deníku, přímo na vazbě, měla napsané „skal ikke brennes“, což znamená v češtině „nepálit“. A to mi přijde jako hezký název – takže s ním zatím operuju nejvíc.

Nicméně abychom rozhovor trochu oficiálněji uvedly – jak ses vlastně dostala ke svému tématu? Kde jsi Ruth Maierovou našla?

Já jsem se k ní dostala potom, co vyšel český překlad jejího deníku. Vlastně ještě o chvíli dřív, protože moje maminka na tom překladu spolupracovala, a já jsem tak poslouchala o Ruth i o různých peripetiích, které máma s tou knihou zažívala. Nakonec mi Ruthin deník doporučila s tím, že jí připadá, že mezi námi vidí nějaké společné rysy. A také vyšla ta obálka, kde je Ruth, sedí, drží knížku a nad ní sklání hlavu, má na sobě brýle a krátké vlasy, a vypadá trochu podobně jako já třeba pět let zpátky.

A ty ve svém pořadu používáš takovou zvláštní formu, kdy je píšeš dialog – a přitom obě ty postavy ztvárňuješ sama. Jak vlastně vznikl tenhle koncept?

Vzniklo to jednak z praktických důvodů, protože když jsem o Ruth natáčela úplně na začátku jenom ze zájmu, ještě jsem neměla promyšlený žádný cyklus, tak jsem jela natáčet do městečka jménem Žarošice, které je s Ruth spojené, a tam jsem pokládala i otázky různým kolemjdoucím lidem. A když jsem se to snažila sestříhat, uvědomila jsem si, že by bylo lepší, kdyby otázky pokládala přímo Ruth a ne já. Tím pádem vznikla potřeba použít můj hlas pro obě holky. I když … možná, že mě to napadlo už dřív – právě na základě té podobnosti. Když jsem si četla deníky Ruth a porovnávala je se svými, našla jsem některé podobné zápisky. Takže jsem přemýšlela, že když v nahrávce vyslovím nějakou myšlenku a nebude úplně jasné, která z nás ji řekla, tak to bude i určitým způsobem vystihovat vztah, který mezi sebou s Ruth máme.

Což je pro mě právě moc zajímavá poloha tvého pořadu – hledání vztahu v situaci, kdy studuješ něčí deník a jakýmsi způsobem se toho člověka jako postavu snažíš zpřítomnit ve své tvorbě. Vlastně jí propůjčuješ cosi ze sebe. Svoje tělo, svoje myšlenky, představy, co bys ty – a s tebou i on – udělala. Propůjčuješ té postavě sebe sama.

Když se vracím ještě k začátkům, vzpomínám si, že jsem v původní anotaci, že chci Ruth vzít a ukázat jí, jak svět vypadá teď. Třeba právě v i Žarošicích. Protože ona sama má v denících i hodně pasáží o tom, jak jí záleží na lidech, a často přemýšlí, co bude se světem po její smrti. Tak jsem jí to chtěla ukázat – ale to samozřejmě už nejde jinak než přes mou osobu. I když je to pro mě velká zodpovědnost. Vím, že už něco fabuluji na základě reálné postavy … Přesto doufám, že to dělám poctivě.

Rozhodně! Dokonce si myslím, že vzhledem k tomu, že se s ní snažíš navázat upřímný osobní vztah, je to nakonec snad i přesnější výpověď, než kdyby vznikala nějaká sterilní verze podle nepsaného kodexu Jak by správně měl vypadat příběh židovské dívky.

Možná … Každopádně, jak se u ní hodně řeší to židovství, tak jsem si vlastně poprvé uvědomila, co znamenalo pro ty lidi žít ve válečném období a nebýt ortodoxní. Protože ona rozhodně nebyla Židovka, co by dodržovala všechna pravidla. Nějaké svátky ano, ale nemyslím si, že byla by ctila všechno. A několikrát tam i reflektuje, jestli tedy vůbec patří k židovské komunitě.

Když se ještě vrátíme ke zvláštní formě tvého příběhu: Tys tu formu nicméně musela pak trochu změnit pro nějakou výstavu. Co se přesně stalo?

Já už jsem byla v kontaktu se skupinkou lidí, která se o Ruth zajímá: jednak vydali ty deníky a potom uspořádali dvě výstavy, Přetnuté životy a Archy rodiny Maierů. Vernisáž jedné z nich měla proběhnout v Mikulově, v synagoze, a oni, protože už znali můj cyklus, se zeptali, jestli by nešlo něco vytvořit i pro tu akci. Tehdy už jsem měla hotový první díl – namluvený jedním hlasem. Nicméně jistý člověk, nepřímý potomek Ruth, si přál, aby hlasy byly oddělené – protože by se v příběhu lidé podle něho ztráceli. Ale mně to nakonec ani nevadilo. Nebrala jsem jeho připomínku jako ničení mého díla. Věděla jsem, že o to mu v žádném případě nejde. Tak vznikla verze pro dva hlasy – a musím říct, že to natáčení pro mě bylo dost zvláštní. Najednou slyšet jiný prvek, jiný hlas … Navíc ten pocit, že jsem najednou musela někoho režírovat. A herečka samozřejmě neměla čas si nastudovat deníky úplně dopodrobna, takže i samo nahrávání bylo trochu zvláštní. Protože mi připadá, že si Ruth od určité doby často tahám s sebou – a najednou jsem měla bizarní pocit, že jí musím představit tu herečku, její představitelku, musím představit.

Takže chceš říct, že Ruth i přesto, že ji ztvárňovala ta herečka, zůstávala stále v tobě?

(pousměje se) No … asi ano. Tedy já ji nevnímám tolik jako by byla ve mně, ale spíš že je to takový člověk, co chodí vedle mě. Že ji nikdo nevidí, jen já. Takže jsem to brala, jakože sedí někde ve studiu, kouká se na nás a občas se něčemu zasměje.

Konečně, když se bavíme o tom zpracování příběhů z druhé světové války, příběhů Židů a holocaustu, myslíš si teď, že je něco, na co je třeba si dávat pozor? Na co se soustředit? Jak přistoupit k tomu všemu materiálu, který už tady je?

Já budu mluvit jen osobně. Nevím, jestli je to obecná rada … Ale pro mě bylo asi nejdůležitější si nějak odmyslet tu drastickou smrt. Protože potom se na toho člověka budeš vždycky dívat jako na chudáka. Což jsem nechtěla. Já jsem si přála spíš aby … Ne, aby to bylo celé oproštěné od její smrti, ostatně tohoto tématu se tam taky několikrát dotýkám. Ale nechci, aby ta smrt vyznívala jako nejdůležitější bod jejího života. Což mi přijde, že se v hodně filmech i knížkách děje. Ti lidé jsou často tak pojmutí, že žili nějaký život, byli Židé, za války do bylo hrozné – a potom příběh vždycky končí tou hroznou scénou, kdy odejdou. A nebo tam ta scéna přímo není, ale je jasné, jak to dopadne. Ale já osobně se snažím nemyslet celou dobu na to, že tomu člověku bylo tak hrozně ukřivděno. To poslední, co bych si přála, je vnímat ji jako chudinku.