• Hana slaví 16. narozeniny. Přála by si, aby jí už bylo 17. Ze všeho nejvíc by ale už chtěla být konečně plnoletá. Hana má totiž hodně snů a plánů. A také Downův syndrom.

    HateFree.cz

    Absolventka a současná pedagožka ateliéru RTDS Tereza Reková natočila audiodokument, návštěvu v soukromém světě dívky stojící na prahu dospělosti s Downovým syndromem v kapse. Jak šestnáctiletá Hana vnímá svoji odlišnost? A jak se jí daří dobývat samostatnost, když vzhledem ke svým potřebám zřejmě nikdy nebude moci bydlet sama?

    Poslouchejte ZDE.

  • A co že to ta slam poetry je? Slovo slam je anglické slovo pro „bouchnout“ či „prásknout“, a to je více než příznačné vysvětlení. Slameři chtějí v posluchačích/divácích svých textů zanechat slamováním nějaký dojem. Pozitivní, negativní, na tom nezáleží.

    O slamování a slamerech si studentka JAMU Eliška Bochová povídala s Radkou Grohovou, se kterou se můžete ve světě slam poetry setkat pod uměleckým jménem Bradka. „Trému mám pořád. Je pro mě těžké si říkat slamerka, protože si připadám jako začátečník,“ směje se Grohová.

    ČRo Brno

    Rozhovor Elišky Bochové se slamerkou Radkou Grohovou poslouchejte ZDE.

  • Někdy je to jako po letech

    Ale stále to tam důvěrně znáš

    Vracíš se tam, kde jsi kdysi rád spočinul

    Naslouchal ptákům a pozoroval své ruce

    Se stejným zájmem jako stébla a se stejným obdivem jako plující oblaka

    To je, vím, celkem klišé, ale pozorovat se dá tak všeobecně cokoli

    Po hlubokém výdechu

    Co připlouvá a odplouvá

    A ty ses zase jednou vydal na druhý břeh

    Cizokrajné rostliny

    Nabubřele pestrobarevné objekty

    Na které ze zvědavosti sáhneš, ale opatrně, jen několika prsty

    Dlouho jsi nic takového neviděl, možná nikdy

    Před sebou máš rozlehlé pláně

    Prostor tvé volnosti a divokosti

    Instinktivně jsi zatáhl svaly a adrenalin tě připravuje k boji

    Než si vzpomeneš, že tady už se o nic nebojuje

    Že ty barvy ti nikdo nemůže vzít

    Můžeš na ně jen zapomenout

    Když budeš dlouho setrvávat na druhém břehu a zapomeneš se sem vracet

    Stromořadí do dalekých krajin

    Přestaly tě bolet nohy

    Tak se jen zamysli

    Kolik zbývá řádků

    A čím je zaplníš?

    Co můžeš udělat dnes…

    Zvládneš žít sám se sebou… dvacet, třicet, šedesát let?

    Kam dáš ty věci, které tak trochu chceš

    zapomenout, ale vlastně jsou velmi blízké

    Smilování smyslnosti

    A jiná sousloví slov, nevyslovených hlasitě

    Jak řekneš sám sobě

    Smrky potácí se ve vichřicích, ale ty už budeš stát pevně

    Jako bys měl v paměti své osobní divoké pláně

    I když povedou tě, kam povedou

    Tebe nevezmou ti.

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 8, 2022).

  • Od úterý 28. března se v Brně naplno rozproudí mezinárodní festival divadelních škol Setkání/Encounter. Do 1. dubna budou mít jeho účastníci možnost navštívit více než desítku představení z různých koutů světa, ale i zajít si na zajímavý doprovodný program v podobě workshopů či přednášek.

    Tématem letošního festivalu je mraveniště. Koordinátorka festivalu Anežka Hanáčková v reportáži popisuje, proč organizátoři zvolili právě toto téma. Kromě mraveniště a jeho různých podob studentka divadelní produkce z brněnské JAMU přibližuje posluchačům, které země se letos Setkání/Encounteru účastní a na jaká představení se mohou těšit.

    ČRo Brno

    Reportáž a pozvánku na divadelní festival Setkání/Encounter, kterou natočila Eliška Kánská, si poslechněte ZDE.

  • Čtyři stěny. To většinou tvoří místnost. Na jedné straně železné dveře zamčené zvenčí. Na druhé okno obehnané mřížemi. Stará rozkládací postel. Místo matrace tři kusy drolícího se molitanu. A naproti tabulka neprůstřelného skla zazděná do stěny s oslňujícím výhledem do sesterny.

    Podprsenka je zde nezákonná, a přesto to není zas tak dávno, kdy jsem ji začala nosit.

    Plastové příbory, kterými si nenakrájíte to, čím nazývají maso.

    Tři dny. Sedmdesát dva hodin. Čtyři tisíce tři sta dvacet minut. Tedy přibližně …

    V malé místnosti… sama se sebou… Zmatená a vyděšená.

    Od dveří k oknu je to šest kroků, ale prý se k němu nesmím příliš přibližovat. Od jedné stěny k druhé pak tři. Ale na okýnko klepat jen když potřebuju na záchod.

    Tři dny. Víkend. Sobota, neděle. A jeden státní svátek. To pracují jen sestřičky.

    Celé patro nazvané 14b není o moc větší než izolace. Nebo mi to tak nepřišlo. Několik pokojů, záchody, koupelna s otevřenými sprchami. Oholit se můžeme jen pod dohledem. Společenská místnost narvaná lidmi. Ale příliš dlouhé konverzace by mohly přilákat nežádoucí pozornost. Přilákávají podezření. A mříže. Mříže na každém okně. Mříže, za kterými sedávali havrani. Tak svobodní… Copak si o mě asi ti černí ptáci myslí?

    Půlhodinová vycházka s doprovodem jednou týdně za dobré chování. Za prokázání vhodnosti pro společnost.

    Denně tři hodiny školní výuky znamenající opisování částí učebnic.

    „Vážně studujete gymnázium?“

    Za tři měsíce se z mých růžových vlasů staly bílé. Ne strachem, ne šokem, ne zděšením, ne ponížením… Prostě se z nich vymyla ona vatová barva.

    To, že mi polovina z nich vypadala, způsobil bolestivý zmatek uvnitř mě.

    Po třech měsících vloží vašich pár osobních věcí, jako je podprsenka, náramky a náhrdelník, do Lidl tašky a v doprovodu rodičů konečně můžete opustit areál obléhaný havrany. Mými nejlepšími přáteli a mými největšími nepřáteli. První věc, kterou jako znovu svobodná osoba udělám, je, že si koupím hnědou barvu na vlasy. Přirozeně jsem přece vždy byla hnědovláska. Nebo snad ne?

    „Podívej se na ni! Vždyť je to úplně mrtvé dítě! Co to s ní udělali?!“ zaslechnu otcův hlas, když jsou mé na přirozeno nabarvené vlasy suché.

    „Půjdu se projít.“ Zavřu za sebou dveře, abych se vyhnula bolesti, která není má, když za tou svou dveře zavřít nemohu.

    Eliška… Jsem Eliška… Jmenuji se Eliška… Že ano? Nebo se pletu?

    Stoupám do kopce dlážděného kočičími hlavami. Když mi bylo šest, spadla jsem přesně v tomhle místě z koloběžky a rozbila si koleno. Táta, aby mě utěšil, mi za rohem ve stánku koupil zmrzlinu. Mrkvovou. Mrkev jsem nenáviděla, ale tu zmrzlinu jsem milovala.

    V tomhle hladovém okně jsem si po cestě z práce kupovala smažený sýr v housce.

    Tam na tom staveništi jsem vykouřila svou první cigaretu, kterou jsem ukradla babičce.

    Na stěně altánku na kopečku uprostřed města je stále mým písmem centrákem napsaná báseň.

    Do tohoto vchodu jsem chodívala o velkých přestávkách kouřit a občas jsem zde potkávala svého angličtináře, který sem chodil se stejným úmyslem.

    V téhle hospodě jsem měla své první pivo se starší kamarádkou, která mě jako malou holku hlídala.

    V tomhle baru mě poprvé někdo pozval na drink. Bylo to cuba libre.

    Před touto bankou jsem se poprvé líbala. Na tamtu fontánu jsme připití s kamarádem vylezli a soše na jejím vrcholu vítězně sáhli na kamenná prsa.

    V tomhle undergroundovém klubu jsem byla na svém prvním koncertu. Hráli zrovna Fialky proti směru.

    Z téhle ulice jsme se spolužákem ze základky ukradli ceduli hlásající její název.

    Do tohoto divadla jsem každou neděli chodívala přesně rok od svých osmi let se svou tetou, než se rozvedla s máminým bratrem a já o ní už nikdy neslyšela.

    Majitelka tohoto knihkupectví mě měla tak ráda, že mi vždy dala na jakýkoliv nákup slevu.

    Tady… Zde… A támhle…

    Tak proč mi tato místa připadají cizí? Proč mám pocit, že jsem zde poprvé? Proč mám pocit, že si vybavuji život někoho jiného? Tohle je mé město… Město, kde jsem vyrostla… Město, ve kterém jsem strávila celý svůj dosavadní život… Tak proč mi připadá každý jeho důvěrně známý detail cizí?…

    Čtyři stěny. To přece tvoří pokoj. Tři velká okna bez mříží. Naproti nim dveře bez zámku. Psací stůl. Knihovna s knihami, z nichž jsem každou z nich pečlivě vybrala nebo je někdo jiný vybral pro mne. Na míru vyrobená postel s kvalitní matrací. Plyšový medvěd, kterého jsem dostala na Vánoce, když mi bylo dvanáct. Mnou namalované zarámované obrazy, všem návštěvám vystavené na odiv. I ty, které jsem namalovala, když mi bylo devět. A fotky. Fotky zarámované nebo jen tak vylepené po stěnách. Fotografie mé rodiny a mě. Babičky, dědy, táty, mámy, strýce, tety, sestřenky… Fotografie s mými přáteli. A citáty, které z nějakého důvodu uvízly v mém srdci či mysli, a tak jsem je zvěčnila ve formě nápisů na stěnách. Na stěnách mého pokoje… mého…

    Tak proč cítím z tohoto pokoje chlad? Proč mi přijde, že není můj? Proč mám pocit, že sem nepatřím? Proč mám pocit, že tenhle život není můj? Že jsem ho ukradla? Že jsem ho vylhala?…

    Tři měsíce… Devadesát dva dní… Dva tisíce devět set osm hodin… Sto třicet dva tisíc čtyři sta osmdesát minut… Tedy přibližně… A já si připadám jako podvodník, jako lhář, jako herec, jako nastrčená figurka…

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 7, 2021).

  • Máte cit pro filmový, zvukový či literární obraz? A mohli bychom ho vidět?

    Zveme všechny zájemce o studium rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky k podání přihlášky do magisterského programu v ateliéru RTDS.

    Deadline je již 31. března 2023! 

    Povinné přílohy k přihlášce do magisterského studia specializace Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsou tyto:

    • návrh tématu magisterské diplomové práce s anotací (v rozsahu 1,5 – 3 normostrany)
    • návrh magisterského absolventského projektu, např. námět celovečerního filmu, námět rozhlasové hry … (v rozsahu 1,5 – 3 normostrany)
    • více informací zde: https://rtds.jamu.cz/?page_id=6157
  • Bouchly vstupní dveře. Vzbudilo ji to. Leknutí z hlasitého zvuku vystřídalo uvědomění si identity příchozího.

    „Kotě, jsem doma,“ znělo z předsíně. (Její zrychlené dýchání bylo protkáno typickými zvuky provázejícími jeho příchod.)

    Nádech.

    Batoh s notebookem zaduní o dřevěné obložení.

    Výdech.

    Vrznou dvířka botníku.

    Nádech.

    Kroky blížící se k ní.

    Výdech.

    Dveře se zadrhnou o nějaké smetí z kočičího záchodu.

    „Tady jsi. Spala jsi?“ Nečeká na odpověď a ona to ví. „Co bude k jídlu, květinko?“ Teď už čeká.

    „Jsou tam ještě nějaký výpečky od včerejška,“ zašeptá a přitáhne si deku k bradě. Narušitel jejího spánku se vydává vstříc své večeři. Ona se snaží silou vůle potlačit vrzání zubů. Nechutný zlozvyk, který její nervozitu věrně doprovází už od dětských let. U otevřené lednice mu najednou dojde, že něco není v pořádku.

    Chybí pivo.

    Otáčí se na Kotě, ale ta nepřítomně pozoruje nevkusné broušené sklo ve vitrínce, která je ústředním motivem stěny kýče.

    Před týdnem si slíbila, že to buď vyřeší, nebo mu to řekne. K jedinému řešení, které on považuje za správné, nemá dost síly a tím pádem mu to bude muset říct. A rozhodnou se společně.

    „Musím s tebou mluvit.“ Nedívá se na něj, ale prozkoumává každý detail svátečního popelníku, který zdědila po babičce. Zbabila po dědečkovi?

    „Chybí pivo. Já vím, nejsem slepej. Jaks’ mohla zapomenout? Ty už mě vůbec nemáš ráda.“

    Hodiny s porcelánovou kukačkou vytrvale vystrkují ptáčka na pérku ven z budky. Sedmkrát za sebou.

    Sedm bylo i těch trpaslíků, kterým koukala do sádrových obličejů minulý týden. Byla jí trochu zima, ale stejně nevypadala tak ztuhle jako křiklavě nabarvené dekorace do zahrad lidí, kteří nemají vkus. Společníci bez Sněhurky nejspíš střežili vchod k veřejným záchodkům. Možná měli být prvním varováním před otřesnou kvalitou onoho místa, za které navíc jejich provozovatelka vybírala patnáct korun. Nejspíš šetřila na další strnulé siluetky. Najednou na čepici jednoho z nich dopadla sněhová vločka. Vlivem hormonálních změn se rozněžnila.

    „Sněží tam, lásko?“ zní otázka z gauče.

    „Už ne, všechno to roztálo. Ale zpátky k tomu pivu. Tohle jsme si nedomluvili. Jak mi to vysvětlíš? Na co při těch nákupech myslíš? Máš pocit, že mě baví dávat ti peníze na věci, který stejně nekupuješ?“ Kotě se na gauči instinktivně přikrčila, když se její láska blížila.

    „Prosím, jen mě chvilku poslouchej. Je to důležitý.“ Láska jejího života se posadil naproti ní a s naštvaným výrazem na ni civěl. Nikdy nezažila ty láskyplné pohledy, vždycky jenom civění. Zvykla si, co jiného jí zbývalo.

    Pohledy těch trpaslíků jí ho připomínaly. Stála tam a ulice se k jejímu překvapení začala ztrácet pod bílou náloží. Přišlo to tak najednou. Ani neměla zimní boty. Čistota kolem netrvala dlouho. První kolemjdoucí pes ji poskvrnil.

    „Měla jsem ti to říct už dřív.“

    „Hele, jestli zase začneš s tím, že jsem moc násilnickej, tak si mě nepřej.“ Instinktivně si přejela rukou po jizvě na předloktí. Každý má jiný způsob, jak se chce zbavit nevkusných bytových doplňků z broušeného skla. Tenkrát ho naštvala miska s malinkými květinkami. Nebo spíš jeho Květinka. Zapomněla koupit… Co že to bylo? Zmrzlinu! Tak, tu si do té misky chtěl dát, a když si do ní nemá co dát, tak na co takovou misku mít?

    „O tom mluvit nechci, víš přece, že tě miluju takovýho, jakej seš,“ krčí rameny.

    „Jsem rád, že jsme si to konečně vyjasnili. Sama nejlíp víš, že to dělám pro tvé dobro. Snažím se, abys byla lepší. Teď už si mnohem míň zapomnětlivá, než když jsme se poznali.“ Pochvala. To se nestávalo často. Nevěděla, jestli je to tak hrozný, nebo jestli se opravdu přestává zlobit.

    „Miluju tě,“ špitla.

    Natáhl se k ní a ona se stáhla.

    „Chci tě jenom pohladit po ruce,“ odsekl a hrubě ji chytil za předloktí, aby ji následně nezvykle něžně pohladil. Měl teplé ruce.

    Před týdnem ji do prstů nepříjemně pálil kelímek s nekvalitní kávou. Pila ji s odporem a snažila se veškerou svou zlobu vztáhnout k tomu zavrženíhodnému nápoji. Potřebovala si vyčistit hlavu. Uvažovat nezaujatě, nebo aspoň do té míry, že jí nenaskočí husí kůže při každé myšlence věnované budoucnosti. Stopky na mobilu ukazovaly předepsaný čas. Nejistě se podívala do druhého kelímku se zvláštním Míchátkem, které určený čas zkrášlil o dvě čárky.

    Nejvíc ji zamrzelo, že poslední káva na dlouhou dobu byla ta hnusná břečka a s jakýmsi uspokojením její zbytek vylila vedle žlutého místa ve sněhu.

    „Nebude se ti to líbit.“

    „Už mi to řekni, nebo se naštvu.“

    „Naštveš se, i když ti to řeknu. Tak jen předesílám, že…

    … když uviděla ty dvě čárky, tak jí došlo, že nepotřebuje jeho svolení. Rozhodla se ve stejné chvíli, kdy vyhodila kelímek do tříděného odpadu. Bylo to jednoduché a rychlé.

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 2021).

  • Za sklem se líně otáčí nádobka instantního jídla. Zašlá mikrovlnná trouba hučí, sípe, funí a hodnoty zelených cifer na časovači pomalu klesají. Ze čtyř minut se stávají tři minuty a třicet vteřin. Žluté, čtvercovité světlo září napříč celou pohaslou kuchyní. Z nějakého důvodu mi připomíná oslnivé kužely, které ze sebe chrlí pobřežní majáky uprostřed temné noci. Neobtěžuju se rozsvěcovat. Nemá smysl plýtvat energií, navíc už několik měsíců bojuju s nájmem. Ani kupu špinavého nádobí namačkanou ve dřezu pod mikrovlnkou nemá smysl umývat. Za okny poletují kulaté sněhové vločky, vůbec první za celý prosinec, a to se má za pár dní překlenout do ledna.

    V koupelně syčí voda. Stéká po stěně vany, zurčí, nenápadně se kupí a svým vlhkým teplem se jako úponky rostliny plazí kachličkami až ke stropu. Cítím úzkost. Stěny mě svírají, naklání se nade mnou, a já hloupě, téměř otupěle stojím uprostřed koupelny a bezduše přešlapuji z jedné nohy na druhou. Šlapky pleskají o chladnou zemi a podivně doplňují neúnavný tok vody. Jsem nervózní. Asi jako herec, který má poprvé v životě vstoupit na jeviště. Zklamání, které se dnešní ráno ujalo mého světa, dosud neodešlo. Uhnízdilo se ve mně, roztálo ve vnitřnostech a jaksi se rozpadlo do krve. Po celý den hledám ta pravá slova, která by onen sžíravý pocit dokázala popsat, ale ona mi ne a ne přijít na mysl. Tak jednoduché to zkrátka není. Bylo by směšné, kdyby ano. Co se mi děje, je až příliš rozsáhlé, hranice mého trápení neznají konce, ačkoliv je hledám a v samém vyčerpání na ně cením zuby, skoro jako lovecký pes s prázdným žaludkem, žaludkem, co vypláchnul právě tento zbytečný den. Jak moc toužím po jeho vymazání. Jak moc toužím, aby ho kalendáře přeskakovaly a lidé na něj zapomněli! Když tohle v duchu pronesu, konečně se na lících objeví slzy. Mikrovlnná trouba z nedaleké nocí ukradené kuchyně stále hučí ztichlým bytem. Chvíli jí naslouchám. Promnu si ramena, ztuhlý zátylek, předloktí, nakonec zápěstí, a vypnu vodu. Hladina se asi deset centimetrů pod oprýskaným okrajem vany nevinně třpytí.

    Shlédnu své nahé tělo, které má za okamžik pozřít vroucí voda. Naposledy se podívám na telefon, jestli někdo nepíše. Jakmile očima spočinu na prázdném displeji, skloním hlavu, nahrbím se a ne- chám tíhu na hrudním koši, aby se do něj propadla. Po krátkém tichu zaslechnu žbluňknutí, tedy aspoň si to myslím, nevím.

    V útrobách se mi kroutí hadi. Šupinami se otírají o tkáně a syčícími jazyky plodí jed, jenž propaluje střeva a vylévá jejich obsah do prázdného břicha. Pláču. Víčka nezvládají ten příval neštěstí, který dnešek zavinil. Řasy se k sobě lepí, ústa se otvírají v němých stenech. Prsty se třesou tak silně, že z nich zakrátko vypadne mobil. Pazvuk nárazu. Možná se rozbilo sklo, třeba vylétl kryt. Nekoukám se tam. Místo toho zasněně hledím na průzračné páry, co volně stoupají z vany. Linou se podobně, jako se line mlha, kterou někdo rozřezal na tisíc kusů.

    Když se špičkou nohy dotknu vody, syknu a ihned ucuknu. Je to příliš horké, byla to chyba, krucinál, snad kdyby byla o něco studenější, ale ne příliš, ne, to je pitomost. Zatnu zuby, svaly, sklapnu čelisti, zavřu oči. Nárt, patu, lýtka pohlcuje žár, pokožka rudne, nevzdávám se. Slzy křižují tváře a kanouce do vany mizí ve vodě, splývají s ní a ztrácí na významu. Mé vlastní slzy ztrácí na významu. Když si to uvědomím, rozpláču se ještě více. Vlasy mi padají do očí, já je nechávám, ramena se míhají dopředu a dozadu, já je nechávám, nohy ponořené po kolena chtějí ven, já jim to nedovoluji, chci vypadnout, zhasnout světlo nad sebou, sníst si jídlo, já se přemlouvám, ať to dokončím. V hlavě kolují obrazy mé mlčící matky, bývalých spolužáků se zašitými ústy, kolegů s odvrácenými pohledy, přátel, jejichž oči probodávají zemi. Všichni zapomněli. Stejně jako já brzy zapomenu na ty slzy, co plují oceánem. Tělo konečně přijme vřelost vody. Cítím, že i kdyby se teď pokusilo vstát, nepohlo by se ani o píď. Mám pocit, že mě zalil průzračný beton. A z jeho hladiny čouhá jen krk a hlava. Upřu oči na malý blyštivý předmět. Vrhaje ve světle zářivky odlesky, bezhlasně na mě šeptá a bez jediného slova tělo mi leptá. Nemám kam utéct.

    Převaluju žiletku v rukou, už ani pořádně neuvažuju. Čirou vodu protne rozmazaná krev. Kolísá prostorem, stoupá, klesá.

    Narazí na ni mé slzy? A když ano, zrudnou a získají nový tvar?Budou vypadat jako malé červené rybky, které kolem chladnoucího těla zamrskají ocasem a naprázdno otevřou tlamy? Na okamžik se naplním nadějí, ale poté mi dojde, proč to vlastně dělám. Proč teď ležím ve vaně a pozoruji, jak mě opouští život. Dnes mám narozeniny. Dnes mám narozeniny a nikdo mi nepopřál.

    Neměnné hučení prostupující bytem utichne a z kuchyně se ozve cinknutí.

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 4, 2020).

  • Ve dnech 29. a 30. března proběhne v posluchárně 104 dvojice workshopů Marka Issaca a Gabriely Bulisové, stipendistů nadace Fulbright, věnovaná metodám, jež mohou přispět k rozvíjení nových představ o možnostech uměleckého výzkumu, a rozmanitým přístupům k uchopení reality, prostoru, který obýváme, a paměti.

    První WS bude zaměřen na dosavadní dílo autorské dvojice a druhý se bude dotýkat jejich aktuálně probíhajících projektů.

    Workshopy jsou určeny posluchačům ateliéru RTDS, doktorandům i studentům dalších oborů JAMU – (nejen) zájemci o umělecký výzkum jsou tedy srdečně zváni!

    Gabriela Bulisová a Mark Isaac jsou umělci a multimediální vypravěči, kteří spolupracují na intimních projektech, jejichž cílem je překlenout propast mezi výtvarným uměním a dokumentárními postupy. Jejich tvorba zahrnuje fotografie, video, tvůrčí psaní a hudbu; zabývají se tématy jako je klimatická krize, masové věznění, diverzita, paměť, traumata a proces smíření. Jejich úsilí pohání touha rozšiřovat obecné povědomí o problematice a vyvolávat smysluplné politické změny.

    Dílo dvojice Bulisová & Issac bylo vystavováno v Kanadě, na Kypru, ve Finsku, na Sibiři, na Slovensku, v Jižní Koreji, Spojených státech amerických a na Ukrajině. Autorské texty, fotografie i videa byly rovněž publikovány na platformách The Daily Beast, Politico.eu, Smithsonian Magazine; National Geographic, ORF (rakouská televize) a dalších.

    Bulisova-isaac.com; oficiální profil dvojice
  • Právě před týdnem opustil tento svět pozoruhodný režisér, scénárista, mistr plynule tekoucích obrazů prolínajících v sobě roviny času i skutečnosti, vypravěč s mimořádnou citlivostí pro taneční film, Carlos Saura. Setkání s tvorbou tohoto španělského filmaře v rámci předmětu Typologie filmové tvorby pro mnohé z nás znamenalo zásadní iniciační okamžik. Je potřeba teprve si zvyknout, že Carlos Saura nyní už pobývá na jiném místě. V našem psaní však zůstává odlesk jeho obraznosti – a v našich uších dozvuk písně Porque te vas? od zpěvačky Jeanette. A tedy si dovolím za všechny posluchače předmětu Typologie filmové tvorby napsat: Děkujeme.

    Komplexní analýze Saurova filmového díla se zároveň věnovala ve svém rozsáhlém badatelském projektu vedoucí ateliéru prof. Hana Slavíková. Výsledkem její práce je čtivá kniha Cine Teatro Saura, kterou při této příležitosti doporučujeme vaší pozornosti.

    Název knihy Cine Teatro Saura je variací pojmu cineteatro, vztahujícího se k prostorům, v nichž mohli být diváci dříve vystaveni jak filmovému, tak divadelnímu prožitku. Filmy Carlose Saury jsou takovým prostorem. Putování filmovým dílem opírající se o fenomenologické principy je vedeno snahou zprostředkovat nezvyklé a svým způsobem i riskantní metody narace, jež mohou být cestou k jinému vnímání vnitřního i vnějšího světa a vztahování se k němu. Carlos Saura nalezl mnoho rozmanitých způsobů, jak pracovat s pamětí a časem a jejich subjektivním vnímáním, jak proniknout k metamorfózám minulosti v přítomnosti. Ve svém díle propojil filmové, divadelní a dokumentární polohy s maximální přirozeností a důvěrou v autorskou svobodu, jež není povinována ctít zavedené kategorie. Jeho více než šedesátiletá filmová tvorba je nahlížena v kontextu politických a sociálních proměn a rovněž optikou dalších krea­tivních vrstev Saurovy košaté osobnosti. Důraz je kladen nejen na důmyslné prolínání různých tvůrčích metod uchopení skutečnosti, ale také na zkušenost s diktaturou, kterou prošla jak španělská, tak i česká společnost, jíž je text určen. Pokud sebereme odvahu k obdobně svobodnému přitakání subjektivitě a přijmeme paměť jako prostor mnoha časů a představ, jímž je třeba procházet, možná se o sobě dozvíme víc než prostřednictvím příběhů posedlých objektivitou a strukturami, v nichž se nelze ztratit. A právě proto v nich lze tak málo podstatného nalézt. Chceme-li pochopit oheň, nestačí analyzovat popel, je třeba znovu zažehnout plamen.

    Hana Slavíková pro Nakladatelství JAMU

    Více o knize ZDE a možnost zakoupení ZDE.