Bouchly vstupní dveře. Vzbudilo ji to. Leknutí z hlasitého zvuku vystřídalo uvědomění si identity příchozího.
„Kotě, jsem doma,“ znělo z předsíně. (Její zrychlené dýchání bylo protkáno typickými zvuky provázejícími jeho příchod.)
Nádech.
Batoh s notebookem zaduní o dřevěné obložení.
Výdech.
Vrznou dvířka botníku.
Nádech.
Kroky blížící se k ní.
Výdech.
Dveře se zadrhnou o nějaké smetí z kočičího záchodu.
„Tady jsi. Spala jsi?“ Nečeká na odpověď a ona to ví. „Co bude k jídlu, květinko?“ Teď už čeká.
„Jsou tam ještě nějaký výpečky od včerejška,“ zašeptá a přitáhne si deku k bradě. Narušitel jejího spánku se vydává vstříc své večeři. Ona se snaží silou vůle potlačit vrzání zubů. Nechutný zlozvyk, který její nervozitu věrně doprovází už od dětských let. U otevřené lednice mu najednou dojde, že něco není v pořádku.
Chybí pivo.
Otáčí se na Kotě, ale ta nepřítomně pozoruje nevkusné broušené sklo ve vitrínce, která je ústředním motivem stěny kýče.
Před týdnem si slíbila, že to buď vyřeší, nebo mu to řekne. K jedinému řešení, které on považuje za správné, nemá dost síly a tím pádem mu to bude muset říct. A rozhodnou se společně.
„Musím s tebou mluvit.“ Nedívá se na něj, ale prozkoumává každý detail svátečního popelníku, který zdědila po babičce. Zbabila po dědečkovi?
„Chybí pivo. Já vím, nejsem slepej. Jaks’ mohla zapomenout? Ty už mě vůbec nemáš ráda.“
Hodiny s porcelánovou kukačkou vytrvale vystrkují ptáčka na pérku ven z budky. Sedmkrát za sebou.
Sedm bylo i těch trpaslíků, kterým koukala do sádrových obličejů minulý týden. Byla jí trochu zima, ale stejně nevypadala tak ztuhle jako křiklavě nabarvené dekorace do zahrad lidí, kteří nemají vkus. Společníci bez Sněhurky nejspíš střežili vchod k veřejným záchodkům. Možná měli být prvním varováním před otřesnou kvalitou onoho místa, za které navíc jejich provozovatelka vybírala patnáct korun. Nejspíš šetřila na další strnulé siluetky. Najednou na čepici jednoho z nich dopadla sněhová vločka. Vlivem hormonálních změn se rozněžnila.
„Sněží tam, lásko?“ zní otázka z gauče.
„Už ne, všechno to roztálo. Ale zpátky k tomu pivu. Tohle jsme si nedomluvili. Jak mi to vysvětlíš? Na co při těch nákupech myslíš? Máš pocit, že mě baví dávat ti peníze na věci, který stejně nekupuješ?“ Kotě se na gauči instinktivně přikrčila, když se její láska blížila.
„Prosím, jen mě chvilku poslouchej. Je to důležitý.“ Láska jejího života se posadil naproti ní a s naštvaným výrazem na ni civěl. Nikdy nezažila ty láskyplné pohledy, vždycky jenom civění. Zvykla si, co jiného jí zbývalo.
Pohledy těch trpaslíků jí ho připomínaly. Stála tam a ulice se k jejímu překvapení začala ztrácet pod bílou náloží. Přišlo to tak najednou. Ani neměla zimní boty. Čistota kolem netrvala dlouho. První kolemjdoucí pes ji poskvrnil.
„Měla jsem ti to říct už dřív.“
„Hele, jestli zase začneš s tím, že jsem moc násilnickej, tak si mě nepřej.“ Instinktivně si přejela rukou po jizvě na předloktí. Každý má jiný způsob, jak se chce zbavit nevkusných bytových doplňků z broušeného skla. Tenkrát ho naštvala miska s malinkými květinkami. Nebo spíš jeho Květinka. Zapomněla koupit… Co že to bylo? Zmrzlinu! Tak, tu si do té misky chtěl dát, a když si do ní nemá co dát, tak na co takovou misku mít?
„O tom mluvit nechci, víš přece, že tě miluju takovýho, jakej seš,“ krčí rameny.
„Jsem rád, že jsme si to konečně vyjasnili. Sama nejlíp víš, že to dělám pro tvé dobro. Snažím se, abys byla lepší. Teď už si mnohem míň zapomnětlivá, než když jsme se poznali.“ Pochvala. To se nestávalo často. Nevěděla, jestli je to tak hrozný, nebo jestli se opravdu přestává zlobit.
„Miluju tě,“ špitla.
Natáhl se k ní a ona se stáhla.
„Chci tě jenom pohladit po ruce,“ odsekl a hrubě ji chytil za předloktí, aby ji následně nezvykle něžně pohladil. Měl teplé ruce.
Před týdnem ji do prstů nepříjemně pálil kelímek s nekvalitní kávou. Pila ji s odporem a snažila se veškerou svou zlobu vztáhnout k tomu zavrženíhodnému nápoji. Potřebovala si vyčistit hlavu. Uvažovat nezaujatě, nebo aspoň do té míry, že jí nenaskočí husí kůže při každé myšlence věnované budoucnosti. Stopky na mobilu ukazovaly předepsaný čas. Nejistě se podívala do druhého kelímku se zvláštním Míchátkem, které určený čas zkrášlil o dvě čárky.
Nejvíc ji zamrzelo, že poslední káva na dlouhou dobu byla ta hnusná břečka a s jakýmsi uspokojením její zbytek vylila vedle žlutého místa ve sněhu.
„Nebude se ti to líbit.“
„Už mi to řekni, nebo se naštvu.“
„Naštveš se, i když ti to řeknu. Tak jen předesílám, že…
… když uviděla ty dvě čárky, tak jí došlo, že nepotřebuje jeho svolení. Rozhodla se ve stejné chvíli, kdy vyhodila kelímek do tříděného odpadu. Bylo to jednoduché a rychlé.
Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 2021).
Za sklem se líně otáčí nádobka instantního jídla. Zašlá mikrovlnná trouba hučí, sípe, funí a hodnoty zelených cifer na časovači pomalu klesají. Ze čtyř minut se stávají tři minuty a třicet vteřin. Žluté, čtvercovité světlo září napříč celou pohaslou kuchyní. Z nějakého důvodu mi připomíná oslnivé kužely, které ze sebe chrlí pobřežní majáky uprostřed temné noci. Neobtěžuju se rozsvěcovat. Nemá smysl plýtvat energií, navíc už několik měsíců bojuju s nájmem. Ani kupu špinavého nádobí namačkanou ve dřezu pod mikrovlnkou nemá smysl umývat. Za okny poletují kulaté sněhové vločky, vůbec první za celý prosinec, a to se má za pár dní překlenout do ledna.
V koupelně syčí voda. Stéká po stěně vany, zurčí, nenápadně se kupí a svým vlhkým teplem se jako úponky rostliny plazí kachličkami až ke stropu. Cítím úzkost. Stěny mě svírají, naklání se nade mnou, a já hloupě, téměř otupěle stojím uprostřed koupelny a bezduše přešlapuji z jedné nohy na druhou. Šlapky pleskají o chladnou zemi a podivně doplňují neúnavný tok vody. Jsem nervózní. Asi jako herec, který má poprvé v životě vstoupit na jeviště. Zklamání, které se dnešní ráno ujalo mého světa, dosud neodešlo. Uhnízdilo se ve mně, roztálo ve vnitřnostech a jaksi se rozpadlo do krve. Po celý den hledám ta pravá slova, která by onen sžíravý pocit dokázala popsat, ale ona mi ne a ne přijít na mysl. Tak jednoduché to zkrátka není. Bylo by směšné, kdyby ano. Co se mi děje, je až příliš rozsáhlé, hranice mého trápení neznají konce, ačkoliv je hledám a v samém vyčerpání na ně cením zuby, skoro jako lovecký pes s prázdným žaludkem, žaludkem, co vypláchnul právě tento zbytečný den. Jak moc toužím po jeho vymazání. Jak moc toužím, aby ho kalendáře přeskakovaly a lidé na něj zapomněli! Když tohle v duchu pronesu, konečně se na lících objeví slzy. Mikrovlnná trouba z nedaleké nocí ukradené kuchyně stále hučí ztichlým bytem. Chvíli jí naslouchám. Promnu si ramena, ztuhlý zátylek, předloktí, nakonec zápěstí, a vypnu vodu. Hladina se asi deset centimetrů pod oprýskaným okrajem vany nevinně třpytí.
Shlédnu své nahé tělo, které má za okamžik pozřít vroucí voda. Naposledy se podívám na telefon, jestli někdo nepíše. Jakmile očima spočinu na prázdném displeji, skloním hlavu, nahrbím se a ne- chám tíhu na hrudním koši, aby se do něj propadla. Po krátkém tichu zaslechnu žbluňknutí, tedy aspoň si to myslím, nevím.
V útrobách se mi kroutí hadi. Šupinami se otírají o tkáně a syčícími jazyky plodí jed, jenž propaluje střeva a vylévá jejich obsah do prázdného břicha. Pláču. Víčka nezvládají ten příval neštěstí, který dnešek zavinil. Řasy se k sobě lepí, ústa se otvírají v němých stenech. Prsty se třesou tak silně, že z nich zakrátko vypadne mobil. Pazvuk nárazu. Možná se rozbilo sklo, třeba vylétl kryt. Nekoukám se tam. Místo toho zasněně hledím na průzračné páry, co volně stoupají z vany. Linou se podobně, jako se line mlha, kterou někdo rozřezal na tisíc kusů.
Když se špičkou nohy dotknu vody, syknu a ihned ucuknu. Je to příliš horké, byla to chyba, krucinál, snad kdyby byla o něco studenější, ale ne příliš, ne, to je pitomost. Zatnu zuby, svaly, sklapnu čelisti, zavřu oči. Nárt, patu, lýtka pohlcuje žár, pokožka rudne, nevzdávám se. Slzy křižují tváře a kanouce do vany mizí ve vodě, splývají s ní a ztrácí na významu. Mé vlastní slzy ztrácí na významu. Když si to uvědomím, rozpláču se ještě více. Vlasy mi padají do očí, já je nechávám, ramena se míhají dopředu a dozadu, já je nechávám, nohy ponořené po kolena chtějí ven, já jim to nedovoluji, chci vypadnout, zhasnout světlo nad sebou, sníst si jídlo, já se přemlouvám, ať to dokončím. V hlavě kolují obrazy mé mlčící matky, bývalých spolužáků se zašitými ústy, kolegů s odvrácenými pohledy, přátel, jejichž oči probodávají zemi. Všichni zapomněli. Stejně jako já brzy zapomenu na ty slzy, co plují oceánem. Tělo konečně přijme vřelost vody. Cítím, že i kdyby se teď pokusilo vstát, nepohlo by se ani o píď. Mám pocit, že mě zalil průzračný beton. A z jeho hladiny čouhá jen krk a hlava. Upřu oči na malý blyštivý předmět. Vrhaje ve světle zářivky odlesky, bezhlasně na mě šeptá a bez jediného slova tělo mi leptá. Nemám kam utéct.
Převaluju žiletku v rukou, už ani pořádně neuvažuju. Čirou vodu protne rozmazaná krev. Kolísá prostorem, stoupá, klesá.
Narazí na ni mé slzy? A když ano, zrudnou a získají nový tvar?Budou vypadat jako malé červené rybky, které kolem chladnoucího těla zamrskají ocasem a naprázdno otevřou tlamy? Na okamžik se naplním nadějí, ale poté mi dojde, proč to vlastně dělám. Proč teď ležím ve vaně a pozoruji, jak mě opouští život. Dnes mám narozeniny. Dnes mám narozeniny a nikdo mi nepopřál.
Neměnné hučení prostupující bytem utichne a z kuchyně se ozve cinknutí.
Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 4, 2020).
Ve dnech 29. a 30. března proběhne v posluchárně 104 dvojice workshopů Marka Issaca a Gabriely Bulisové, stipendistů nadace Fulbright, věnovaná metodám, jež mohou přispět k rozvíjení nových představ o možnostech uměleckého výzkumu, a rozmanitým přístupům k uchopení reality, prostoru, který obýváme, a paměti.
První WS bude zaměřen na dosavadní dílo autorské dvojice a druhý se bude dotýkat jejich aktuálně probíhajících projektů.
Workshopy jsou určeny posluchačům ateliéru RTDS, doktorandům i studentům dalších oborů JAMU – (nejen) zájemci o umělecký výzkum jsou tedy srdečně zváni!
Gabriela Bulisová a Mark Isaac jsou umělci a multimediální vypravěči, kteří spolupracují na intimních projektech, jejichž cílem je překlenout propast mezi výtvarným uměním a dokumentárními postupy. Jejich tvorba zahrnuje fotografie, video, tvůrčí psaní a hudbu; zabývají se tématy jako je klimatická krize, masové věznění, diverzita, paměť, traumata a proces smíření. Jejich úsilí pohání touha rozšiřovat obecné povědomí o problematice a vyvolávat smysluplné politické změny.
Dílo dvojice Bulisová & Issac bylo vystavováno v Kanadě, na Kypru, ve Finsku, na Sibiři, na Slovensku, v Jižní Koreji, Spojených státech amerických a na Ukrajině. Autorské texty, fotografie i videa byly rovněž publikovány na platformách The Daily Beast, Politico.eu, Smithsonian Magazine; National Geographic, ORF (rakouská televize) a dalších.
Právě před týdnem opustil tento svět pozoruhodný režisér, scénárista, mistr plynule tekoucích obrazů prolínajících v sobě roviny času i skutečnosti, vypravěč s mimořádnou citlivostí pro taneční film, Carlos Saura. Setkání s tvorbou tohoto španělského filmaře v rámci předmětu Typologie filmové tvorby pro mnohé z nás znamenalo zásadní iniciační okamžik. Je potřeba teprve si zvyknout, že Carlos Saura nyní už pobývá na jiném místě. V našem psaní však zůstává odlesk jeho obraznosti – a v našich uších dozvuk písně Porque te vas? od zpěvačky Jeanette. A tedy si dovolím za všechny posluchače předmětu Typologie filmové tvorby napsat: Děkujeme.
Komplexní analýze Saurova filmového díla se zároveň věnovala ve svém rozsáhlém badatelském projektu vedoucí ateliéru prof. Hana Slavíková. Výsledkem její práce je čtivá kniha Cine Teatro Saura, kterou při této příležitosti doporučujeme vaší pozornosti.
Název knihy Cine Teatro Saura je variací pojmu cineteatro, vztahujícího se k prostorům, v nichž mohli být diváci dříve vystaveni jak filmovému, tak divadelnímu prožitku. Filmy Carlose Saury jsou takovým prostorem. Putování filmovým dílem opírající se o fenomenologické principy je vedeno snahou zprostředkovat nezvyklé a svým způsobem i riskantní metody narace, jež mohou být cestou k jinému vnímání vnitřního i vnějšího světa a vztahování se k němu. Carlos Saura nalezl mnoho rozmanitých způsobů, jak pracovat s pamětí a časem a jejich subjektivním vnímáním, jak proniknout k metamorfózám minulosti v přítomnosti. Ve svém díle propojil filmové, divadelní a dokumentární polohy s maximální přirozeností a důvěrou v autorskou svobodu, jež není povinována ctít zavedené kategorie. Jeho více než šedesátiletá filmová tvorba je nahlížena v kontextu politických a sociálních proměn a rovněž optikou dalších kreativních vrstev Saurovy košaté osobnosti. Důraz je kladen nejen na důmyslné prolínání různých tvůrčích metod uchopení skutečnosti, ale také na zkušenost s diktaturou, kterou prošla jak španělská, tak i česká společnost, jíž je text určen. Pokud sebereme odvahu k obdobně svobodnému přitakání subjektivitě a přijmeme paměť jako prostor mnoha časů a představ, jímž je třeba procházet, možná se o sobě dozvíme víc než prostřednictvím příběhů posedlých objektivitou a strukturami, v nichž se nelze ztratit. A právě proto v nich lze tak málo podstatného nalézt. Chceme-li pochopit oheň, nestačí analyzovat popel, je třeba znovu zažehnout plamen.
Je to o lásce a taky o snu, o metamorfózách lidské duše, o černých očích holubice a hlubokém spánku kamenných krajin.
Kateřina Hejnarová
Stanice Český rozhlas Olomouc po celý říjen 2022 vysílala historickou minisérii Kateřiny Hejnarové Kamenné krajiny, příběh olomouckého kostela sv. Mořice, stavitele Klause z Cách a jeho tajemné ženy Uršuly. Pořad je nyní dostupný na stránkách projektu Ostrov Olomouc: ZDE.
Olomouc v polovině patnáctého století. Dohasínající husitské války, úsvit nové víry a s ní i nových představ o podobách chrámů. A do toho velkolepý projekt kostela svatého Mořice, který stojí nedostavěný ve středu města. To jsou kulisy, ve kterých se odehrává nový dramatický seriál Českého rozhlasu Olomouc Kamenné krajiny.
V nakladatelství JAMU je právě k dostání nová publikace Mgr. MgA. Evy Schulzové, absolventky a současné pedagožky ateliéru RTDS. Kniha Snít rozhlasem přináší originální pohled na média rozhlas a film, zkoumá, jak se ovlivňují a jak to obohacuje jejich umělecký účinek. Klíčová je pro autorku analýza rozhlasové tvorby uznávaných filmařů – a ve druhé části naopak srovnání původních rozhlasových her s jejich filmovými adaptacemi.
Jaká byla rozhlasová tvorba věhlasných režisérů Ingmara Begmana, Federica Felliniho či Woodyho Allena? A povedly se filmové adaptace původních rozhlasových her Ingeborg Bachmann a Dylana Thomase?
O tom všem i mnoha dalším vypráví Snít rozhlasem Evy Schulzové.
Posluchačka ateliéru Anna Mrázková natočila rozhlasový cyklus volně inspirovaný knihou Deník Ruth Maierové, zachycující příběh židovské dívky českého původu a jejího svébytného nahlížení na svět okolní i ten soukromý. Pořad byl uveden mj. na vernisáži k výstavě Archy rodiny Maierů pořádané počátkem roku 2021 v mikulovské synagoze. O nezvyklém způsobu zvukového ztvárnění, kdy alter-ego autorky a postava Ruth ožívají týmž hlasem, i o jejím podivuhodném soužití s neviditelnou židovskou dívkou hovořila s Annou Mrázkovou doktorandka ateliéru Kateřina Hejnarová.
Trailer k cyklu Ruth Maier
Aničko, nejprve bych se chtěla zeptat, jak se vlastně tvůj rozhlasový seriál oficiálně jmenuje. Poslala jsi mi ho jen pod jménem Ruth …
No, on přesný název zatím úplně nemá. Ale uvažovala jsem, že vezmu nějaké norské slovní spojení, které ta Ruth používá v těch pozdějších časech, kdy už v Norsku žila dlouho a už i některé zápisky psala v norštině. Na jednom deníku, přímo na vazbě, měla napsané „skal ikke brennes“, což znamená v češtině „nepálit“. A to mi přijde jako hezký název – takže s ním zatím operuju nejvíc.
Nicméně abychom rozhovor trochu oficiálněji uvedly – jak ses vlastně dostala ke svému tématu? Kde jsi Ruth Maierovou našla?
Já jsem se k ní dostala potom, co vyšel český překlad jejího deníku. Vlastně ještě o chvíli dřív, protože moje maminka na tom překladu spolupracovala, a já jsem tak poslouchala o Ruth i o různých peripetiích, které máma s tou knihou zažívala. Nakonec mi Ruthin deník doporučila s tím, že jí připadá, že mezi námi vidí nějaké společné rysy. A také vyšla ta obálka, kde je Ruth, sedí, drží knížku a nad ní sklání hlavu, má na sobě brýle a krátké vlasy, a vypadá trochu podobně jako já třeba pět let zpátky.
A ty ve svém pořadu používáš takovou zvláštní formu, kdy je píšeš dialog – a přitom obě ty postavy ztvárňuješ sama. Jak vlastně vznikl tenhle koncept?
Vzniklo to jednak z praktických důvodů, protože když jsem o Ruth natáčela úplně na začátku jenom ze zájmu, ještě jsem neměla promyšlený žádný cyklus, tak jsem jela natáčet do městečka jménem Žarošice, které je s Ruth spojené, a tam jsem pokládala i otázky různým kolemjdoucím lidem. A když jsem se to snažila sestříhat, uvědomila jsem si, že by bylo lepší, kdyby otázky pokládala přímo Ruth a ne já. Tím pádem vznikla potřeba použít můj hlas pro obě holky. I když … možná, že mě to napadlo už dřív – právě na základě té podobnosti. Když jsem si četla deníky Ruth a porovnávala je se svými, našla jsem některé podobné zápisky. Takže jsem přemýšlela, že když v nahrávce vyslovím nějakou myšlenku a nebude úplně jasné, která z nás ji řekla, tak to bude i určitým způsobem vystihovat vztah, který mezi sebou s Ruth máme.
Což je pro mě právě moc zajímavá poloha tvého pořadu – hledání vztahu v situaci, kdy studuješ něčí deník a jakýmsi způsobem se toho člověka jako postavu snažíš zpřítomnit ve své tvorbě. Vlastně jí propůjčuješ cosi ze sebe. Svoje tělo, svoje myšlenky, představy, co bys ty – a s tebou i on – udělala. Propůjčuješ té postavě sebe sama.
Když se vracím ještě k začátkům, vzpomínám si, že jsem v původní anotaci, že chci Ruth vzít a ukázat jí, jak svět vypadá teď. Třeba právě v i Žarošicích. Protože ona sama má v denících i hodně pasáží o tom, jak jí záleží na lidech, a často přemýšlí, co bude se světem po její smrti. Tak jsem jí to chtěla ukázat – ale to samozřejmě už nejde jinak než přes mou osobu. I když je to pro mě velká zodpovědnost. Vím, že už něco fabuluji na základě reálné postavy … Přesto doufám, že to dělám poctivě.
Rozhodně! Dokonce si myslím, že vzhledem k tomu, že se s ní snažíš navázat upřímný osobní vztah, je to nakonec snad i přesnější výpověď, než kdyby vznikala nějaká sterilní verze podle nepsaného kodexu Jak by správně měl vypadat příběh židovské dívky.
Možná … Každopádně, jak se u ní hodně řeší to židovství, tak jsem si vlastně poprvé uvědomila, co znamenalo pro ty lidi žít ve válečném období a nebýt ortodoxní. Protože ona rozhodně nebyla Židovka, co by dodržovala všechna pravidla. Nějaké svátky ano, ale nemyslím si, že byla by ctila všechno. A několikrát tam i reflektuje, jestli tedy vůbec patří k židovské komunitě.
Když se ještě vrátíme ke zvláštní formě tvého příběhu: Tys tu formu nicméně musela pak trochu změnit pro nějakou výstavu. Co se přesně stalo?
Já už jsem byla v kontaktu se skupinkou lidí, která se o Ruth zajímá: jednak vydali ty deníky a potom uspořádali dvě výstavy, Přetnuté životy a Archy rodiny Maierů. Vernisáž jedné z nich měla proběhnout v Mikulově, v synagoze, a oni, protože už znali můj cyklus, se zeptali, jestli by nešlo něco vytvořit i pro tu akci. Tehdy už jsem měla hotový první díl – namluvený jedním hlasem. Nicméně jistý člověk, nepřímý potomek Ruth, si přál, aby hlasy byly oddělené – protože by se v příběhu lidé podle něho ztráceli. Ale mně to nakonec ani nevadilo. Nebrala jsem jeho připomínku jako ničení mého díla. Věděla jsem, že o to mu v žádném případě nejde. Tak vznikla verze pro dva hlasy – a musím říct, že to natáčení pro mě bylo dost zvláštní. Najednou slyšet jiný prvek, jiný hlas … Navíc ten pocit, že jsem najednou musela někoho režírovat. A herečka samozřejmě neměla čas si nastudovat deníky úplně dopodrobna, takže i samo nahrávání bylo trochu zvláštní. Protože mi připadá, že si Ruth od určité doby často tahám s sebou – a najednou jsem měla bizarní pocit, že jí musím představit tu herečku, její představitelku, musím představit.
Takže chceš říct, že Ruth i přesto, že ji ztvárňovala ta herečka, zůstávala stále v tobě?
(pousměje se) No … asi ano. Tedy já ji nevnímám tolik jako by byla ve mně, ale spíš že je to takový člověk, co chodí vedle mě. Že ji nikdo nevidí, jen já. Takže jsem to brala, jakože sedí někde ve studiu, kouká se na nás a občas se něčemu zasměje.
Konečně, když se bavíme o tom zpracování příběhů z druhé světové války, příběhů Židů a holocaustu, myslíš si teď, že je něco, na co je třeba si dávat pozor? Na co se soustředit? Jak přistoupit k tomu všemu materiálu, který už tady je?
Já budu mluvit jen osobně. Nevím, jestli je to obecná rada … Ale pro mě bylo asi nejdůležitější si nějak odmyslet tu drastickou smrt. Protože potom se na toho člověka budeš vždycky dívat jako na chudáka. Což jsem nechtěla. Já jsem si přála spíš aby … Ne, aby to bylo celé oproštěné od její smrti, ostatně tohoto tématu se tam taky několikrát dotýkám. Ale nechci, aby ta smrt vyznívala jako nejdůležitější bod jejího života. Což mi přijde, že se v hodně filmech i knížkách děje. Ti lidé jsou často tak pojmutí, že žili nějaký život, byli Židé, za války do bylo hrozné – a potom příběh vždycky končí tou hroznou scénou, kdy odejdou. A nebo tam ta scéna přímo není, ale je jasné, jak to dopadne. Ale já osobně se snažím nemyslet celou dobu na to, že tomu člověku bylo tak hrozně ukřivděno. To poslední, co bych si přála, je vnímat ji jako chudinku.
Ve dnech 25. října a 15. listopadu probíhá v ateliéru workshop s dramaturgem ČRo Ivanem Studeným zaměřený na aktuální metody a tvůrčí postupy v rozhlasové dokumentaristice určený posluchačům bakalářského studia.
Co dělám v rozhlase? Povídám si s lidmi, o jejich životech, postojích, názorech, příbězích. Většinou u toho mám zapnutý jeden i více mikrofonů a s pořízeným záznamem se pak v soukromí mazlím. Výsledkem toho audiodigitálního laskání pak může být reportáž, dokument ale i nějaký méně snadno zaškatulkovatelný formát.
Ivan Studený, Český rozhlas
Fotografie z prvního setkání pořídila studentka 1. ročníku Zita Maršíková.
