• Přečtete si esej studentky ateliéru Kristýny Brázdové o hudbě ve filmu Johna Currana Barevný závoj (2006). Text zveřejňujeme v původním anglickém znění, jelikož vznikl v rámci autorčina studijního pobytu na polské filmové škole Krzysztof Kieślowski Film School.

    I chose to analyse a fragment of the film The Painted Veil. The majority of the film’s story takes
    place in China and it follows the fate of a couple that got married for wrong reasons and now
    they are finding a way to understand each other in the middle of the cholera epidemic. The film
    is based on a book by William Somerset Maugham but from my experience the book is sharing
    a different message in a way. The fragment I chose is in the second half of the film when Kitty
    and Walter Fane, the main characters, are on their way to forgive each other the past mistakes
    and start their relationship again.


    At first, I am going to mention different scenes in which the piece Gnossienne n. 1 by Erik Satie
    is used and how it is relevant to the chosen fragment. Next I am going to focus on the selected
    fragment and try to apply to it the theories that we talked about during our lectures. I am also
    going to draw my own conclusions based on additional resources and my screenwriting and
    viewing experience.


    In my opinion, the composer, Alexandre Desplat, uses leitmotif technique, because the piece
    Gnossienne n. 1 by Satie appears at specific moments during the film and it slightly changes its
    meaning depending on the context but still holds connection with previous situations when it
    has been used. The Gnossienne is not Desplat’s original piece, therefore we can say that it is a
    case of adopted music.


    We hear it for the first time in one of the first scenes of the film. The story starts with the
    couple’s journey to Mei-Tan-Fu where they are going because of the cholera epidemic – Walter
    Fane wants to make himself useful as a doctor there and he is taking his wife with him to punish
    her for her affair with another man. As they are waiting in the rain in the middle of nowhere,
    the Gnossienne n.1 starts as Kitty is reflecting her past and we get to a flashback of their meeting
    two years earlier in London, when Kitty was just a foolish girl having arguments with her
    mother over her future and Walter was desperately in love with her. Later, Kitty is playing the
    Gnossienne on her piano in her family’s salon. With that scene, we can get an association with
    Kitty and this piece of music and we also realise that music plays an important role for her as a
    character. Gnossienne also plays silently in the background when Walter proposes to Kitty in a
    flower shop. And Kitty, because she desperately wants to escape from her family, accepts his
    offer even though she is not particularly fond of Walter.


    Then we get a break from Gnossienne for a part of the film until we reach a point when Walter
    and Kitty are already in Mei-Tan-Fu, he is busy in a hospital and she is suffering from
    heartbreak and loneliness. Her character is slowly changing because she starts to understand
    how superficial she used to be and she suddenly sees her husband in a different light because
    of all the sacrifices he makes for those who need him. As her opinion of him changes, she tries
    to improve their relationship only to get hurt by his words during an argument. She shuts the
    door and we stay with Walter as he hears her crying from the other room. It is at this moment
    when we hear the Gnossienne again. And we get his perspective which is in contrast with the
    original book, because in Maugham’s novel, we only get Kitty’s perspective. That is one of
    the biggest adjustments that were made regarding The Painted Veil adaptation. By hearing the
    Gnossienne while watching Walter’s face, we are reminded of his love for her that we saw in
    one of the first scenes. We can feel his slowly growing compassion even though he is still full
    of anger at the woman he once loved. This scene in particular is what makes this film stand out
    compared to the book, in my opinion. Instead of witnessing only one character evolve and grow,
    we see both of them. And according to Zofia Lissa’s theory, this can be seen as an example of
    music as the basis of empathy.


    Another scene similar to this one takes place in a monastery where Kitty goes to help nuns with
    orphan children to make herself useful. She plays an out of tune piano to entertain them when
    suddenly Walter passes by and starts watching them. Then one of the nuns encourages Kitty to
    play something more calm and tells Walter to stay and listen, even though he suddenly feels
    uncomfortable. Kitty plays the Gnossienne, it feels slower and heavier, perhaps it’s because of
    the instrument that she plays. The memory of her in London flashes before Walter’s eyes which
    can be also seen on the screen. I may be wrong but I feel like this flashback was unnecessary
    because the memory of the piece is so strong that we can remind ourselves of the past scene
    even without the visual representation but it might be just my impression because I already saw
    the film more than once. The piece is used in a very interesting way because it’s not easy to
    qualify its function as a pure association with a character, a place or a specific time in the past.
    It’s not just a representation of love either. Because the characters start at very different places
    and their development is complex. That is why I hesitate a little bit when characterising the
    music score with leitmotif technique because it is not all that clear. But again referring to Zofia
    Lissa’s theory, this moment can be interpreted as music as a representation of memory.


    By going through all the preceding scenes that have the Gnossienne in their musical layer, I
    finally reach a point in the film where I chose the fragment for my analysis. The scene starts
    with Kitty leaving the house to go for a walk to help herself get through a hangover and probably
    also to think about what happened last night. Walter and Kitty made love for the first time since
    her affair which was a visual representation of the process that they went through emotionally
    as well – from love on one side and indifference on the other, through mutual hate to the moment
    of reconciliation. Kitty goes outside with her parasol, lightheartedly encouraging her bodyguard
    to accompany her. While she walks we hear tones played by flute. The instrument expresses
    the calmness and tenderness of the scene. The use of flute is also interesting because the
    composer, Alexandre Desplat, used to play flute as one of several instruments before he settled
    on composing.


    She reaches the river where she sees Walter haggling with a Chinese man over pieces of
    bamboo. We hear the sounds of plucking strings of a violin (at least that’s what I imagine) which represents the curiosity with which Kitty approaches the two men by the river. Walter
    and Kitty exchange a few words, both probably trying to process the new situation, the feeling
    of peace after months of resentment. And they, for the first time since coming to Mei-Tan-Fu, do something amusing together. While watching the couple sail on the river we hear the
    Gnossienne again, this time getting a new meaning, no longer referring to the past feelings and
    moods of the characters but creating a new, vibrant memory. The melody fits wonderfully with
    the flowing of the river, corresponding with the visual layer. The piece feels somehow calm
    while having a recognisable rhythm. It also expresses oriental influences which goes perfectly
    with the location of the film – the influence is very subtle but still noticeable. Without hearing
    the dialogue (or reading many pages of a novel), the music and the images tell us openly what
    has changed between Walter and Kitty. Instead of barely looking at each other hoping the other
    would cease to exist or standing opposite of each other like in a duel, they sit next to each other
    on the raft, fulfilling a famous quote by Antoine de Saint-Exupéry: “Love does not consist of
    gazing at each other, but in looking outward together in the same direction.” They are interested
    in the same thing (which in this case is the water distribution system that can save the village).
    Creating unity in the moment of bliss which is a reward for the viewer after watching them
    suffer for such a long time.


    But the very nature of film is dependent on conflict, turbulence and constant change. That’s
    why we cannot dwell in the moment of peace when everything between them has fallen into
    place. So the mood changes drastically within the same melody that was expressing the
    calmness of the shared moment. The music helps us to take in the fact that we are suddenly in
    a different moment in time (so the piece has a structural function as well). Kitty dances happily
    with orphan children. Their movement is in synchronisation with the music’s rhythm even
    though it is non-diegetic. The Gnossienne has a metre similar to waltz, even though it is not a
    typical waltz either. The metre that is slightly off corresponds with Kitty breaking the dance, running to the corner of the room, feeling nauseous. The soloist’s interpretation (Lang Lang) of
    the piece changes as the following notes are hit with bigger force and then the music suddenly
    stops, creating suspense, as the screen goes black. Here we can see Siegfried Kracauer’s theory
    applied because the following silence creates dramatic tension. Then we can see the same corner
    of the room, empty, without Kitty and the children, leaving us uncertain for a little longer and
    wondering if she has fallen ill with cholera.


    In the next part we get to know the truth, along with Kitty, when the nuns tell her that she is not
    ill with cholera but she will be having a baby. It is a shock for her as this is not the right timing
    for such a big change. This part shows Desplat’s sensitive approach to the use of music. Even
    though the music of the film is very significant, there are many scenes that are completely
    without music as Desplat leaves room for actors’ and actresses’ performances that don’t need
    an additional emotional layer supported by the music.


    The same approach is also shown in the next part where Walter visits Kitty after hearing the
    news that she has been feeling sick. Walter’s emotions change from worry to excitement and
    then to doubts and disappointment when he realizes that it’s possibly not his child. He is
    reminded of their past conflict and we as the viewers are feeling tension together with Kitty,
    unsure whether everything is going to go bad again or if Walter is going to finally forgive her
    all her past failures. Walter’s character development expressed through his decision to let go of
    the past once and for all is supported by gentle music where timbre plays an important part –
    piano still represents hints of sadness and melancholy while strings bring hope and tenderness
    to the situation.


    This scene is followed by another one that I wanted to include because it shows another
    interesting aspect of Desplat’s work. In this scene, we can see Walter’s efforts come into fruition
    because the windmill that he came up with to supply the village with clean water is working in
    the end. Desplat uses violin, piano and flute to create a fast melody that mimics the sound of
    streaming water that can be seen in the visual layer. Maybe it can be interpreted as a slight nod
    to Bedřich Smetana’s famous composition Vltava, which also uses flute sounds at the beginning
    to give the illusion of streaming water. This also falls to Zofia Lissa’s theory in the category of
    the musical stylization of real sounds. I think that the work with timbre of different instruments
    is something that is characteristic for Desplat’s composition (it can also be heard in the music
    for The Grand Budapest Hotel for example). Even though the music and the whole context of
    the scene seem cheerful, there are also serious undertones. I think that this layer is played by
    cello but I am not so sure about that. As the situation progresses, the music continues but the
    cheerfulness suddenly changes into gravity because when one problem is solved we can see
    another danger emerging on the horizon. And it all happened during the same composition.
    That to me is a very interesting example of musical dramaturgy that is in a way a parallel to the
    scene that I described earlier (when Kitty and Walter become close again and suddenly the
    danger of possible illness and then potential conflict about pregnancy creeps in). When Walter
    is trying to stop people from another contaminated village, we can hear some sort of
    glockenspiel or triangle and violins, cello, piano and also some brass instruments. The music
    helps to underline the dramatic nature of this scene using timbre and also fast tempo to create
    an unsettling feeling in the viewers.


    According to Claudia Bullerjahn’s theory, I would say that for the most part the music in this
    fragment co-creates the atmosphere of the film while also clarifying the emotional processes of
    the characters. In the second part of this fragment where the film focuses on Walter and his
    efforts to stop the epidemic, the music uses the dramatic function.


    In conclusion, I would like to underline that in this fragment we can see several things which
    are typical of Alexandre Desplat’s work: lyricism (the scene when Kitty and Walter are on the
    raft), influence from classical music of the 20th century (including Erik Satie’s composition)
    and strong orchestration (the part with windmill and villagers approaching). Also this film to
    me is an example of a successful book to film adaptation that doesn’t hold on too tightly on the
    original text in order to create a truly cinematic story that can stand successfully on its own.

    Even though I focused mainly on music and characters’ emotions in this essay there are many
    other aspects that co-create this film and make it whole. But thanks to the lectures on Music in
    movies, I can have a growing appreciation of aspects of films that would otherwise slip from
    me unnoticed.

  • Generál nebe, Rinope, stíhací eso druhé světové války, tím vším byl generálporučík František Peřina. Narodil se 8. dubna 1911 v Morkůvkách. V roce 1929 nastoupil do pilotní školy v Prostějově, svou vlast v předválečném období reprezentoval na olympijském leteckém mítinku v Curychu, kde získal četná ocenění ze závodů ve střelbě a akrobacii. Následně se naskytla příležitost vstoupit do armády, což také učinil a po okupaci Čech a Moravy odešel přes Polsko do Francie.

    „Byl to obyčejný Franta Peřina tady od nás z dědiny. On se nikdy nepovyšoval na to, že je někdo. Kým vlastně byl, jsme zjistili, až umřel a začaly nám chodit kondolence z celého světa,“ vzpomíná Peřinova příbuzná.

    ČRo Brno

    Rozhlasový dokument Marcela Peterky vyprávějící o životě významného generála i jeho odkazu v rodných Morkůvkách, který trvá dodnes, poslouchejte ZDE. Od narození generálporučíka Františka Peřiny letos uplynulo 112 let.

  • Hana slaví 16. narozeniny. Přála by si, aby jí už bylo 17. Ze všeho nejvíc by ale už chtěla být konečně plnoletá. Hana má totiž hodně snů a plánů. A také Downův syndrom.

    HateFree.cz

    Absolventka a současná pedagožka ateliéru RTDS Tereza Reková natočila audiodokument, návštěvu v soukromém světě dívky stojící na prahu dospělosti s Downovým syndromem v kapse. Jak šestnáctiletá Hana vnímá svoji odlišnost? A jak se jí daří dobývat samostatnost, když vzhledem ke svým potřebám zřejmě nikdy nebude moci bydlet sama?

    Poslouchejte ZDE.

  • A co že to ta slam poetry je? Slovo slam je anglické slovo pro „bouchnout“ či „prásknout“, a to je více než příznačné vysvětlení. Slameři chtějí v posluchačích/divácích svých textů zanechat slamováním nějaký dojem. Pozitivní, negativní, na tom nezáleží.

    O slamování a slamerech si studentka JAMU Eliška Bochová povídala s Radkou Grohovou, se kterou se můžete ve světě slam poetry setkat pod uměleckým jménem Bradka. „Trému mám pořád. Je pro mě těžké si říkat slamerka, protože si připadám jako začátečník,“ směje se Grohová.

    ČRo Brno

    Rozhovor Elišky Bochové se slamerkou Radkou Grohovou poslouchejte ZDE.

  • Někdy je to jako po letech

    Ale stále to tam důvěrně znáš

    Vracíš se tam, kde jsi kdysi rád spočinul

    Naslouchal ptákům a pozoroval své ruce

    Se stejným zájmem jako stébla a se stejným obdivem jako plující oblaka

    To je, vím, celkem klišé, ale pozorovat se dá tak všeobecně cokoli

    Po hlubokém výdechu

    Co připlouvá a odplouvá

    A ty ses zase jednou vydal na druhý břeh

    Cizokrajné rostliny

    Nabubřele pestrobarevné objekty

    Na které ze zvědavosti sáhneš, ale opatrně, jen několika prsty

    Dlouho jsi nic takového neviděl, možná nikdy

    Před sebou máš rozlehlé pláně

    Prostor tvé volnosti a divokosti

    Instinktivně jsi zatáhl svaly a adrenalin tě připravuje k boji

    Než si vzpomeneš, že tady už se o nic nebojuje

    Že ty barvy ti nikdo nemůže vzít

    Můžeš na ně jen zapomenout

    Když budeš dlouho setrvávat na druhém břehu a zapomeneš se sem vracet

    Stromořadí do dalekých krajin

    Přestaly tě bolet nohy

    Tak se jen zamysli

    Kolik zbývá řádků

    A čím je zaplníš?

    Co můžeš udělat dnes…

    Zvládneš žít sám se sebou… dvacet, třicet, šedesát let?

    Kam dáš ty věci, které tak trochu chceš

    zapomenout, ale vlastně jsou velmi blízké

    Smilování smyslnosti

    A jiná sousloví slov, nevyslovených hlasitě

    Jak řekneš sám sobě

    Smrky potácí se ve vichřicích, ale ty už budeš stát pevně

    Jako bys měl v paměti své osobní divoké pláně

    I když povedou tě, kam povedou

    Tebe nevezmou ti.

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 8, 2022).

  • Od úterý 28. března se v Brně naplno rozproudí mezinárodní festival divadelních škol Setkání/Encounter. Do 1. dubna budou mít jeho účastníci možnost navštívit více než desítku představení z různých koutů světa, ale i zajít si na zajímavý doprovodný program v podobě workshopů či přednášek.

    Tématem letošního festivalu je mraveniště. Koordinátorka festivalu Anežka Hanáčková v reportáži popisuje, proč organizátoři zvolili právě toto téma. Kromě mraveniště a jeho různých podob studentka divadelní produkce z brněnské JAMU přibližuje posluchačům, které země se letos Setkání/Encounteru účastní a na jaká představení se mohou těšit.

    ČRo Brno

    Reportáž a pozvánku na divadelní festival Setkání/Encounter, kterou natočila Eliška Kánská, si poslechněte ZDE.

  • Čtyři stěny. To většinou tvoří místnost. Na jedné straně železné dveře zamčené zvenčí. Na druhé okno obehnané mřížemi. Stará rozkládací postel. Místo matrace tři kusy drolícího se molitanu. A naproti tabulka neprůstřelného skla zazděná do stěny s oslňujícím výhledem do sesterny.

    Podprsenka je zde nezákonná, a přesto to není zas tak dávno, kdy jsem ji začala nosit.

    Plastové příbory, kterými si nenakrájíte to, čím nazývají maso.

    Tři dny. Sedmdesát dva hodin. Čtyři tisíce tři sta dvacet minut. Tedy přibližně …

    V malé místnosti… sama se sebou… Zmatená a vyděšená.

    Od dveří k oknu je to šest kroků, ale prý se k němu nesmím příliš přibližovat. Od jedné stěny k druhé pak tři. Ale na okýnko klepat jen když potřebuju na záchod.

    Tři dny. Víkend. Sobota, neděle. A jeden státní svátek. To pracují jen sestřičky.

    Celé patro nazvané 14b není o moc větší než izolace. Nebo mi to tak nepřišlo. Několik pokojů, záchody, koupelna s otevřenými sprchami. Oholit se můžeme jen pod dohledem. Společenská místnost narvaná lidmi. Ale příliš dlouhé konverzace by mohly přilákat nežádoucí pozornost. Přilákávají podezření. A mříže. Mříže na každém okně. Mříže, za kterými sedávali havrani. Tak svobodní… Copak si o mě asi ti černí ptáci myslí?

    Půlhodinová vycházka s doprovodem jednou týdně za dobré chování. Za prokázání vhodnosti pro společnost.

    Denně tři hodiny školní výuky znamenající opisování částí učebnic.

    „Vážně studujete gymnázium?“

    Za tři měsíce se z mých růžových vlasů staly bílé. Ne strachem, ne šokem, ne zděšením, ne ponížením… Prostě se z nich vymyla ona vatová barva.

    To, že mi polovina z nich vypadala, způsobil bolestivý zmatek uvnitř mě.

    Po třech měsících vloží vašich pár osobních věcí, jako je podprsenka, náramky a náhrdelník, do Lidl tašky a v doprovodu rodičů konečně můžete opustit areál obléhaný havrany. Mými nejlepšími přáteli a mými největšími nepřáteli. První věc, kterou jako znovu svobodná osoba udělám, je, že si koupím hnědou barvu na vlasy. Přirozeně jsem přece vždy byla hnědovláska. Nebo snad ne?

    „Podívej se na ni! Vždyť je to úplně mrtvé dítě! Co to s ní udělali?!“ zaslechnu otcův hlas, když jsou mé na přirozeno nabarvené vlasy suché.

    „Půjdu se projít.“ Zavřu za sebou dveře, abych se vyhnula bolesti, která není má, když za tou svou dveře zavřít nemohu.

    Eliška… Jsem Eliška… Jmenuji se Eliška… Že ano? Nebo se pletu?

    Stoupám do kopce dlážděného kočičími hlavami. Když mi bylo šest, spadla jsem přesně v tomhle místě z koloběžky a rozbila si koleno. Táta, aby mě utěšil, mi za rohem ve stánku koupil zmrzlinu. Mrkvovou. Mrkev jsem nenáviděla, ale tu zmrzlinu jsem milovala.

    V tomhle hladovém okně jsem si po cestě z práce kupovala smažený sýr v housce.

    Tam na tom staveništi jsem vykouřila svou první cigaretu, kterou jsem ukradla babičce.

    Na stěně altánku na kopečku uprostřed města je stále mým písmem centrákem napsaná báseň.

    Do tohoto vchodu jsem chodívala o velkých přestávkách kouřit a občas jsem zde potkávala svého angličtináře, který sem chodil se stejným úmyslem.

    V téhle hospodě jsem měla své první pivo se starší kamarádkou, která mě jako malou holku hlídala.

    V tomhle baru mě poprvé někdo pozval na drink. Bylo to cuba libre.

    Před touto bankou jsem se poprvé líbala. Na tamtu fontánu jsme připití s kamarádem vylezli a soše na jejím vrcholu vítězně sáhli na kamenná prsa.

    V tomhle undergroundovém klubu jsem byla na svém prvním koncertu. Hráli zrovna Fialky proti směru.

    Z téhle ulice jsme se spolužákem ze základky ukradli ceduli hlásající její název.

    Do tohoto divadla jsem každou neděli chodívala přesně rok od svých osmi let se svou tetou, než se rozvedla s máminým bratrem a já o ní už nikdy neslyšela.

    Majitelka tohoto knihkupectví mě měla tak ráda, že mi vždy dala na jakýkoliv nákup slevu.

    Tady… Zde… A támhle…

    Tak proč mi tato místa připadají cizí? Proč mám pocit, že jsem zde poprvé? Proč mám pocit, že si vybavuji život někoho jiného? Tohle je mé město… Město, kde jsem vyrostla… Město, ve kterém jsem strávila celý svůj dosavadní život… Tak proč mi připadá každý jeho důvěrně známý detail cizí?…

    Čtyři stěny. To přece tvoří pokoj. Tři velká okna bez mříží. Naproti nim dveře bez zámku. Psací stůl. Knihovna s knihami, z nichž jsem každou z nich pečlivě vybrala nebo je někdo jiný vybral pro mne. Na míru vyrobená postel s kvalitní matrací. Plyšový medvěd, kterého jsem dostala na Vánoce, když mi bylo dvanáct. Mnou namalované zarámované obrazy, všem návštěvám vystavené na odiv. I ty, které jsem namalovala, když mi bylo devět. A fotky. Fotky zarámované nebo jen tak vylepené po stěnách. Fotografie mé rodiny a mě. Babičky, dědy, táty, mámy, strýce, tety, sestřenky… Fotografie s mými přáteli. A citáty, které z nějakého důvodu uvízly v mém srdci či mysli, a tak jsem je zvěčnila ve formě nápisů na stěnách. Na stěnách mého pokoje… mého…

    Tak proč cítím z tohoto pokoje chlad? Proč mi přijde, že není můj? Proč mám pocit, že sem nepatřím? Proč mám pocit, že tenhle život není můj? Že jsem ho ukradla? Že jsem ho vylhala?…

    Tři měsíce… Devadesát dva dní… Dva tisíce devět set osm hodin… Sto třicet dva tisíc čtyři sta osmdesát minut… Tedy přibližně… A já si připadám jako podvodník, jako lhář, jako herec, jako nastrčená figurka…

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 7, 2021).

  • Máte cit pro filmový, zvukový či literární obraz? A mohli bychom ho vidět?

    Zveme všechny zájemce o studium rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky k podání přihlášky do magisterského programu v ateliéru RTDS.

    Deadline je již 31. března 2023! 

    Povinné přílohy k přihlášce do magisterského studia specializace Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika jsou tyto:

    • návrh tématu magisterské diplomové práce s anotací (v rozsahu 1,5 – 3 normostrany)
    • návrh magisterského absolventského projektu, např. námět celovečerního filmu, námět rozhlasové hry … (v rozsahu 1,5 – 3 normostrany)
    • více informací zde: https://rtds.jamu.cz/?page_id=6157
  • Bouchly vstupní dveře. Vzbudilo ji to. Leknutí z hlasitého zvuku vystřídalo uvědomění si identity příchozího.

    „Kotě, jsem doma,“ znělo z předsíně. (Její zrychlené dýchání bylo protkáno typickými zvuky provázejícími jeho příchod.)

    Nádech.

    Batoh s notebookem zaduní o dřevěné obložení.

    Výdech.

    Vrznou dvířka botníku.

    Nádech.

    Kroky blížící se k ní.

    Výdech.

    Dveře se zadrhnou o nějaké smetí z kočičího záchodu.

    „Tady jsi. Spala jsi?“ Nečeká na odpověď a ona to ví. „Co bude k jídlu, květinko?“ Teď už čeká.

    „Jsou tam ještě nějaký výpečky od včerejška,“ zašeptá a přitáhne si deku k bradě. Narušitel jejího spánku se vydává vstříc své večeři. Ona se snaží silou vůle potlačit vrzání zubů. Nechutný zlozvyk, který její nervozitu věrně doprovází už od dětských let. U otevřené lednice mu najednou dojde, že něco není v pořádku.

    Chybí pivo.

    Otáčí se na Kotě, ale ta nepřítomně pozoruje nevkusné broušené sklo ve vitrínce, která je ústředním motivem stěny kýče.

    Před týdnem si slíbila, že to buď vyřeší, nebo mu to řekne. K jedinému řešení, které on považuje za správné, nemá dost síly a tím pádem mu to bude muset říct. A rozhodnou se společně.

    „Musím s tebou mluvit.“ Nedívá se na něj, ale prozkoumává každý detail svátečního popelníku, který zdědila po babičce. Zbabila po dědečkovi?

    „Chybí pivo. Já vím, nejsem slepej. Jaks’ mohla zapomenout? Ty už mě vůbec nemáš ráda.“

    Hodiny s porcelánovou kukačkou vytrvale vystrkují ptáčka na pérku ven z budky. Sedmkrát za sebou.

    Sedm bylo i těch trpaslíků, kterým koukala do sádrových obličejů minulý týden. Byla jí trochu zima, ale stejně nevypadala tak ztuhle jako křiklavě nabarvené dekorace do zahrad lidí, kteří nemají vkus. Společníci bez Sněhurky nejspíš střežili vchod k veřejným záchodkům. Možná měli být prvním varováním před otřesnou kvalitou onoho místa, za které navíc jejich provozovatelka vybírala patnáct korun. Nejspíš šetřila na další strnulé siluetky. Najednou na čepici jednoho z nich dopadla sněhová vločka. Vlivem hormonálních změn se rozněžnila.

    „Sněží tam, lásko?“ zní otázka z gauče.

    „Už ne, všechno to roztálo. Ale zpátky k tomu pivu. Tohle jsme si nedomluvili. Jak mi to vysvětlíš? Na co při těch nákupech myslíš? Máš pocit, že mě baví dávat ti peníze na věci, který stejně nekupuješ?“ Kotě se na gauči instinktivně přikrčila, když se její láska blížila.

    „Prosím, jen mě chvilku poslouchej. Je to důležitý.“ Láska jejího života se posadil naproti ní a s naštvaným výrazem na ni civěl. Nikdy nezažila ty láskyplné pohledy, vždycky jenom civění. Zvykla si, co jiného jí zbývalo.

    Pohledy těch trpaslíků jí ho připomínaly. Stála tam a ulice se k jejímu překvapení začala ztrácet pod bílou náloží. Přišlo to tak najednou. Ani neměla zimní boty. Čistota kolem netrvala dlouho. První kolemjdoucí pes ji poskvrnil.

    „Měla jsem ti to říct už dřív.“

    „Hele, jestli zase začneš s tím, že jsem moc násilnickej, tak si mě nepřej.“ Instinktivně si přejela rukou po jizvě na předloktí. Každý má jiný způsob, jak se chce zbavit nevkusných bytových doplňků z broušeného skla. Tenkrát ho naštvala miska s malinkými květinkami. Nebo spíš jeho Květinka. Zapomněla koupit… Co že to bylo? Zmrzlinu! Tak, tu si do té misky chtěl dát, a když si do ní nemá co dát, tak na co takovou misku mít?

    „O tom mluvit nechci, víš přece, že tě miluju takovýho, jakej seš,“ krčí rameny.

    „Jsem rád, že jsme si to konečně vyjasnili. Sama nejlíp víš, že to dělám pro tvé dobro. Snažím se, abys byla lepší. Teď už si mnohem míň zapomnětlivá, než když jsme se poznali.“ Pochvala. To se nestávalo často. Nevěděla, jestli je to tak hrozný, nebo jestli se opravdu přestává zlobit.

    „Miluju tě,“ špitla.

    Natáhl se k ní a ona se stáhla.

    „Chci tě jenom pohladit po ruce,“ odsekl a hrubě ji chytil za předloktí, aby ji následně nezvykle něžně pohladil. Měl teplé ruce.

    Před týdnem ji do prstů nepříjemně pálil kelímek s nekvalitní kávou. Pila ji s odporem a snažila se veškerou svou zlobu vztáhnout k tomu zavrženíhodnému nápoji. Potřebovala si vyčistit hlavu. Uvažovat nezaujatě, nebo aspoň do té míry, že jí nenaskočí husí kůže při každé myšlence věnované budoucnosti. Stopky na mobilu ukazovaly předepsaný čas. Nejistě se podívala do druhého kelímku se zvláštním Míchátkem, které určený čas zkrášlil o dvě čárky.

    Nejvíc ji zamrzelo, že poslední káva na dlouhou dobu byla ta hnusná břečka a s jakýmsi uspokojením její zbytek vylila vedle žlutého místa ve sněhu.

    „Nebude se ti to líbit.“

    „Už mi to řekni, nebo se naštvu.“

    „Naštveš se, i když ti to řeknu. Tak jen předesílám, že…

    … když uviděla ty dvě čárky, tak jí došlo, že nepotřebuje jeho svolení. Rozhodla se ve stejné chvíli, kdy vyhodila kelímek do tříděného odpadu. Bylo to jednoduché a rychlé.

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 2021).

  • Za sklem se líně otáčí nádobka instantního jídla. Zašlá mikrovlnná trouba hučí, sípe, funí a hodnoty zelených cifer na časovači pomalu klesají. Ze čtyř minut se stávají tři minuty a třicet vteřin. Žluté, čtvercovité světlo září napříč celou pohaslou kuchyní. Z nějakého důvodu mi připomíná oslnivé kužely, které ze sebe chrlí pobřežní majáky uprostřed temné noci. Neobtěžuju se rozsvěcovat. Nemá smysl plýtvat energií, navíc už několik měsíců bojuju s nájmem. Ani kupu špinavého nádobí namačkanou ve dřezu pod mikrovlnkou nemá smysl umývat. Za okny poletují kulaté sněhové vločky, vůbec první za celý prosinec, a to se má za pár dní překlenout do ledna.

    V koupelně syčí voda. Stéká po stěně vany, zurčí, nenápadně se kupí a svým vlhkým teplem se jako úponky rostliny plazí kachličkami až ke stropu. Cítím úzkost. Stěny mě svírají, naklání se nade mnou, a já hloupě, téměř otupěle stojím uprostřed koupelny a bezduše přešlapuji z jedné nohy na druhou. Šlapky pleskají o chladnou zemi a podivně doplňují neúnavný tok vody. Jsem nervózní. Asi jako herec, který má poprvé v životě vstoupit na jeviště. Zklamání, které se dnešní ráno ujalo mého světa, dosud neodešlo. Uhnízdilo se ve mně, roztálo ve vnitřnostech a jaksi se rozpadlo do krve. Po celý den hledám ta pravá slova, která by onen sžíravý pocit dokázala popsat, ale ona mi ne a ne přijít na mysl. Tak jednoduché to zkrátka není. Bylo by směšné, kdyby ano. Co se mi děje, je až příliš rozsáhlé, hranice mého trápení neznají konce, ačkoliv je hledám a v samém vyčerpání na ně cením zuby, skoro jako lovecký pes s prázdným žaludkem, žaludkem, co vypláchnul právě tento zbytečný den. Jak moc toužím po jeho vymazání. Jak moc toužím, aby ho kalendáře přeskakovaly a lidé na něj zapomněli! Když tohle v duchu pronesu, konečně se na lících objeví slzy. Mikrovlnná trouba z nedaleké nocí ukradené kuchyně stále hučí ztichlým bytem. Chvíli jí naslouchám. Promnu si ramena, ztuhlý zátylek, předloktí, nakonec zápěstí, a vypnu vodu. Hladina se asi deset centimetrů pod oprýskaným okrajem vany nevinně třpytí.

    Shlédnu své nahé tělo, které má za okamžik pozřít vroucí voda. Naposledy se podívám na telefon, jestli někdo nepíše. Jakmile očima spočinu na prázdném displeji, skloním hlavu, nahrbím se a ne- chám tíhu na hrudním koši, aby se do něj propadla. Po krátkém tichu zaslechnu žbluňknutí, tedy aspoň si to myslím, nevím.

    V útrobách se mi kroutí hadi. Šupinami se otírají o tkáně a syčícími jazyky plodí jed, jenž propaluje střeva a vylévá jejich obsah do prázdného břicha. Pláču. Víčka nezvládají ten příval neštěstí, který dnešek zavinil. Řasy se k sobě lepí, ústa se otvírají v němých stenech. Prsty se třesou tak silně, že z nich zakrátko vypadne mobil. Pazvuk nárazu. Možná se rozbilo sklo, třeba vylétl kryt. Nekoukám se tam. Místo toho zasněně hledím na průzračné páry, co volně stoupají z vany. Linou se podobně, jako se line mlha, kterou někdo rozřezal na tisíc kusů.

    Když se špičkou nohy dotknu vody, syknu a ihned ucuknu. Je to příliš horké, byla to chyba, krucinál, snad kdyby byla o něco studenější, ale ne příliš, ne, to je pitomost. Zatnu zuby, svaly, sklapnu čelisti, zavřu oči. Nárt, patu, lýtka pohlcuje žár, pokožka rudne, nevzdávám se. Slzy křižují tváře a kanouce do vany mizí ve vodě, splývají s ní a ztrácí na významu. Mé vlastní slzy ztrácí na významu. Když si to uvědomím, rozpláču se ještě více. Vlasy mi padají do očí, já je nechávám, ramena se míhají dopředu a dozadu, já je nechávám, nohy ponořené po kolena chtějí ven, já jim to nedovoluji, chci vypadnout, zhasnout světlo nad sebou, sníst si jídlo, já se přemlouvám, ať to dokončím. V hlavě kolují obrazy mé mlčící matky, bývalých spolužáků se zašitými ústy, kolegů s odvrácenými pohledy, přátel, jejichž oči probodávají zemi. Všichni zapomněli. Stejně jako já brzy zapomenu na ty slzy, co plují oceánem. Tělo konečně přijme vřelost vody. Cítím, že i kdyby se teď pokusilo vstát, nepohlo by se ani o píď. Mám pocit, že mě zalil průzračný beton. A z jeho hladiny čouhá jen krk a hlava. Upřu oči na malý blyštivý předmět. Vrhaje ve světle zářivky odlesky, bezhlasně na mě šeptá a bez jediného slova tělo mi leptá. Nemám kam utéct.

    Převaluju žiletku v rukou, už ani pořádně neuvažuju. Čirou vodu protne rozmazaná krev. Kolísá prostorem, stoupá, klesá.

    Narazí na ni mé slzy? A když ano, zrudnou a získají nový tvar?Budou vypadat jako malé červené rybky, které kolem chladnoucího těla zamrskají ocasem a naprázdno otevřou tlamy? Na okamžik se naplním nadějí, ale poté mi dojde, proč to vlastně dělám. Proč teď ležím ve vaně a pozoruji, jak mě opouští život. Dnes mám narozeniny. Dnes mám narozeniny a nikdo mi nepopřál.

    Neměnné hučení prostupující bytem utichne a z kuchyně se ozve cinknutí.

    Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 4, 2020).