Eliška Kánská: První sníh

Bouchly vstupní dveře. Vzbudilo ji to. Leknutí z hlasitého zvuku vystřídalo uvědomění si identity příchozího.

„Kotě, jsem doma,“ znělo z předsíně. (Její zrychlené dýchání bylo protkáno typickými zvuky provázejícími jeho příchod.)

Nádech.

Batoh s notebookem zaduní o dřevěné obložení.

Výdech.

Vrznou dvířka botníku.

Nádech.

Kroky blížící se k ní.

Výdech.

Dveře se zadrhnou o nějaké smetí z kočičího záchodu.

„Tady jsi. Spala jsi?“ Nečeká na odpověď a ona to ví. „Co bude k jídlu, květinko?“ Teď už čeká.

„Jsou tam ještě nějaký výpečky od včerejška,“ zašeptá a přitáhne si deku k bradě. Narušitel jejího spánku se vydává vstříc své večeři. Ona se snaží silou vůle potlačit vrzání zubů. Nechutný zlozvyk, který její nervozitu věrně doprovází už od dětských let. U otevřené lednice mu najednou dojde, že něco není v pořádku.

Chybí pivo.

Otáčí se na Kotě, ale ta nepřítomně pozoruje nevkusné broušené sklo ve vitrínce, která je ústředním motivem stěny kýče.

Před týdnem si slíbila, že to buď vyřeší, nebo mu to řekne. K jedinému řešení, které on považuje za správné, nemá dost síly a tím pádem mu to bude muset říct. A rozhodnou se společně.

„Musím s tebou mluvit.“ Nedívá se na něj, ale prozkoumává každý detail svátečního popelníku, který zdědila po babičce. Zbabila po dědečkovi?

„Chybí pivo. Já vím, nejsem slepej. Jaks’ mohla zapomenout? Ty už mě vůbec nemáš ráda.“

Hodiny s porcelánovou kukačkou vytrvale vystrkují ptáčka na pérku ven z budky. Sedmkrát za sebou.

Sedm bylo i těch trpaslíků, kterým koukala do sádrových obličejů minulý týden. Byla jí trochu zima, ale stejně nevypadala tak ztuhle jako křiklavě nabarvené dekorace do zahrad lidí, kteří nemají vkus. Společníci bez Sněhurky nejspíš střežili vchod k veřejným záchodkům. Možná měli být prvním varováním před otřesnou kvalitou onoho místa, za které navíc jejich provozovatelka vybírala patnáct korun. Nejspíš šetřila na další strnulé siluetky. Najednou na čepici jednoho z nich dopadla sněhová vločka. Vlivem hormonálních změn se rozněžnila.

„Sněží tam, lásko?“ zní otázka z gauče.

„Už ne, všechno to roztálo. Ale zpátky k tomu pivu. Tohle jsme si nedomluvili. Jak mi to vysvětlíš? Na co při těch nákupech myslíš? Máš pocit, že mě baví dávat ti peníze na věci, který stejně nekupuješ?“ Kotě se na gauči instinktivně přikrčila, když se její láska blížila.

„Prosím, jen mě chvilku poslouchej. Je to důležitý.“ Láska jejího života se posadil naproti ní a s naštvaným výrazem na ni civěl. Nikdy nezažila ty láskyplné pohledy, vždycky jenom civění. Zvykla si, co jiného jí zbývalo.

Pohledy těch trpaslíků jí ho připomínaly. Stála tam a ulice se k jejímu překvapení začala ztrácet pod bílou náloží. Přišlo to tak najednou. Ani neměla zimní boty. Čistota kolem netrvala dlouho. První kolemjdoucí pes ji poskvrnil.

„Měla jsem ti to říct už dřív.“

„Hele, jestli zase začneš s tím, že jsem moc násilnickej, tak si mě nepřej.“ Instinktivně si přejela rukou po jizvě na předloktí. Každý má jiný způsob, jak se chce zbavit nevkusných bytových doplňků z broušeného skla. Tenkrát ho naštvala miska s malinkými květinkami. Nebo spíš jeho Květinka. Zapomněla koupit… Co že to bylo? Zmrzlinu! Tak, tu si do té misky chtěl dát, a když si do ní nemá co dát, tak na co takovou misku mít?

„O tom mluvit nechci, víš přece, že tě miluju takovýho, jakej seš,“ krčí rameny.

„Jsem rád, že jsme si to konečně vyjasnili. Sama nejlíp víš, že to dělám pro tvé dobro. Snažím se, abys byla lepší. Teď už si mnohem míň zapomnětlivá, než když jsme se poznali.“ Pochvala. To se nestávalo často. Nevěděla, jestli je to tak hrozný, nebo jestli se opravdu přestává zlobit.

„Miluju tě,“ špitla.

Natáhl se k ní a ona se stáhla.

„Chci tě jenom pohladit po ruce,“ odsekl a hrubě ji chytil za předloktí, aby ji následně nezvykle něžně pohladil. Měl teplé ruce.

Před týdnem ji do prstů nepříjemně pálil kelímek s nekvalitní kávou. Pila ji s odporem a snažila se veškerou svou zlobu vztáhnout k tomu zavrženíhodnému nápoji. Potřebovala si vyčistit hlavu. Uvažovat nezaujatě, nebo aspoň do té míry, že jí nenaskočí husí kůže při každé myšlence věnované budoucnosti. Stopky na mobilu ukazovaly předepsaný čas. Nejistě se podívala do druhého kelímku se zvláštním Míchátkem, které určený čas zkrášlil o dvě čárky.

Nejvíc ji zamrzelo, že poslední káva na dlouhou dobu byla ta hnusná břečka a s jakýmsi uspokojením její zbytek vylila vedle žlutého místa ve sněhu.

„Nebude se ti to líbit.“

„Už mi to řekni, nebo se naštvu.“

„Naštveš se, i když ti to řeknu. Tak jen předesílám, že…

… když uviděla ty dvě čárky, tak jí došlo, že nepotřebuje jeho svolení. Rozhodla se ve stejné chvíli, kdy vyhodila kelímek do tříděného odpadu. Bylo to jednoduché a rychlé.

Text byl publikován v časopise Ateliér 205 (č. 2021).