Ve dnech 29. a 30. března proběhne v posluchárně 104 dvojice workshopů Marka Issaca a Gabriely Bulisové, stipendistů nadace Fulbright, věnovaná metodám, jež mohou přispět k rozvíjení nových představ o možnostech uměleckého výzkumu, a rozmanitým přístupům k uchopení reality, prostoru, který obýváme, a paměti.
První WS bude zaměřen na dosavadní dílo autorské dvojice a druhý se bude dotýkat jejich aktuálně probíhajících projektů.
Workshopy jsou určeny posluchačům ateliéru RTDS, doktorandům i studentům dalších oborů JAMU – (nejen) zájemci o umělecký výzkum jsou tedy srdečně zváni!
Gabriela Bulisová a Mark Isaac jsou umělci a multimediální vypravěči, kteří spolupracují na intimních projektech, jejichž cílem je překlenout propast mezi výtvarným uměním a dokumentárními postupy. Jejich tvorba zahrnuje fotografie, video, tvůrčí psaní a hudbu; zabývají se tématy jako je klimatická krize, masové věznění, diverzita, paměť, traumata a proces smíření. Jejich úsilí pohání touha rozšiřovat obecné povědomí o problematice a vyvolávat smysluplné politické změny.
Dílo dvojice Bulisová & Issac bylo vystavováno v Kanadě, na Kypru, ve Finsku, na Sibiři, na Slovensku, v Jižní Koreji, Spojených státech amerických a na Ukrajině. Autorské texty, fotografie i videa byly rovněž publikovány na platformách The Daily Beast, Politico.eu, Smithsonian Magazine; National Geographic, ORF (rakouská televize) a dalších.
Právě před týdnem opustil tento svět pozoruhodný režisér, scénárista, mistr plynule tekoucích obrazů prolínajících v sobě roviny času i skutečnosti, vypravěč s mimořádnou citlivostí pro taneční film, Carlos Saura. Setkání s tvorbou tohoto španělského filmaře v rámci předmětu Typologie filmové tvorby pro mnohé z nás znamenalo zásadní iniciační okamžik. Je potřeba teprve si zvyknout, že Carlos Saura nyní už pobývá na jiném místě. V našem psaní však zůstává odlesk jeho obraznosti – a v našich uších dozvuk písně Porque te vas? od zpěvačky Jeanette. A tedy si dovolím za všechny posluchače předmětu Typologie filmové tvorby napsat: Děkujeme.
Komplexní analýze Saurova filmového díla se zároveň věnovala ve svém rozsáhlém badatelském projektu vedoucí ateliéru prof. Hana Slavíková. Výsledkem její práce je čtivá kniha Cine Teatro Saura, kterou při této příležitosti doporučujeme vaší pozornosti.
Název knihy Cine Teatro Saura je variací pojmu cineteatro, vztahujícího se k prostorům, v nichž mohli být diváci dříve vystaveni jak filmovému, tak divadelnímu prožitku. Filmy Carlose Saury jsou takovým prostorem. Putování filmovým dílem opírající se o fenomenologické principy je vedeno snahou zprostředkovat nezvyklé a svým způsobem i riskantní metody narace, jež mohou být cestou k jinému vnímání vnitřního i vnějšího světa a vztahování se k němu. Carlos Saura nalezl mnoho rozmanitých způsobů, jak pracovat s pamětí a časem a jejich subjektivním vnímáním, jak proniknout k metamorfózám minulosti v přítomnosti. Ve svém díle propojil filmové, divadelní a dokumentární polohy s maximální přirozeností a důvěrou v autorskou svobodu, jež není povinována ctít zavedené kategorie. Jeho více než šedesátiletá filmová tvorba je nahlížena v kontextu politických a sociálních proměn a rovněž optikou dalších kreativních vrstev Saurovy košaté osobnosti. Důraz je kladen nejen na důmyslné prolínání různých tvůrčích metod uchopení skutečnosti, ale také na zkušenost s diktaturou, kterou prošla jak španělská, tak i česká společnost, jíž je text určen. Pokud sebereme odvahu k obdobně svobodnému přitakání subjektivitě a přijmeme paměť jako prostor mnoha časů a představ, jímž je třeba procházet, možná se o sobě dozvíme víc než prostřednictvím příběhů posedlých objektivitou a strukturami, v nichž se nelze ztratit. A právě proto v nich lze tak málo podstatného nalézt. Chceme-li pochopit oheň, nestačí analyzovat popel, je třeba znovu zažehnout plamen.
Je to o lásce a taky o snu, o metamorfózách lidské duše, o černých očích holubice a hlubokém spánku kamenných krajin.
Kateřina Hejnarová
Stanice Český rozhlas Olomouc po celý říjen 2022 vysílala historickou minisérii Kateřiny Hejnarové Kamenné krajiny, příběh olomouckého kostela sv. Mořice, stavitele Klause z Cách a jeho tajemné ženy Uršuly. Pořad je nyní dostupný na stránkách projektu Ostrov Olomouc: ZDE.
Olomouc v polovině patnáctého století. Dohasínající husitské války, úsvit nové víry a s ní i nových představ o podobách chrámů. A do toho velkolepý projekt kostela svatého Mořice, který stojí nedostavěný ve středu města. To jsou kulisy, ve kterých se odehrává nový dramatický seriál Českého rozhlasu Olomouc Kamenné krajiny.
V nakladatelství JAMU je právě k dostání nová publikace Mgr. MgA. Evy Schulzové, absolventky a současné pedagožky ateliéru RTDS. Kniha Snít rozhlasem přináší originální pohled na média rozhlas a film, zkoumá, jak se ovlivňují a jak to obohacuje jejich umělecký účinek. Klíčová je pro autorku analýza rozhlasové tvorby uznávaných filmařů – a ve druhé části naopak srovnání původních rozhlasových her s jejich filmovými adaptacemi.
Jaká byla rozhlasová tvorba věhlasných režisérů Ingmara Begmana, Federica Felliniho či Woodyho Allena? A povedly se filmové adaptace původních rozhlasových her Ingeborg Bachmann a Dylana Thomase?
O tom všem i mnoha dalším vypráví Snít rozhlasem Evy Schulzové.
Posluchačka ateliéru Anna Mrázková natočila rozhlasový cyklus volně inspirovaný knihou Deník Ruth Maierové, zachycující příběh židovské dívky českého původu a jejího svébytného nahlížení na svět okolní i ten soukromý. Pořad byl uveden mj. na vernisáži k výstavě Archy rodiny Maierů pořádané počátkem roku 2021 v mikulovské synagoze. O nezvyklém způsobu zvukového ztvárnění, kdy alter-ego autorky a postava Ruth ožívají týmž hlasem, i o jejím podivuhodném soužití s neviditelnou židovskou dívkou hovořila s Annou Mrázkovou doktorandka ateliéru Kateřina Hejnarová.
Trailer k cyklu Ruth Maier
Aničko, nejprve bych se chtěla zeptat, jak se vlastně tvůj rozhlasový seriál oficiálně jmenuje. Poslala jsi mi ho jen pod jménem Ruth …
No, on přesný název zatím úplně nemá. Ale uvažovala jsem, že vezmu nějaké norské slovní spojení, které ta Ruth používá v těch pozdějších časech, kdy už v Norsku žila dlouho a už i některé zápisky psala v norštině. Na jednom deníku, přímo na vazbě, měla napsané „skal ikke brennes“, což znamená v češtině „nepálit“. A to mi přijde jako hezký název – takže s ním zatím operuju nejvíc.
Nicméně abychom rozhovor trochu oficiálněji uvedly – jak ses vlastně dostala ke svému tématu? Kde jsi Ruth Maierovou našla?
Já jsem se k ní dostala potom, co vyšel český překlad jejího deníku. Vlastně ještě o chvíli dřív, protože moje maminka na tom překladu spolupracovala, a já jsem tak poslouchala o Ruth i o různých peripetiích, které máma s tou knihou zažívala. Nakonec mi Ruthin deník doporučila s tím, že jí připadá, že mezi námi vidí nějaké společné rysy. A také vyšla ta obálka, kde je Ruth, sedí, drží knížku a nad ní sklání hlavu, má na sobě brýle a krátké vlasy, a vypadá trochu podobně jako já třeba pět let zpátky.
A ty ve svém pořadu používáš takovou zvláštní formu, kdy je píšeš dialog – a přitom obě ty postavy ztvárňuješ sama. Jak vlastně vznikl tenhle koncept?
Vzniklo to jednak z praktických důvodů, protože když jsem o Ruth natáčela úplně na začátku jenom ze zájmu, ještě jsem neměla promyšlený žádný cyklus, tak jsem jela natáčet do městečka jménem Žarošice, které je s Ruth spojené, a tam jsem pokládala i otázky různým kolemjdoucím lidem. A když jsem se to snažila sestříhat, uvědomila jsem si, že by bylo lepší, kdyby otázky pokládala přímo Ruth a ne já. Tím pádem vznikla potřeba použít můj hlas pro obě holky. I když … možná, že mě to napadlo už dřív – právě na základě té podobnosti. Když jsem si četla deníky Ruth a porovnávala je se svými, našla jsem některé podobné zápisky. Takže jsem přemýšlela, že když v nahrávce vyslovím nějakou myšlenku a nebude úplně jasné, která z nás ji řekla, tak to bude i určitým způsobem vystihovat vztah, který mezi sebou s Ruth máme.
Což je pro mě právě moc zajímavá poloha tvého pořadu – hledání vztahu v situaci, kdy studuješ něčí deník a jakýmsi způsobem se toho člověka jako postavu snažíš zpřítomnit ve své tvorbě. Vlastně jí propůjčuješ cosi ze sebe. Svoje tělo, svoje myšlenky, představy, co bys ty – a s tebou i on – udělala. Propůjčuješ té postavě sebe sama.
Když se vracím ještě k začátkům, vzpomínám si, že jsem v původní anotaci, že chci Ruth vzít a ukázat jí, jak svět vypadá teď. Třeba právě v i Žarošicích. Protože ona sama má v denících i hodně pasáží o tom, jak jí záleží na lidech, a často přemýšlí, co bude se světem po její smrti. Tak jsem jí to chtěla ukázat – ale to samozřejmě už nejde jinak než přes mou osobu. I když je to pro mě velká zodpovědnost. Vím, že už něco fabuluji na základě reálné postavy … Přesto doufám, že to dělám poctivě.
Rozhodně! Dokonce si myslím, že vzhledem k tomu, že se s ní snažíš navázat upřímný osobní vztah, je to nakonec snad i přesnější výpověď, než kdyby vznikala nějaká sterilní verze podle nepsaného kodexu Jak by správně měl vypadat příběh židovské dívky.
Možná … Každopádně, jak se u ní hodně řeší to židovství, tak jsem si vlastně poprvé uvědomila, co znamenalo pro ty lidi žít ve válečném období a nebýt ortodoxní. Protože ona rozhodně nebyla Židovka, co by dodržovala všechna pravidla. Nějaké svátky ano, ale nemyslím si, že byla by ctila všechno. A několikrát tam i reflektuje, jestli tedy vůbec patří k židovské komunitě.
Když se ještě vrátíme ke zvláštní formě tvého příběhu: Tys tu formu nicméně musela pak trochu změnit pro nějakou výstavu. Co se přesně stalo?
Já už jsem byla v kontaktu se skupinkou lidí, která se o Ruth zajímá: jednak vydali ty deníky a potom uspořádali dvě výstavy, Přetnuté životy a Archy rodiny Maierů. Vernisáž jedné z nich měla proběhnout v Mikulově, v synagoze, a oni, protože už znali můj cyklus, se zeptali, jestli by nešlo něco vytvořit i pro tu akci. Tehdy už jsem měla hotový první díl – namluvený jedním hlasem. Nicméně jistý člověk, nepřímý potomek Ruth, si přál, aby hlasy byly oddělené – protože by se v příběhu lidé podle něho ztráceli. Ale mně to nakonec ani nevadilo. Nebrala jsem jeho připomínku jako ničení mého díla. Věděla jsem, že o to mu v žádném případě nejde. Tak vznikla verze pro dva hlasy – a musím říct, že to natáčení pro mě bylo dost zvláštní. Najednou slyšet jiný prvek, jiný hlas … Navíc ten pocit, že jsem najednou musela někoho režírovat. A herečka samozřejmě neměla čas si nastudovat deníky úplně dopodrobna, takže i samo nahrávání bylo trochu zvláštní. Protože mi připadá, že si Ruth od určité doby často tahám s sebou – a najednou jsem měla bizarní pocit, že jí musím představit tu herečku, její představitelku, musím představit.
Takže chceš říct, že Ruth i přesto, že ji ztvárňovala ta herečka, zůstávala stále v tobě?
(pousměje se) No … asi ano. Tedy já ji nevnímám tolik jako by byla ve mně, ale spíš že je to takový člověk, co chodí vedle mě. Že ji nikdo nevidí, jen já. Takže jsem to brala, jakože sedí někde ve studiu, kouká se na nás a občas se něčemu zasměje.
Konečně, když se bavíme o tom zpracování příběhů z druhé světové války, příběhů Židů a holocaustu, myslíš si teď, že je něco, na co je třeba si dávat pozor? Na co se soustředit? Jak přistoupit k tomu všemu materiálu, který už tady je?
Já budu mluvit jen osobně. Nevím, jestli je to obecná rada … Ale pro mě bylo asi nejdůležitější si nějak odmyslet tu drastickou smrt. Protože potom se na toho člověka budeš vždycky dívat jako na chudáka. Což jsem nechtěla. Já jsem si přála spíš aby … Ne, aby to bylo celé oproštěné od její smrti, ostatně tohoto tématu se tam taky několikrát dotýkám. Ale nechci, aby ta smrt vyznívala jako nejdůležitější bod jejího života. Což mi přijde, že se v hodně filmech i knížkách děje. Ti lidé jsou často tak pojmutí, že žili nějaký život, byli Židé, za války do bylo hrozné – a potom příběh vždycky končí tou hroznou scénou, kdy odejdou. A nebo tam ta scéna přímo není, ale je jasné, jak to dopadne. Ale já osobně se snažím nemyslet celou dobu na to, že tomu člověku bylo tak hrozně ukřivděno. To poslední, co bych si přála, je vnímat ji jako chudinku.
Ve dnech 25. října a 15. listopadu probíhá v ateliéru workshop s dramaturgem ČRo Ivanem Studeným zaměřený na aktuální metody a tvůrčí postupy v rozhlasové dokumentaristice určený posluchačům bakalářského studia.
Co dělám v rozhlase? Povídám si s lidmi, o jejich životech, postojích, názorech, příbězích. Většinou u toho mám zapnutý jeden i více mikrofonů a s pořízeným záznamem se pak v soukromí mazlím. Výsledkem toho audiodigitálního laskání pak může být reportáž, dokument ale i nějaký méně snadno zaškatulkovatelný formát.
Ivan Studený, Český rozhlas
Fotografie z prvního setkání pořídila studentka 1. ročníku Zita Maršíková.
Ve vysokoškolské studentské porotě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava letos zasedla i posluchačka ateliéru RTDS Barbora Fukalová. Rozhovor o její práci, tváři posuzované sekce Opus Bonum i zacházení s autorským egem v dokumentárním filmu s ní přímo na festivalu pořídila doktorandka ateliéru Kateřina Hejnarová.
Báro, ty jsi letos ve studentské porotě na Ji.hlavě a já bych se nejdřív chtěla zeptat, jaké filmy hodnotíš, jakou máš na starosti sekci a jak vypadá jeden tvůj porotcovský den.
Já jsem v sekci Opus Bonum, která shrnuje hodně různorodé počiny za posledních pár let – v podstatě jsou to filmy, které žánrově úplně nesedly do jiných kategorií, ale přesto byly dostatečně cenné a zajímavé na to, aby se na festivalu objevily. Takže jsem ve vysokoškolské porotě, která má pět členů, a náš porotcovský den začíná v 10 hodin, kdy jdeme na první promítání a sledujeme pak kolem pěti šesti filmů, tedy končíme až úplně večer. Takhle probíhal každý den od úterý až teď do pátku, kdy jsme včera v podvečer zasedali a měli jsme takovou pěknou čtyřhodinovou diskusi, probrali jsme všechny filmy a jeden z nich konečně vybrali.
Tys mi říkala, že hodně z těch dokumentů jsou observační, meditativní filmy – je to tak?
Ano. Měli jsme pocit, že tento rok byla sekce Opus Bonum hodně složená ze slow cinema. Takových 90 procent filmů byly meditativní observace. Často se mezi nimi objevovaly i snímky tvořené found-footage, které mnohdy jen vytvářely jakousi mozaiku – a málokdy jsme tento rok například viděli snímky o nějaké osobnosti. Nejčastěji skutečně sledovali zajímavá, zvláštní prostředí anebo hodně subjektivní výpovědi autorů a jejich pocitové hry s obrazem.
Barbora Fukalová (soukromý archiv)
Tedy objevovaly se ve filmech Opus Bonum nějaké opakující se postupy nebo témata? Něco, co se by letos dalo nazvat až skoro módou?
My jsme na konci byli už skoro trochu nešťastní, protože Opus Bonum nemá ve svém popisu, že by se zaměřoval jenom na slow cinema. Ale já si myslím, že to tak bylo jen letos, protože minulý rok, co si pamatuji, Opus Bonum vypadal úplně jinak. – Ale ano. Určitým trendem jsou zkrátka dlouhometrážní, esteticky působivé záběry, kdy pak hodně záleží, jestli se režisérovi podaří v nich konkrétní téma najít. Protože s tím jsme občas měli problém, že se téma do filmu pořádně nepropsalo a divák pak příliš nevěděl, co vlastně sleduje.
A když se bavíme o režisérech – máš pocit, že přesto je nějaká možnost, jak se i ve slow cinema, observačním filmu, může projevit osobnost nebo dokonce ego autora?
Určitě. Jenom si myslím, že je to trochu složitější. Nejdůležitější je, aby skladba filmu byla citlivá. Třeba u jednoho filmu, jmenoval se Yoyogi (pozn. aut.: Max Golomidov, 2022), jsme se shodli, že z něj silvě prosakovalo, jak jeho autor nad ním přemýšlí – a všichni jsme ho byli schopni pochopit. A to bylo skvělé. Nicméně myslím, že to se často nepodaří. Tedy není to nemožné, jen výrazně složitější.
Yoyogi (Max Golomidov, 2022)
Vyjma filmů, které hodnotíš, máš nějakou oblíbenou sekci na festivalu? Nějaké dokumentární filmy, které tě obecně zajímají?
Já bohužel musím říct, že tím, jak jsem byla plně zaměstnaná Opus Bonum, jsem viděla možná jen tři čtyři filmy z jiných sekcí. Ale potom mě o to víc překvapilo, když jsem se dostala na jiný film. Třeba ze sekce Krátká radost – až teprve tam jsem si uvědomila, že festival není jen Opus Bonum, které mi vnuklo představu, že se teď natáčí jenom slow cinema a nic jiného se neděje. Díky těmhle návštěvám jsem zjistila, jaké filmy mi sedí možná víc. A co na slow cinema dokážu ocenit, ale také proč to zkrátka nikdy nebude moje největší srdcovka.
Jen jsem chtěla říct ještě k porotě, že mě opravdu okouzlil ten náš deliberation meeting, který jsme měli včera, protože i když ta diskuse trvala čtyři nebo pět hodin, tak to bylo neskutečně podnětná. A já jsem si skutečně mohla vážit názoru každého z těch lidí, i když jsem s nimi třeba nesouhlasila, protože z jejich slov, jsem dokázala pochopit, odkud jejich názor přichází. Nakonec i pán, co tam s námi seděl – bohužel si nepamatuji jeho funkci – říkal, že málokdy se stane, aby se lidé o filmech skutečně chtěli bavit a ne jenom přijít prosadit to, o čem si myslí, že musí vyhrát, a potom si zacpat uši a nikoho neposlouchat.
Přes naše kopce (Mateo Ybarra, 2022) – vítěz Ceny studentské poroty
Teď nakonec ještě trochu obecněji, kdybys v nejbližší době točila dokumentární film, obrátíš kameru spíš na sebe a do svého světa anebo ven?
Já mám už delší dobu roztočený jeden dokument, kde jsem přesně bojovala s tím, že jsem chtěla natáčet o někom jiném – a nakonec jsem zjistila, že spíš ohledávám, jaký si s tím člověkem vytvářím vztah, zatímco se potkáváme. Takže si myslím, že hodně záleží na tématu. Aktuálně máme s Honzou Recem roztočený jiný, mongolský dokument, kde prostě víme, i když je zajímavé se v něm trošku objevit, že bychom se chtěli soustředit spíš na příběhy ostatních lidí. Trochu to ego nechat spát. Ale myslím si, že pokud člověk natáčí třeba svůj první dokument, tak je skoro nevyhnutelné, aby tam nějak poslal sebe sama. Ale potom se na ten film podívá, nějak ho sestříhá a často zjistí, že aby byl dobrý, musí se svým egem zacházet hodně citlivě. A dostat sebe sama do filmu jenom pokud mu to pomůže – ne jen proto, že on sám by se tam chtěl vidět.
Přijímací řízení do bakalářského studia v ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU se letos otevírá! Přihlášku je možné si podat už jen do 30. listopadu 2022!
Přijímací zkouška je dvoukolová. První kolo probíhá bez přítomnosti uchazečů – ti musí do 10.1. 2023 zaslat své práce (povídky, filmové a rozhlasové reflexe atp.). Druhé kolo pak proběhne formou pohovorů a tvůrčích zadání na místě v prostorách budovy Divadelní fakulty JAMU, Mozartova 1. Více informací o průběhu přijímacího řízení naleznete zde: https://rtds.jamu.cz/?page_id=6157 nebo na https://df.jamu.cz/.
O ateliéru
Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky byl založen na počátku 90. let překladatelem, spisovatelem a básníkem Antonínem Přidalem. Ten ke spolupráci vzápětí přizval brněnského spisovatele a intelektuála Pavla Švandu a scenáristu Drahoslava Makovičku. Tyto osobnosti se velkou měrou podílely na formování ateliéru, který je v dosud jediným filmovým a rozhlasovým oborem v Brně.
V současnosti vede ateliér RTDS prof. Hana Slavíková. Studenti ateliéru rozvíjí své schopnosti psaním prozaických a dramatických literárních útvarů i tvorbou audiovizuálních a rozhlasových projektů. Pod vedením zkušeného pedagogického týmu studenti prohlubují svou obratnost v analýze uměleckého díla a dramaturgii. Výuku doplňují četné workshopy s významnými českými i zahraničními osobnostmi z oboru. Absolventi RTDS nacházejí své uplatnění v oblasti televize, filmu, rozhlasu, kulturní publicistiky, filmových festivalů a v široké umělecké sféře. Jsou ale i tací, kteří zůstali u psaní, a dnes sbírají ocenění za svá literární díla.
Workshopy a masterclass
Od počátku své existence je ateliér otevřen vedle stálého pedagogického sboru i působení externistů a hostů. Několikrát do roka tak přijíždějí osobnosti české i zahraniční kinematografie či audio tvorby, aby studentům předaly své zkušenosti a řemeslo. V posledních letech ateliér RTDS hostil například masterclass dokumentární režisérky Adély Komrzý (Zkouška umění, 2022; Jednotka intenzivního života, 2021), režiséra hraných filmů a mockumentů Petra Zelenky (Karamazovi, 2008; Samotáři, 2000; Mňága – Happy End, 1996), rozhlasové dokumentaristky Brit Jensen (Matematika zločinu, 2018; dramaturgyně cyklu Radia Wave DokuVlna), performerky a režisérky Johany Švarcové (autorka improvizačních rozhlasových her Radio Ivo) či scenáristy Štěpána Hulíka (Hořící keř, 2013; Pustina, 2016), který se posléze stal pedagogem ateliéru, a mnohých dalších.
Pedagogové
prof. MgA. Hana Slavíková , Ph. D.
Spolupracuje s Českým rozhlasem, pro který napsala rozhlasové hry Narozeniny, Klíč je na tvé straně a Cesta do Lo Ignoto, dříve působila jako dramaturgyně České televize. V autorské audiovizuální tvorbě zkoumá možnosti narace na pomezí dokumentární tvorby a fikce a věnuje se fenomému paměti. Filmovou literaturu obohatila publikacemi Franz Cap: Průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa a Cine Teatro Saura.
prof. Mgr. Jan Gogola
Tento doyen české dramaturgie se podepsal pod více než šedesát celovečerních filmů. Namátkou Kouř (r. Tomáš Vorel), Requiem pro panenku (r. Filip Renč), Je třeba zabít Sekala (r. Vladimír Michálek), Tobruk (r. Václav Marhoul), Domácí péče či Havel (obojí r. Slávek Horák). Pedagogicky působil také na FAMU a UTB ve Zlíně.
prof. PhDr. Alena Blažejovská
Působí jako dramaturgyně a scenáristka v Tvůrčí skupině drama a literatura Českého rozhlasu, od roku 1996 vede pořad Zelný rynk. Natočila také mnoho oceněných rozhlasových dokumentů (Drnka, Všechno co mám rád aneb krabice od banánů a Muž, který sází stromy).
PhDr. Pavel Aujezdský
Dramaturg a scenárista, dlouhou dobu působil jako šéfdramaturg Centra dramatické tvorby v České televizi. Pod jeho vedením vznikla např. historická freska Krev zmizelého, jako scenárista napsal četné televizní filmy, animované příběhy i pohádky. Teoreticky se zabývá dějinami kinematografie, zvláště pak proměnami politické propagandy v audiovizuálním kontextu, které zmapoval ve svém obsáhlém díle Audiovizuální propaganda: České země mezi Sovětským svazem a Německem (1914 – 1989).
Mgr. Štěpán Hulík
Jeden z nejtalentovanějších tuzemských scenáristů, který pro HBO napsal série Hořící keř (rež. Agnieszka Holland, 12 Českých lvů včetně nejlepšího scenáře) a Pustina. Je také autorem série Podezření, která vznikla v koprodukci České televize. Knihou Kinematografie zapomnění zmapoval počátky normalizace ve Filmovém studiu Barrandov.
Mgr. Jan Němec
Spisovatel, esejista a šéfredaktor literárního časopisu Host. Dříve pracoval pro ČT Art, Český rozhlas a redigoval knihy v nakladatelství Host. Za román Dějiny světla o Františku Drtikolovi získal Cenu Evropské unie za literaturu, Možnosti milostného románu si zase vysloužily nominaci na Magnesii literu.
Mgr. MgA. Eva Schulzová, Ph. D.
Po spolupráci s Českou televizí zakotvila v Českém rozhlasu, kde působí jako dramaturgyně. Kromě toho píše eseje, pásma (Hassliebe, Kdo chytá sny) a rozhlasové hry (cyklus Alma mater). Vydala knižní studie Původní česká rozhlasová hra po roce 1989 a Rozhlasové hry nové generace.
MgA. Tereza Reková , Ph. D.
Patří k nejoceňovanějším dokumentaristkám mladé rozhlasové generace. Svými dokumenty Matěj, Moje kamarádka Zuzka nebo To je pravda, napsala získala 1. místo v soutěžích Prix Bohemia, Report či MFDF Jihlava – Audioreport. Když se nevěnuje rozhlasu, natáčí dokumentární série pro Českou televizi.
Studenti ateliéru RTDS Natálie Janderová a Filip Gažo byli se svými rozhlasovými mikrohrami Plantations of Edinburgh a It is nice outside nominováni na prestižní evropské ocenění Prix Europa, Student Award – Rising Star, v kategorii Audio. Gratulujeme k takto skvělému výsledku – a držíme palce, ať se nominace promění v ocenění!
